První

„Jak je to možný? Nevzala sis prášek?“

„A ty sis dal pozor?“ vrátila mi otázku Elazara.

Podle všeho budu otcem, což mě vyděsilo a taky vyvolalo smršť otázek. Bude chtít rodit doma nebo tady? Uznají mě jako otce i její rodiče? Po kom vlastně bude? Proč musím být první, komu se to stalo?

„Víš to jistě?“ zeptal jsem se.

„Dělala jsem si už dva testy.“

„Jsou průkazné? Přece jenom to máte trošku jinak.“

„Dělala jsem si naše testy, hlupáčku.“

„A v čem jsou jiné?“

„Dávají se do pusy.“

„Protože nečůráte.“

„Protože nečůráme,“ odpověděla nervózně. Zřejmě měla pocit, že utíkám od toho hlavního. Říká se tomu převzetí odpovědnosti.

„Vědí o tom vaši?“

„Už jsem jim volala.“

„A nejsou naštvaný?“

„Proč by měli? Jenom je mrzí, že budou moct přijet až za pět let a že neuvidí jeho první krůčky.“

„To je na nic,“ přitakal jsem. Hlavou mi šlo tisíc myšlenek. Co když nebude chodit, ale létat?

Přisedla si ke mně a já jí pohladil tykadla. V tu chvíli jsem pochopil, že všechno dobře dopadne. Byla jen otázka, kdo propojí naše světy jako první, a volba padla na nás. Já budu pozemský Adam a Elazara bude saturnská Eva. Jaká čest. Půjdeme příkladem i ostatním smíšeným párům. A kdo ví, třeba bude vesmír jedná velká rodina.

„Co říkali?“

„Měli ohromnou radost. A kladli mi na srdce, že musím hodně jíst.“

„Se mnou určitě hladovět nebudeš.“

Můj rozhodný tón jí vykouzlil úsměv na kusadlech. „Něco bych si dala.“

„A co?“

Nic neřekla, jen mě pevně sevřela nohama.