Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTři židle a stůl
Autor
Urk'nahk'ku
V prázdně potemnělé místnosti, kam ani pavouk nezavítá, stojí pod zkomírající žárovkou tři židle a stůl. Světlo se rozblikává a líně rozsvěcí. Dveře se ve vši tichosti otevírají a vstupují tři zanedbaní staří mužové. Rozvířený vzduch mírně rozkomíhává žárovku a stíny ožívají. Staříci usedají a hledí si do dlaní či na desku zaprášeného stolu. Vzduch je tu ztěšklý smutkem a nenávistí. Světlo se usazuje a tři postavy pozvedají oči. Navzájem na sebe se zarputilými pohledy hledí.
První muž, s šedým plnovousem. Myslí na děsy války. Promítá do tváří svých přísedících své nepřátele s kterými se utkal na bajonety. Slyší v hlavě řinčení bitvy a řev umírajícího bratra. Vyčítá si jeho smrt a bratru, jaké břímě na něj tímto přenesl. „Odpouštím ti,“ říká šedovousý. Zatínajíce pěsti a skřípaje zuby. Ve vytřeštěných očích roní slzy a celý se třese. Z muže sedícím před ním se náhle stává jeho bratr, mladý a pohledný, vlastně ještě chlapec a říká „miluji tě“ bráško. Vousatý muž vypuoští z krvý podlitých očí své horké slzy, něžně se usmívá a pláče.
Druhý muž se zohaveným obličejem. Utápí se v zoufalství a vidí před sebou svou bývalou ženu s nateklým rtem a modrajícím okem. Zračí se v ní nenávist a pohrdání. Zohavený rozšiřuje nozdry a ztěžka funí.“Nenávidím tě!“ Cítí se malátný a omámený. Napřahuje se. Žena uchopuje lahev od piva, rozbíjí jí o stůl a střep mu vráží do tváře. Zohavený muž padá se zaduněním na zem. Rozběsněn se zvedá, histericky sténaje. Žena ho chápe rukama za hlavu, hledí mu zpříma do očí a „odpouštím ti“ říká. Muž zjihne a políbí ji na ruku.
Třetí muž, je kost a kůže. Sedí mlčky schouleně, nohamy nervózně šoupajíc. Před ním sedí jeho otec s výhružně vystrčenou bradou. Hubený má strach, cítí se slabý a zranitelný. Ví, že je pro otce zklamání a stydí se za to. „Nenávidím tě!“ křičí na něj ten který ho stvořil, ten který ho měl chránit. Muž se zhluboka nadechuje, zavírá oči a s výdechem je otevírá. Zatíná pěsti a říká „miluji tě“. Jeho tělo se uvolňuje a nohy zklidňují.
V místnosti zavládá ticho, naplněné jen dechem a rytmickými tlukoty srdce. Postavy vstávají ze židlí a v tichosti odcházejí. Dveře se zavírají a žárovka zhasíná.
16 názorů
Zajíc Březňák
před 4 měsíciText je po stránce obsahu zajímavý. Ale ty chyby mi brání, abych dal tip.
Dobře se mi text četl, i když tak detailně vykreslené postavy nejsou úplně můj šálek. Fantazii však máš!
Úžasný mystický námět a vnímavé uchopení podobenství v protivenství života a smrti. Škoda chyb ve zpracování. Chtělo by to přečíst několikrát nahlas, vzít k ruce pravidla.
Urk'nahk'ku
před 5 měsíciK3 Jistě, rád.
Velmi zajímavé podobenství. Autore nechtěl bys to zkusit v soutěži Próza měsíce?
Urk'nahk'ku
před 5 měsícinone___ Cítím se opravdu velmi nepatřičně. Potřebuji se učit a dál psát.
Theodor Koťátko Krásně se zrcadlíme. Myslím, ža každý vidíme trochu něco jiného, ale uvnitř je to stejný obraz.
Zeanddrich E.
před 5 měsíci... .
((K tomu bych měl (snad) hezkou fotku - jako ilustraci... ))
none___ Děkuji pěkně. I na gramatice chci pracovat. Věřím, že jazyk je kultorně velmi důležitý zvlášť v dobách úpadku.
Urk'nahk'ku
před 5 měsíciJanina6 Velmi děkuji, děláte mi radost.
Urk'nahk'ku
před 5 měsíciAlegna velmi děkuji za kritiku, moc to pro mě znamená. Jsem trochu negramot, určitě se zlepším.
Taková místnost by se hodila mnoha lidem... vlastně asi každému z nás. Dobře napsáno. Chyb jsem si pro tu působivost příliš nevšímala.
Námět a zpracování je pro mě moc dobrý, představila jsem si i se vcítila. Škoda těch pravopisných chyb, možná si to znovu po sobě přečíst, nebo požádat někoho o korekci.