Existenční nejistota

Zrovna jsem slyšel vyprávění Raka, jak popisuje své vnímání světa. Mluvil o Indiánech, kteří vytvářejí svou realitu zpěvy, které si přinášejí ze světa rozšířeného vědomí. Jsou to velmi zajímavá témata, ač občas těžko uchopitelná, avšak né zcela nepředstavitelná. Chvíli jsem tak rozmýšlel nad touto myšlenkou a náhle to přišlo. Vždyť jasný, před léty jsem si jen tak sám pro sebe dělal experiment, co se asi stane, když na zábavě náhle přestanu mluvit. Jsem od přírody velmi hovorný a rozjařený, často na sebe strhávám pozornost. O to větší, tedy alespoň předpokládám, měl můj pokus efekt. Nejdříve se stalo to, že mi lidi nadávali, že jsem blbej, ať toho nechám a podobně. Bylo to trochu nepříjemné, ale nemohlo mě to odradit. Naopak, viděl jsem, že je experiment v plném proudu. Jenože co se stalo jen o půl hodiny potom mne zcela uchvátilo. Lidé mne zcela přestali vnímat. Po dalších pár desítkách minut, bylo složité nalézt u druhých oční kontakt. V tu chvíli to bylo velmi děsivé. Uviděl jsem, jak málo stačí, aby člověk ze světa zmizel. Při tom co píši tato slova, jsem si vzpomněl ještě na jeden důkaz toho, jak je naše existence křehká. Mám mladšího bratra. Když jemu byly čtyři roky, mě bylo devět. Staral jsem se o něj už jako o batole. Měl jsem na návštěvě kamaráda a bráška vyžadoval velmi pozornosti, no co vám budu povídat, byl otravnej jak sršeň. Začal jsme ho zcela ignorovat. Trvalo to jen pár minut, ale bráška se úskostlivě zeptal „Lubo? Lubo? Jsem tady?“ Existenční nejistota. Velká nepříjemnost pro duši dítěte. Svět ve kterém žijeme je náš a jenom náš a my se musíme naučit jej záměrně vytvářet.