TD - Gracias Panama

   Moje druhá cesta, a zatím poslední, cesta za hranice Evropy, byla v lednu 2019 na Světové dny mládeže do Panamy. A hned záhy se cestovní zážitek začal měnit v postupné ochutnávání Ráje. Byli jsme přijati velmi vřele, s otevřenými srdci místního obyvatelstva. Naše přátelství s domácími Panamci i s poutníky z dalších zemí se den za dnem prohlubovalo na pozadí každodenního duchovního i odpočinkového programu. To vše jazykové bariéře navzdory.

   To Nebe člověk zakoušel hned v několika rovinách. Jednak nikdo neřešil ničí minulost, chyby, slabosti - zažívali jsme v očích ostatních radost z naší přítomnosti. Podobně jsme se my radovali z nich. Spolu s lidmi ze všech kontinentů, všech možných světových jazyků, kultur a ras jsme chválili Boha (to bylo tomu Nebi až moc podobné) a bylo nám společně dobře.

   Tak takhle to, dobrý Bože, jednou bude vypadat u Tebe v Nebi (s výjimkou právě té jazykové bariéry, všudypřítomné policie a dlouhých front na jídlo)?

   Srdce Panamců i ostatních poutníků mi tak pootevřelo dveře od Božího Království. A tak už tuším, že spíš motto dnešních textů: "Cestování je život", platí, že život je pouť. A není až tak důležité, jak dlouhá ta pouť je, ale hlavně, aby se neminula cílem. Tím je Nebeské Království, jehož demoverzi jsem před pěti lety na pomezí Severní a Jižní Ameriky zakusil.

Highlighty ze závěrečné vigilie. V čase 1:02 mě tam, coby křepčícího s o. Jendou (já su ten černý, on ten bílý), můžete vidět. Mimochodem, ty přechody z cesty unavených poutníků, do tance radosti a následně do ticha modlitby jsou famózní. Na místě z nich šla až husina.