Vzpomínky vidí věci jinak

    „To je nějaký divný lokál,“ řekl chlap a omyl si tvář v křtitelnici. 
    Vracel se z baru a potřeboval si protřít oči, aby se podíval, kde to vlastně je. 
    „To si ty, co jsi se svlíkala v noci u tyče,“ zasmál se na paní, co šla na ranní mši.
    „No nic. Až budeš velká. Bude z tebe selka.“
    „A vy skončíte v plamenech,“
    „No tady je opravdu chladno, takže dík za tu starost.“  
    Žena se odporoučela částečně do mdlob a částečně do kostelní lavice.
    
    „Pane bože! To je tedy hustý,“ řekl, když se pořádně rozkoukal.
    „Nevyslovuj jméno boží nadarmo, synu.“ řekl kdos za jeho zády. 
    „Tati?“ řekl automaticky a tak nějak ztuhl.
    „Nikoliv tati, ale otče,“ nechal se opět slyšet hlas. 
    Otočil se a zjistil, že tohle rozhodně není tati. 
    Ulevilo se mu. 

    „My jsme tady velmi benevolentní, ale jsou jisté mantinely...“ počal mu vykládat muž v oděvu, co viděl v jednom podniku, kde mu napráskali bičíkem. 
    Říkali, že je to pro jeho potěšení. 
    On ten pocit nesdílel. 
    „Chápeš synu?“
    „Nemáte doufám bičík?“ optal se pro jistotu.

PS.
        Jsou lidé, co se narodí a zemřou v jeden den, aniž o tom ví.