Věříte na bílou paní?

    „Já jsem kdysi vážil o mnoho méně.“  
    „A co má být?“
    „Jen jsem přemýšlel o významu věty vážím si tě.“
    „Neměl byste tolik pít?“
    „Zdálo se mi o pálení čarodějnic u nás na vsi. Spálili tam nějakého malého člověka, který neprošel zkouškou, jejíž smysl ani nikdo nechápal. Nemohl jsem se na to dívat, a tak jsem se odvrátil a šel si zapálit cigaretu.“
    „Alibismus,“ řekla servírka a připsala mu dva virtuální rumy. 

    „Určitě se jednou dostaví.“
    „Kdo?“
    „Láska,“ řekl bublavě do panáka rumu.
    „A jak dlouho už jste bláznivý?“
    „No, jak se naskytla příležitost, tak jsem nezaváhal,“ řekl a položil ucho na stůl jakoby ho přikládal k vlakové koleji.
    „Už jede,“ zašeptal.

    “Umírám každé noci spánkem spravedlivých. Utvářen svými nároky na zmrtvýchvstání,“ zarecitoval ubrusu na stole. 
    „Žvanit ve verších, abyste někomu sdělil, že si potřebujete šuknout. To je jak smejvatelný tetování,“ řekla servírka bez pochopení.
    „Co nás odlišuje od ostatní populace živočišné říše? I oni mají své hrobaříky.“
    „Tak to prrr!!! Tady se neumírá. Tady se přežívá,“ řekl ona žena a vzala ho po hlavě naditou portmoné, jakoby náhradou za umělé dýchání.

PS.
    „Proměním se v květ leknínu Vodníkovi do klopy fraku,“ řekl těsně před sesunutím se pod stůl.