Videopoezie - Jana Martiníková (Janina) - dvě krátké básně

líbilo moc, můj šálek kávy *

Přehrál jsem si to, no, nemám slov, tedy vyjma těchto.

Obě básně jsou pěkné, druhá mě zaujala nostalgickou atmosférou. Působivý je i obrázek a dramatická hudba v závěru. Tip

no na můj vkus zbytečný patos, text si svoje nese sám o sobě

Bez echa to nejde, emme. Echo, to je souhlas temnot i nastupujícího svítání 

Před chvíli jsem zde napsal obsáhlejší komentář. Záhy zmizel. Nerozumím, ačkoliv bych neměl být překvapen, protože současná verze Písmáka krom grafiky zdaleka neposkytuje dřívější komfort.

A tak se pokusím znovu. Výtvarné a hudební zpracování s přihlédnutím k časové délce je pěkné. Obrázek má nostalgickou atmosféru, třebaže musím připustit, že má potenciál působit i hororově. Hudba naopak s velkým citem. Působí jakoby nezůčastněně, netečně, odlehčuje obraz i obsah, a současně naznačuje vícevrstvost života jako takového. U titulků bych, byť to bylo jen u názvu, rámování nedával. Přednes velmi slušný, zvláště v první básni, kde byl pestřejší a v intonaci nebyl takový důraz jako při přednesu druhé básně, kde jeho dramatičnost jakoby zdůrazňovala, co samo o sobě důrazné je (obsah veršů). Recitátorka má pro vážnější texty hezkou barvu hlasu. A samotné verše? Jan Zbořil by si práci se špatnými verši nedal, Jana Martiníková je pravdivá.

Dobře zpracované, hezký obrazový i hudební doprovod, který si žil vlastním životem a svou zdánlivou netečností nerušil, ale současně navazoval zdání paraelního dění a odlehčil poněkud posmutnělý opuštěný dům. I echo efekt při přednesu (první báseň přednesena s vkusem a živěji, druhá slušně). Pokud recitátorka zvládne intonaci jako v první básni, kde byl projev civilnější bez tlaku na důraz,pak s její barvou hlasu je pro přednes jak stvořená. Pokud jde o titulky, nerámoval bych je, byť šlo jen o název. A samozřejmě obě básně Jany Martiníkové jsou tím největším šperkem.