Písmák Hu-hů-hu
Hu-hů-hu
Za oknem, v podkrovním bytě,
prolétlo tu cosi hbitě.
Hrdlička po prudkém letu,
Kos
Kos
Za oknem mi zpíval kos,
jen tak sobě pro radost.
Já ho měl však spíše dost,
Kvák
Kvák
Sedí žába na prameni,
kváká jiným na znamení.
Já tu sedím, sedět budu,
A pak to přišlo
A pak to přišlo
Co přišlo.
To, co vyšlo.
A co vyšlo.
Špachtlí, štětcem
Špachtlí, štětcem
Špachtlí malbu i hrubější,
chtít tah pro hru, šalbu vnější,
však ctít vztah k dobru umnější.
Korektně proč / O čem tón je
Korektně proč.
Konkrétně proto, že
tón o tom nejen lže
pěkně zřen, ale je
Shora, zdola (epigram)
Shora, zdola
Smyšlenka předka
z výše praví,
že vyšle smyslem
Řehole
Řehole
To pro doma zní, jak pohroma,
kde sleví si tak smlouva slova.
S přepisy i tlak, zas hra nová,
Letní
Letní
Obloha blankytně světlomodrá
od boha, se skvělou září tou hra.
Slunce v její půlce v ráži vůdce,
Z třenic
Z třenic
Nic a přece o něco víc
zde vstříc.
To lecco kolem líc, hercem
Dvoje
Dvoje
Nejkrásnější je to,
co je nejvlastnější.
Vnitřní svoje, dojem hezčí
Bouře
Bouře
Blesky se křižovaly
nebesky,
že s lesky dnes kříž povalí.
Oblaka
Oblaka
Plují temná oblaka,
bují celou oblohou.
Jemná, oblá, dál jaká,
Báseň
Báseň
Bázeň a kázeň
z nich vztah opora
vznik snah co shora.
Dnem
Dnem
Na pořadu dne byl
jen ten jeden den,
však pozadu v něm předem
Zvláštní věci
Zvláštní věci
I ty obyčejné zvláštními,
jež obličej mají s vlastními
tvary a hájí to své běžné.
Všechno v pravý čas
Všechno v pravý čas
Odpovědí na otázky,
kdy a jak se tmou zrodí jas.
Veden svazky, hrou nadsázky,
Linka
Linka
Na blankytně modré obloze,
vzdorem zde bílá linka dlouze.
Ta výjimka zve, naskytne klam,
V lad
V lad
Dokud myslíme, buďme,
pokud si nejsme jisti,
vzbuďme lež, než zjistíme,
Pád zrad
Pád zrad
Jakpak vztah chápat.
Ach ták, tlak a pak
v snách lapat nápad.
Vratce
Vratce
I básně psát lze jasně,
z bázně krátce nehlasně,
o kráse snad, co vlastně.
Snová / Strouha
Snová
Stále cosi hrozí
ve snech noci,
kde spěch emocí.
Z hran / Z pout
Z hran
Není jednoduché
býti jednou duchem,
andělem z ran tělem,
Máj
Slunce ke spánku se klonilo,
v oblacích kouzel a červánků.
Byl první máj, večer snů, plánků,
kdy již o lásce vše snilo.
Májová
Májová
Májová nová snová hodnota,
co ta nota smlouvá v chod, to poutá.
Píseň tiše spíše slyšet z výše,
Ten tok / Nová
Ten tok
Co je to pokrok.
Tmou sen rok
sun krok
Prestiž
Prestiž
Přibliž se jen blíž,
nejsi-li slepýš.
Nevíš-li, nepiš,
Život
Život
Příchod, chod, východ,
zrod pout od příhod,
proud výhod, podvod.
Povídá si budižkničemu a budeškněčemu
Budiž, jsem k ničemu,
ale budu i k něčemu.
Nikdy nic není nic,
vždy je i ke všemu,
Kde jsi i nejsi / Stanoven
Kde jsi i nejsi
Kde jsi, tam kdesi se mísí
i sen, vizí klam s nesmysly.
Píseň té směsi velící,
Nevadí
Nevadí
že pryč je naše mládí
i tak jsme plaše rádi
kde klíč jen straše svádí
Nejistota / čistota
Nejistota
Nikdy nevíš, čemu jsi nejblíž,
k dobrému či ke zlému svému,
i když hledíš k objemu všemu
Prázdno
Prázdno, kde vidět až na dno v pád
a snad v klad se i stydět vládnout.
Klícka
Klícka
Hřeje, laská, kde ve hře sázka,
přeje láska i pře své, třaská.
Ta lidská, pro niž sen jen získá,
Káně
Káně
Nad vrcholky stromů lesa káně kroužila
a k tomu sen jen sám, z kázně hrou tou ožila.
Lad v řád, žádné spolky, hnízdní revír množila,
Ve tmách / V prestiž
Ve tmách
Vkročí vztah
v očích strach
poroučí.
V síti
V síti
Splétající naše bytí,
viděni i plaše skryti.
Sešiti nití k přežití,
Rival
Rival
Jako děcko míval radost světskou,
pak s tou zíval svátost náboženskou.
Zkratkou i zpíval pro slabost ženskou
Euforická
Euforická
Kázeň, jak v lad zdá se mi,
báseň nálad v zázemí.
Fáze zadat, hráze v řád
Poryv
Poryv
Skokem hrou, jak vítr fouká,
tokem sílí či se tlumí.
Svou to umí i trn sdílí
Inspirace
Inspirace
Inspirace spí si sladce,
sen v ní vládce, vjem ten bdící
sní jen krátce.
. ~ .
Seznámení z internetu,
sen mámení ihned v letu.
Na znamení světem letí,
zaznění se světlem světí.
Zrak
Zrak
Jak však své oči stočí,
tak i zlato se mění tlaky
a ztrátou nato skončí
Skloňování (1. až 7. pád)
Skloňování
(1. - 7. pád)
Kdo, co je pouto.
Touha bez koho,
1. a 2. pád
1. a 2. pád
Kdo, co je pouto.
Touha bez koho,
čeho, jen prohra
Rande s DNA
Rande s DNA
Jeho Déená a její Déená,
dospělých v záměru změn,
dospěly k závěru,
Tíha
Tíha
Nemáš nápad o čem psát.
Nemaž náklad v prošlém snad,
co necháš zrát, to zvedáš.
Volba slůvek
Volba slůvek
změn se leká
hloubá skutek
jen sen svléká
Jen tak zlehka
Jen tak zlehka
Jak vánek s tebou se setká
a z dálek zvané své vetká
i slovo setbou obtéká
Vynikající / Prostá / Lidsky / Vrstvy / Slovo dalo slovo
Vynikající
viník kající se
i hájící své,
viní, haní sice,
Slovo dalo slovo
Slovo dalo slovo
Vzniká sousloví, pak věta
a souvětí, jež osloví
i vzlyká, avšak odvětí,
Vrstvy
Vrstvy
Hromadí své, pro život duše
od mládí množí plod k poruše.
Skrz ty vrstvy se rodí úspěch,
Dilema duchovně-fyzického problému
Náboženství,
nebo ženství.
Vynikající
Vynikající
viník kající se
i hájící své,
viní, haní sice,
Co to je
Co to je
Můj, tvůj, všech,
ten chvat, spěch v nás.
Jen sen, pád zas
Ta pravda
Ta pravda
Co si jen tak hrála
zralá, jak se zdála,
prádlo své i prala,
Na správě / Zvěsti
Na správě
Je to správně právně i mravně správně.
Ano pane, hlavně právě právně.
A co mravně.
Zlé sny / A ty
Zlé sny
Dnem není či je se svými sny,
nocí s nimi žije vysněním
dění, v moci zření zcestnými
Piš, jak o život
Piš, jak o život
Co víš, o čem si bdíš i sníš,
když jsi či nejsi k sobě blíž.
O své době, o svém konci
Pro cit a pocit
Pro cit a pocit
Pro cit ze dne na den žít
a sen jen zřít i prosit,
spádem veden v temnosvit,
Prchlivá
Prchlivá
Kde zbývá nejvíce lásky.
Kde jí i nejvíce chybí.
Poezie
Poezie
Ta hrou svou stále žije,
jak prostor použije,
tak dále s ním je
Pár vtipů
Vzletím, vzletíš, vzletíme,
letím, letíš, letíme,
sletím, sletíš, sletíme,
v prodlení moudření,
Vše je málo
Vše je málo
I to, co mnoho se zdálo,
byť přitom své zvalo touhou
a dlouho zrálo.
K okrase / O kráse
K okrase
Jde-li o ni
tmou i zdá se.
Je-li jasem,
Vlastní roku
Vlastní roku
Skládat slovo ke slovu zas,
zadat jas a znovu novou
past, kde smlouvou novum i čas.
Vánoce a vánoce
Jak ty slavíš Vánoce.
Já, na mši Jé. Jé. Ryby
naší i kam zván v roce
v chrám, kde jen pocit libý,
Ta existence
Hlas zní tence, s věcí křehce
a přece s ním v nás svědci krás.
I těch všedních vzdorem z klece,
vzhlédni kolem, jak spěch sní zas.
O tom
O tom
Zpívat si píseň pro tisíce
a s ní i splývat modlící se,
s básní snít sen nad tím sice,
I když
I když víš, co k tobě kde blíž,
a v tom vzdáleném vidíš mříž,
dále jen sen v tvorbě vzhlížíš
spíš, v něm zde atom k době již.
Sen z ráje
Sen z ráje
Zdá-li se jako bdělý i má-li své celý,
kde duše s tělem se tmelí a zcelí
zde jednoduše, bděle i zmůže
Pohon
Pohon
Nevíš, co tě čeká,
přesto však i tušíš
blíž, co tvé tak leká.
Obrazárna
Obrazárna
Obraz noční zdarma,
jen se světly do tmy
a pak krás pln z rána.
Demonstrant I a demonstrant II
Demonstrant I
Hráčem, že své získá,
nadšen, vše zve jiskra.
Hlášen, hrozí bystrá
Od nebes
Od nebes
Tam kdesi, kam smí sen s lesy,
kde neděsí změn stresy
ve směsi třecí, klam věcí.
Zdát si se
Zdát si se
Ať jsi jaksi hlasy jasný,
zkrať si v básni práci a sni.
Slaď si, co ti hlásí asi,
Malé formy
Malé formy
Pro rozsah slovní skromný,
obsah i dosah si rovný.
Tvořit stále po svém
Poklad
Poklad
Co vydá tvůj sad čistoty,
plody jeho jistoty snad,
co přidá i zve životy,
Dva filosofující
Není vám divné, pane kolego,
že to, co tu je, mění vlastně nic,
a tak existuje, jak dá se říct
větou, i vně, na trase bez hranic.
Zvát si
Zvát si
V básni se zasnít a zdát si,
jak ji zkrásnit v pasti vlastní.
Přát si, co předat a hřát svým
Základ
Základ
Na čistý list napsat nápad
nejistý i číst jej tak snad.
Zadat pak si čistěji znak
Třecí
Třecí
Milenci se na sebe těší,
ti v kleci po svobodě touží,
věřící v kráse rádi hřeší,
Malá modlitba
Malá modlitba
Co všechno tvůj život znamená,
pokleknout, jak hlava znavená
i poslechnout, co tak dává vhod
Přešlapy
Přešlapy
Jdeš a ani nevíš sám
kam hledíš i vpleteš lež,
jíž se ve zdání klaníš,
Skrýš
Skrýš
Být až ten poslední, není
zas tak nejhorší postavení
pro modlení a kouzlení.
Já nic
Já nic
Kdo či co je víc,
já, anebo nic,
Já, vždyť jsem i vjem
No prostě
No prostě
Co je prosté ke ctnostem,
projev hostem
i mostem
O čem
O čem
O lásce nebo o počasí
či vzpomínat na staré časy.
K té otázce pak sčítat hlasy,
Talíř v mísu
Talíř v mísu
Talíř plný, mělký i velký, jak si své splní.
Malíř kreslí, jestli lesky hloubit v mísu
a zdobit věci smyslu, v kleci obrysů.
Prase je dost?
Prase je dost.
No jéje,
maso, prejt a jelita,
kost i kůže své je,
Dva filosofové
Dva filosofové
Tak vám nevím, pane kolego,
žijeme v minulosti,
současnosti, budoucnosti,
Kornoutek
Kornoutek
Kam na to chodíš.
Kde i jmění potíž
a jde tam totiž
Já a ty
Já a ty
Kde já jen to jsem a kde jsi ty,
jak daleko od sebe sytí.
Nezájem po svém jde s tím žitý,
Slunce svítí
Slunce svítí
A nejen na to jedno kvítí,
které se tak zdálo vykvést ti.
Na ten sen, zlatou jemnou nití,
Hra na schovávanou
Hra na schovávanou
Ta součást celého života,
kde se před někým něco skrývá,
občas i smělého lží poutá,
Noc
V zámku se ozvaly klíče,
byl tiše spíše, blíže
k vánku do dáli.
Zdály se či nezdály,
Křeče
Když něčí řeči křeče předčí,
řeší si péči v nebezpečí.
Ve zteči mělčí chvalořečí,
ti zvenčí svědčí sebe léčí.
Malířovy
Měkce plynou věci štětce,
v barvách tónů lazurních.
Mělce stinnou směsí lehce
i v salvách hromů zaduní.
Přesto
Jít svou cestou necestou
i obejít, co v cestě.
Obměnit své ne zcestnou,
kde lest chce svést tě.
Taktika
Ach ta politika,
co v poli tiká
zlou protivníka.
Fakta odpyká,
Dvoje a troje
Dvoje
Co jednomu svítí krásně,
to jinému v síti zhasne.
Tomu k bytí jiné zdá se
Podzim
Se stesky pro léto hřejivé,
své si to pletou ve hře snivé.
Skončí již i s hromy a blesky,
zvěstí tou, s barvenými stromy.
Hlasem
Hlasem
ztichlým ptá se snění,
stižen zdá se zvyky.
Ví, že lpění není
Pozor
Jak se do lesa volá,
tak se z lesa (ne)ozývá.
Většinou zpěvy ptactva,
skřekem svým sojka častá
Tam kdesi
Tam kdesi
na nebesích
klam vládne si.
Snadné, kam smí
Drsná
On ten život vlastně skoro nic není,
odezní touhy snění či svod jmění.
O sen píší i básně pění dohrou,
jak se tiší pohyb mezní tou souhrou.
Červená knihovna
Co ta o lásce znamená.
Sentiment, faleš, podvod, lež,
poutá k otázce tma jména.
Jen ty ne, taktéž z hodnot i
O lásce?
O lásce.
Ale co je tu jenom v sázce,
vlastně všechno ve zralém věku.
Udržet se ve staré masce
Námluvy
Tak, jeden pán chce tu,
ale ta zas toho.
Pak, k přeletu sveden,
k jiné tíhne touhou.
Léto 2024
Svíravý pocit tísnivý
a nejistý i ten snivý.
Jak se jen to léto spletlo
a to horko s dešti střetlo.
Pohár
Vypijme pohár hořkosti,
jenž nadměrnosti hostí.
V neprospěch i radostí
vidíme dar: lež zaseli.
Věci prosté
Věci prosté
Ti svědci našich všedností,
ke ctnostem našli přednosti.
Skromností krášlí, přemostí
Panta rei
Vše je v pohybu,
pomalu stárne.
I nač jsme zvyklí
se mění v chybu
Džbán
Džbán
Plný krásných květin,
které jsou zde tím,
pro co já hledím.
Druhý chod
Život plný rozporů,
sporů, vzdoru i vzorů.
Přívod, vývod pospolu,
vlny nahoru a dolů.
Kdo jsi
Kdo jsi
ptá se sám sebe.
Já jsem ty,
tvoje oči slepé.
Kam přijde
Kam přijde
Do ráje, očistce,
nebo do pekla.
Sám dozraje k čistce,
Předsevzetí
Předsevzetí
Právě teď se viním.
Pominulo.
Nyní v sen mravně hleď.
Problém
O čem psát, o počasí snad,
teplo, horko a zase chlad,
co se již vpletlo toulkou tou
či o tom, co si pletou v klad,
V poutech
Někdo žije v pohádkách
a jiný zase v hádkách.
Jednou i na lopatkách,
jindy v kráse, jak zdá se.
Motto
Čeho je víc, dobrého nebo zlého.
Toho svého v líc a slevou každého.
Touhou, vírou vstříc i hrou zničeného
či pouhou výhrou, prohrou z ničeho nic.
Hledíš
Hledíš
Piš, co již vidíš blíž,
i když nevíš příliš.
To, o čem sníš či bdíš,
A/rche/typ
A/rche/typ.
V nouzi se brání korozí
a zdáním v rozích tmou hrozí.
Zve i hrou tou, přesto prosí
Zůstat stát
Ustát ústa pustá,
tu spoustu ostud,
hru o postup v ústup
a odtud i k půstu.
Krátce
A zase jen tak ve snaze
k té otázce, co a jak zní
vratce či pevněji kázní.
V básni se mění i zdá se,
Proč jen to
procento vidíš,
když sen těch změn na sto.
Ve svém se ty divíš,
vždyť víš, co k tobě blíž.
Kromě toho
Kromě toho
vládnout soudně, opakovaně
si s odvahou.
Po tmě touhou,
+ _ =
Tahle ta sexualita
+ _
versus duchovní kvalita
realita.
Co zdobí muže a ženu
Muže zdobí rozum,
vzor a projev chlouby.
Ženu jeho názor
na zjev, objev, p(r)ózu.
Stesky
S odlesky dětsky mocného štěstí,
na vědecky (ne)mocné rozcestí.
Obojí k umu bdělé plus zřivé,
v souboji umělé-versus živé.
To ryzí
Co tak snadno v klam mizí, jak
se ztrácí pro vizi zrádnou,
avšak tam i vrací na dno.
Kde své křísí k nové misi,
Sejdou se dva staří básníci
Jé, ty ještě jsi.
Jen se štěstím.
A ty jakpak.
Já i padák však.
Opakovat se
Ano, stále se opakovat,
avšak v klad i tak dále jinak.
Atak, příznak či schovat opak
a jak dáno, vydat své na tlak.
Svoji
Pozvali se na jeviště,
ale i v to dvojí hřiště,
a poznali své zpovzdálí,
příště hráli notou svojí.
˘ ˘ ˘
Odlesky vzpomínek se stesky,
v proměnách času a podmínek.
Přesto i v odměnách na jasu
lépe snést to, co dětsky slepé.
Zkrátka
Slova strohá zas a pouhá,
jen v ten ráz i jejich souhra.
Báseň krátká, z knih zní dlouhá,
kázeň vratká, v předstih dohra.
Pud
Každý z lidí vždy
prostor si třídí.
Cítí, vidí, slyší,
váží i smýšlí
Poslední slovo
Ty musíš vždy mít poslední slovo,
byť jen tou svou odpovědí strohou.
Já. Nemusím.
Vidíš, jak rušíš známé přísloví,
A(ch)tak
Kdo s čím zachází,
s tím také vzchází.
Říká se schází.
To až pak po tom,
Bleskovky
Každý chvilku
tahá mýlku.
Někdo déle,
ten, kdo tak vždy,
Podzimka obecná
Smetanku nahradila podzimka
a opět plno žluta v trávníku.
Ta nová pampeliška prostinká,
jíž teplé léto dává vzniku.
On-line
Co tu dnes rituální
zítra de facto staré.
Pro hru směs virtuální
vítá se takto zmarem.
Spěchem
Zdává se vám o čertech.
A co andělé.
Ti jen bděle v žertech.
A sen, klam o lidech.
Odraz (kompletní báseň)
Jako by zastavil se mu čas
a viděl, slyšel zostřených krás.
Nastavil si tak více snům jas,
příděl svíce i prostřený snáz.
Básníkova
Tichá voda břehy mele
a ta prudká strhává.
. čte si tiše, co v ní píše.
Co to zase meleš z ticha,
Útržky / Svědomí
Útržky
Ty akční svršky z duše naší,
z povrchové snůšky,
se jednoduše krášlí s mašlí,
Ptačí
Z dáli zas ten hrdliččin hlas,
zve teskný, touhy volání.
Čím čím, zní vrabčí hrdý čin,
zdali jen radši toulání.
Jak dál z duše
Napnout sval,
ten nával, co zmůže,
by jednoduše ji rozehrál.
A v touze dal
Nahý v trní
Odložil ochrany zbroj
i ten závoj stejnokroj.
Otevřel tak srdce své
a v souladný akord zve.
Čeho se bojí
Toho, co neustojí v boji
prohrou svojí.
Pleticha, ta intrika ticha
se touhou strojí.
Pře
Jak se vyhnout slovům,
jež si pletou rozum,
jak i také citům,
jež se vnadí hitům.
Ohřívaná polévka
Šťastné manželství.
A náhle škodná si cestu klestí.
Manželovy pěsti a žena zas hodná.
Šťastné manželství.
Ostrůvek
Senzitivní den prožít
nejen sen intimní klid.
O dar slůvek z něj toužit
pro tvar vně dej ostrůvek.
Rozum a cit
Rozum skýtá míru
rokům sčítá výhru
cit přidá i dvouhru
střídá-li si dohru
Dokulata (kaligram)
Vždyť já i ty,
každý jiné patříme vodě.
Není tu dáno nám, žíti ve shodě.
A také po jiné, byť téže chodíme zemi.
Denní přesýpací (kaligram)
Cítí se lehce, svěže, pln naděje a uspokojení.
Má i dobrou náladu, po tržných ran hojení.
A opět s elánem a chutí k tvůrčí práci.
První telefon i email již něco vrací.
Roční
Jaro léto podzim zima
starou větou prosím klima.
Jaro se plete
léto i smete
Vina, zvuky, světlo
Vina
Skrýše viny do čistoty
kde žádné dané jistoty
spíše činy zrádné plané.
Éterické
Slůvko jen tak do větru
znak pro větu o vzletu
sen pták i jak olůvko.
Zazní, avšak pak to tam
Mona Lisa
Vlídná, klidná, moudrá,
vyrovnaná, silná.
Láskyplná souhra,
v úsměvu i vilná.
Kroky
Šel vzpřímeně a rovněž rovně.
Pak zahnul doleva i doprava.
A opět mírně doleva či rovně.
Šel také hrdě a skromně,
Zimní stříbro
Stromy a keře v různém květu,
zeleň vegetace blahodárná.
Tak těžko k tomu napsat větu
i nejlepší naše snaha marná.
Psaní
Dopis z nebe
pro tebe,
něco jako snová teze.
Jen pisatel v něm chybí,
Souboj
Život plný bláta i zlata,
odvíjí příběh každodenní.
Idea hříšná, někdy svatá,
pod níž, či nad níž kam není.
Chvilička uzření
Naslouchal tichu,
svědomí vlastního hříchu.
Té symfonické básni,
jež i myšlenky krásní.
Kam kráčíš zavlečen?
Já.
Nikam,
jen unikám či vznikám.
A kdo se to takto ptá.
Kdo jsme my lidé
snem v písni
to naše zázemí vlídné
kde plaše zní
co zdá se mi.
Básně číst
Nevím, nejsem si ničím jist
číst list,
svým lesem s jehličím.
Cizí líčí vlastní pasti,
Nahoru a dolů
Horolezec vzhůru stoupá,
rozvážně, pohybem zvolna,
v mírnějším sklonu terénu.
Jiný do terénu strmého
Zázrak v trávě
Pampeliško, v zelené trávě zářivá,
v květu jak slunce na modrém nebi.
Stvolem rovná či mírně křivá,
někdo přesto, na tebe se šklebí.
Nejen
Člověk sám sobě pro radost,
útěchu a pocit uspokojení.
Ale ne, jen tak sám pro sebe,
to by mu nebylo dost,
Jat
Ještě mnohokrát
sen si zdát i hrát
roli s touhou dát.
Pro to soukolí
Ryba na suchu
Sedím sám na břehu řeky
a hledím k hrám do jejích vod.
Bezděky, také ve střehu,
kde vidím v nich i ryby plout.
Plamen hořící
Šel a šel,
svou cestou dál a dál.
I trápil ho často kašel
a nedbal směru, odkud vítr vál.
Květy sváteční
Povstal kvítek z temné země
a oslavil se něžnou krásou.
Tak oblažil i nitro ve mně,
svou symbolickou spásou.
O naší duši
Co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší.
Duše naše zkoušená,
odívaná v mnohý šat.
Jednou sténá zkroušená,
Dvě sestry
Dvojčata, závislá na sobě tak, že jedna bez druhé nemůže být. Rodí se vždy společně a jedna podepírá druhou.
Ty dvě sestry života,
čistota a krása.
Tam, kde naladí se jejich nota,
V říši změn
Píši pro sebe i do nebe
a oddáš-li se, také tobě,
který znakem krášlí v sobě
to, co povznáší.
V říši změn
Píši pro sebe i do nebe
a oddáš-li se, také tobě,
který znakem krášlí v sobě
to, co povznáší.
Pach prachu
Tak známý i plný strachu
a pomíjivých znaků,
avšak přesto je tím vším,
co nám dává vůni kvítím.
O všem
Psát si zpěvně ze sebe,
ne z nebe či země,
snad i jemně o nebi,
co duši se zjeví,
Čistota a špína
Čistota
Není jistota, to jen ta,
již hledají lidská pouta,
jejichž typická porota,
Letem světem
Ví někdo víc, než ten něco.
Ne, kdo je to, i snivý nic.
Kdeco pletou, pravdou přesto,
tak jdou cestou si střetem vstříc.
Nedej své
Hledáš-li inspiraci,
pro další práci,
hledej sil tam,
kam se srdcem vrací.
U lékaře a kněze
100 kg živé váhy,
tak, to už je moc.
Nabízím vám pomoc,
jeli vám život drahý,
Plivanečky
Jé, co to jé,
co ti nedá pokoje
a posílá i do boje.
To je to, co se děje,
Spory
Básní se zasnít i mýt,
ze stínů osvobodit.
Odít svou vinu vlastní,
v jistou vidinu činů.
Léčitelem
Jen tak lehce
se změnit v letce,
odpoutat od tíže země.
Znít na chvíli hlasem světce,
Křivý patník
Stály, v pravidelném odstupu,
vzorně podél komunikace.
Rovně, v zranitelném postupu,
znaly roli mezníků v poli.
Tolika věcí
Vše je to jen tak nějak, jako tlak
nebo znak, jenž rozplyne se v oblak.
Zmizí-li z očí, mizí i v mysli,
je-li na cizím tlaku závislý.
Co to
Co tvou hlavou míří,
plíží se jak kanonýři,
kteří se tak na dno šíří
a měří s dravou zvěří.
Tam, ve lsti šumu
Co ti víří hlavou právě,
v mysli tlakem, věstí správně.
Kam to míří svými čísly,
v umu jakém jsi závislý.
Naše řeč, mysl, city
Naše řeč
Mluvíme v úrovni slovní,
kde den po dni
se rovná pod ni.
Pozdní
Plešatíš, řekla mu,
a tobě, byť se šatíš,
přibyly jen vrásky.
I svlékla se ve tmu,
V sebeklamu
Zdárně nikdo neunikne,
v boji svém sám proti sobě.
Může se strojit,
s kýmkoli spojit
Vánoční
Co máš nejraději.
Já, novou naději.
A potom, co po ní.
To, co bylo vloni.
Pro milou
Opozdilou cestou, co zbylo
z toho sněného mýtu přesto,
v sítu času mírou zpětnou,
tvou dobou, z jasu směnného.
Venušino dílko
To světýlko v kopci u lesa,
co tam i malý hotel stojí.
V noci nad obcí si tu plesá,
z dáli, podél polí se strojí.
Hvězdy města a nebe
Noční světla rozesetá,
ve stráni výše nad městem,
jako by tu ze tmy kvetla
ta oční zdání i zvěstem.
Básnivá duše
Co ta sama zná, ví, zmůže,
za chaosu sen vnadných slov.
Vázaná jen na výztuže,
na svou osu a nad ní krov.
Znělá z těla
Za okamžik,
jenž k mrknutí
též zrak nutí,
zas oka mžik.
Jeho věci
Člověk snívá, obklopen tím,
jež mu vydá pocit libý.
Soutěž: prosit, smí dát, smím,
oloupen i pro vděk sliby.
Ranní rozcvička
Co si nadáváš,
když ráno vstáváš:
Ranní ptáče dál doskáče,
nakopnu ho až zapláče.
Z barev do bílé
Sníh se sype a mírný mráz
jej brání, by hned neroztál.
Zimní jen to již milý ráz,
kdy podzim svůj sled nedostal.
Jemnosvit
Sen denní, myšlenky cení
a ten v noční se změní.
Je klid, byť tenký v zázemí,
jenž dnem i nocí zdá se mi.
Každodenní
Změna, s pocity různými,
nadějnými i slibnými.
Ta směna, jak jen složitý
den, s jemnými či nuznými
Skladem
Mnoho toho spí ladem,
co v skrytu tělo nosí
a čím se nehonosí.
Mnoho toho spíš chladem,
Okřídlená
Odpoutám se od země,
jen tak lehce, jemně.
A to jak, v letadle
či v balónu.
Poezie
Žije, jako kdykoli žila,
tam, kde v žilách její proudí krev.
Probouzí den, čas ji neskolí,
kde síla se rodí i objev.
Mnoho věcí
Na jednu tvou hlavu v kleci
stavu, za nimi se vléci,
jež chce být i zvednutou.
Jen málo z nich tobě patří,
Ten...
Sen, jehož i klam poznal jsem,
raný znak, spíše jen tak hraný,
tvořící se, v sebe nořící.
Hloubící vjem, též se modlící,
Odložené věci
Spící, jakoby v kleci,
tito vzpomínek svědci,
stále však živí přeci.
Stojí si stranou kdesi
Doma v prachu
Nad stíny ve sluneční záři,
sem tam i jiskřičky létají.
Klesají, hříčky své netají,
zastíní se, neční a zmaří.
Co je lepší
Čekat v horším na lepší,
nebo v lepším na horší.
Čekat v horším na lepší
je lepší,
Babí léto
V otevřeném okně stříbřitá nitka,
houpající se ve slunečním svitu.
Pavouček "běžník" někde sedí si tu,
nebo zas létá, jako skrytá hlídka.
Napsal jsem novou báseň
Jsi blázen.
A proč.
Že píšeš básně.
Nejen pro tvé "kvoč",
Dále psát
O čem ještě rád
a co si tak přát,
o tom i o všem.
Klíčem k tomu vjem,
Bílé linky po nebi
Jedna se píše tím směrem,
jiná míří zase jiným.
Každá tak z výše svým perem,
a dál pak šíří zázemím.
Hluboce lidská
Když není radosti
ani bolesti,
přibývá zlosti
z nespokojenosti.
Ranní dýchánek
Vlahý průvan si se záclonou hraje,
vane oknem, vlní ji od okraje.
Čerstvě i posečenou trávou sycen,
ranní, svěží zvenku tak vzdouvá plíce.
Básnička
Vázaná,
jako tkanička,
smyčkou svou i stažená,
nazvaná tak
Zradí
Slovo si prozradí,
čím zní i v pozadí.
Zření, snění, chvění,
na čem staví lpění.
Jednohlasá
I dotkla se spása,
v kruhu své všednosti,
rubu vznešenosti,
doklad sebe hlásá.
Tou vyvolenou
Kam i dohlédne ozvěnou,
přáním zván či zřením lákán,
vytouženou v srdci změnou,
vstříc svým sněným dálkám.
Příliš
Příliš mnoho, toho ´s koho´
a málo touhou sněného,
křehkého, ne však směnného,
k čemu tak prosebně vzhlížíš.
Zlatá střední
Klekne před ní
řekne: všední
vzhlédni, přepni.
Jaký okov
Letní
Zpěvní ptáci již ztichli
a dny, jakoby zpychly.
Zlostný hrom, pohon auta
i ostrý klakson chvátá.
V přítmí světla
Rytmy s rýmy pojí
hojí a splétá,
jak se tak střetá
s nimi i v boji.
Volič kritický
Prakticky nic
a teoreticky.
Všemu vstříc.
Kážete bludy,
V trní jehličí
Vzpomínky, jež v hlavě klíčí
a bodají vždy potají.
Myšlenky, co právě křičí
či ve skutky se odlíčí.
Báseň neumírá
Umírají její básníci,
na básníky jen si hrající,
kde neumí míra a víra.
Páv
Krásný je jen projev z hloubi,
okrasný, jak oděv zhouby.
Krása se i s chloubou snoubí,
avšak ne, když pýchou zdobí.
Máj (první část, K.H.Mácha) + vlastní inspirace básní
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
Chatka
Tam v dáli, na tom úbočí,
ve stráni kopce u lesa,
jenž níže k potoku klesá
a v údolí potom vkročí.
Tolik
Čeho a kolik.
Tvého všeho,
přes či pod míru,
stres plodí i hru.
Na čí stojí straně
Svým způsobem na všech,
byť i okamžikem myšlenky,
na níž led jen tenký,
jako pouhý nádech.
Té umělé / V podobojí
Té umělé
Vyčíslit se to nedá,
byť je číselná řada
i nekonečná věda,
Při ranní kávě
Tak, abys věděl.
Ale já to vím.
Nic nevíš.
Chceš mi snad vyznat lásku.
Co z toho
Ten milý pohled
a jeho ohled,
v němž vždy taje led.
I milý úsměv,
Mráček...
. si letí oblohou,
jedním směrem bez otáček.
Za ním druhý, řazen třetí,
ne však spletí s dohodou,
Báseň bez rýmů?
To je tělo bez kostýmu,
jen tak ve svém spodním prádle,
ještě k tomu spíše zvadlé
či zahalené do dýmu.
Tam kamsi
Adresa na velká nebesa,
tam, odkud to všechno pochází.
Ze světa malého tělesa,
kde svým vývojem i prochází.
Ustát
Zůstat, ne stát,
jen ne ustat
a sen si zdát,
ten nespat.
Hádavá
Nepleť se do mých věcí,
ale ty se pleteš do mých.
To proto, že jsme se spletli,
a jako blízcí svědci
Na skok
Tam i jinde, nebo sem tam
jen tak být,
jak co vlídné
a dále pak snít svůj náskok.
Krok...
. do světla, tvého světa,
zpoza té tmy v zázemí,
kde sen vadne či vzkvétá.
Nikdo ve svévoli neví,
Máj - první část, K.H.Mácha (originál v přepisu do češtiny 20.století a úprava textu)
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
Pouze
Psát také stroze o své touze,
pohled zbožný, jak i možný,
v této znělé poloze.
Krok za krokem, rok za rokem
Zázračný lék
Z horkého čaje stoupá pára,
jímž zapíjím svůj česnek ranní.
Tak odvěká zní pravda stará,
jak účinně i zdraví chrání.
Tu i tam
Válejí se mlhy, v kopci naproti,
časně z rána, chladem deštivé noci.
Do toho tu zpěv pěnice horoucí,
jež svůj ostrý hlas vždy brzy zkrotí.
Proč?
O tom dohra není.
Spor a pravda znění,
souboj kolotoč.
Nesniž v odpovědi,
Naše
Každý mýlku, tahá chvilku,
nebo déle, někdo směle,
vždyť mýliti se je lidské,
epické či lyrické.
Hájku
Jak jsi starý, zelený,
v poli tísněn změněný.
Datel černý pláče,
vidí-li oráče.
Ta tvá
Přičíst, nebo odečíst,
přidat snad či ubrat list,
tím si není nikdy jist.
Co je to ta neznámá,
Zůstat svůj
Daným slovem
jím i sbohem
stůj co stůj.
Krokem za svým
Báseň
Znění slov
a jejich chov.
Základ, zdění, krov
dle osnov,
Černohlávek
A jak si sám prozpěvuje,
tam, kdesi v koruně stromu.
Ba ne, to je´ta´pěnice,
co si tak troufá velice.
Program chuti
Program chuti
K čemu nutí.
K rozhodnutí
se oddati
Slunečný den
Jak těžko báseň napsat,
o čem, proč, dobře a jak.
Třeba v ní jen tak jásat,
nebo snad, jako maják.
Ze snu
Krátký spánek
nádech, výdech
vize plytká
něžná kvítka
V letu se pletu
Vstříc tak hněvu ke střetu,
v překotném spěchu, chvatu
i nehledě na ztrátu,
takto si říci o víc.
Radost a hoře
Ta první,
v sladkosti chuti
a druhé,
k hořkosti nutí.
Letím
pololetím,
vstříc tak k novým spletím,
s pročištěným hledím,
co si zvolit předtím.
Svěřenci duše / Ach tak / Kde to jsem
Svěřenci duše
V poutech mysli, za letu ze snu,
duše hledá ve vlastních koutech.
Pohledem touhy i ke krásnu,
Volby
Ty má člověk každý den,
co si jak zvolit i zbylý sen.
Mnohé z toho z cizího světa,
s čím se setká, sblíží a střetá.
Rýmovačka
Nepsat dlouze nebo z nouze,
také krátce pouze, stroze,
zahleděn jsa i k obloze,
v klamné touze namnoze.
Jedním slovem
Ale to jsou jím dvě
a nyní jich pět.
Takto však čtyři,
tak opět zpět.
Srdce
Srdce bije v rytmu sekund,
chvíli jen, pak se odchýlí,
zrychlí či zpomalí svůj grunt.
Mění tep, jímž sdílí znění,
V souboji
Báseň psát, ač nerad.
Čelem vzad, avšak snad
s ní se i poprat
a nemít pak zkrat.
Strup / O lásce
Strup
Kdo je víc
já, a nebo nic.
Oba jsme si rovni
Úsečná / Lékař a notář
Úsečná
Pokrok světa
ta známá věta
točí se země
Tam i zpět +/-
Dva kroky vpřed,
jeden i vzad.
Pohled na střet,
za snadných rad.
Ano i ne
Ano, ve dne i v noci,
a snad je jí již méně,
touhy snivé horoucí,
čím bližší zdá se země.
Jarní rýmová
Jaro si tu již tančí v kroji,
i ptačí píseň pěje svoji.
Úklady zima stále strojí,
ve střetu, kdo s koho v tom boji.
Harašení
Plácl ji po zadku,
ta mu dala facku.
Vyvolali hádku,
nadávky do klacků
Na lidovou notečku
Kdo se směje naposled,
ten se směje nejlépe.
Kdo jen hloupě na pohled,
oči mívá slepé.
Potkají se dva
Jakpak ty, živ a zdráv.
A to má být pozdrav.
Ptám se i na tvůj stav.
Snad mě vidíš, žiji,
Zlý sen
Co vše člověk ve snu vidí
a také zažije.
Lidí, kteří po něm slídí,
jako i vlastní pašije.
Ze svého / I bez nápadu
Ze svého
Kdo svou pílí básně píše,
z hloubi tiše, z její skrýše,
v poctivé jen tvůrčí práci,
Ta naše
Slova těžká, neohebná,
jak jen cit v nich těká, mešká,
a ta vstřícná nedohledná.
Přesto však jsou i tak jemná,
Ve spleti vjemů, hledat i ženu?
Čím blíže smrti,
tím více ví, že
jej pocit škrtí,
znamení kříže.
Rozhádaná báseň
Rozbít ji na pokusy,
co popsáno, že dáno.
I večer, jako ráno.
Ať si někdo zkusí,
Naděje / V krajním případě se i klaním / Rozdal jsem své srdce
Naděje
Co máš na tomto světě nejraději.
Nebudeš mi věřit, ale naději.
Byť i v bolestech mne tu svírá pocit,
Umělá inteligence
Smíšené myšlenky, překotné,
jak ve víru se k sobě pojí,
jedna druhou i střetem protne,
o své místo ve volbě stojí.
K prasknutí
To tvá struna napjatá,
jak z neladu zní laděná,
by souzněla hlava, pata,
a k souboji i sváděná.
Ztrácí se
Ve sledu dnešních všedností,
prožitků, vjemů i pojmů,
z nichž se stávají přednosti,
ze všech těch nabytých dojmů.
_Jsem_
Dělám, co mám rád,
abych si i žil.
Na radu dám snad,
jež nebere mi sil.
Jééé
. padá sníh, volají děti,
budeme stavět sněhuláka.
Kdo to tady huláká,
nebudete směti.
Na okraji
Tam, kde pole orají,
a kopce, lesy v kraji,
vzhlížím krásy potají,
tak rád tu vždy jen sám.
Naivní
Naivně všichni i divní,
spřádající pavučinky,
sítě pro vlastní účinky
a zkoušejí, jak jsou vlivní.
Milost
Ten vítaný náš host,
slyšící na lítost,
jenž bolest mění v radost
a hřích i ve ctnost.
V lidové notě
Vyšívat si luční kvítí,
do bělostného ubrousku.
Pestrou bavlněnou nití,
se zpěvem, kousek po kousku.
Ach ta... / Pravda a cena
Těžké napsat slova křehká,
a s nimi se i osmělit.
Dát jim zpěvu, byť ne v písni,
tichou mluvou v básni sdělit.
Radosti
Byť jen ty drobné ctnosti
či i vlídné danosti
každodennosti.
Epidemie
Bije či si i ruce myje
a chystá se smíchy k útoku.
S mutanty sčítá hříchy kroků,
a pak, co nejvíce se skryje.
Tolik věcí
Vzpírajících se duši v kleci,
sněných představ i proměn znění,
spících citů a bdících přeci,
prožitých vždy v rozechvění.
Knihovní syndrom
Léta chodil do městské knihovny, kde se setkával s knihomily a knihovníky. Jednoho z nich jednou potkal v obchodním domě, tlačícího nákupní vozík naplněný potravinami, a udiveně se ho zeptal:
Já myslel, že knihovník se živí jen knihami.
To je pustý omyl, odpověděl:
Nejen knihou živ jest člověk,
Z čista jasna
Zjevila se duha krásná,
ve velikém oblouku.
V kapkách deště, slunce svitu,
z města k lesu přes louku.
Jakou máš oblíbenou květinu?
Ptá se své lásky.
Já, třeba kopretinu.
A proč ne růži.
Pobodala mi kůži.
Utopická
Poeticky vzato,
lyrická i epická
"svou misí svatou".
Vyznáním a touhou,
Když nevíš, nepiš
Když nevíš, nepiš
Co vidíš, když zbystříš.
Čerta kříž.
Tak, to jsi blíž
Zlehýnka
Jako vločka sněhová
nebo i pírko ptačí,
jež se vznáší, otáčí,
jak vánek si je chová.
Úsměv
Kolik ten umí významů,
výrazů, tváří beze slov.
Z hloubi citu či jen letmý,
také tak i plný klamů.
Co je nejkrásnější
To, co je jen tvoje
a ničí jiné.
Byť i věříš v dvoje
či více,
Víla
Byla jednou jedna bílá víla,
milá a ve studánce se myla.
Tam snila, také vodu z ní pila,
bílým závojem se pyšnila.
Na co myslíš
Na to mnohé, co v mysl vstoupí,
a překotně se jen překrývá.
Sotva vzhlédne, oči i sklopí,
paměť pak ztopí, jiné vrývá.
Proluka
Pauza v řadě domů
či vylomený zub.
Průsek v lese stromů,
paměť a její rub.
Želé a vyžle
Rosolová obezita
chvějících se nadměrností,
co tak jen tak plané hostí,
pro něž ke své době žitá.
Vzácná skrýš
Vyhráváš-li - tebe těší, jiným vadí,
prohráváš-li - vadí tobě, jiné těší.
Skloníš-li se, ponížíš - vyšším hoříš,
vypínáš-li, sebevýš - nižším tvoříš.
Hráč / S radostí
Hráč
Vadí, co neladí,
falešný hudby tón
i to, co je o tom,
Z mála / Z více
Z mála
Kde ta slova jsou,
ne, s tou okrasou,
co i sdělí víc,
Hráč
Vadí, co neladí,
falešný hudby tón
i to, co je o tom,
co nemáme rádi.
Ptáš se
Kdo, co, jaký, který, čí
kolik a čím se příčí
prospívá nebo ničí
i kde tvůj život vzklíčí.
Zbraň
Každý ji má, tu svoji,
podobou žitých roků.
K obraně či k útoku,
s níž i svou pravdu hojí.
Jen tak lehce
Pro jemnou souhru barev,
nanášených odstínů,
dotekem vlasů štětce,
kde světel zrod a stínů.
Přání
Co vy si přejete,
koleje vyjeté.
Co nejméně vzruchu,
pro oči či k sluchu.
Trest
Stane-li se nám něco zlého,
škoda, úraz, bolest.
oslabí to i čest,
vlivem činu podlého,
V boji
Ve větru mu vlasy vlají,
mrazivém též z protisměru.
Staví jemu svoji vzpěru,
kráčí a ptají se hlasy:
Přidej se
nabádají hlasy.
Ne, to jsi v lese,
šiška jakási.
Varuje hlas,
Pozor!
Můj vánoční úklid.
Ale ne, jen klid.
Co si myslíš, že budeš mít pod stromečkem.
Já, nic.
Den-Sen
ode dne ke dni,
od noci k noci,
svou pomocí.
Co zdá se přední,
Vyhlídka
Mezi zdmi s průhledem ven
na zalesněný kopec.
Kam až tu sahá obec,
já oknem vždy zahleděn.
Klid
To ticho před bouří,
a svíravý pocit,
nejistoty.
Duše má, jsi to ty.
V trojverší
Nevím, píši co chci,
a snad si i slevím
v nižším odstavci.
Snažit se tak vzhlédnout,
Kudy kam
V touze ve svůj cit se noříš,
hledáš kolem pro co hoříš,
spoléháš nač, pak i zklamán,
nejistoty cítíš závan.
Trojjediným
Každým dnem o kousek dál,
bys byl a někým se stal.
Sluhou, jemuž jsi i král,
v roli šaška opodál.
Křišťálová
průsvitná, průhledná
matná v světle třpytu
s odleskem ze skrytu
jak krystal úhledná
On a ona
Kam se točí tvoje oči,
uhýbají a klopí se.
Kam i jejich kroky vkročí,
na čem lpí všem, odvislé.
Jen malá úvaha
Dobrý básník se pozná podle všeho,
zejména pak podle toho,
jak svou báseň udrží, v obsahu i formě, a dovede k jejímu cíli.
Začátky bývají často slibné,
Kreonka
Leží mi papír na stole
a na něm tak stará tužka.
Kreonka, ještě z dob dětství,
ta má věrná, dobrá služka.
Přání
Každý den vítán,
v ranní naději.
Pozván i k ději,
jemuž sen vydán.
Káně
Vysoko nad hlavou,
spatřil káni hravou.
Jen pouhý vjem mysli,
na něm i závislý.
V masce
Komika, jenž sebe polyká,
i s vážnou tváří politika.
Klaní se, vzpírá a přetváří,
střetem víry, však pře tu v ráži.
Pomíjivost
Jít proti a dojít kam.
Mávat tu odnaproti,
pro co tak, jen jiný klam.
Ale proč ne, vše lačné,
Tajné přání
Na rozhraní,
kde pak zmizí,
touha ryzí,
jako zdání.
Nemám tušení
Co, jak v určení,
pro co či koho,
i bude z toho,
a co k rušení.
Slunce v mlze
Proniká ji zářivým svitem,
v okolí plynule slábnoucím.
V mlze té však i dosti skrytém,
nevidět kontury planoucí.
S citem lovce
Cestou si šlapu blátem,
loužemi i asfaltem.
Kam tak vkročím,
vždy se točím,
Jinými slovy
K čemu mi sláva,
žil jsem vždy z mála,
z drobných těch věcí,
to jsou mí svědci.
Pohlazení
Jaké to v té chvíli jmění,
oslovení, dotek něhy.
Slyšet jeho vlídné znění,
jak se mění v příběhy.
I žhavé
Slovo, jako jehla či nůž,
kusem dřeva nebo kámen.
Bodne, řízne, ztupí, láme,
proniká a drtí výztuž.
Krásné světy
Sen ojetý,
skrytý hříchy,
vjem jen lichý.
Co si dáme,
S láskou
Plej zahrádku,
dokud plodí,
piš i zkratku,
jak se hodí.
Tolika...
společných věcí,
však nad to přeci,
jak dalecí si.
Mnohý hlas z lidu,
Ze záhrobí
Nedělej si starosti,
vidíš támhle ty kosti,
to učinění zadosti.
Jak si je nemám dělat,
Za obzorem
Tam, kdesi v dáli za tím vším,
kam již dohlédnout se nedá.
V rozměru svém stále menším,
až pak za obzor si sedá.
V mlze
Jasné obrysy těch blízkých věcí,
a dále je rozeznat jen stěží.
Vše, ale v běžném tempu přeci,
neb se žije tím, co kolem střeží.
Modlící
Kéž bys kvetla touhou vroucí,
jako ta louka kvetoucí.
Četnými kvítky se skvoucí,
snad všech barev, nocí spící.
Touha po moci
Na vlásku, provázku, laně,
nebo také provázaně.
Co ji čeká, visí, leká,
jistoty ani zdaleka.
Jednou větou
Napsat sloku jednou větou,
verši v rýmech,
jež i vzlétnou,
jako k tanci, ve svých rytmech.
Pavouček na vlákně
Visí mi u dveří,
a houpe se na něm.
Takový maličký,
tu zvolil si nájem.
Sebe nepřečteš
Co vše se ve snu zjeví,
nepřekvapí spícího,
nýbrž téhož bdícího,
jenž o něm předem neví.
Ticho po pěšině
Kráčel stezkou, loukami, poli,
také lesem, podél rybníku.
Krajinou, za níž hory, doly,
s pocitem spjatosti i vzniku.
Odsouzený
Svou vinou se nenarodil,
učit musel a něčím stát,
i zapojit do lidských řad,
sloužit hrané parodii.
Kam smí
Kam smí jen sen,
nocí i dnem,
vstoupit předem.
Dotknout se krás,
Nesmrtelná
Ta, co životem se probouzí,
a úmrtím jen usíná.
V mnoha nových podobách vzpouzí,
které v nelad i soulad spíná.
Kapičky
Co je hřích,
pláč i smích,
kdo čím zpych,
v očích svých.
Srdce
Základ rytmů srdcem daný,
v pravidelném mírném tempu.
Tlukoucí směr - život zvaný,
arytmií někdy střepů.
Zabijačková
Co se to tam jenom stalo,
prase kozu potrkalo.
Ale kdepak,
řezníka učilo rogalo.
Tanec života
Vpravo, vlevo, vpřed i vzad,
kolem osy se točí.
Vzhůru, dolů někdy pád,
bičem, jak práská kočí.
Kostrbatá
Řád a plynulé verše psát,
smýkán, strkán do všech stran,
člověk tak, jako akrobat,
zraňován vším ostřím hran.
Spící
S úsměvem v líci,
o čem tak snící,
o kompak zdá si,
s úsměvem krásy.
Tolik básní
Myšlenek a obrazů,
hledání i odkazů,
jak by báseň měla znít,
o čem smýšlet, čím si snít.
Rehek domácí
Za oknem svou skřípe rehek,
poslouchám ty ptáčky všední.
Každý z nich i něčím svědek,
ale také zpěvem přední.
Kurzor
Ten kurzor odměřuje,
po vteřinách a čeká.
Od všeho mne odvléká,
nevím, co ověřuje.
Ratolesti štěstí
Cestu svou si klestí,
tak i jejich zvěsti,
tlumící bolesti.
Nečekat jich mnoho,
Směr
Kdo chce chléb, ve smyslu žít,
silou pravdy se i krýt,
nestačí jen násobit,
radost, ale něčím být.
Ve smuteční síni / Na konečné / Kondolence / Jen si dej / Náhrobek
Ve smuteční síni
Hluboké tu vládlo ticho,
občasné jen zakašlání,
hlady jak i kručí břicho,
Obrana
Vzbudit jen pouhý dojem,
klamat svou maskou zdání,
pod niž vidět - i zraní,
vyvolaným soubojem.
Objasni básní
Světlo i zhasni,
změnou kontrastní.
Co je to světlo,
aby tu kvetlo,
Kde nic tu nic
Ale přece i něco,
toho nic, rub a líc,
obrátíš-li kdeco.
Odraz
Zastavit se a rozhlédnout,
pohlédnout i na vše kolem.
Uvidět tvář sebe sama,
pod svým úhlem a pólem.
Květy pelargonie
I bylo jich tam mnoho,
v květináči na okně.
Červeně, kvetly dlouho,
po sobě, avšak pěkně.
Zvířený prach
Jakýsi neklid a strach,
spadaný ze zdi hrách,
avšak cosi přáno,
o to i postaráno.
Dotyky
Dotyky a jejich triky,
zevní, vnitřní metodiky.
Ústa, ruce, tlukot srdce,
znění citů i to trpce.
Tatínku
Co je to debilita.
Ach, synku, synku, synku,
co nám dali do vínku,
to se už tak nenosí.
Přednost samoty
Byť tíží, trápí, skličuje,
avšak v zázemí svobody.
Tak se rozdělí i body,
toho, kdo jim vyučuje.
Mít se líp
Život lidský, celý svět,
rozvitý z poupěte květ,
a ten pak zrající v plod,
přidělených hodnot.
Hygiena
Pečovat o mysl v křeči,
svíranou tak z mnohých ztečí.
Dát jí smysl, jenž i léčí,
volnost v duši, plodné řeči.
Pokoj
Kolikrát hrou zazní šach,
tolikrát i hrozí krach.
Kolikrát tak míval strach,
nemohl-li přes svůj práh.
Bod, práh, hrana
Mezní stavy,
jež zastaví,
a pak nutí,
k rozhodnutí.
Odysea lásky
Vášnivě se líbali,
potom hádali,
a také prali.
I usmířili,
---
Co vše nemůže se stát,
to jen v právu snů tak zdát.
A co vše stát se může,
to v právu, kdo co zmůže.
Pošta
Bol, tíhu vzdechů,
i tvrdost kašle,
či střety spěchu,
vám život zašle.
Nehodící se - škrtněte
Pral se, psal a mnohé škrtal,
ladil, zdobil, hledal vady.
Často i v tom jen tak vrtal,
když nevěděl si rady.
Upír - aneb nejen sladce
O tom, jak z krve dárce,
upíří se stal zrádce.
Piješ mi krev,
zaúpěl hněv.
Vše od hvězd
Slova hezká,
ano, proč ne,
ale co,
za nimi tleská.
Užití pravdy
Tam, kde není třeba lži,
která se popře, mlží,
neboť obojí škodí,
záleží, co se hodí.
Sochař
Úsměv, kouzlo, polibek,
modelka v pózách živých.
Ve hlíně více snivých,
pro sádrový odlitek.
Obchod života
Mnoho toho směnného,
dáti má, dal, daroval.
Kolikpak i sněného,
jež, jakoby čas odvál.
S ní i o ní
S láskou psát, není totéž,
jak to o lásce pění.
Každá jiné má znění,
s ní je pravda, bez ní lež.
Básnění
Jako chůze vpřed i vzad,
vpravo, vlevo protiklad.
Vzorem, stylem moderním,
niterním či jen herním.
Proč asi?
Výkyvy ty v počasí,
zprávy straší, co hlásí,
člověk své hledá krásy,
kousek sebe i spásy.
Pleticha
Plete se do ticha,
kde jedy míchá,
a tiká,
její taktika.
Letní
Je léto, hůř se dýchá,
příliš teplo, si vzdychá.
Někde se něco spletlo. ,
ne, to jen jeho pýcha.
Před spánkem
Ponížil se nad těmi divy,
ať jakkoli zaměřil pohled.
Cožpak lze něčemu rozumět,
vnímat podnět, s tolika vlivy.
Koktejl
Alko s nealko,
v příchuti, hořko,
sladko-kyselé.
Vnutí i horko,
Uměnovědná
Být modernější,
jak moderna,
a mravokárný k tomu.
I otevřený ke zlomu,
Značková
Básnění je zasnění,
kdy ozvěnou se změní,
obraz kouzlení.
Básnění je mazlení,
Touleň "Chameleon"
Znáte ji, tu kytku pestrou,
co upoutá více listem.
Jak nápadný barev systém,
s drobným květem, i přesto.
O kráse jiné
Té tvé, či jeho,
naší, vaší, všech.
Zde spíše jen vzdech,
nad zmarem všeho.
Petice na rybníce
Kvák, řekla žába.
Kvák, kvák, řekl žabák.
Kvák, kvák, kvák, kvákalo jich více.
Klap, klap, klap, řekl čáp,
Zásah
Padá šindel ze střechy,
také trámy zhroucené.
Vzpomínky, pocit křehký,
na to, co víc než cenné.
Stále o ní
Život mě vybavil husí kůží.
Snad jen tou naší lidskou, ne.
Ale, co ta v něm i zkusí,
pane,
Náhrobek (nové veršování, rýmy křížem)
Ptačí zob stačí,
kámen tlačí hrob,
za ním pak plůtek,
ztlumí smutek, znak.
V druhé půli (čelní, vnitřní, koncový rým)
Je léto, ty poeto,
tak napiš to i větou.
A popsat znaky jeho,
jaký, jaká, jakého.
Sklenice do kontejneru
Ostrý úder do bubínku,
nenechat tak uchu zaznít,
nebo v moment, kdy tu sklínku,
pustím v břinku, dlaní zakrýt.
K sobě blíž
Mnoho toho, pouhou touhou,
všeho málo, čeho mého.
Zdání, pro to díku vzdání,
tyto triky, dar veliký.
Pro tento den
Neklid v noci,
hlasy psí,
duše pnoucí,
prosící.
Složnokvětá
Z mnoha drobných kvítků, v jednom lůžku,
kde jeden vedle druhého sedí.
V květenství zvaném úbor, tu snůšku,
promění pak ve chmýr bílý v šedi.
Vlny
Jako úder do prázdna,
či síla smysluplná,
bolest dohry bezuzdná,
a souhra cituplná.
Z ničeho nic
Řečník
Mýtem snů se vyjádřil,
a celý projev zmařil.
Ve snaze všem vyhovět,
pohněval si soudný svět.
Čistá
Sám, vznášel se v oblacích,
a unášel se ve znacích.
Se vším tím i proti všemu,
ve spletenci vjemů.
Stáří
Pro něco pozdě,
pro jiné čas,
čelit i hrozbě,
užívat krás.
Nebylo mu do zpěvu, ale přesto si zazpíval
Kde domov můj,
kde domov tvůj,
cizinců tu,
a ty jsi v potu.
Štěstí
Vyjít se ctí,
z klestí ve lsti,
jež se i mstí,
svévolností.
V přírodě
Rozkvetlé kvítí luční,
potoční, také polní,
nevonné i co voní,
s lesy, jež věkem tu ční.
Bizarní
Nebyl jsi, jsi a opět nebudeš,
toť stav zvaný život míti.
Okénko z ničeho, do čeho to,
jen průhled věčnosti k žití.
Sobě / Tobě / Pocit štěstí / Zázraky / Predátor / Umělec
Sobě
Bez ohledu na okolí,
Udělat si, co nebolí.
S radostí, jen sobě vlastní,
Vázaná (2.sloka jednou větou)
Vážu pestrou kytici,
z vonných, prostých květů.
Vzpřímených, sklonem nících,
jen, co tvarů je tu.
Láska II (úprava posledního verše)
Ta mocná čarodějka,
stranící cti i hříchům.
Pro radost, bolest, smíchu,
dárkyně, jak zlodějka.
V rozponu
Napsat rovnici básně,
by vyzněla současně.
Vázala si klasiku,
s přesahem však jazyku.
Dny a noci
Střídají se mermomocí,
z moci sluneční pomoci.
Země, v otáčkách však sama,
byť i hvězdná pouta má.
Moucha
Vletěla velká moucha,
krást, otevřeným oknem.
A bzučí stále do ucha,
byť i neviděna okem.
Průvan
Vanoucí oknem v protější,
v náhlých, prudkých nárazech.
Bouchly dveře, úlek, nádech,
avšak svěží vzduch ostřejší.
Okýnko
Předností všednosti,
podle okolností,
kde se lidé prostí,
i vzájemně hostí,
Jak se pozná?
Pěje-li se o lásce,
co vše i bývá v sázce.
Pokud to jen hra, v masce,
láká pro své obrazce.
Den / Noc / Den a noc / Zítra / Včera / Dnes
Den
K čemu ten probouzí,
ke stavu bdělému,
po snovém blouznění,
Jsem tvá hvězda
A padám,
přej si něco.
Co si přeješ,
proti vadám.
Láska
Ta královna všech citů,
tak vzácná, pomíjivá,
něžná, vášnivá, snivá,
podnětem mnoha mýtů.
Stůl / Židle / Lampa / Lůžko / Židle a stůl
Stůl
Co je na stole,
to se i vidí,
co pak pod stolem,
Sny pro sny
Velké sny, touhy, přání,
vyhradí sobě místo,
právě jen v těch nočních snech.
A jak v nedobytných zdech,
Co vše
Básně jako zbraně,
v kulturní jen hraně.
Rozum, city i boj,
tu v provázaný spoj.
Ti flétnisté
Pěnice rozezpívaná,
krátkou, zvučnou melodií.
Její hlas, ne podívaná,
v korunách stromů zplodí ji.
Zprávy
Napsat báseň o čemkoli,
patřícím i do okolí.
Co dotýká se a pospíchá,
zraku, sluchu, do ticha.
Bílá / Černá / Barevná
Bílá
Kolik podob člověkem,
v sobě nosíš,
tolikrát i se vděkem,
Jak stéblo trávy
Tenké, křehké, zranitelné,
přesto silou vzdorující,
obnovou vždy bojující,
i zráním viditelné.
Z viny
Vše se ohledí,
novými pohledy,
oposlouchá,
i jako porucha.
Právní digitalizace
Není nad to,
být jak atom.
Lidské mini,
z poloviny.
Nech je plout
Zabolelo u srdce,
prosbou sepjaté ruce.
Oči pohled do dálky,
v mysli, na ty obálky.
Vůně máje
Ovívá mne větřík vlahý,
prosycený vonným květem.
Úspěšné již hlavní snahy,
od zimy tak k létu letem.
Snídaně s básní
Vzpomněl si na radovánky,
dětské a pozdějších lásek.
Ty staré již, zašlé stránky,
plné her, ale i masek.
Báseň bez básně? (nové formy)
Jak ji tak napsat,
a proč.
Vždyť to dnes móda,
jen si s ní hrát,
Jakou hudbu ty máš rád?
Já, jen vážnou,
obsažnou,
její noty.
A jakou ty.
Musela odejít ze třídy
Učte se, pamatujte si a opisujte jen ze své paměti, zdůrazňuje paní učitelka svým žákům 7. třídy.
Přihlásí se jeden žák a oponuje:
Já, ať se učím, jak se učím, skoro nic si nepamatuji, tak musím opisovat z "taháku".
To se málo učíš, ale za to, že ses přiznal, ti dávám pochvalu.
Na co myslíš?
Na nysmysly.
A co tvé smysly.
Ty nemyslí.
Ale mysl od nich odvislá,
Z jarních písní
Naproti nám tu kvete javor,
celý v chomáčcích - žlutých květů.
Svátečním svým se chlubí šatem,
listem až po něm, ne ve střetu.
Strategie
Obranná i ta útočná,
ve sporech kladů - záporů.
Vahou svou úhybná točna,
ústupná, se silou vzdoru.
Bázeň
Kolik nejistoty,
tolik pro čistoty.
Více-li však jistot,
než nejistých čistot,
Stopy života
Mnoho ran a po nich jizev,
dopadů i hraných bitev.
Pro něž sémě stále vzchází,
přímou volbou sebe razí.
Spornému (maxi mini verš)
Kdo, komu, proč a jak,
projeví i atak,
byť, jen jako náznak.
Kdo.
Vyslanec
Kam kráčíš, vyslanče,
a kým ty jsi vyslán.
Za svým štěstím spáče,
bdělostí vysáván.
Oheň života
Ty jiskérky pro plamínky,
zažehnou nechtě i požár.
Podnět stačí jen malinký,
jedno slůvko, nebo jich pár.
Tři bratři
Byli tři bratři,
i jaksepatří.
Každý pak jiný,
žádný bez viny.
Alela / V letu
Alela
I ta malá maličká,
svou roličku si hýčká.
Netřeba jí psáti víc,
Pohled oknem
Ten tovární kouř naproti,
bílá, vypouštěná pára.
Sotva mladá, již i stará,
rozpouští se, vzduchem potí.
Odpich
Znaven po těžké, snové noci,
kdy dospávat musel déle,
však myšlenkou své bezmoci,
podepřen ve víře smělé.
Osud
Co tu komu bylo dáno,
to takto jen jemu patří.
A s podobným se jen bratří,
splnění pak odevzdáno.
Podpis básní
Každý má svůj vlastnoruční podpis,
stopu, jež jej charakterizuje.
Právu identitu avizuje,
to své vlastní stvrzení pro úpis.
Ulice
Auta v obou směrech valící se,
jako řeka, chodci na přechodech,
klidné kdysi - tvářící se cize,
ulice, jen o víkendu oddech.
Dech a výdech
Právo na první dech a pláč,
v symbolickém předurčení,
života, v němž i platí zač,
pro celou dobu učení.
Básníkova pře
Odnětí práva na pravdu,
v zajetí sil služby pro lež.
Kam, jen ty sám sebe pozveš,
kladou ti pasti, návnadu.
Předsevzetí
Předsevzetí
Večer světlo zhasíná,
než den k spánku ulehne.
Z dějů snů pak probudí,
Píši si...
. co mě napadne,
co zdá se mi být nápadné.
I o tom, co jen tak pro mne,
v drobnosti, vstřícné skromné.
Spejblo-Hurvínkovštiny
Spejbl poučuje Hurvínka:
Važ svá slova, synu.
A jak je mám vážit.
Ochutnej na jazyku, v součinnosti s ústřední nervovou soustavou.
V básních
O ženách, květinách, slunci,
měsíci, nebo o hvězdách,
štěstí, o lásce - silný vztah.
Zář planoucí či hasnoucí,
Záclonka
Přes okno jsouc zavěšená,
jak lehounká i ozdobná.
Vlněním, vánku podobná,
svou bílou krajkou vznešená.
Z temna svit
Vidět neviděné,
slyšet neslyšené,
cítit necítěné,
i hmatat nehmotné.
Kapka v písku
Těžko se píše,
pod tíhou klišé.
Vždyť, co jím není,
v tolika znění,
Stojaté v pohybu
Kolik čeho, v jaké míře,
otázek a odpovědí.
Co nového, i se dědí,
s dotazy sám ve své víře.
Sportu zdar!
Přeji: zlom vaz,
držím palec.
Ať se vede,
pravil znalec,
Dar
Z okna čerstvý vzduch vane,
ranní, chladný a svěží.
Dávno již i nesněží,
předjarní slunce plane.
Déšť
Slyšíš, za oknem prší,
zkus si to ztvárnit verši.
Vodních nitek jemný šum,
kde svůj předvádějí um.
Směsný dopis
Píši, co myslím si,
ale vše, co si myslím, nenapíši.
Neboť významy se liší,
a to, co od mísy,
S doklady
Doklad o tom, že jsi žil,
podala i krev tvých žil.
Doklad o tom, kde jsi žil,
podalo ti, co sis zryl.
(De)toxikační
Dělej to, co ty máš rád,
neposlouchej spásných rad.
Ty radí ti i zrady,
co samy mají rády.
Ty rodinné
Nové domky ve stráni kopce,
v pozemku bývalého statku.
Nízké dva, kde jejich adopce,
je včlenil do místních pořádků.
Služba
Slouží lidem a bohu,
a říká: jak jen mohu.
Slouží sobě a bohu,
s ohledem na svou touhu.
Povídají si dva umělci:
Umělci nejsou vědci,
i zdáním světci,
jen poslové odvěcí.
Pravdu díš, kamaráde,
To vše
Báseň slov, verše hrou,
jen tak jednoduše,
i složitě z duše,
společnou souhrou.
Volání
Kde jsou ta zpěvná slova,
jaká pro ně obnova.
Odkud i přicházejí,
jak květy se sázejí.
Zataženo
Jeden stupeň nad nulou,
nebe jen v barvách šedých,
i modřejších a bledých.
Zemí, ne příliš ztuhlou,
Ty člověčiny
Kdo soudí z podhledu, soudí pomluvou.
Kdo soudí z pohledu, soudí mluvou.
Kdo soudí z nadhledu, soudí i s omluvou.
Kdo nesoudí, není souzen.
Ve víru
Točím se zleva doprava,
a zprava směrem doleva.
Otočím oči nahoru,
a shůry pak sklopím dolů.
Spejbl a Hurvínek
Tak mám ten plesnivý sýr, povídá Hurvínek, vyslaný Spejblem na nákup do prodejny s potravinami.
Říkal jsem ti plísňový.
V tom je nějaký rozdíl.
Ano, plísňový sýr je jedlý a dobrý a plesnivý jedovatý a odporný.
Ne, určitě ne
Pravdu ty nemáš,
neboť ji neznáš.
Máš jen tu svoji,
co tebe hojí,
Slunce (ABCBCA-DDEE)
Chvíli do očí,
opět do mraků,
zář i prosvítá,
do mého zraku.
Výstavky
Ty stromy nad hřebenem lesa,
co tam v dálce na kopci stojí.
Lesníkům vždy známá adresa,
i v proměnném tu jejich kroji.
Spíše
Tiše buď a naslouchej,
neukvap se, radu dej.
Tiše buď a rozvažuj,
svoji cenu si zdražuj.
Snad přece
Nevím co psát, přesto píši,
vždyť se vše i něčím liší.
Každým stále okamžikem,
proměnná tu s otazníkem.
Báseň má denní
Svým způsobem i vázaná,
na snění, příběhy noční.
V nichž denní pravda takzvaná,
vždy fantazií emoční.
Po celý život
To rozevláté mládí,
střední, střízlivější věk,
a uzavřené stáří.
Mládí však stále svádí,
O velké lásce
Slíbili si věrnost svatou,
přátelství a lásky štěstí.
Něhou, až v slzy dojatou,
by jim měly sloužit ke cti.
Básnění o ničem
Nemáš-li zrovna o čem psát,
ale chceš-li si, jen tak hrát,
piš o tom, co tě napadne,
a v mysli zní ti nápadně.
Sníh s deštěm
Bílé vločky s kapkami,
sypou se i prší samy.
Maličké ty chomáčky,
a kapky jako plačky.
Ctnost a neřest člověka
Střídají se v bolesti,
či radosti,
se vzájemnou dohodou.
Rozporem svým ve shodě,
Z básní do básní
Za který konec dohry vzít,
a navázat z něj počátek.
Výmluvněji, beze zkratek,
sdělit více, také pocit.
Prchavá
Okamžik střídá jiný,
těkavý, ten oka mžik.
Jinak se cítí viny,
či nádech nebo i zvyk.
Kyvná
Beze slov i se slovy,
bez básně, jako s básní.
S osnovou, bez osnovy,
se rozptýlit či zasnít.
Šumně
Jen, jak tenoučký hlásek,
tichounce v mé hlavě zní.
Tou jednotvárnou písní,
tónu, jakoby vlásek.
Měňavka
V kolik pocitů,
člověk proměněn,
tolikrát i živ.
Jakost myšlenek,
Vážení a milí !
Je mi až nemilé,
že v tak vzácnou chvíli,
si dávám tu píli,
nebýt tu omylem.
Kavky letí
V hejnech, sem a tam,
i jednotlivé.
Hravé, jak děti,
za oknem vítám.
Kam
Kráčet světlem, tmou,
za tou svou známou.
Ohlížet se zpět,
a pohlížet vpřed.
Ráno
Je tam krásně bílo,
mírně nasněžilo.
A také přimrzlo,
to lednové kouzlo.
Pokušitel
Ťuky ťuk a jsem tu,
však nenadělám hluk.
Jen radu chci ti dát,
jak se sám sebe vzdát.
Něco o světle / Klikatá
Něco o světle
Ne o tom, jež táhne mízu,
též v hřejivé roli slunce.
Co denně má svou reprízu,
~ / Jinak
Básní se zasnít,
a navázat nit,
s tím, co má přijít,
blahodárný klid.
ŽIVOTEM (vnitřní-koncový, čelní-koncový rým, verše vzájemně nerýmované)
Tam a hned, zvolna či zpět,
stoupaje výš i pádem níž.
Poznat strach po jeho práh,
také slzy, co mrzí.
..... / ?
Sladce mi zní,
jen sen fiktivní.
O tom, co hřeje,
i na duši.
Chvíle radosti
Jež chmury přemostí,
i jak dítě prostí,
s pocitem volnosti,
jí míváme dosti.
Zimní / Ach ty dny
Zimní
Mrazivé slunce vzešlo,
prý, že lépe to nešlo.
Nebuď ty nedočkavý,
Když v jedno se pojí
Kámen ve slovo,
a slovo v kámen,
básní obojí.
Tou dvojí touhou,
Krapet kapek / Kolem dokola / Jako s větrem
Krapet kapek
Bubnujících za oknem,
stékajících se střechy.
Ve žlabu pak potokem,
Psát tu svoji
Touhou pro ni.
Já, ty, on, ona,
my, vy i oni.
Rozbít klišé,
Jednoočka
S druhým lehce přivřeným.
A očkem tím se dívá,
počká,
pohledem pak upřeným.
Touha
Hlas touhy, jeho znění,
vírou vzletného snění.
Jenž i prosbou povznesen,
by slyšen byl tíhy sen.
Zimní miniatura
Něco chci napsat,
jen malý nápad.
Za oknem vločky,
tu bez otočky.
Prachobyčejná
Prach je věčný,
a z něho strach.
Vše v něj obrací se,
přes svůj práh.
Když je dobře
Bez pocitu hoře,
do sebe se noře.
Dole, jak nahoře,
v klidu a pokoře.
Postmoderna (věnováno dostavbě Staroměstského náměstí)
Plastová nádoba,
užitných obalů.
Plasto-zoikum,
kulturní doba.
Nepiš pro básníky
Vždyť každý chce být víc.
Nerad ti vyjde vstříc,
vlastní chce číst zvyky.
Piš si sám pro sebe,
Básní prozradíš
Komu, že fandíš,
a čemu jsi blíž.
Koho ty zradíš,
i s kým se vadíš.
Ty kytky
Do konvičky trošku vody,
na pokropení svobody.
Zalít kytku, by se mohla,
rovnat, vykvést, neb je ohlá.
Hledač pokladů
Jenž je vidí, kam pohlédne,
ve věcech těch kolem sebe.
Které jsou mu ku potřebě,
na něž se tak i spolehne.
Mikronka
Jací jsou ti,
kteří křičí,
jak jsou svatí,
jimž se příčí,
Kam dohlédne
Rozhlíží se, porovnává,
zkouší mnohé, s něčím rovná.
Zraňován i uzdravován,
pobízen, jak vane průvan.
Psát o všem
Jen si tak po svém,
třeba i posté.
Zdobit ten totem,
svým vlastním poutem.
Básní zkrásni
Tou pro sebe.
I rozjasni.
ji do nebe.
Najdi se v ní,
Strach
Ten věrný nepřítel,
nořící se z temnot.
Přítulný, jak ctitel,
však vystrčí svůj hrot.
Chvíle tepla
Na těle i na duši,
jaká to souhry vzácnost.
Jen zahřeje, neruší,
a přináší tak radost.
Život mezi
Mezi skutečností,
a klamem představy.
S pouty svázanosti,
i vzdorem danosti.
Pro dva (rýmy AAAA, B... C... D...) / Stopy K.O.
Pro dva
Hledat slovem zář slova,
z prázdna jeho obnova.
Snová a křišťálová,
Našeptávač
Rozbij svoji báseň,
zkus ji napsat jinak.
Dej i jiný příznak,
v jejím znělém hlase.
Tak..
Nejsem tu jen pro sebe,
jako sen, padlý z nebe.
A také ne k potřebě,
pomazánka na chlebě.
K čemu básně?
Ve znění polohlasně,
dotekem, co jen zdá se,
o pomíjivé kráse.
Ve snaze uchopit ji,
Kolotoč lidský
Duševní i fyzický,
dynamický, stoický.
Uzavřený, sevřený,
ke své točně upřený.
Jaký?
Těžký jako kámen,
tak k zemi tlačen.
I tekoucí pramen,
a v něm smáčen.
Malá meditace
Pomíjivé, co pomine,
také ve vzpomínce živé.
Slábnoucí a proměnlivé,
ústupem v srdci pro jiné.
Uleť
Uleť myšlenko,
i ty vzpomínko,
jako ve větru.
Na nich písmenko,
V proměnách
Nahradit se sám sebou,
obnovou funkcí těla.
Jako i svou potřebou,
by duše dál dospěla.
Co psát?
Sladkosti o lásce,
v převlecích a masce.
Či milostnou hříčku,
o hvězdách, měsíčku,
Souboj
Ubránit se korozi,
jež ti i právem hrozí.
Chemií času tvého,
z pohledu též letmého.
Čtení pro chtění
A ten verš, ztečný terč,
i s náustkem svým přes.
S křížkem též á la kněz,
kde řeč přechází v křeč.
Každodenní
Pomodlím se svými slovy,
v upřímnosti prosbou vroucí.
Jen myšlenkou, bez osnovy,
pokorou se k výši pnoucí.
Drsná
Nepíši, abych byl čten,
píši si do své kapsy.
Abych nebyl ostouzen,
jako krmení pro psy.
Usínání
Lehce, jako dotek spánku,
jenž se mi úlevou stává.
Napsat tak i tuto stránku,
ale ne, jak sen se zdává.
Čtyřka
Psát i dlouze,
slabost touze.
Znění z nouze,
prázdno pouze.
Kapka
Zasni se básní,
dopřej si radost.
Duši rozjasni,
na vlastní žádost.
Dvojí místo
V tom cizím pobyt jen krátce,
kde prostor z rohu do rohu.
A vše, točí se v obrátce,
měnící zpětně polohu.
Špehýrka
Jak okamžik pravdy,
v působišti lží.
Kde jejich návnady,
zdrojem potíží.
Prázdný list
Zářil bělostí a čistotou,
ale také jen svou prázdnotou.
I zachtělo se mi jej popsat,
nevěda však, v co text poutat.
Žahavá
Vše důležité, když je,
když je žité.
A má i důvod,
má-li původ.
Planoucí noci
Plné překotných myšlenek,
i bohatých snů ve spánku.
Střídajících vnitřek, venek,
obracející si stránku.
Psí
Co je nejvěrnější.
To, co není vnější.
Zní opravdovostí,
z niterné radosti.
Jedna báseň
Byla jedna báseň,
snad to jen nezdá se.
A chtěla se i zdát,
cele, sobě oddat.
Přístav
Každý má přístav milosti,
to malé svoje zázemí.
Pro bolesti a v lítosti,
i oddechne si: blaze mi.
Vír
Ten zvířený prach,
jenž pak usedá.
Avšak v ozvěnách,
stále se zvedá.
Vroucí / Zpětné vyznání / Čas / V kolejích
Vroucí
Nemusí být dlouhá,
stačí pár řádků,
slůvek na památku,
Bez náhod
Kam to jen vkročil,
s přivřením očí.
A koho si vzal,
bděl, či spíše spal.
Se ctí ve lsti
Jak uchovat si čest,
ve svodech zrad a lstí.
Kde i svíraná pěst,
se bouří, někdy mstí.
Sloky příslovní
Kde něčeho příliš,
tam se snadno zmýlíš.
Kde něčeho málo,
mnohého se zdálo.
Jako kámen
Mnohé vyslovené ámen,
svou tíhou, ve znění známém.
Nadlehčit je, vtisknout duši,
souzněními, jež jim sluší.
Jemnosti
Ve všech spojitostech,
básnivé ctnosti.
Kde i v jejích kostech,
znění předností.
Život krás
Byť vždy plný zármutku,
a nesplněných přání.
Také však dobrých skutků,
těch cenných, bez ustání.
Kudy kam
V co se probudit,
a kam zahledět.
Pro co dál tu bdít,
i nové vědět.
Etudka
Slovo ke slovu a známe větu.
Pak, větu k větě a jsou i v květu.
Nyní, co chceme víc sdělit dále.
Takto nic, jen zahrát si nedbale.
Pohled
Ten vnější a vnitřní z duše,
pátrající po poruše.
Dohledává, porovnává,
kde tu pro něj možnost práva.
To slovo!
Jak málo jich pro báseň,
kde pak i jinak zdá se.
Myšlenky v jemné síti,
splétány hrubou nití.
Ta tam
Jako pára,
v niž se mění voda.
Jako voda,
v niž se mění led.
Tvář
Jak těžké je vejít k sobě,
a vyhledat se v seznamu.
V té své abecedě klamů,
smíchané až k nepodobě.
Ty dvě
Kolik pravd se ozve v nás,
tolikrát zní jejich vzkaz.
Často se lží ve sporu,
i pro vstřícnou podporu.
Přenes se do nebes
Odpoutej od země,
od tíhy těles.
Vzlétej i objevně,
by nevinil tě stres.
Tisíc a víc
Kam se jen rozhlédne,
tolik jich i spatří.
Něčím vždy ty vzhledné,
právem, jež jim patří.
Až tam
Tam, v té skrýši všech skrýší,
kde znění bytí věrné.
Jež se od jiných liší,
ty pilíře opěrné.
Básnička
Jak z hedvábných nitek,
v síť utkaná jemnou.
Také z křehkých snítek,
souhrou tou vzájemnou.
Sám (různě kombinovaný rým čelní, vnitřní a koncový)
Sám, v bílých zdech místnosti,
a v té vnější-okenní rám.
Za oknem tu hloub čtyř pater,
jejíž kráter i předností.
Uhlí
Černé, hnědé, dobývané,
ke spalování určené.
Z hloubek, mělce odkrývané,
jako zdroj tepla, cenné.
Křišťál
Čirý, průsvitně průhledný,
i s hranou, ostrými lomy.
Tak krystalicky důsledný,
jak směry paprsků lomí.
Bouřlivák
Odkrývá se i zamaskuje,
maskuje a zas odkryje.
Prohledává,
znění práva.
Šla kolem?
Ne, nešla, jen náhražky,
za okýnkem přepážky.
Ťukem a pak odrazem,
se svým´odlétám´vzkazem.
Světýlko
Jež každým dnem se rozsvěcuje,
a probouzí touhu s nadějí.
I víru v duši posvěcuje,
tam, kam jeho paprsky smějí.
-- ? --
Jak za neprůsvitným sklem,
skrývá se, ostýchavá.
Dává i něco tušit,
v náznaku tak nejistém.
Verše
Ne pro slovo a větu,
nýbrž myšlenku.
V jejich úpletu,
jak zevnitř, tak zvenku.
Lámaný
Tolik slov k výběru,
co pro ně napíšeš.
jen pár vět,
jaký pohled.
Jak málo
Všeho, co dříve se zdálo,
jako jen vytoužený sen.
Naplní-li se však přesto,
málem zas, jak povznést to.
Básnický průjem
Znaven ženami, usedá v parku na lavičce sám.
I přisedne k němu jiný, také znaven ženami, a povídají si:
Také, také.
Tak, tak.
Piš svou báseň
Tak, jak to jen sám cítíš,
ne, jak ji vidí jiní.
K sobě blíž a co si ctíš,
nedbej, z čeho tě viní.
Báseň by měla...
Plynout a také drhnout,
je-li veršem o něčem.
Život, v soutoku věčném,
se odpoutává do pout.
Kdo je?
Utajený ve svém znění,
projevem spíš klamné zdání.
V očích z duše pouhé chvění,
naléhavé, bez ustání.
Zasažen
Tak či onak ze všech stran,
v tom i onom podání.
Kulatostí, podle hran,
a svody klamných zdání.
Doteky
Tělem, prsty, dlaní,
vroucí odevzdání.
Polibky, objetím,
v citovém dojetí.
Hrůzy přírody
Tropické vedro, v bublině,
skleníkového efektu.
Těch mnohých lidských projektů,
záplavy, sucho ve hlíně.
Vtípky
To, co si myslíme,
si myslí i mnoho jiných.
Ale to, co si nemyslíme,
si nemyslí nikdo.
Do sta
Jen tak prostá,
nač mnohých slov.
Květnatých vět,
i složitých strof.
Motýl
Usedne-li na květ,
ať již jakýkoliv.
Ten, a nebo i ten,
prostý pestrým sveden,
V kruhu
Točí se, stále točí,
konec pojí počátek.
Navazuje ostatek,
a v nové zas vykročí.
---
Každý něco ví,
jen pár vět,
třeba mu napovědět.
Něco umí,
Tam...
Na hraně či na vlásku,
kde úzkost srdce svírá.
Ubude všech oblázků,
jen se sčítá přemíra.
Č. a Š.
Co je to ta čistota,
jak obehraná nota.
Jó, to je ta porota,
co do špíny se motá.
Najít slova
K vyjádření cítěného,
vždy prchlivého, směnného.
To se dotkne, hned i ztrácí,
a rozplyne jak v oblacích.
Skryté kroky
Co neříká se nahlas,
může být tak cítěno.
Jako též vnitřní zápas
o to, co výše ctěno.
Povídají si dva o ženách
Ženy jsou pro mě jen tělem,
ve stavu spícím i bdělém.
Ten druhý:
Pro mě jsou ženy nejen tělem,
A přece něco
Nenapsat nic,
je někdy víc.
Kdy rub a líc,
nejdou vstříc.
Něžná
Jako polibek, pohlazení,
a dotek přejícího slova.
Radost mileneckých líbánků,
pocity, nad něž více není.
Komu píšeš?
Tomu, kdo nad námi,
jako díkuvzdání.
I se vzpomínkami,
na splněná přání.
Tam, kde jsi
Tikot hodin, světlo, tma,
ta pravidelná nota.
Starý příběh, šlápota,
i zablácená bota.
Bouře
Když zahřmí a blýská se,
zesílí vítr, liják.
Oblaka v temné mase,
běsní, ale někdy jak.
Přející
Co myslí si v skrytu duše,
je jeho vnitřní účastí.
Co vysloví i náplastí,
a znamenat tak může vše.
Být svůj
Co to znamená.
Mít svůj otisk,
směr a hrdost.
Nadhled,
Neklid v duši
Jak pole orané a smýkané,
úhor, plevel i setá plodina.
Také slza vzlyku z oka kane,
bohatě tak prostřená hostina.
Kam až dosáhne
Rozhlíží se, zvedá,
s poznaným srovnává.
Vymezí svá práva,
rovného si hledá.
Ze dne na den
Povstal a rozsvítil si,
k prožitku bdělého dne.
Shledal, co povedené,
a o co duše prosí.
Přírodní živel
Vánek si se záclonou hraje,
ovívá a osvěžuje tvář.
Také slunce, dnem dozrávaje,
sčítá své teplo i jasu zář.
Kam až doletí
Ta prosba duše svírané,
jejíž hlas se v tichu ztrácí.
Zaniká i v notě hrané,
naráží a zpět se vrací.
V krajích snů
Těch vonných a líbezných,
v krajině nedotčené.
Kam jen vstoupit snad i hřích,
žádné stopy chtěné.
Vyznání
Ach ty milý můj,
jakýs mi to hnůj.
Hnojíš srdce mé,
a já rostu v tvé.
Té není nikdy dost / Pohyby věcí
Té není nikdy dost
Kam se nám schovává radost,
objevující se vzácně.
Ten nevšední dar a milost,
Život náš
Stále je proč naříkat,
i kdyby nebylo nač.
Málem jen, každý příklad,
ty chyby náš věčný pláč.
Bez nápadu v nápad (čelní a koncový rým v ABAB)
I bez nápadu se rodí nápad,
souhrou zraku, sluchu, čichu, hmatu.
Nerez slovo či jen jeho odpad,
dohrou útočných, obranných chvatů.
On a ona (čelní a koncový rým v ABAB)
Ptám se a ty mi odpovíš;
jen ať to poví, kdo zná se.
Hlasem svým, jaká ty jsi skrýš,
ozvěn málo ve tvé kráse.
Křiklavá
S city svými zvětralými,
hádali se převelice.
Dříve si líbali líce,
dnes již jen s pohledy zlými.
Máchův Máj - úprava první a druhé části básně
Originál
(přepis do češtiny 20. století)
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Ostrovy bdělosti
Temná zákoutí, jejich pasti,
kde varovných hlasů neslyšet.
Souhrou přehlížených daností,
my sami k nim vstřícní vzhlížet.
Vysvobození
Po těžké, dusné noci,
plné zla, děsivých snů,
v spárech vlastní bezmoci,
ani stopa po krásnu.
Máchův Máj - originál první části básně, jeho přepis a úprava
Originál
(vydaný roku 1836)
Byl pozdnj wečer - prvnj mág -
Wečernj mág - byl lásky čas.
Slunce
Pohlédl jsem do slunce,
a jak oslepen jím byl.
Do očí bije prudce,
v jejím stínu pak se skryl.
Té není nikdy dost
Kam se nám schovává radost,
objevující se vzácně.
Ten nevšední dar a milost,
vydobývané tak pracně.
Co je život
Co vlastně náš život je,
prchavý jen smyslů vjem.
Reakce a postoje,
na působivý dojem.
Drobky
Jen v tichu, hluku,
a hluku ticha,
vidět záruku.
Co život nese,
Moře a bouře
Plují lodi oceánem,
nad nimi i letí ptáci.
Mlhou svítá klidným ránem,
námořníci ve své práci.
Pavučinka
Z nejjemnějších utkaná vláken,
v tak důmyslné síti spojů.
Hedvábím, plným malých oken,
s krajkami i lidových krojů.
Tajemný
Kódovaně nečitelný,
ve skrytých znacích, náznacích.
V šifrách, heslech, necitelný,
computer bází hracích.
Z tíže v lehkost k tíži
Napsat zlehka, co duši tíží,
a odlehčit jí bez obtíží.
Těžkost touhou, by radost byla,
také, jak si ji i vysnila.
Na míru
Žít v míru a mít se dobře,
kdopak by po tom netoužil.
Život však stálá rozepře,
jak srdce žene krev do žil.
Vlastní vinou / Srdce mé / Dokud jsme
Vlastní vinou
Myšlenky mé plovoucí,
stavem se své pozici.
Zatím tak nemohoucí,
~~~Sny~~~
Život v krásnu,
touhou věčnou.
Dříve zhasnu,
hrou nevděčnou.
Srdce mé
To, co mi tak tiše tluče,
svůj rytmus hodin času.
A vrhá do náruče,
těch pomyslných hlasů.
Mnoho mála
Hledal ženu těla i ducha,
navíc, k zraku a sluchu jeho.
I strašila jej ta předtucha,
že příliš vzdálen z nitra svého.
Věčná pře
Co tvůj nástroj lásky,
to byly jen masky.
Chlubit se ty umíš,
jo, tak to si i piš.
Zrcadlo života
Otočil se,
a co neviděl:
Klam snad z nebe.
Ne, sám sebe,
Máj 2021 (K.H.Máchovi)
Kde jsou.
A opět odletěli,
ti rorýsi, svišťouni.
Průzkumníci smělí,
Píši dál / Drobnosti...
Píši dál
O tom, co mi život dal,
vážností, i rozesmál.
Darem svým, z hloubi pravdy,
Kratičká
Má básnička,
nač psát dlouze.
Jako hříčka,
ne, tak z nouze.
Anglický jazyk
Angličtina nepoetická,
avšak svou fonetikou zpěvná.
Jednoduchostí i praktická,
v básních psaná, tak tvrdá a pevná.
Óda na ČJ
Jak český jazyk je krásný,
malebný a jak barvitý.
Pro toho, kdo píše básní,
o skutečnosti či mýty.
Nejen s ní, a ty další (básničky o štěstí)
Nejen s ní
Nejen o lásce snít,
a s ní jen šťasten být.
Nad ní i stále bdít,
Blesková
Napiš, co tě popadne,
to je dobré, třeba smích.
Napiš, co tě napadne,
to je dobré, třeba hřích.
Neudržované umyvadlo
To, co často záhadným nám zdá se,
tajemným či nepochopitelným,
mívá i prosté své vysvětlení.
Odkud ty jen vylézají zase,
Buňka / Kuňka / Buňka kuňka
Buňka
Malá, maličká,
pro svá psaníčka.
Nechce být větší,
TOUHA
Rozdat se slovem v básni,
jež duši, srdcem krásní.
Oblažit jím i jiné,
zarmoucené, nevinné.
Mráček
Po modrém nebi bílý mráček,
pluje si, jako smuchlán z vaty.
Jen takový malý chomáček,
čistý i jako by byl svatý.
KTERÁ?
Uchopit ji, dát jí výraz,
tu myšlenku tak prchavou.
By mohla být i čtena snáz,
také sdělením tou pravou.
Ach, ta láska
Lásku přivolat nelze,
život má své zákony.
I stanovené meze,
zrody, zrání a skony.
Být svůj i tvůj
Nechtít víc, než sama sebe,
tak nebýt stále zklamáván.
Nehledat ke své potřebě,
ten, cizího dechu závan.
Přímočaře a klikatě
Jede, jede, nehledě,
vpravo, vlevo, vzad,. jen vpřed.
Po tenkém takto ledě,
poznané sám přetvářet.
Kam chodil sám i císař pán
Na nejbližší WC se dostav,
pro svůj stav.
Zněl vnitřní hlas,
a po chvíli zas.
Tancuj, tancuj, vytáčej / Co naplat
Byl živý,
plný elánu,
i plánů.
Potom ho převlékli,
KVÁK A KLAP
Kvák, kvákl žabák.
Kvák, kvák, kvákla žába.
Kvák, kvák, kvák, žab i více.
Klap, klap, zaklapal čáp,
Pnoucí
Jak jen rozpíná se,
rozechvělé v duši.
V touze své po kráse,
co vše je hned zkruší.
Vroucí
Oslněn sluncem,
žhnoucím, jak prudce.
Více však srdcem,
sepjaté ruce.
Kdo jsi
Nic víc, než nic,
dané pouto.
I mnohem víc,
nekonečno.
Hrej si, kde jsi
Nač psát stále o hvězdách,
o slunci a měsíci.
Jaký to jen klamný vztah,
a dojem vnadný krycí.
Podivný strach
Ze všeho i z ničeho,
zdánlivá ta předtucha.
Ne však nitra chorého,
jen tísněného ducha.
Někdo
Kráčí po schodech,
a již u dveří.
Co mi tak svěří,
až, se tají dech.
Kam patříš?
Do kterého vzorníku,
ustájené ohrádky.
Kde roníš slzy vzlyků,
pro život stavem vratký.
Tíseň
Ticho ve směsi,
hlukem i děsí.
Musí vždy přijít,
a něco si smýt.
To ne / To ano
To ne
Hra na lásku,
na tu krásku.
Ta, vždy buď je,
Modlitba / Svůj / Hlas odjinud
Modlitba
Překroč hranici poznaného,
i otoč klíčem nezvaného.
Tak pootevři dvířka slavná,
Z OBOU STRAN
Verše si jen tak psát,
i s rýmem opačným.
Ve všem, pevným se stát,
příjmem soběstačným.
Nevěříš?
Blaze tomu, u sta hromů,
kdo nepodléhá pohodlí.
A chceš-li, rovného domů,
i k bohu se za něj modli.
A ještě kratší
Život krásný,
darem spásný,
proto krátký,
do obrátky.
Nač jsou lidé
Celkem vzato,
jedni na to,
co je zlato.
Jiní stříbro,
ŘÍKANKA ŽIVOTA
Z prachu a bláta,
životem chvátá.
Rodí se souhra,
výhra i prohra.
RYCHLOSTÍ SVĚTLA
Slůvko jako paprsek,
rychlostí světla letí.
Poselstvím k cíli úsek,
zdolává bez vypětí.
OBRATY V DUŠI
Jak ze světla, tak i ze tmy,
zpět převahou vždy v obojí.
Dotekem hloubi či letmým,
s dohrami stínů se pojí.
Život pro okamžik
Zdá se nám, že rychle běží,
v pocitu, jak jej vnímáme.
Co dáno tak, však změnit stěží,
života běh zráním klame.
Chtěl bych
Jak čerstvě napadaný sníh,
ještě bez doteku viny.
I všech těch pozdějších pletich,
očistit svůj odraz stinný.
Pro čistý list
A již první slůvka psaná,
jej obsahem svým zatíží.
Jednou vážná, jindy hraná,
též, jak se na ně nahlíží.
Předjarní ptáci
Za oknem kavky krouží,
výjimečně poštolka.
Mlha, trochu také mží,
slyšet hrdličku, jak lká.
COVID ÚČET
Sečteno, odečteno,
násobeno, děleno.
Dalšími pak výpočty,
a celkovými součty,
Prskavky
Jak jen popsat slovy,
jež věčně chybějí.
I úpěnlivěji,
stav pocitu nový.
Střepy
Hlava v tříšti myšlenek,
v duševní své slepotě.
Jak, v rozladěné notě,
střepů rozbitých sklenek.
SVĚTLO A TEMNO
Duši svírá neklid, strach,
nejistota, skrytý hřích.
Světlem žíti, ne tak v tmách,
s úsměvem též ve skráních.
VINA NEVINNÁ
Co vše osudem,
to také darem.
Naším útvarem,
pýchou i studem.
HLAS
Mluví do větru,
volá do dáli.
Slyšet zpovzdálí,
tichounce větu.
ŽIVÁ VODA
To je ta, co život dává,
plodem, tělem, pak i duší.
Kdy vodním tokem se stává,
s opěrnou, pevnou výztuží.
Pokušitel
Přidej se tu k nám,
ty jsi pro koho.
Dík, a co z toho.
Budeš jedním z nás,
VE VĚTRU
Lehký vánek pohladí,
něhou vlahých doteků.
I připomíná mládí,
času plynoucí řeku.
STARONOVÁ
Vše děje se, jak má,
pohybem vývoje.
Proč tak, věc neznámá,
každý hájí svoje.
V HLUBOKÉ ÚCTĚ (věnováno malíři Rembrandtovi)
Hluboce se klaním, Mistře,
před Vaším velkým uměním.
Vždyť Vy, překonal jste bystře,
dobu svou i její znění.
ZÁHADY
Vše, takovou záhadou,
nač jen člověk pomyslí.
Byť si napíná smysly,
podveden jejich vadou.
VESELE JEN VESELE II (vlastní zážitky ze selských dvorů)
Básnička o zvířecích zážitcích z venkovských dvorů a zahrad, v pracovním úsilí architekta na nich něco pozitivně změnit. Majitel-zákazník mívá jiný názor, jako jeho domácí zvířata.
Návštěvy pracovní zdejší
mívají různý charakter.
Srážky větší, jindy bleší,
VESELE JEN VESELE
Co se to tu jenom stalo,
prase kozu potrkalo.
Ale kdeže, panímámo,
koza potrkala prase.
ZŮSTAT
Neodvracet svoji tvář,
i šeptat v polohlasu.
V očích vtip, více jasu,
nemyslit na svatozář.
U NÁS V KOCOURKOVĚ
Obecní zprávy obce Kocourkov:
Občanům na vědomost se dává,
že zatoulaný našel se pes.
Také se to někdy stává,
CHROUPU ČESNEK
Pálí v ústech, dává vzpruhu,
pro vnitřní těla výztuhu.
Zapíjím jej černým čajem,
přemýšlím i, oč mít zájem.
Nesoustředěná
Útržky i jako střípky,
skla rozbitého poháru.
Kalichu hořkosti svárů,
v ostří, nekrytém polibky.
Máchův Máj
Udivuje mne, jak nekriticky je v literárních kruzích dnes přijímáno toto lyricko-epické básnické dílo Karla Hynka Máchy. Jistěže mělo a má stále svoje kritiky i odpůrce, ale v obecnosti je již přijímáno jako vrchol českého básnického romantismu 1. poloviny 19. století.
NÁPAD?
Nový, snový, možná, snad,
uchopit jej, dát mu řád.
Zasvítí jak paprsek,
či zazní tichý hlásek.
Kapky z okapu aneb...
Kapky dírkou v okapu,
jedna, druhá, pak třetí.
A mnohé další letí,
rozstřikem tvoří mapu.
(Ne)napsaná báseň
Málo slov,
pod příkrov,
i domov,
mini strof.
ZÁKLADY ZEMĚ
Kámen a voda,
skupenství shoda.
Voda a kámen,
v poměru daném.
CO JE DRAHÉ
Mnohé, penězi vážené,
i to, co trhem zdražené.
Není-li prostředků dosti,
náplně spokojenosti.
Být moderním
A kdo jím v pravdě není.
Každý dobovým zněním,
byť i ohlíží se,
hledě velkoryse.
ÚSMĚVY
Projevy ty, v lidské tváři,
jež výrazem stavu duše.
Vztahem vstřícnosti i září,
ironií mrazí suše.
ZVUK
Tajemným chvění zvuku,
jenž i hmotou prochází.
Proniká, nenarazí,
v tlakové míře hluku.
SVĚTLO
Ať od slunce, či umělé,
všemi směry rozdává se.
Ostří, tlumí ve své kráse,
porůznu i potemnělé.
BÁSEŇ ČISTĚ MODERNÍ II
Fantazie,
nápad, vize.
Slovo, věta,
neprokletá.
BÁSEŇ ČISTĚ MODERNÍ
První myšlenkou tou, o čem.
A druhou pak se ptáme, jak.
Přidat znak, stylový příznak,
stát se tak i protihráčem.
SAMOTA
Ta svobodná hodnota,
kde i žádná porota.
A útrpné ohledy,
pod stálými dohledy.
Televizní předpověď zimního počasí
Vážení diváci.
Sníh si dělá, co chce,
dělá si legraci.
Blátivé vánoce.
SKRÝŠE
Skrýš mnohých tajností,
pro zranitelnosti.
I četných slabostí,
pocit stydlivosti.
ZVLÁŠTNOSTI
Co obyčejným jen zdá se,
skrývá i kouzlo tajemství.
To může být mnohohlasé,
jako pocitové vrstvy.
Kdo, koho, proč a jak
Podle sebe,
soudí tebe:
Hloupý hloupě i chytrého,
chytrý chytře i hloupého.
POVZNESENÍ
Tolik krásy, čistoty, něhy,
všude tak kolem znenadání.
Kam bolavé zmizely břehy. ,
za to patří i díkuvzdání.
UTRŽENÍ
V chumlu četných otázek,
a sporných odpovědí.
Ukrývají obrázek,
jenž po sobě i dědí.
POST-POST-MOST
Postmoderní prázdnota,
ta ubraná hodnota.
Jaké si hledá břehy,
a nabízí postřehy.
TABULA RASA
V HRSTI
Drobečky v hrsti,
ty od radosti.
Netřeba více,
hoří i svíce.
Neviňátka
Malé děti, ty nejmenší,
plné čistoty a krásy.
Okouzlují darem spásy,
byť i dojem, jen tak vnější.
. . . . .
Nenapsat nic,
často i víc.
Vychází vstříc,
jako měsíc.
JAK MÁLO
Tělo a duše, byť jedno jsou,
jak i velmi se rozcházejí.
Spoutáni sebou životem jdou,
i společně z něj odcházejí.
V MILOSTI
Někdo stále tě hostí,
a provází životem.
Skrápí slzou i potem,
určuje tvé přednosti.
Tažení
Myšlenky hlavou táhnou,
zanechávají stopy.
Jedna v druhé se topí,
i propojí či spřáhnou.
JAK NA NOVÝ ROK
Jak na Nový rok,
jen na Nový rok.
Druhý den jinak,
změněný příznak.
NOVOROČNÍ
Vše již bylo i nebylo,
piš si dál pro sebe cosi.
Co si hraje a neprosí,
vždyť ničeho neubylo.
Lháři
Každý člověk je i lhář,
když napaden bývá snář.
Mnohým se brání tlakům,
a uniká tak zrakům.
V LETU
Sólově, ne v ptačím sletu,
vzhůru, dolů, všemi směry.
A letem takto v úpletu,
i zpevňuje své opěry.
NEZTRÁCEJÍ SE
Jen se schovávají,
kde jim je nejlépe.
Tam i rozdávají,
tomu, kdo neklepe.
VÝVOJ
Vše lidskou pokryto vlastností,
ctností, neřestí, dovedností.
V celkové službě potřebnosti,
ke zmaru a tvůrčí plodnosti.
Autosugesce
Když smutno je a srdce bol,
možno jej ztlumit sugescí.
Svou vůlí vlastní, ten rozkol,
neboť zlé skrývá i dobré.
POVYK A TICHO
Současné umění:
Mnoho povyku pro nic.
Staré umění:
Ticho pro mnoho.
ČTYŘCÍPÁ HVĚZDA
Pravý cíp tou správnou cestou,
táhne vpřed a vyhledává.
Pohybu směr vždy udává,
není obnošenou vestou.
Astronaut
Oknem hledím na lesy,
v kopci, kde také domky.
Jako městské úlomky,
krajiny té noblesy.
Myšlenka
Jen pomyslím a je pryč,
ta myšlenka prchavá.
Co mých pout se obává,
odskočí si jako míč.
~~~*------
Jen pomyslím a je pryč,
ta myšlenka prchavá.
Co mých pout se obává,
odskočí si jako míč.
CO VONÍ
Hyacint, šeřík, růže,
nebo též lipový květ.
Vůně, jež i dává vzlet,
obdarovat tak může.
JEDEN
Zvláštní, že člověk jen jeden,
byť na zemi je ho mnoho.
K jedinosti vždy tak sveden,
má-li tu i žít pro koho.
VŠIMNI SI
Jak ti se dobře,
byť si naříkáš.
Co tomu říkáš,
čeho tu ve hře.
4x
Vyjádřit se básní,
tak, jak duši krásní.
Veršem poetickým,
významem etickým.
VÝSTŘEL
Mlžný opar, slabý mráz,
slyšeti i čísi vzkaz.
Běž, avšak nepospíchej,
vždyť nemusí býti nej.
BEZE SLOV II
HLASY DO TICHA
Kolem zní jen vlastní šum,
v mnohých cizích souzvucích.
V tichých zklidněn emocích,
naslouchám všem těm hlasům.
BEZE SLOV
Ale ne až tak úplně,
byť by byl záměr nejčistší.
Slova ta, jako jehličí,
cítit se jako v bavlně.
Šeptem
Jako lehký vánek,
co za oknem šumí.
A hrát si i umí,
vždy jen tak navenek.
Tichounce
Jak neobratná má slova,
napsat chtěl bych něhu ticha.
I vyznívají jalová,
co dál se ještě přimíchá.
CO VŠECHNO
Co všechno spřádá svědomí,
ve směrech ladu i vzdoru.
Tu síť našeho vědomí,
pouto, duševních všech sporů.
OKNEM ŽIVOTA
Průhled, jasné vymezení,
v hranicích naší smělosti.
V mysli své, tak stále prostí,
i složitostí vězněni.
Láska po internetu?
Jak dnešní pohodlný život,
zavádí člověka ke klamu.
Vytvoření, lidských těch hodnot,
a takto jim dodat významu.
VERŠE OBĚDNÍ
Myšlenky se hlavou točí,
dotírají, kam jen vkročí.
Rozmanité všeho druhu,
srážejí, dávají vzpruhu.
MLHOU
Mlhou svou, jež myšlenky halí,
jen ztěžka se jí prodírají.
I zrodí se a opět zkalí,
jak v protivenství takto zrají.
SVÍTÁNÍ
Nad protější, lesnatý kopec,
v prudké záři své slunce vstává.
Jak moře, rozlévá se v obec,
plánuje v ní i místa tmavá.
KDO HRAJE SI, PRÝ NEZLOBÍ
Básnička jako hračička,
jak ta i rozdováděná.
Skákavá malá hlavička,
v tom či tom tónu laděná.
HODNOST POZNÁNÍ
Hledaná po celý život,
ve spleti sítě - pravd a lží.
Rodí se, tvoří, zraje v plod,
a stále ji něco mlží.
PRO ŠTĚSTÍ
Hledal sebe, nebe i tebe,
a našel "korunu pro štěstí".
Víru, k symbolické potřebě,
aby mohla, se i povznésti.
OSTNATÝ DRÁT
Ten, jemuž radno se vyhýbat,
ta bolestná hranice pnutí.
Kde již i není s kým se líbat,
k chodu zpětnému tak donutí.
BLANITÁ KŘÍDLA (trojbáseň)
Pod krovkami jako brouček,
blanitá si skrývá křídla.
K létání vždy malý krůček,
rád pozvedá jim stavidla.
NIC + NĚCO
Napsat báseň o ničem,
pak přidat k ní i něco.
Úloha hravá, přičemž,
také k vážnosti lecco.
NEBÁSEŇ BÁSNIVÁ (volný verš bez rýmů)
Vždy mne zaráží,
jak málo,
i mnoho je člověk.
Omezen svou podstatou,
KÁMEN A NĚHA
Kámen spadl ze srdce,
a odkryl jeho něhu.
Avšak ne, až tak prudce,
jen, k protějšímu břehu.
TLAKY
Z vnějších stran i vnitřních hran,
jež hybnou silou duše.
V odpověď, jejích všech ran,
jí zpevňují výztuže.
Co duši krášlí (rozšířená báseň)
To, co ji i špiní,
z nepravostí viní.
Je-li si vědoma,
v co, se opřít nemá.
TOBĚ II
Slovem, jako skutkem,
v něž víru svou opřít.
Malým tím ostrůvkem,
více, z darů prozřít.
TOBĚ
Slovem, jako skutkem,
v něž víru svou opřít.
Malým tím ostrůvkem,
více, z darů prozřít.
O ČEM?
O sobě, o tobě,
o nás i o vás zas.
Či prožité době,
mýtem sněných krás.
BÁSNÍK A JEHO ŽENA (VTIPÁLKOVINY)
Stoupal vzhůru, tak stále výš,
až se již ztrácel v nebesích.
Kde, jakoby našel svou skrýš,
odpoután od poměrů psích.
JAK BEZHLAVÁ
Sličná, vábná, smyslná,
zjevem svého vzezření.
Slovem dobromyslná,
i také bezprostřední.
Ode dneška
Nic prý nezmešká.
Poučen včerejškem,
i předvčerejškem,
hop, jako bleška.
Pomněnka
Ta drobná, něžná kytička,
s četnými, modrými kvítky.
Jak ta i oko mé hýčká,
pocit nikdy není plytký.
Bez názvu
Co je něha, a co hrubost.
Něha, i skrývaná hrubost,
zatímco hrubost upřímnost.
A co je to láska.
DENNÍ VĚCI
Nového dne svítání,
v zapomnění nočních snů.
Otázkou, co uchopit,
k vážnosti a co k hraní.
VOLBY
Složité jednoduše pěje,
či s jednoduchým se hádá.
O to, co v souboji uspěje,
svou pravdou, a co ve lži padá.
JEMNOST PANÍ A JEMNOST PÁN
Byli si rovni, pravdou slovní,
ta jemnost paní i jemnost pán.
Stavem duší - ne již venkovní,
cíle dva, spojeny v jeden plán.
CVAK
A žárovka mi zhasla,
drátek v ní se přepálil.
I nad sebou sama žasla,
v jakou tmu ji zahalil.
TIŠE TIKÁ
Vteřinu po vteřině,
téměř, jak v rytmu srdce.
V rozladu malém, líně,
ten časový můj vůdce.
Plnotoč
Toč se toč, tancuj, zpívej,
bděle hleď, i vždy otoč.
Všímej si a prohlížej,
doplňuj svůj plnotoč.
HRÁČI
Hraji si, dokud živ jsem tu,
na tichou hlásnou trumpetu.
Kdo kam patří i zvěstuje,
píseň o tom si notuje.
KOUZLO RÁNA
Ráno nové naděje,
probuzení k milosti.
Vše, jak touhou se chvěje,
neskrývanou radostí.
PROMĚNY
Jak proměnlivým tvorem člověk,
od počátku, ke konci svému.
Mnohému tomu vždy patří vděk,
zdravému stavu rostlému.
Buňka
Na každém něco k smíchu,
nebo i také k pláči.
A stopy vidět hříchů,
v očích právo se zračí.
NOČNÍ HRY
Ve spleti živých snů,
režií fantaskní.
Věčnosti se dotknu,
otevřeností k ní.
Z NITRA
V náruč otevřenou uzavřen,
snad rotací a tíží zemskou.
Tou dostředivou silou opřen,
i odstředivou arabeskou.
KRUH
Buch, buch, buch.
Kdo tam.
Duch, tvůj bůh.
Otevře, nikdo.
KAPKY
Poslouchám, jak bubnují,
kapky deště na střeše.
Jejich koncert miluji,
vzduch se jimi pročeše.
STÍNOHRA
Stín sem, stín tam, neunikám,
neboť ve stínohře žiji.
Stínem jsi ty, stínem já sám,
i vlastním stínem se kryji.
BOŽÍ DAR
Každý jedinečnou bytostí,
zrozen do přírodního řádu.
K tomu, obdarován předností,
a vždy k jinému veden spádu.
JEJÍ MILOST
Člověk neví, že zemřel,
to na smrti to krásné.
Plamínek, jenž dohořel,
tak v usmíření spásné.
Čím čím
Čím víc toho člověk ví,
tím víc toho neví,
ve svém obzoru.
A čím méně toho ví,
Podivnost
Člověk vždy jen jeden,
identitou vlastní.
Vědomím i veden,
v doménu kontrastní.
POUTO S VĚČNOSTÍ
Jakou to dohodou,
spojení a přírodou.
Poutem tu bdělosti,
pokorou, smělostí.
Napsat se
Horoucí duší zobrazit,
ve sdělnosti svého druhu.
Sama sebe, do rukou vzít,
pro odhodlání a vzpruhu.
PŘELIDNĚNÉ PRÁZDNO
Co my vlastě hledáme,
v tom mnohohlasém tichu.
To něco, co nemáme,
sklonem vlastního hříchu.
Samorost
Rostl si a utvářel,
zpříma, i do stran větvil.
Aby prostor tvarů zřel,
a četných v něm strávil chvil.
ZVON
Z čista jasna, zpráva krásná,
taková jen polohlasná.
Zdáli slyšet znění zvonu,
v libozvučném chvění tónu.
RÁNA Z MILOSTI
Těšil se, v skrytu těšil,
a věřil, že se dočká.
Milosti, o níž jen snil,
místo ní však otočka.
NEČESKÉ?
Ano,
moravsko, chorvatsko, židovské,
kde pokrevně přímí předkové.
Morava, bydliště domovské,
NE PŘÍLIŠ HLUKU
V každodenním rozjímání,
soustředěním na duši.
S radostí i díkuvzdání,
za to, co vjem zjednoduší.
VE ZKRATCE
Tempo života se zrychluje,
proto i psát dlouze,
často na vodě pluje, z nouze.
Méně slovy, obsahu více,
HUMORISTA
Kam vstoupí, rád i rozdává,
nečeká jen, co dostane.
Tam, kde atmosféra spavá,
i jiskra humoru vzplane.
NIC
Nic je něco bez hranic,
a něco, vždy v hranici.
Tedy i nic, cosi víc,
vizi představující.
ŽIVOT KOUZEL
Kouzlo první: že jsme.
Kouzlo druhé: že stále jsme.
Kouzlo třetí: že ještě jsme.
A kouzlem čtvrtým již nejsme.
VÍR V HLAVĚ
Seděl a do okna hleděl,
oslepen sluneční září.
Potom vstal, i jakoby spal,
paměť, myšlenku svou maří.
ZLATO
Táto, já našel zlato.
Vážně, synáčku milý,
a jak jsi přišel na to.
I dal jsem si tu píli,
O TOM
Není zlato všechno,
co zlatem se třpytí.
Jed pozlátka vdechnout,
falešné jen krytí.
HRDOST
Páv, jako symbol lidské pýchy,
i kdepak, jen úzkost vždy jej sevře.
Avšak ten, když chvost svůj rozevře,
pohled takto, zdá se být lichý.
REKREAČNÍ
Brum, brum, slyší pocestný v lese.
Ale, ale, co to tu.
Brum, brum, tak ozývá se zase.
Ale, ale, co to tu za notu.
BUM BÁC
Jakými smysly rozpoznáváš.
A proč se takto ptáš.
Já, zrakem, sluchem,
čichem, hmatem a duchem.
DOBRÝ A ŠPATNÝ
Dobrý říká špatnému:
jsi špatný.
A ten mu odpovídá:
ba ne, ty jsi špatný.
Letní šaty její
Lehoučké jako vánek,
jen volně přioděné.
Mílý, na nich copánek,
i stylem vše sladěné.
....PRACH....
Jak ten je sedavý,
a pokrývá všechno.
Věčný klid jej baví,
nedá i oddechnout.
KŘIVÝ PATNÍK
Hloupostí se nehostí,
ten, kdo se postí.
Nezná-li, pak nechápe,
páté má přes deváté.
JEN TROŠKA
Téměř jakoby nic,
a přece vším světem.
Osudu, tváří vstříc,
v životě spletitém.
SLUNEČNÝ DEN
Den svou nocí oděn,
do hávu zlatého.
I těch, mocí proměn,
stavu bohatého.
PNOUCÍ RŮŽE
Nevzhledná to byla zeď,
stará a plná prasklin.
I trnitou dostala spleť,
tak přídavkem pro svůj splín.
VERŠ
Pravidlem vázaný,
ne však "svázaný".
Rytmus verše čtivý,
také změny chtivý.
STAV
Stav měkkosti je ten,
jsi-li šťasten.
Pád ostražitosti,
uvolní i kosti.
Duší, tělem rozdělen
Duše, svým rytmem kluše,
i tělo jí přidělené.
Tíhnoucí však k poruše,
převahou osmělené.
TOBĚ, DOBRÉ VŮLE
Splním ti tři přání,
pláč proměním v smání.
Daruji ti pokoj,
a obléknu ve zbroj.
...OSTI + doplněk
Pod úhlem pravosti,
tlakem nepravostí.
Pod vlivem marností,
k radosti i k zlosti.
ČISTÝ LIST
Popsat lze jej snadno,
jde o to čím a jak.
Vyjádřit svůj znak,
záporno či kladno.
ČESKÁ
Napsat verše své,
čistoty ryzí.
Vyjádřit v nich vše,
to, co nemizí.
HLEDAČ POKLADU
Kopne sem, kopne tam,
pohodí i zahodí.
V mnohém tak šlendrián,
bere, co se hodí.
NEMOC STOLETÍ
Jakpak je ti,
hrou století.
Je mi tak tak,
načpak plakat.
DOVOLENÁ NA DUŠI
Slunce pálí,
vlahý větřík.
Zpěv i táhlý,
a dětský křik.
ZLATÝ VÝBĚR
Dohromady celkem nic,
jednotlivě mnohé vstříc.
Kdo nahlíží v návštěvnost,
nevidí v ní žádnou ctnost.
PÍSEŇ O NÍ
Světýlka v očích,
s úsměvem na rtech.
Třpyt z podobočí,
a kouzelný vzdech.
Radost a bolest
Radost chtěla bolet,
a bolest se radovat.
By změnily pohled,
i mohly se schovat.
VELKOMĚSTO
Mnoho všeho toho,
nač si jen vzpomenout.
Projevu zdobného,
až není, kde se hnout.
PĚT VĚT
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
vět,. která více zpěvná.
- Věta první sázkou zní,
s ní můžeš i do světa.
KŘIŠŤÁLOVÁ
Třpyt a svit průzračný,
s odlesky v těch očích.
Zázračný kolorit,
smích dárce nebeský.
OČI
Co vše, z nich dá se vyčíst,
z těch zrcadel života.
Jak i obracejí list,
zaznívá čtená nota.
SÍŤ PRAVOSTI
Ctností, neřestí i pověstí,
jak zámotek hedvábný bource.
Ovíjí, a k proměnám hostí,
zrání v dospělce, rok po roce.
DROBTY DOBROTY
Daruj,
a budeš obdarován.
Graduj,
a budeš zván.
ŠOK
Vzácně oba našli se,
v lásce své, velkorysé.
Vodili se za ruce,
jak v květinové louce.
KRÁSNÝ DEN
Závojem svěžesti opředen,
rytmem vánku, v slunečním svitu.
A každý tu jeho daru hoden,
básník sveden k veršům mýtu.
JISKRA V MLZE
Otevřel oči a uzřel vše,
co jen tak uzřít mohl.
Složitě i jednoduše,
vzpomínkou si pomohl.
HOROUCÍ
Vášeň, oheň planoucí,
a jiskry létající.
Větry, vzdorem vanoucí,
i duše se kající.
KLIK, KLAK, TAK I TAK
Nohou lze kopnout,
rukou uhodit.
Ústy též kousnout,
slovem shodit.
TRIKY ŽIVOTA
Život, pouhý okamžik,
pocitem i vzpomínkou.
Zármutek, či jako dík,
pod stálou podmínkou.
Dvířka
Píši o své radosti,
z užívané svobody.
Již dopřávají ctnosti,
se zrajícími plody.
3 x 1 = 1
Píši pro radost svoji,
pro nápad okamžiku.
Kde myšlenky se pojí,
kouzlem božího triku.
JEN TAK SI BUBLAT
Proč psát stále o lásce,
ty chvalozpěvy věčné.
V masce, o své krásce,
bolehlavy nevděčné.
PÁR SLOV O KOV
Zazvonila, zavoněla,
ostřím svým i něhou svou.
By v pravdu vstoupit směla,
tam, kam lidé se zvou.
LÁSKY MYSLIVECKÉ
I.
V hlubokém lese zeleném,
s flintou a dalekohledem.
Za starou laní, s jelenem,
JÉÉÉ
Blýská se na časy.
Cože.
Že půjde do basy,
odluka od lože.
ŽEBŘÍČEK
Ten, po kterém my kráčíme,
i dolů sestupujeme.
A svou cestou vždy se ptáme,
zač je to, co kupujeme.
TOUHA
Tolik bychom toho chtěli,
avšak můžeme jen málo,
maličko.
Do tolika dveří směli,
CHROUSTEK LETNÍ
Pršelo, jen se lilo,
a v okapovém žlabu,
topil se ve vodě brouk.
I srdce, ve mně ožilo,
Květy dobra
Ze zdravé vykvétají mízy,
z životodárného kořene.
Byť i odkvetou, však nemizí,
v plody vyzráním svým opřené.
BODLINY
Bodnou, píchnou i zalomí se,
ranka krvácí, zánět hnisá.
Hojí se také kompromisem,
jak ve svém stavu zakolísá.
JEHLIČKY
Napiš, co chceš,
a popiš to též.
Pravdu či lež,
o něž se přeš.
JÁ MÁM
Tak, krásně je mi,
v té naší zemi.
Vzhlížím i k nebi,
byť se mi šklebí.
TĚKAVÁ
Překot myšlenek a pocitů,
pro něž tak nesnadná volba slov.
V těkavém, sporém průsvitu,
spíše, jako neúspěšný lov.
HLASY NITRA
Sedím a do okna hledím.
V uších mi zní, velmi jemný,
vysoko-frekvenční tón.
Takové chvění a zrnění.
TEŤÁK
Já, tetované tělo mám,
hlavu, prsa, záda, nohy.
Přírodě, již se vyrovnám,
jednička jsem, ne mnohý.
ON A ONA
Zamrkali na sebe,
i zazubili sobě.
A pak, políbili se,
v té láskyplné době.
ÚSPORNÁ
Tolik vysloveno,
i přečteno.
Méně slov,
i těch osnov.
BEZ A S NÍ
Bez lásky
Bez lásky to jistě jde,
hůře bez sebelásky.
Ve smutku, žije někde,
Láska uvadlá
Láska na vlásku,
odkrývá masku.
Pravou otázku,
svého obrázku.
Láska nereálná
Chce mít, vlastnit,
své i tvé já.
Být vším,
sobě i tobě.
UTEKL HROBNÍKOVI Z LOPATY
Kdopak to byl, a co mu bylo,
že v poslední zachráněn chvíli.
A tolik se mu přitížilo,
však neopustily ho síly.
NOČNÍ BUBENÍK
Pršelo, a náhle co to,
ťuk, bumtarata, bum, bum, bum.
Copak to, kdopak toto,
kdopak to klepe na náš dům.
Z HLOUBI DUŠE
Psaná látka, jako zkratka,
jejíž jádro mnohosměrné.
Ať souznění, nebo hádka,
všechny směry jemu věrné.
Hromádka slov
Tělo, duše, duch,
voda, souš a vzduch.
Tvar a idea,
audia videa.
KDO JSME?
Kdo, koho může pochopit,
já tebe, nebo snad ty mě.
Vždyť není dáno uchopit,
ani světlo, duše temné.
Ach ta hrdlička
Ze střechy domu ozývá se,
jak v odmlkách svých teskně volá.
Podporou písně mnohohlasé,
drobných zpěváčků shora, zdola.
JEMNOSVIT
V blankytném třpytu paprsků,
v nichž slunce, zdobí se na nebi.
I odrazem v křídlech modrásků,
stavitel, dílo své velebí.
SÍLA VÍRY
Křehkost ve stavu spojném,
i v podobenství střepin.
Napínaná, pod dojmem,
z požitků, skutků a vin.
RYBÁŘ
Berou, berou.
Neberou.
Á, zabrala, na mušku,
ale jakou ta dá fušku.
MÁJ / 2020
I.
(15. 5. )
Letí po nebi mráček,
a závodí s ním ptáček.
CIBULE
Cibuličko, ty sladká,
jaképak máš vlastnosti.
Žádná, nejsi pohádka,
úžasné tvé přednosti.
Básník a jeho láska
On:
Ach, jak jsi krásná,
jemná, řízná a spásná.
Jakou barvu máš a vůni,
RORÝS A MUŠKA
Rorýs letí za muškou,
jak, vystřelený puškou.
Dělají však i kličky,
a dokonce i smyčky.
HRA SLOV
Se slůvky, jen si tak hrát,
a v radosti spojovat.
I tvořit větný smysl,
jak přichází na mysl.
Tvrdoměkká
Skelet jak z betonu,
tak ne, jen z kostí.
Obal v měkkém tónu,
citové jakosti.
ZJEVENÍ
Spatřil něco,
co nikdy nespatřil.
A to něco,
nebylo kdeco.
VLAK (ABAB křížem)
Jak kapaliny se smísí,
tak myšlenky, jedna s druhou.
Premisy, tvoří si svůj znak,
vzpruhou, i ujíždějící vlak.
TVAR NĚHY (ABAB křížem)
Pohledu, doteku, slova,
ideje, ve znění písně.
Snová podoba ohledu,
tísně zbaveného děje.
PSÁT JAKO O ŽIVOT (rýmy křížem v ABAB)
Vydat ze sebe vše,
co duší se vzepře.
Mše, propojí se v chvat,
a pře promění v něco.
NAPSAT BÁSEŇ (křížový rým ABAB)
To je vskutku, jen pro básníky,
kteří duchem a slovem vládnou.
Snílky, střežící své postoje,
již s chladnou hlavou neměří.
MILENCI V PARKU (křížové rýmování ABAB)
Ruka jeho, kolem krku jejího,
a ruka její, kolem pasu jeho.
Ty tího smutku, jenž stíhají muka,
čeho se dostalo těm, ta proluka.
DŘEVORUBEC (křížové rýmování ABAB)
Kácí a řeže stromy,
i plení jimi podrost.
Domy ptačí, ničí prací,
skvost, tak v pustinu mění.
UMĚNÍ
Básnění, ve snění i bdění,
kde citů s rozumem souhra.
Jejíž znění, v zář se změní,
jako nebesko-pozemská hra.
MYSLIT A CÍTIT
Rovnost
Sejdou se konce dva,
jež však k sobě patří.
Levá ruka a pravá,
ANO
Co je to ten nápad,
to je to, co dává mat.
I někdy také, snad,
více však, co dává hrát.
BUBLINKA
Bez nápadu nic,
jen těch sporů víc.
Myšlenky se přou,
která bude hrou.
NA STARTU
V životě stále na startu,
avšak i s novými výhledy.
I jakou vytáhneme kartu,
tuhnou či tají naše ledy.
KAM SPĚCHÁŠ PŘÍTELI?
Ani ti nevím,
stále mě něco popohání,
něco chválí a nebo haní.
Ale nikdy se nic nedovím.
SEDMIKRÁSKA
Vykvetl v trávě kvítek milý,
bohulibý, a jak roztomilý.
Terčík žlutý, paprsky bílé,
v sluneční se zdobí síle.
CO VONÍ
Co k tobě se kloní,
žádná hra jen stolní,
nebo hříčka slovní.
Co nevoní
PLNÁ NÁRUČ
Spoutaných marností,
sehraných daností.
Dáti má, dal, nedal,
radost, starost či žal.
V TICHOSTI
Vyrovnanosti,
i bez lítosti.
Jen si tak sedím,
a do okna hledím.
ÓDA NA RADOST
Je báseň Friedricha Schillera z r. 1785, kterou v r. 1824 zhudebnil v upravené verzi L. v.
NEJKRÁSNĚJŠÍ BÁSEŇ
Je ta naše, beze slov,
vjem, dojem, pocit a sen.
I bez těch cizích osnov,
jen prožitá noc a den.
BEZ NÁZVU
Nejsme nic,
a přece něco.
Co vlastně jsme,
nebo kdo, že to.
TŘINÁCTÁ KOMNATA
Každý tajemství své ukrývá,
jehož bytostným je zřením.
Tajů na povrch pak ubývá,
se světem vnějším, třením.
PLNÝ PRÁZDNÝ
Jak nejistý i jistý,
jak nečistý i čistý.
Určitý, neurčitý,
tak naplněný city.
Člověk
Při výkopu základů,
díla velkých nákladů,
dělníci, vykopali truhlici.
Truhlu plnou zlaťáků,
NAHÝ V TRNÍ
Odložil ochrany zbroj
i ten závoj stejnokroj.
Otevřel tak srdce své
a v souladný akord zve.
JÁ SÁM JÁSÁM
Pravdu svoji hlásám.
A někdy se i kasám,
proti vzpurným masám.
Patřím k bílým rasám,
DVOJJEDINOST
Jak já marně volal jsem,
avšak nikdo neozýval se.
Život snad jen není snem
a hýčkán v rytmu waltze.
TVOJE OČI
Samý lesk, třpyt i blesk,
radost, smích, někdy stesk.
Bystré, jasné a čisté,
pláčem zvlhlé, nejisté.
ODPOVÍM TI V ČASE PŘÍZNĚ
Neděs se krajiny své,
vždyť já jsem stále s tebou.
I tam, kam jiný tě zve,
se mnou není tvou kletbou.
TĚLO A DUŠE
Tělo a duše jedno jsou,
dvojjediné síly.
V kontrastu i propojeny krásou,
ve vzájemném svém násilí.
PERLY ŽIVOTA
Polibek vřelý,
tak cituplný.
Jak dotek vlny
i oči uzřely.
SVÍTÁNÍ NOVOROČNÍ
Vzešlo světlo nad krajinou,
i v mysli jiskérky naděje.
Co vše dělo se a čí vinou,
vstupuje tak do nového děje.
NEPŘÍČETNÁ
Napsat tak krásný verš,
by linul se z tvých úst.
Ten, o nějž se pereš,
a nebo si dát půst.
ODYSEA ŽIVOTA
Přijde člověk na svět,
a hned se mu něco nelíbí.
Avšak mámin zářivý to květ,
jenž přivine a políbí.
O HLOUPÉM HONZOVI
Co jsi dostal k vánocům. Ptá se hloupý Honza chytrého Franty.
Já. Své k svému přece, ten nejchytřejší mobil, jaký existuje.
ZIMNÍ STŘÍBRO
Stromy, keře v rozličném květu,
zeleň vegetace blahodárná.
Tak těžko k tomu napsat větu,
i nejlepší naše snaha marná.
DOBRÝ DEN
Dobrý den,
jsem ten a ten.
Cože, vy jste dva.
Ne, jen jeden,
KŘIŽOVATKA
Vpravo, vlevo,
nahoru a dolů,
rozcestí životních cest.
Kteroupak se vydati
KENTAUR
Kráčí, běží, také vzpírá se,
ale i stojí a přemýšlí.
Něco vidí, jiné jen jemu zdá se,
kam, že my jsme to přišli.
SÁM SVÝM VĚZNĚM
Duše rozpíná se a vzpírá,
ve svém nepokojném vzdoru.
Neboť kázeň ustavičně svírá,
výstupem na vysněnou horu.
KRÁLOVNA KRÁSY
I povstal z trní růže květ,
a vykoupil se bolestí.
Tak obnažil svůj ctnostný svět,
své urozené štěstí.
MARNOST, NADĚJE A LÁSKA
MARNOST
Marnost nad marnost,
vše je marnost.
Jediné, co marností tu není,
VĚTRNÁ TANEČNICE
V rozevlátém šatě víří
a v tanci svém se otáčí.
S plavými, vlajícími vlasy,
kam, že pohled její míří.
POCITY
To klubko nití spletených,
jak jedna k druhé se váže.
Každá svůj má počátek
i konec vždy ukáže.
KAM OKO DOHLÉDNE
Ucho doslechne
a cit docítí,
tam volně se člověk nadechne,
aniž by uvízl v síti.
POHLAZENÍ
Koho by nepotěšilo, svou zárukou,
třeba láskyplným nebo vlídným slovem.
Milující, přející či soucitnou rukou,
a vůbec něčím jemným v podání novém.
NAPIŠ SVOU ŽIVOTNÍ BÁSEŇ
1. sloka: . Ano, ale ta jen z vyprávění,
naboť básník ještě neměl sil.
Život pak příběhy dále mění,
a přináší mu nesčetných chvil.
KAM SPĚCHÁŠ LÉTO?
Ale vždyť to víš, človíčku,
na námluvy se zimou.
I ten souboj mnohaletý,
s prohrami a vzpurnými vzlety.
NEHLEDEJ
Nejneobhospodařovávatelnějšími
pozemky jsou pozemky lidské.
Nenacházíš-li mezi lidmi,
nehledej a spočiň si v pravdě stojické.
TOMÁŠ MARNÝ
Život je jen pocit,
smrt ztrátou pocitu.
Člověk ale tuto ztrátu nepocítí,
čeho se tedy obává.
V HRANICÍCH BEZ HRANIC
Svírají mě pouta chtivá,
v obepnutí pevném.
Nyní rým na slovo "chtivá"
a dále pak na výraz "pevném".
STŘÍPKY
Já učím tě co ku prospěchu,
často slýchávám ten hlas.
Co dáti čemu beze spěchu,
a jak prohlédnouti snáz.
EJHLE ČLOVĚK
Roztrhané rifle
a vítr do nich fouká.
Tetováním tělo raflé,
tak na mobil svůj kouká.
OBYČEJNÉ VĚCI
Nezbytná ranní toaleta,
spuštěný počítač a vyloužený čaj.
K snídani koláč, tradice dlouholetá
a pohled na lesnatý kraj.
ČLOVĚK NENÍ HLAVNĚ JEN VODA
Ale i teplé slunce, někdy výbušnina, oheň, kámen či led.
Hrubý samorost, křehké sklo nebo také něžný květ.
Byl naplněním snad všeho,
v tekutém, pevném i plynném skupenství.
LÁSKA SKUTEČNÁ A FALEŠNÁ
Láska skutečná
Ta vychází vždy ze skutečností,
a z hlubšího poznání dvou lidí.
Zde zvažuje poměr chyb a ctností,
PROVAZOCHODEC
Kráčející zvolna nad propastí,
po laně, od počátku do konce svého.
A kolem něj ptáci, létající častí,
divící se, co je to tu nového.
O VĚCECH PROSTÝCH
O čem básničku psát. ,
třeba o lučním kvítku něžném.
O všem tom, co člověk má rád,
nebo o kamínku běžném.