Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KROKODÝL DUNDEE - Z džungle do džungle

12. 05. 2024
6
9
85
Autor
J.Rose

Vzešel z hlubin Severního teritoria. Napůl mýtus, napůl člověk. Pohybuje se divokým terénem s vrozenou jistotou zkušeného „bushmana”. Před nebezpečím nezavírá oči, ale přijímá jej v rovině výzvy, která ho posune dál. Nezkrotný dech větrných bohů, pláč černých mračen, ani spalující šípy slunečních střelců nemají vliv na jeho odhodlání stanout a ovládnout zdejší faunu, jež dává, ale také bere. Jeho věk není znám. Matkou je mu Země, otcem jeho věrný nůž a domovem prastarý kontinent, kde mohou přežít jen ti nejschopnější a nejsilnější. Vybaven znalostmi šamanů, kráčí tato legenda krajinou, pomáhá, kde je třeba, a poradí si téměř v každé situaci… i když neví, k čemu se používá bidet.

 

Definice lásky

Romantické komedie jsou mou Achillovou patou, míněno v tom negativním slova smyslu. Velmi pečlivě si mezi nimi vybírám, neboť bývají šablonovité a mají tendenci sklouzávat do různých klišé a falešného sentimentu. Čím originálnější pojetí, tím lépe pro mě, a tudíž i můj divácký zážitek. Za jednu z nejoriginálnějších považuji kupříkladu Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), kde se krom výborných výkonů Jima Carreyho a Kate Winslet odráží především vizuální ztřeštěnost režiséra Michela Gondryho a vskutku nevšední scénář z pera Charlieho Kaufmana. Z těch „tuctovějších” uvedu alespoň Deník Bridget Jonesové (2001), jelikož jde jednoduše o skvělou zábavu podtrženou přítomností ikonické hlavní hrdinky, kterou si divák ihned zamiluje. Tradiční komedie, především ty s romantickým nábojem, hodně staví na kontrastu dvou ústředních postav, a to kontrastu fyzickém, ale především osobnostním. Muž versus žena. Drsňák se strništěm na tváři proti křehké květince s blonďatými lokny. Klasika. Důležité je, aby obě odlišné duše nakonec skončily v milostném objetí.

Populární předobraz kombinující protřelého dobrodruha a naivní panenku z velkoměsta, to býval v dobách minulých divácky vděčný zdroj zábavy příznačný speciálně pro první polovinu let osmdesátých. Stačí si pustit Honbu za diamantem (1984) či Indyho druhé dobrodružství Chrám zkázy (1984). Snad všechny filmové žánry vycházejí z nějakých ustálených archetypů, neustále se opakujících motivů a časem prověřených šablon. Jakmile Francis Ford Coppola vypustil do světa mafiánskou epopej Kmotr (1972), musel se každý další režisér, který by chtěl zkoumat svět mafiánů nejprve vypořádat s Coppolou a jeho životním dílem. Libovolný režisér si může změnit historickou dobu a přesunout mafiány třeba do daleké budoucnosti. Může Italy vyměnit za Mexičany, nabídnout hlavnímu antihrdinovi vykoupení nebo zločinecký klan ukázat v parodické rovině. Vždy tam ale budou přítomny nějaké ty nekalé praktiky, pletky se zákony a hlavní boss řídící obchody. Nemusíme zůstávat pouze u filmu. Na chlup stejné je to třeba ve fantasy literatuře. Elfové J.R.R. Tolkiena jsou etalonem. Vznešení, moudří, krásní, melancholičtí, dlouhověcí. Co tedy udělá spisovatel Andrzej Sapkowski, aby se s takovým předobrazem vypořádal? Vytvoří z elfů po pomstě prahnoucí surovce, duševně rozpolcené jedince se sklony k alkoholismu a promiskuitě.

Ze všech filmových žánrů a subžánrů jsou právě romanticky laděné komedie asi nejvíce náchylné k vyčpělým dějovým obloukům a opakujícím se vzorcům, kdy si třeba hlavní hrdinka musí po sto padesáté vybrat mezi tím bohatým blbcem nebo chuďasem se srdcem na dlani. Můžete klidně hádat, koho si na konci zvolí. Správně, jelikož v dnešní předražené době se hodí každá koruna navíc (mrk, mrk). Ale teď vážně. Snímek Velká železniční loupež (1903) je vnímán v rovině úplně prvního westernu, který zároveň definoval základní principy akčního žánru. Romantické komedie sice podobný signifikantní pilíř postrádají, ale dokážeme u nich bezpečně definovat několik základních často užívaných prvků: trable milostného trojúhelníku, láska překonávající překážky, zaražený klín mezi dvěma milenci v podobě předsudků, bývalých partnerů, třídních rozdílů atd. V zásadě tedy hovoříme o dramatech, do nichž se vkrádá druh nějakého humoru. Jediné, co napříč dekádami prochází neustálou proměnou je symbol ženy, respektive její postavení ve společnosti.

Pokud se na vývoj seriózních romantických dramat či přímo romantických komedií zaměříme důkladně, zjistíme, že významný progres do těchto oblíbených škatulek přinesly osmdesátá léta a akční filmy. Tedy přesně ten moment, kdy začali slavní mužští režiséři vyrábět silné nezávislé ženské charaktery. Ridley Scott měl dominantní matku. James Cameron měl dominantní matku. Dává tedy naprostý smysl, že poručík Ellen Ripley na sobě nenechá dříví štípat, stejně jako drsná matka s kulometem Sarrah Connor. Progresivní dvojice akčních andělů měla přímý vliv na další filmové odnože. Nezávislé hrdinky začaly růst jako houby po dešti, což filmový svět opěvoval stejným způsobem, jakým tento trend v současnosti pranýřuje. Paradoxní, že?

V tomto retro vzpomínání zakotvíme právě v osmdesátých letech, kterým, pokud jde o komedie, vládla především nenáročná zábava, sázka na odlehčený humor nebo rovnou crazy ujeté taškařice typu Bláznivá střela (1988). Termín „inteligentní komedie” seděl jen několika vyvoleným kouskům, mezi něž si dovolím zařadit i pohodový australský export Krokodýl Dundee (1986). I přes řadu předvídatelných klišé, nabízí právě tahle dobrodružná romance hned několik svěžích nápadů a zlidovělých scének, kvůli kterým si chlapáckého vtipálka s největším nožem na světě tak rádi připomínáme. Krokodýl Dundee netěží půvab z výrazné odlišnosti smíšené dvojice hlavních charakterů, jelikož novinářka Sue Charlton není žádné ořezávátko a Mick Dundee je od začátku až do konce tím svérázným samorostem z australské buše. Díky zažehnuté emancipaci filmových žen si je ústřední dvojice postav od začátku rovna, přičemž významný zdroj konfliktu a kouzelného humoru zajišťuje převážně kulturní kontrast protichůdných světů. Přírodní džungle versus džungle betonová. Výborný nápad, který z jediného dobrého filmu režiséra Petera Faimana učinil globální megahit.

 

Made in Australia

Společně s hardrockovou veličinou AC/DC, režisérem Georgem Millerem a jeho objevem v podobě charismatického herce Mela Gibsona, je usměvavý sympaťák Paul Hogan patrně nejvýznamnějším vývozním artiklem kontinentu známým jako Austrálie. Komik, herec a producent Paul Hogan se však za svého života stal něčím větším, neboť se jakožto uvědomělý vlastenec po celá sedmdesátá léta urputně snažil propagovat Austrálii ve zbytku světa, skrze reklamu úspěšně zvýšit tamější turistický ruch a dokázat, že klokani a Aboridžinci (původní australští obyvatelé) rozhodně nejsou tím jediným, co jeho rodná domovina nabízí. Pro hrdého blonďáka s mimořádným komediálním talentem žádný problém.

Čestný člen Řádu Austrálie Paul Hogan se narodil 8. října 1939. Kde přesně? Údajně prý v Lightning Ridge, malém městě nacházejícím se v severozápadní části Nového Jižního Walesu. Alespoň to o sobě naše budoucí hvězda dlouho tvrdila, aby prý svému původu dodala na zajímavosti. Jak vidno Hogan a jeho nejslavnější filmová postava toho mají dost společného, minimálně pokud jde o mystifikaci ohledně původu. Paul Hogan se ve skutečnosti narodil v relativně moderním satelitním městě Parramatta vzdáleném zhruba pětadvacet kilometrů od Sydney. Hogan byl typické dítě ze střední třídy. Žádní slavní předci, žádná dopředu umetená cestička, ale tvrdá dřina. Jeho dětství zahrnovalo běžná klukovská dobrodružství jako je lezení po stromech s partou kamarádů, amatérský rybolov a nějaké ty drobné lumpárny. Na přání rodičů nastoupil mladý Hogan na Parramatta Marist High School, chlapeckou nezávislou římskokatolickou školu, která je mimochodem nejstarší vzdělávací institucí v celé Austrálii.

 

Krátce po dvacítce práskl Hogan do bot a usadil se v Granville, západní části Sydney. Nikdy neměl problémy s výškami, byl manuálně zručný a příroda mu dala do vínku mimořádné fyzické předpoklady. Možná proto si šlachovitý mladík vybral poměrně náročnou profesi „slingera”, což bychom mohli počeštit do formy „vazač břemen”. Hogan obsluhoval manuální i motorizované kladkostroje včetně jeřábů a podílel se na výstavbě několika známých mostů různých tvarů a velikostí. Dokonce se účastnil i rekonstrukce impozantního ocelového monstra Harbour Bridge, který přemosťuje záliv Port Jackson. Mezi ostatními dělníky platil Hogan za neposedného vtipálka a showmana, který nezkazí žádnou zábavu a naopak zvedne náladu tam, kde uvadá. Měl v zásobě tuny vtipných průpovídek, originálních fórů a strhával na sebe pozornost vrháním nožů i perfektním zacházením s bumerangem. Nemusel se nechat dlouho hecovat. Časem si sám uvědomil, že má jistý talent a ten chtěl co možná nejrychleji a nejefektivněji využít. Televizní průmysl už pomalu klepal na dveře.

 

Barbína a grilování

Začátkem sedmdesátých let zkusil Paul Hogan štěstí v několika talentových soutěžích zaměřených na hledání potencionálních televizních hvězd. V rukávu měl kolekci vypilovaných skečů, do nichž často zapojoval i své vrhačské schopnosti. Nenucenost, originalita, nepřehlédnutelné charisma. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že Hogan připomínal stand-up komika říznutého Harrym Houdinim. Fungovalo to.

Manažeři a televizní producenti dali blonďatému šibalovi šanci, díky které mohl vzniknout oblíbený australský pořad The Paul Hogan Show (1973), k němuž bude později přirovnávána americká mutace Saturday Night Live (1975). Začátek každé epizody uváděl samotný Paul Hogan. Hrál sebe samého, říkal si ‚Hoges‘ a měl na sobě standardní outfit zkušeného mostního slingera (košile bez rukávů, krátké džínové šortky a vysoké botky s ocelovou špičkou). Po úvodním stand-up výstupu následoval hraný originální skeč, v němž Hoganovi asistovalo několik spoluhráčů, kteří ztvárňovali opakující se archetypy postav jako třeba nemotorný kaskadér, opilý bezdomovec či kouzelník s výrazným italským akcentem, jehož magické pokusy neustále selhávají. Pořad přeplněný satirickým humorem i cíleným parodováním jiných populárních pořadů se vysílal až do roku 1984. Tvoří jej celkem dvanáct sezón a šedesát epizod. Asi netřeba dodávat, že v našich končinách jde o naprosto neznámou raritu.

S tím, jak rostla sláva Hogana, rostl i rádius jeho působnosti. Jako další mu tak do cesty zcela přirozeně vstoupila reklama. USA má svého Marlboro Mana, Austrálie Hogana, který z televizních obrazovek a z výšek nepřehlédnutelných billboardů u dálnic propagoval cigarety značky Winfield. Úsměv od ucha k uchu, elegantní černý oblek a zapálené cigárko v ruce. Úspěch zaručen. Se svým osvědčeným týmem natočil také krátký televizní film Hogan in London (1975), čímž nenápadně započala jeho filmová kariéra. Díky této vtipné záležitosti, v níž Hogan ztvárňuje typického Australana, který tak trochu naráží na kulturní rozdíly, začalo být jeho jméno známé v Británii. Pro USA ale zůstával víceméně neznámou personou. Tou dobou začal Hogan pod záštitou společnosti Mojo natáčet mezinárodní reklamy určené pro americký trh, ve kterých vtipně a především srdnatě propagoval Austrálii, čímž mimo jiné velmi účinně podpořil australský turistický průmysl.

Coby usměvavý sympaťák s vysportovanou figurou lákal americké občany na krásné přírodní scenérie, průzračné pláže, slunné počasí, místní pohostinství a dobrosrdečnost Australanů. Doslova legendární se stala jeho hláška „shrimp on the barbie”, která u Američanů vyvolala zpočátku menší zmatek. Hogan jí použil na konci krátkého TV spotu, akorát když pokládal krevety na gril. Lingvistický chyták sice nebyl záměrný, ale stal se slavným. Pokud se u nás řekne třeba „kuře na smetaně”, každý Čech ví, co si pod tím zhruba představit. V doslovném překladu by Hoganova hláška zněla „kreveta na barbíně”, což je samozřejmě nesmysl, jelikož slavná hračka od společnosti Matel si k tělu připustí maximálně tak hezouna Kena. V australském slangu značí výraz „barbie” docela obyčejné barbecue nebo též grilování vměstnané i do ustálené zkratky BBQ. Reklama do éteru vstoupila roku 1984 a rychle si získala kultovní status. Po nějaké době došlo i k předabování problematické repliky, ale tím reklama ztratila část ze své jedinečnosti.

V první polovině osmdesátých let už byl Hogan několikrát vyhlášen Australanem roku, platil za celebritu, hrdého vlastence a o pár měsíců později ztvárnil vůbec první hlavní roli ve válečném dramatickém seriálu Anzacs (1985). Jestli měl téměř pětačtyřicetiletý Hogan šanci opravdu prorazit na mezinárodní úrovni, musel tak učinit nyní. Během krátké návštěvy New Yorku jej napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby do takové obrovské metropole dorazil domorodec ze Severního teritoria (federální distrikt tvořící enklávu uvnitř území Nového Jižního Walesu, jednoho ze států Austrálie). Nápad byl na světě. Tedy minimálně jeho základní idea. Společně s osvědčeným parťákem a kamarádem Johnem Cornellem začal vznikat scénář, který Hoganovi obrátí život naruby a přinese mu do života ženu. Doslova osudovou ženu.

 

Polský půvab

Po rodičích téměř stoprocentní Polka, národností však rodilá Američanka. Linda Kozlowski se narodila 7. ledna 1958 ve státě Connecticut, konkrétně v severoamerickém městě Fairfield. Linda si po celý život velmi chránila a nadále chrání své soukromí, což ještě umocnil okamžik, kdy koncem devadesátých let silně zanevřela na filmový průmysl. Její dětství i dospívání je tedy zahaleno rouškou tajemství. Víme bezpečně, že vyrůstala v polsko-americké rodině, přičemž její matka Helen E. Parniawski prý velmi podporovala umělecké vlohy, které dcera vykazovala od útlého dětství. Především tanec, zpěv a účinkování ve školních divadelních představeních. Za svými zájmy nemusela Linda cestovat daleko. Střední škola Fairfield Warde se nacházela přímo v rodném městě a nabízela dramatický kroužek, do kterého ambiciózní blondýnka vstoupila. Studium dokončila roku 1976 a bez jakýchkoliv průtahů vyrazila rovnou do New Yorku, na půdu soukromé konzervatoře Juilliard School.

Roku 1981 Linda Kozlowski úspěšně vystudovala divadelní herectví, operní zpěv a získala i bakalářský titul v oboru výtvarných umění. Výrazná kombinace inteligence a fyzické přitažlivosti jí do cesty stavěla slušný zástup nápadníků. Málokdo ví, že jedním z nich byl i samotný "Iceman" Val Kilmer, který tou dobou rovněž studoval na půdě Juilliard School. Dle svědectví několika pamětníků mezi nimi ve skutečnosti nikdy nic nebylo, nicméně archivní fotografie jasně dokazují, že spolu několikrát vystoupili na divadelních prknech a rozuměli si minimálně po profesní stránce.

První větší zlom přišel v roce 1982, kdy na Broadwayi ztvárnila atraktivní slečnu Forsythe, vedlejší postavu ze slavné hry dramatika Arthura Millera - Death of a Salesman (1949). Jen o pár let později vznikla i televizní filmová inkarnace s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Smrt obchodního cestujícího (1985) natočil německý režisér Volker Schlöndorff a Linda dostala šanci zopakovat si stejnou roli před filmovou kamerou. Nutno podotknout, že nešlo o první zkušenost s televizní produkcí. Epizodní roličku ztvárnila i v dávno zapomenutém seriálu Nurse (1981). Nebylo toho sice moc, ale její tvář a účinkování ve vyhlášených divadlech po celém New Yorku jí začínaly pomalu budovat reputaci. Skrze své agenty pravidelně rozesílala životopisy a nikdy nezapomněla přiložit i propagační fotografie.

Psal se rok 1985 a Lindě přišla poněkud nečekaná, leč zajímavá nabídka z daleké Austrálie. Dnes již neexistující odborová organizace Actors Equity of Australia vydatně protestovala proti obsazení americké herečky do hlavní úlohy v převážně australské produkci, ale jistý blonďatý chlapík s nakažlivým úsměvem, který měl celý projekt na starosti, byl prý nezlomný. Stačilo mu jen několik ukázek ze snímku Smrt obchodního cestujícího a jedna černobílá fotografie s přiloženým životopisem.

 

Muž s kloboukem

Paul Hogan si psal postavu Michaela J. "Krokodýla" Dundeeho na tělo a po masivním úspěchu filmu několikrát zopakoval, že neměla žádný reálný předobraz. Herec vycházel z poněkud předsudečného, značně archaického pohledu Američanů na Australany. Pohledu, v němž se tento kontinent údajně hemží dobrosrdečnými, napůl civilizovanými hraničáři, kteří na koňském sedle rázují divokou krajinou, loví hady, bojují s nebezpečnými predátory a upřednostňují jednoduchou filozofii založenou na kodexu cti a zdravém selském rozumu. Takoví samorosti nežijí ve městech, jako je Sydney, ale drží se uvnitř vnitrozemí, pryč od davů a ustavičného rámusu. Australské dějiny a dokonce ani báje nejsou dle Hogana bohaté na legendární válečníky a lidové hrdiny. Proč tedy Američanům nejít na ruku a nedopřát jim to, po čem touží? Proč ten přitažlivý mýtus nepodpořit? Šlo o šikovný marketingový tah a nezbývá než konstatovat, že Hogan od počátku moc dobře věděl, co dělá.

Do fiktivní postavy promítl nemalou část své ryzí osobnosti a dodal jí nezbytné vizuální doplňky jako klobouk ozdobený krokodýlími zuby, vestu z hadí kůže a chlapácký nůž s masivní čepelí, kterou by se dali na jedno máchnutí stínat koňské hlavy. Hogan se ve scénáři věnoval především podstatě samotného Dundeeho a výstavbě komických situací, kdežto John Cornell měl na starosti převážně dějovou osu příběhu. Nechci tu vůbec zpochybňovat autorskou kreativitu obou scénáristů, především tu Hoganovu, ale přesto cítím potřebu zmínit jméno jistého Roda Ansella.

Šlo o australského pastevce, lovce vodních buvolů, znalce buše a protřelého dobrodruha, který se roku 1977 dostal do velmi svízelné situace. Po menší práci spojené s lovem buvolů poblíž města Kununurra vyrazil na sólový rybářský výlet napříč Severním teritoriem, kdy se svým motorovým člunem zdolával tok řeky Victoria (jeden z přítoků Timorského moře). Během rychlé plavby najel člunem na něco, co mohl být hřbet nějakého vodního dravce či mohutný balvan ukrytý těsně pod hladinou. Došlo k převrácení a fatálnímu poškození člunu. Motor byl nenávratně zničen, ale Ansell alespoň opravil menší díru v trupu a zachránil omezené množství vybavení (jedno pádlo, několik konzerv, pušku a nůž). Podařilo se mu zachránit i dva mladé bulteriéry, kteří cestovali s ním, přičemž jeden z nich si díky nehodě zlomil přední nohu. Své tehdejší přítelkyni Ansell neřekl, kam přesně má namířeno a pouze jí ujistil, že se vrátí do několika týdnů. Tím pádem později nikdo netušil, kde ho má hledat.

 

Realita byla vskutku zoufalá. Ansell se nacházel dvě stě kilometrů od nejbližšího lidského obydlí, avšak největší problém představovala slaná voda. Špatně ovladatelný člun unášený vodním živlem zamířil během následující noci na otevřené moře. Ansell se dostal až k maličkému ostrůvku, odkud najel na tok řeky Fitzmaurice a značně dehydrovaný cestoval po různých přílivových tocích, jako zmatený Charón ztracený v krevním řečišti prastarého obra. Ve zcela vzácných případech narazil náš dobrodruh na ojedinělá místa s nízkou koncentrací slané vody. Takzvaná brakická voda kombinující podíl slané a sladké vody je příznačná pro místa, kde koryta řek ústí do moří či oceánů. Ansell se živil divokým skotem, který střílel z člunu a o ulovené maso se dělil se svými psy. V největší nouzi se musel uchýlit i k pití teplé zvířecí krve. Nejvypjatější moment však představoval nepovedený útok mořského krokodýla, na který ho upozornil štěkot psů. Ansell pětimetrového plaza zastřelil a hlavu si ponechal jako suvenýr. Se začínajícím obdobím dešťů změnil strategii a pokračoval po souši. Nakonec narazil na malou pastýřskou stanici a po necelých šedesáti dnech byl zachráněn. Dehydrovaný, pohublý, potlučený, ale jinak v pořádku.

„Novodobý Robinson Crusoe” hlásaly novinové plátky. Senzace byla na světě. Četné rozhovory, pozvánky do rozhlasových relací a autobiografická kniha To Fight the Wild (1980), mapující strastiplné dobrodružství. Roku 1981 s ním v Sydney udělal rozhovor známý britský hlasatel a moderátor Michael Parkinson. Muž z buše budil rozruch a zažíval přísun nečekané popularity, ale svým lidem z hlubin Severního teritoria se poněkud odcizil. Obyvatelé Top Endu (nejsevernější část Severního teritoria) navíc v jeho příběhu nacházeli trhliny a cítili jistou skepsi. Člověk prý nemusí být žádný zkušený „bushman”, aby mu nedošlo, že v podobné situaci se zkrátka stačí otočit a pokračovat proti proudu řeky do nejbližšího města. Těžko soudit. Jisté je pouze to, že osudy Roda Ansella a Paula Hogana se v budoucnu skutečně protnuly. O tom si ale něco povíme až později.

 

Hlavně to udělat dobře

Paul Hogan nebyl zavedený herec, vlastně to ani nebyl herec v pravém slova smyslu. Považoval se především za baviče. Komika, co rozdává smích. Zároveň si ale uvědomoval, že má ve své rodné zemi postavení celebrity, jejíž vliv se pomalu rozrůstal všemi směry, tedy i za hranice Austrálie. Nepřipadalo v úvahu, aby titulní roli v připravovaném filmu, který již tehdy nesl pracovní název Krokodýl Dundee, hrál kdokoliv jiný, obzvláště, když nikdo jiný, natož populárnější nebyl k mání. Mel Gibson? Ten už měl v roce 1985 docela jiný plán, který nesl jméno Hollywood. Hogan chtěl zůstat Australanem. Skrze připravovaný film si přál zpopularizovat poněkud odstřihnutý kontinent ve zbytku světa, zvednout turistický ruch a dokázat, že s patřičnou přípravou může natočit plnohodnotný studiový film, ve kterém přesvědčivě ztvární hlavní roli. Cesta na výsluní vedla jedině přes Spojené státy. Pokud pocházíte z jiné země a podaří se vám ovládnout americký filmový trh, máte vyhráno i ve zbytku světa. V první polovině osmdesátých let takřka bláhová představa, ale Paul Hogan byl odjakživa snílek, který překážky neobchází. Naopak. Raději je přeskakuje.

Linda Kozlowski byla Američankou a Hogan dobře věděl, proč úlohu novinářky Sue Charlton nemůže svěřit australské ženě. Pomiňme nyní fakt, že Kozlowski nebyla drahá, což se ovšem také počítá. Krom toho, že Hogana přitahovala po fyzické stránce, sehrály v jejím výběru značnou úlohu běžné marketingové poučky. Američanka, která hraje newyorskou novinářku, bude vždy věrohodnější a pro americké publikum přijatelnější, nežli herečka z Austrálie. Jak prosté. Zároveň je z tohoto přístupu zřetelně patrné, že záměrem tvůrců rozhodně neměl být komerční propadák. Když jsme u těch financí, rozpočet filmu se vyšplhal na necelých devět milionů australských dolarů. Tuto metu štáb zdolal prostřednictvím daňových úlev, ale také díky cenným známostem Hogana, zahrnující známá jména z televizního průmyslu. Tito lidé jako třeba herec John Meillon, režisér Peter Faiman, spoluscenárista John Cornell či činorodý hudební skladatel Peter Best byli pro australskou hvězdu a zároveň kamaráda ochotni pracovat za podstatně nižší honoráře. Opomenout ale nemůžeme ani štědré příspěvky investorů, tedy nejrůznějších burzovních makléřů, úspěšných hráčů kriketu či hudebníků, z nichž asi nejvíce vyčnívalo jméno Michaela Hutchence, zpěváka rockové skupiny INXS a zároveň velkého fanouška Paula Hogana.

Natáčení, které začalo 13. července 1985, zahrnovalo velké množství lokací z národního parku Kakadu nacházejícím se v Severním teritoriu. Štáb záměrně zvolil poslední fázi období sucha, jelikož krokodýli v těchto měsících nebyli tak aktivní a tudíž nedocházelo k nežádoucím setkáním. Poblíž parku se nenacházely žádné vhodné hotely, rozsáhlá oblast však nabízela bezpočet dřevěných chatrčí. Každou noc hlídal improvizovaný tábor najatý strážce s puškou, aby byla zajištěna stoprocentní bezpečnost herců a štábu před potenciálními útoky nočních dravců. Šlo víceméně o uvolněné až pohodové natáčení, čemuž dopomáhala i aktivita Johna Cornella, který na každou noc zajišťoval pravidelný přísun australského piva. Nuda na place tedy rozhodně nehrozila.

Úchvatné oblasti jako kaskádový vodopád Gunlom Falls, křišťálově čisté jezero Echo Lake, poloostrov Arnhem Land či laguna Girraween, kde krokodýl zaútočí na Sue. Kameraman Russell Boyd (pýcha australské kinematografie) si na těchto a mnohých dalších místech doslova užíval a neustále vymýšlel ideální postavení kamer pro dokonalé zachycení přírodních scenérií. Zmiňovaný útok zároveň platil za jednu z nejdražších položek filmu. Krokodýl byl pochopitelně mechanický a produkci vyšel na „lidových" čtyřicet pět tisíc. Na filmovou Sue sice v danou chvíli dohlížel (nebo si jí spíše prohlížel) neohrožený Mick Dundee, ale reálné nebezpečí by jí nehrozilo ani bez jeho přítomnosti. Na druhou stranu buvol, kterého Dundee uklidní tajemnou šamanskou technikou, byl ochočený a jmenoval se Charlie.

Walkabout Creek z úvodní části filmu je ve skutečnosti malé vnitrozemské městečko McKinlay ve státě Queensland. Právě tam se nacházel jediný hotel v celém městě jménem Federal Hotel. Interiér včetně podlahy byl upraven, aby odpovídal venkovské zakouřené putyce, kde se scházejí drsní lovci a honáci dobytka. Po masivním úspěchu filmu změnil podnik jméno na Crocodile Dundee’s Walkabout Creek Hotel. Úvodní záběry jsou také jediné, kde můžeme letmo zahlédnout Sydney. Za okny hotelu, v němž Sue vede telefonický rozhovor se svým newyorským přítelem, je dobře vidět zmiňovaný Harbour Bridge. Tedy slavný most, na jehož rekonstrukci se Paul Hogan podílel. Druhá část natáčení pro štáb znamenala přesun do New Yorku, kde se filmaři a herci zdrželi dalších šest týdnů. Poslední klapka padla 11. října 1985.

 

Zabalit a vyslat do světa

Veškeré postprodukční práce podléhaly marketingu a jednotné myšlence doručit do světa nejlepší australský film. Takový, který si na sebe dokáže vydělat a zároveň za hranicemi nebude dělat ostudu. Tak třeba na finální stavbu filmu byl povolán britský střihač David Stiven, protože Hogan obdivoval, jakou práci předvedl na australském filmu Tim, opravdová láska (1979). Stopáž nesměla překročit hranici sta minut, aby film splňoval kritéria nenáročné zábavy pro širokou veřejnost. Slovíčko "Crocodile" z názvu filmu bylo na doporučení dáno do uvozovek, aby diváci nezískali dojem, že se v kině promítá další béčkový horor o vražedném zvířeti, které se tehdy v Americe točily ve velkém. Domovskou distribuci zajistila australská společnost Hoyts Distribution. Za velkou louží byl film představen na Americkém filmovém trhu (American Film Market), kde nakonec oslovil lidi z Paramount Pictures, kteří zajistili distribuci po Severní Americe. 20th Century Fox si vzala za cíl mezinárodní trh, což byla pro amerického giganta typická strategie. Paul Hogan cítil ve vzduchu úspěch. Toužebně si ho přál. Všichni na place odvedli poctivý kus práce, včetně režiséra Petera Faimana, pro kterého šlo doposud o největší projekt, na němž se podílel. Vítězství nakonec opravdu přišlo, jak si ještě povíme po rozboru filmu.

 

Sázka na jistotu

Až pohádkový úspěch v Americe, jaký romanticky laděný snímek Krokodýl Dundee s Paulem Hoganem ukořistil, byl stejně nepravděpodobný, jako úspěch ústředního hrdiny Micka Dundeeho v ulicích New Yorku. Užité základy výrazových prostředků, s nimiž film pracuje, tu byly již ve třicátých letech minulého století. Všechny ty archetypální vzorce postavené na kontrastu, postupném sbližování dvou hlavních postav a přítomnosti nafoukaného snoubence, který zastupuje klasický šrapnel uprostřed milostného trojúhelníku, existovaly dávno před tím, než sympatický zálesák s černým kloboukem na hlavě vstoupil na stříbrné plátno. Za důvodem, proč Krokodýl Dundee funguje, stojí především nekonvenční způsob, jakým snímek kadenci romantických stereotypů spojuje dohromady, díky čemuž si uchovává stálou jiskru a jakousi čistotu neméně podobnou krásám australské buše z úvodních pasáží. Avšak toto konstatování je do značné míry poplatné věku a době, v jaké jste film měli možnost poprvé spatřit. Na některých klišé, užitém humoru a komických scénkách příznačných pro druhou polovinu snímku je zřetelně vidět, jak moc film zestárl. Opravdu si nemyslím, že by generaci dnešních mladých diváků mohl Krokodýl Dundee něčím zaujmout. Mick Dundee je zkrátka fosilie, stejně jako tento film. Je to špatně? Vůbec ne. Záleží na tom, jak často dáváte přednost návštěvám muzeí. Právě tam se přeci obvykle ukrývají drahocenné artefakty.

 

Na skok do velkoměsta

Inteligentní, ambiciózní a svéhlavá newyorská novinářka Sue Charlton (Linda Kozlowski) pracuje pro deník Newsday, který vlastní její otec Sam Charlton (Michael Lombard). Pracovně se mladá novinářka zrovna nachází v Austrálii. Sue patrně píše ty nejlepší články pod sluncem, jelikož vedení novin jí zcela bez problémů proplatí helikoptéru, aby mohla odcestovat do australského vnitrozemí a pátrat tam po napůl mýtickém muži, jenž měl přežít útok krokodýla a následně se plazit stovky mil do nejbližší civilizace (samozřejmě jen s jednou nohou). I přes menší protesty snoubence Richarda Masona (Mark Blum) se mladá novinářka vydá na cestu s cílem získat exkluzivní příběh. V Austrálii už na ní čeká Walter Reilly (John Meillon), spolumajitel „Never Never Safari Tours” a obchodní partner Micka J. "Krokodýla" Dundeeho (Paul Hogan), tedy onoho muže, co přežil. V zaplivané hospůdce uprostřed Walkabout Creek, malého městečka v Severním teritoriu, oblažuje Reilly atraktivní blondýnu dalšími neuvěřitelnými historkami o legendárním dobrodruhovi. Věrohodnost slyšeného pomalu začíná skřípat, což ještě umocní příchod samotného principála.

Mick Dundee je v dobrém rozmaru, pořádně rozjetý a má kupodivu i obě nohy. Od první chvíle vůbec neztrácí čas. Během minuty stihne Sue ukázat masivní jizvu na noze, vyzvat jí k tanci a tvrdým hákem uzemnit městského balíka, který ho obviňuje z pytláctví (což může a také nemusí být pravda). Ostatně vše okolo Micka zavání jistou mystifikací, nadsázkou, jakýmsi závojem, jenž zakrývá kontury čiré pravdy. Přesně o tom se Sue přesvědčí během následné výpravy do divoké buše, aby jí opálený šibal mohl ukázat místo, kde došlo k napadení. Mick netuší, kolik mu je vlastně let, ale prý bezpečně ví, že se narodil v létě. Tvrdí, že byl na člunu a lovil ryby, když k napadení došlo, ale několik prázdných nábojnic poblíž vraku hovoří o něčem jiném. Veškeré pochybnosti a přibarvování prožitých dobrodružství však Mick vyvažuje mimořádnými schopnostmi, odvahou a upřímnou dobrosrdečností. Skrze sílu vůle a speciální gesto dokáže ukolébat vzpurného vodního buvola. Z polohy slunce „určí“ přesný čas (včetně minut), odrazí noční útok pytláků, kteří zabíjejí klokany pro zábavu, a když se Sue dostane do smrtelného nebezpečí, neváhá a bez milosti zabije dalšího krokodýla.

Jakmile však dojde na noční konverzaci u táborového ohně, protřelý dobrodruh znejistí jako malý kluk. Angažovaná Sue z něj páčí názory na politiku a hrozbu jaderných zbraní. Mick se stahuje do sebe a tvrdí, že takové věci se ho netýkají. Udivená novinářka chce vědět, co si myslí třeba o tom, že domorodci chtějí po australské vládě vrátit část území. Mick ale ihned parafrázuje pohled původních obyvatel, dle něhož země patří všem a ještě si přisadí: „Vidíte ty skály támhle? Jsou tu šest set milionů let. Budou tu, až my nebudeme, takže hádat se o to, komu patří, je stejné, jako když se dvě blechy hádají, komu patří psí kožich, ve kterém žijí.” Jde o velmi zjednodušený pohled ovlivněný opatrným ekologicko-protiválečným aktivismem osmdesátých let, ale na postavě Micka Dundeeho je kouzelné, jak upřímně ta slova z jeho úst působí. Není to hlupák nebo nedej bože intelektuál, nicméně jeho nekomplikovaná a velmi zemitá filozofie není cítit ničím zkaženým. Je čistá stejně jako jeho srdce, což vede k jedinému. Sue propadne jeho osobnímu kouzlu.

Jistě, Mick je charismatický, nesmírně energický a také nepopiratelně šovinistický („beze mne byste tu nepřežila ani hodinu”), ale má v sobě i něco nedostižného, jedinečného. Něco v jeho nitru, co nelze vlastnit a přitahuje ostatní jako magnet. Expedice do tajů Severního teritoria tedy skončí žhavým letním polibkem a nečekanou výzvou. Sue pozve Micka na návštěvu do džungle zvané New York, přičemž veškeré výlohy spojené s cestou velkoryse uhradí deník Newsday: „Mohlo by to být skvělé zakončení příběhu” říká Sue, z čehož čiší jistá dvojznačnost. Chce novinářka opravdu perfektní příběh, nebo je za tím něco víc? Pokud vám film doposud unikal, možná se teď rovněž ptáte, kde je tedy ta komedie? Ta přichází právě během výměnného pobytu, kdy se z neohroženého Micka stává mávnutím proutku mimozemšťan na povrchu cizí planety.

Pokud se teď zamyslíme nad narativní strukturou Krokodýla Dundeeho, nalezneme jednu zajímavou skutečnost, a sice že jde o dva uzavřené filmy v jednom balení. Kdyby po zmíněném polibku naskočily závěrečné titulky, šlo by o poněkud uspěchaný, byť malebně natočený kraťas o inteligentní ženě z moderní civilizace, jež podlehne šarmu poněkud „jednoduššího” lesního muže. V tomto ohledu nesmírně oceňuji hned první minutu filmu, v níž se mihne Richard Mason, snoubenec a nadřízený Sue. Je sice pravda, že pak na více než čtyřicet minut zmizí z obrazu, ale jeho opětovné dosazení ve druhé polovině díky tomu nepůsobí uměle. Tedy jen na efekt, aby tu také bylo nějaké to drama. I přesto je nutné na přímo říct, že Mark Blum si v tomto ohledu vybral opravdového černého Petra, jelikož jeho Mason je typickým povýšeným panákem plnícím funkci nutného zla. Ve snobské italské restauraci Micka samozřejmě ponižuje poukazováním na jeho původ a omezené schopnosti, když se neobratně snaží zorientovat v italsky vedeném menu. Přímočarý Australan jej také po zásluze vypne přesně mířenou pěstí, čímž se dostáváme k tomu nejlepšímu, co snímek Krokodýl Dundee nabízí.

Mám na mysli všechny ty „drobné” kulturní rozdíly, ze kterých vyvěrá drtivá většina humorných situací. Hned na letišti je Mick konfrontován s monstrem zvaným eskalátor, v hotelu mu nedochází princip spropitného a neví, co je to bidet (což jsem mimochodem do dospělého věku nevěděl ani já sám). Australský turista zmatený místními zvyky a pravidly však zůstává svůj a překážky překonává, aniž by prošel nějakou vnitřní proměnou. V pětihvězdičkovém hotelu Plaza (tom samém, kde se natáčel Sám doma 2) spí na podlaze, i když má k dispozici luxusní postel. Pere si spodní prádlo ve vaně, a jakmile poprvé spatří černošského šoféra limuzíny, okamžitě vznese otázku: „Z jakého jsi kmene?” Záludnost transvestitů řeší rychlým sáhnutím do rozkroku a nechápe problematiku prostitutek, které balí hezky postaru a zve je na normální rande, přičemž na dotěrného pasáka aplikuje osvědčený pravý hák.

Jsou to velmi prosté vtipy s ještě prostší pointou, což může na současné publikum působit poněkud triviálně, překonaně až vyčpěle. Dnešní sitcomy a komediální filmy (dokonce i ty s romantickou příměsí) používají daleko sofistikovanější humor, peprnější gagy a neustále reflektují nezadržitelný vývoj i proměny ve společnosti. Přesto si troufám tvrdit, že Krokodýl Dundee dokáže minimálně v jednom ohledu konkurovat všem novodobým taškařicím. Tím skrytým esem je jednoznačně Paul Hogan.

Někdejší hvězda australských televizních pořadů má v sobě jedinečné nenucené kouzlo, které umně přenáší i do postavy Micka Dundeeho. Tohle není o dokonalém herectví. Člověk to zkrátka musí mít v sobě. I pro perfektní školené herce by šlo o obtížně napodobitelnou polohu. Hogan dokáže naprosto přirozeně přejít z komedie do akce a pak zase zpět. Má sluncem vytvrzený pohled ošlehaného veterána s pronikavým úsměvem, ale nezapře ani roztomilou naivitu malého kluka odvedle. Mick Dundee je přesně ten týpek, jakého by chtěl každý chlap za kamaráda a v ženách zase vzbuzuje zvědavost a touhu zkusit něco jiného. Ikonický kostým, nezapomenutelný doplněk v podobě obřího nože a naprosto perfektní hudební téma od Petera Besta, dotvářejí definitivní podobu postavy, kterou si nemůžete splést s žádnou jinou. Vybavte si třeba Hana Sola, Indianu Jonese či Johna Ramba. Určitě víte, co tím míním.

Hogan je tedy bezesporu stálým středem pozornosti, ale musím uznat, že režisér Peter Faiman umí všem těm technickým detailům zajistit efektivní prolínání. Bez Hogana by ten film nikdy tak dobře nefungoval, o tom nepochybuji, ale Faiman mu umí zprostředkovat velkorysé hřiště, jelikož herce dobře zná a ví, co v dané chvíli potřebuje, aby mohl dokonale zazářit. Doslova darem shůry je však oscarový kameraman Russell Boyd, jehož cit pro uchopení velkých scenérií a celoživotní touhu zkoušet natáčet různé žánry mohou fanoušci obdivovat v dramatu Gallipoli (1981), sportovní romanci Zelený svět (1996) či válečném opusu Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003). Dle mnohých nejlepší kameraman, jaký se v Austrálii narodil, dominuje především první polovině filmu, ve které divákům zprostředkuje několik dechberoucích výjevů z australské přírody.

Pokud jde o ostatní postavy, asi nejvíce zaujme roztomile bezelstný Walter Reilly v podání ostříleného televizního matadora Johna Meillona. Neméně výborný je řidič Gus (Reginald VelJohnson), který si k Mickovi dokáže najít cestu a v jednu chvíli mu improvizovaným bumerangem vytrhne trn z paty. Vlastně každá, i ta nejmenší postavička, zde má svůj opodstatněný účel (posílání přesných přihrávek hlavnímu baviči). Od uživatele kokainu, kterému Mick v dobré vůli zničí matroš za pár stovek dolarů, až po vrátného u hotelových dveří. Linda Kozlowski byla pro roli Sue Charlton perfektní volbou. Očividně je to zapříčiněno i tím, že ta jiskřivá chemie mezi oběma herci nebyla předstíraná. Navíc její postava krásně doplňuje Micka. Navzdory faktu, že oba pocházejí z různých světů a mají diametrálně odlišné vzdělání, toho mají hodně společného, včetně vlastností jako nespoutanost, tvrdohlavost a panovačnost.

Jediné, čemu jsem nikdy příliš nerozuměl, je její váhavost. Nejdříve Micka vášnivě políbí, ale hned na letišti v New Yorku mu bez obalu představí přítele Masona. Během nočního přepadení, kdy Mick poučí zloděje, jak má vypadat opravdový nůž, se Sue už zase rozklepou kolena. Při rodinné večeři jí však Mason požádá o ruku a Sue neprotestuje, což je celkem kruté, neboť Mick sedí hned vedle. Někdo by mohl říct, že jde o koketu, která neví, co chce, ale já osobně sázím na obyčejnou váhavost srdce. Prosté ujištění v tom, kdo že je ten pravý. Sue si vlastně není jistá až do konce filmu. Závěrečné rozhodnutí je gestem prosté intuice. Život s Masonem by byl jistě jednodušší, ale znáte to. Micka jednoduše miluje a to za ten risk stojí. Smířený dobrodruh se vydává na obchůzku směr metro, což může v jeho terminologii znamenat klidně půl roku v trapu. Zamilovaná Sue se jej pochopitelně snaží dohonit a tím může započít hyper dojemný (a také mimořádně vtipný) happyend, v němž si naše dvojice před desítkami anonymních svědků vyměňuje zamilované fráze, aby za ohlušujícího potlesku skončila v milostném objetí. Hell yeah!

Je tomu bezmála čtyřicet let od prvního vydání Krokodýla Dundeeho a film si alespoň v mých očích zachoval hravost, ale také magnetismus hlavního hrdiny. Hogan je nadále tím bezproblémovým kamarádem do nepohody. Místa, kde prosvítají malé ambice a strohost dějové linky, plně vynahrazuje líbivost, bezprostřednost Micka Dundeeho a uvěřitelnost vzájemné náklonnosti mezi ním a Sue Charlton. Možná, že Hoganovo rozhodnutí natočit další dvě (vlastně tři) pokračování, bylo kardinální chybou, ale prvního Krokodýla Dundeeho za chybu považovat nelze ani omylem. Zůstává nadále jednou z vrcholných komedií osmdesátých let.

 

Síla krokodýlího stisku

Zcela logicky snímek zahájil svou cestu nejprve v Austrálii. Konkrétně 24. dubna 1986. V září téhož roku zamířil do Spojených států a na Velkou Británii vycenil zuby až 12. prosince. Perfektní marketing a atraktivnost samotného námětu přinesla kýžený efekt. I když to je hodně slabé přirovnání. Jen v USA Krokodýl Dundee vydělal sto sedmdesát pět milionů dolarů, což je na ne-hollywoodský film z jiné země, prakticky neuvěřitelný výsledek. Celkové tržby ze světa nakonec přinesly tři sta dvacet osm milionů. Na mnoha místech, včetně Nového Zélandu, Kanady či v domovské Austrálii, se stal absolutním číslem jedna. V Americe jej překonala pouze vymazlená audiovizuální reklama na elitní letce Top Gun, a to o pouhé dva miliony!

Pár konzervativců oblažilo jediný dobrý film Petera Faimana suchopárnými recenzemi, ale jinak sklízel Krokodýl Dundee nesmírně pozitivní reakce. Nejvíce chvály padlo na vrub Paula Hogana. Především lidem, kteří se s ním osobně znali, nemohlo uniknout, jak moc si jsou ve skutečnosti Paul a Mick podobní. Bez potlesku nezůstal ani výkon Lindy Kozlowski, parádní kamera Russella Boyda a hudební doprovod Petera Besta. Je pravda, že některým australským kritikům a Australanům všeobecně vadilo jejich zobrazení v rovině nekulturních buranů s nadměrným užíváním přízemního slangu (v Austrálii pro takové lidi existuje výraz „ocker”), ale tržby hovořily jasně, nehledě na zvýšení turistického ruchu o několik stovek procent. Krokodýl Dundee se stal nejúspěšnějším filmem z Austrálie a překonal i Šíleného Maxe: Bojovníka silnic (1981).

Paul Hogan počítal s úspěchem, ale takový raketový let opravdu nečekal. Život australské televizní hvězdy Hogana a takřka neznámé divadelní herečky Kozlowski se ze dne na den doslova obrátil naruby. Najednou chtěl s Paulem a Lindou dělat každý novinář rozhovory. Ptát se jich na světonázory, zvát je do různých talk show a fotit si je na obálky nejen filmových magazínů. Dle Hogana šlo zpočátku o takový šok, že měl velký problém všechen ten mediální cirkus vstřebat a zachovat si smysl pro realitu. Tím to však neskončilo. Film si odnesl celou řadu nominací a cen. Jmenujme alespoň nominaci na cenu Akademie pro nejlepší původní scénář či nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon pro Paula Hogana a Lindu Kozlowski, z nichž ten první jmenovaný cennou trofej opravdu proměnil ve výhru. Slušný výkon na chlápka bez jakékoliv herecké průpravy, co říkáte?

 

Cena slávy

O tom, jak vám sladké hrozny mohou v ústech během okamžiku zhořknout, by mohli Paul a Linda vyprávět. Když už se tedy nacházíme v těch romantických vodách, což pro mě - a ruku na srdce - opravdu není typické, zabrousíme v předposlední kapitole do tajů bulváru (alespoň okrajově). Již několikrát jsem v článku naznačil, že ústřední herecká dvojice si na place rozuměla o něco více, než je mezi herci běžné. Ti informovanější z vás už asi tuší, kam tím mířím. Láska před kamerou se brzy proměnila v lásku opravdovou završenou sňatkem v roce 1990. Krásné, že? Problém spočíval v tom, že Paul byl roku 1986 ještě stále ženatý se svou první ženou, se kterou měl rovných pět dětí. S Noelene Edwards se vzali v roce 1958. Jak mnohem později tvrdil: „Každou ženu po mém boku jsem zahrnul láskou a férovým přístupem, ale později jim vždy začalo vadit, že vlastně žily v mém stínu.” Roku 1981 se s Noelene rozvedl poprvé, aby se o necelý rok pokusili dát vztah znovu dohromady především kvůli dětem. Jakmile praskla aféra s Lindou, vypuklo hotové mediální peklo. Blízcí přátelé Hogana moc dobře věděli, že vztah s Noelene procházel dlouhodobou krizí, ale novinové plátky tohle nezajímalo a sypaly do světa pikantními články.

Jeden z nejošklivějších mediálně propíraných rozvodů byl rázem na světě: „Novináři mě vykreslili jako bezcitného hajzla, co kvůli mladší ženě odkopl rodinu a nechal za sebou kupu plačících dětí, ale takhle tomu opravdu nebylo.” Rozvod plný pomluv a špíny, za jehož novodobý ekvivalent můžeme považovat aféru Depp/Heard (byť podstatně méně bizarní), byl završen v roce 1989. Noelene Edwards už s Hoganem údajně nikdy nepromluvila. Paul se přestěhoval a žil s Lindou ve Spojených státech po celá devadesátá léta. Mají spolu syna Chance a dlouho to vypadalo na doživotní idylu. Nakonec ale opět došlo k tomu, co už Paul Hogan nejednou říkal. Linda Kozlowski neměla nikdy cit pro výběr kvalitních scénářů. Po řadě podprůměrných filmových zklamání, včetně nepovedeného hororu Městečko prokletých (1995) od Johna Carpentera, se jí filmový průmysl doslova zhnusil. Ani Paul Hogan už ze stínu Micka Dundeeho nedokázal vylézt, ale dokázal si udržet postavení oblíbené celebrity a úspěšně podnikal. Podobně jako Noelene se i Linda začala cítit odstrčená a přišlo jí, že kromě počáteční lásky neměla s Paulem absolutně žádné společné zájmy. Rozvod mezi Paulem Hoganem a Lindou Kozlowski byl dokončen v roce 2014. Hogan žije od té doby sám.

Zde se rovněž hodí dokončit příběh dobrodruha Roda Ansella. Tomu po premiéře Krokodýla Dundeeho přišlo, že mu Hogan ukradl životní příběh a okamžitě požadoval procenta ze zisku. U soudu neuspěl a já se ani nedivím. Možná, že se Hogan jeho nelehkým zážitkem v několika bodech skutečně inspiroval, ale Michael "Krokodýl" Dundee je dle mého zcela legitimní a především originální postava. Kvůli vleklému sporu s vládou Severního teritoria (kontroverzní výroky a podezření na šíření nebezpečné brucelózy), byl Ansell nucen pobít na tři tisíce kusů vlastněných divokých buvolů, za což nebyl nikdy odškodněn a navíc už v té době koketoval s drogami, čili je otázkou, proč se tak vehementně dožadoval finanční injekce. Po tomto nezdaru byl nucen prodat svou dobytčí farmu, rozpadlo se mu patnáctileté manželství, propadl depresím a těžké drogové závislosti na amfetaminech. Jeho život skončil 3. srpna 1999 během psychedelické přestřelky s policií poblíž venkovské lokality Acacia Hills. Zfetovaný Ansell zabil svou opakovací puškou Winchester ráže 30-30 zkušeného seržanta Glena Anthonyho Huitsona. Zuřivou pěti minutovou přestřelku ukončil konstábl Jamie O’Brien přesnou ranou z brokovnice.

 

Věčný úsměv

To smutné a kontroverzní nechám v předchozí kapitole, protože končit se má v dobrém, obzvláště u tak pozitivního filmu, jakým Krokodýl Dundee je. Paul Hogan byl prý rozčarovaný, když jeho postavu kdosi přirovnal k „australskému Rambovi”. Nejen, že jde s prominutím o krajně debilní přirovnání, ale Mick Dundee si nikdy nezakládal na násilnostech a hromadném vraždění. I to byl jeden z důvodů, proč vznikl Krokodýl Dundee 2 (1988), který opakuje to samé v opačném gardu (nejdříve město, pak buš). Ano, jde o nastavovanou kaši doplněnou o triviální kriminální podzápletku, ale víte jak. Lindě to pořád sluší a Mick Dundee zůstává tou jedinečnou figurou, která si zde navíc hraje s dětmi, zachraňuje sebevrahy a dává na frak kolumbijským překupníkům s narkotiky, což je nesmírně, ale nesmírně záslužná činnost. Diváci to patrně viděli podobně. Dvojka slavila opět komerční úspěch, i když o poznání menší, než v předešlém případě. Snímky Krokodýl Dundee v Los Angeles (2001) a naprosto ujetý metafyzický paskvil Krokodýl Dundee rytířem (2020) ponechám raději beze slov.

Čtyřiaosmdesátiletý Paul Hogan má za sebou tři rozvody (dvakrát s první ženou), vleklé právní tahanice kvůli daňovým únikům a před nedávnem prodělal i vážné zdravotní komplikace spojené s ledvinami. Podobně jako jeho nejslavnější filmová postava i tyhle bitvy zvládl s úsměvem na rtech. Soudní spor vyhrál, očistil své jméno a s Lindou prý udržuje výborný vztah. Jen to zdravíčko. Hogan ještě v sedmdesáti letech aktivně posiloval, podnikal dlouhé túry a do svých osmdesáti let prakticky neznal slovo nemoc. Jeho maminka Florence Hogan dokázala pokořit magickou hranici sta let o jeden rok, než se v roce 2010 odebrala na věčnost! Genetický základ má tedy Paul Hogan exkluzivní. Nezbývá, než mu popřát ještě hodně spokojených let a hlavně zasloužený klid.

Krokodýla Dundeeho jsem si pouštěl po takových deseti letech a jsem nesmírně rád, že na mě okamžitě dýchlo jeho jedinečné kouzlo. Jde o staromódně pojatou komedii, která je však natočena se svěžím elánem. Je to film vycházející z australských mýtů o odvážných mužích z nehostinných pustin, jejichž předobraz se zhmotnil v postavě Micka Dundeeho. Právě jeho přítomnost umí hravě vykompenzovat menší trhliny v ději a umožnit, aby se tahle romantická fantasy, kde logika rozhodně není prvořadá, mohla řídit svými vlastními vnitřními zákony. Pokud přistoupíte na pravidla hry, budete se skvěle bavit a možná vás film i dojme. O nic jiného zde opravdu nejde, ale to přeci vůbec není málo, nemyslíte?

 

 

 

 


9 názorů

Gora
před 2 týdny
Dát tip

Tady je na místě má omluva:-), hned jsem si dílo nepoznamenala... 


J.Rose
před 2 týdny
Dát tip

K3: Zdravím tě. Já v tom asi trochu plavu (chudák Gora, která mi vše neustále vysvětluje). 

Zhruba dva týdny nazpět mi "uživatel" Próza měsíce zaslal do soukromé zprávy totožný dotaz s tím, zda-li souhlasím. Takové cti se mi na Písmáku dostalo poprvé, čili jsem s tímto návrhem souhlasil a obdržel jsem potvrzující odpověď ve znění: „Dobře...díky“. Tím jsem celou věc považoval za vyřízenou. Ale asi není:)

Tedy dobrá. Napíši pod ten článek větu „Souhlasím s nominací“. 

Děkuji ti za upozornění a podporu. 


K3
před 2 týdny
Dát tip J.Rose

Ahoj Rose, Próza měsíce by ráda nominovala tvoje Kladivo na čarodějnice - církevní spravedlnost v praxi, do soutěže PM. I já jsem jej chtěl nominovat. Tak napiš pod dílo zda souhlasíš!


Aru
před 2 týdny
Dát tip

jo, rozhodně, ten film si to zaslouží :)


J.Rose
před 2 týdny
Dát tip Gora, Aru, K3

Děkuji všem za pěkné reakce. Jsem rád, že kouzlo Krokodýla Dundeeho nefunguje jen na mou maličkost. Ano, Hogan je hercem jedné role, ale to vůbec nevadí. Ten fenomenální úspěch po premiéře je dodnes takový malý zázrak, a já ho tomuto snímku ze srdce přeji. Takhle si Hollywood namazat na chleba se hned tak nevidí :)


Aru
před 2 týdny
Dát tip J.Rose

dnes už takřka klasika a druhý díl je i po těch letech koukatelný


K3
před 2 týdny
Dát tip Aru, J.Rose

Šlo o něco nového. Jistě se nabízí přirovnání s některými superhrdiny. Nedá se však říct, že by šlo o nějaké kopírování. Toho původního a originálního je tam víc než dost. Možná by mě jeho bezelstný úsměv přitáhl i dnes. Druhý díl ještě šel, ale byl jsem rád když se vrátil zpátky do divočiny.


Květoň Zahájský
před 2 týdny
Dát tip J.Rose

První dojem nelze zopakovat na druhý pokus. A ani skvělou dojnici nelze dojit donekonečna, že.


Gora
před 2 týdny
Dát tip J.Rose

S chutí jsem si přečetla tvoji recenzi. Na příběhu Krokodýla Dundeeho si cením výborného scénáře, opravdovosti obou hlavních postav a samozřejmě autentického prostředí. První film byl výborný, další díly Krokodýla mne moc nezaujaly. Díky za všechny informace.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru