Phantasia XLIV.

   Dostal jsem pozvánku od své psychoterapeutky abych se dostavil na skupinovou terapii. Moc se mi tam nechce ale účast je evidována a kontrolována obvodním lékařem a tak jdu. Už jsem v přijímací místnosti když náhle vchází kolega ze zaměstnání že mě nutně potřebují k vyřešení pracovního problému. Ani neví jak moc jsem vděčný! Nicméně sestra přítomná při vstupní prezentaci trvá na tom že se pak stejně budu muset dostavit. Sic. Nu což. Vracím se a stojím před obrovskou budovou. Vůbec si nepamatuji kudy jsem šel dovnitř poprvé. Zkouším namátkou jedny dveře ale ty vedou jen do chodby a na druhé straně vycházím opět na ulici. Pak to zkouším bočním vchodem a vcházím na nějakou zahradu kde "cvičí" spousta nahých můžů a žen. Jsou v nejroztodivnějších pozicích. Dívám se na ně a není mi to příjemné. Přemýšlím že takhle by snad psychoterapie vypadat neměla? Postupně pak procházím spoustou dveří místností a prostranství a všude vidím stejný obrázek. Nakonec opět vycházím ven na ulici. Zkouším se naposled vrátit tam kam mám a dostávám se na nádvoří kde udílí povely nějaký muž. Otočí se ke mně a ptá se co chci. Ukazuju mu papír kde úplně nahoře je jméno mé terapeutky s tím že se k ní potřebuji dostat. On odpovídá že to už bych nestihl a že můžu zůstat u něj načež mi ukazuje jméno na seznamu psychologů - on je hned pod tou mou. Chtě nechtě souhlasím a on mne vyzve ať se svléknu. Polije mě horko. Sundám si mikinu ale pod kalhotama mám jégrovky a cítím se za ně trapně. Vůbec se mi nechce pokračovat ve svlékání se. STŘIH. Jsem nahý až na původně bílý nátělník. Nyní je plný hnědých skvrn. Vypadá to jako batika. Můj terapeut je také nahý. Koukám se na jeho opálenou zadnici. Ostatně všichni kolem jsou také nazí. Někdo říká: To triko je obarvené tím jak se Slávek objímal s těma africkýma tanečnicema...