Ryba, žába a čáp

Slunce svítilo, voda se třpytila a na hladině jezera vyskočila ryba a plácla sebou do vody zpět. 

Později vystrčila hlavu a řekla: 

„Voda je můj domov.“

Žába, která si lebedila na leknínovém listu, se uchechtla:

 „Ty to máš snadné, rybo. Jsi ve vodě pořád. Já jen tak na půl.

Musím hlídat, abych nevyschla, ale zároveň se neutopila a při každém skoku mi stříká voda do očí.“

Čáp, stojící na jedné noze na mělčině, se do toho vložil:

„Ale no tak, vy dvě. Co bych měl říkat já? Celý den ve vodě stojím a číhám na snídani, oběd i večeři.

Nohy mě zebou a tak je střídám,“ a čáp naklonil zobák k žábě. 

„Kvaki-kvak, na filosofování moc nedám,“ řekla žába a odskočila od čapího zobáku.

Ryba mezitím udělala ve vodě efektní salto, aby upoutala pozornost,

ale do vody se už nevrátila a čáp měl svůj oběd.