Útočiště v tichu

Sedím v pražské kavárně Underdog,

Zase jsem tady, kde běží jiný tok.

Čaj černý mám, jak má duše tmavá,

dvě lžičky cukru – sladká úleva.

Jedna pro srdce, co cítí se prázdné,

druhá pro ty dny, co zdály se chladné.

Na zeleném křesle, vedle úzkého okna,

kde svět je tichý a chvíle je prostá.

Jsme ti na dně, co hledají světlo,

v rytmu svých písní, co nikdy neumlklo.

Underdog žije, i když nás míjí,

malý kus světa, co skrývá své žití

Příběh za verši:

Ahoj,
děkuji, že jste si našli čas na přečtení téhle básně. Rád bych se podělil o pár slov k jejímu vzniku. Vznikla v jedné z mých oblíbených pražských kaváren – Underdog, která se nachází na Palackého náměstí. Je to místo, které má svou zvláštní atmosféru, a když tam sedíte, čas jakoby zpomalí.

Underdog je takovým útočištěm pro ty, kteří hledají klid, ticho a prostor k zamyšlení. Když jsem tam seděl, pozoroval ruch města za oknem a popíjel černý čaj, přemýšlel jsem o tom, jak i my všichni v nějaké podobné kavárně hledáme svůj klid a světlo. A právě tenhle čaj, černý a silný, byl pro mě symbol toho momentu – chvíle, kdy vše ostatní ustoupí a zůstane jen to, co je v nás.

Pokud se někdy ocitnete v Praze a budete mít cestu kolem, určitě se zastavte. Černý čaj rozhodně doporučuji. A pokud máte nějaké vlastní zážitky z podobných míst, budu rád, když se o ně podělíte v komentářích. Co ve vás ta kavárna vyvolává? Co vám připomíná? Každé takové místo má svůj příběh, stejně jako Underdog.