Jeho jméno (18+)

Líbali jsme se. Divoce. Vášnivě. Náruživě. Jako by snad neměl přijít zítřek. Jako by se Země mohla přestat točit kolem Slunce. Jako by na světě byli jen my dva. Měla jsem pocit, že je to tak moc správné, až jsem věděla, že víc špatné to být ani nemůže.

Nepředstavovala jsem si nikoho jiného. Ani když jsme se líbali. Ani když mě namáčkl na zeď a rty přitiskl na můj krk. Vnímala jsem jen jeho. Jeho vůni, jeho horký dech, jeho vlhké rty. Konečky jeho strapatých vlasů mě lechtaly na kůži. Byl to on. Ale nebyl to ten, kdo by to měl být. Nebylo to správné. Nemělo to být takto. A přesto jsem sténala jeho jméno a v žaludku mě pálil oheň, který jsem nikdy předtím necítila.

Vrátil se k mým rtům. Chytil mě za ruku a táhl někam dál do bytu. Matně jsem vnímala, že jsme přišli do jeho pokoje. Až když jsem uslyšela cvaknutí zámku na dveřích a povalil mě na postel. Nebránila jsem se. Takhle se mi to líbilo. Nikdy jsem to necítila. Rty mě pálily, srdce mi tlouklo jako divé. Měla jsem pocit, že umírám, a zároveň myšlenku, že jsem nikdy nežila víc.

Rukou mi vyběhl pod tričko a rychlým tahem ho svlékl. Tak jsem mu sundala jeho mikinu. A čím méně oblečení jsme měli, tím rychleji jsme to další strhávali. Nevím, kam padalo. Snad na zem, snad na stůl, snad na bicí v jeho pokoji. Bylo mi to jedno. Obepínalo mě jeho tělo, jeho teplo. Líbal mě všude a ať jsem věděla, že bych měla, nemohla jsem ho zastavit. Už bylo pozdě. Už jsem to nemohla zastavit. A ani jsem nechtěla. A když jsem ucítila plnost, myšlenky se ztratily a poslední zbytky zdravého rozumu odešly někam pryč.

Tu noc jsem na svého přítele už nepomyslela.