Kdo jsem?

Před nějakým časem ve mně vznikla touha udělat dobrý skutek, někomu pomoci. Ne proto, že bych musel, ale protože cítím, že bych měl. Jenže tentokrát bych to chtěl udělat jinak. Nechci, aby to bylo jen gesto – chci, aby se ten dobrý skutek propojil s mým vnitřním pocitem, aby to nebylo jen „správné“, ale aby to bylo skutečné. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že v mém životě se tyto dvě věci – čin a pocit – ne vždy potkávají. Naopak, často jdou proti sobě. Je to jako by mezi nimi stála neviditelná bariéra.

A není to jen u dobrých skutků. Je to ve všem. Ve vztazích, v rodině, v tom, jak se chovám k lidem a jak oni ke mně. Přetvářka. Jako by byla všudypřítomná. Možná je v každém člověku, možná ji v nás vypěstovala doba. Dnes se přece bez přetvářky neobejdeš. Nebo ano?

Každý člověk má své „démony“, jak tomu kdo říká – třináctou komnatu, strachy, křivdy, stíny minulosti. Je to jedno. Všechno to představuje něco, co překáží skutečnému životu, co dusí, co člověka pomalu obklopuje, až se stane součástí jeho světa. A pokud se toho nezbavíš, zesílí to. Vím to. Viděl jsem to. Viděl jsem, jak se vnitřní bolest přetavila do fyzických ran. Prasklý vřed, posunutá ploténka – to všechno nejsou jen náhody.

Dnes jsem to pochopil. Dnes jsem zažil upřímnost. Skutečnou.

Probudil jsem se, a dostavila se bolest. Tak silná, že mě pohltila natolik, že si ani nepamatuji, jak dlouho mě provází. A co je děsivé? Někdy mám pocit, že jsem ji nikdy neměl – aspoň ne takovou, jak ji vnímám teď.

A pak jsem si uvědomil, že v mém nitru je ještě něco jiného. Něco živého, radostného. Pramínek radosti. Slabý, ale přítomný. A tehdy jsem udělal volbu. Místo boje s bolestí jsem se soustředil na něj.

A pak přišly myšlenky. Nositelé křivd. Připomněly mi jednoho člověka. A s ním i nevyřešené věci. Kolikrát už jsem si stoupl na stejné hrábě? Kolikrát mi on sám říkal, že to nedopadne dobře? A já si stejně nedal říct. Deset let.

A co když mu prostě řeknu pravdu? Bez obalu. Bez zábran. Jenže co když budu vypadat jako blázen? Jenže... co na tom záleží? Jestli jsem se deset let nepoučil, tak ať. Aspoň se očistím. Aspoň budu upřímný. A pokud se tím naše přátelství posílí, je to výhra. A pokud ne, je to jeho volba. Já před sebou budu mít čistý štít. Protože jsem řekl pravdu.

V ten okamžik se vnitřní stav vyjasnil. Jako by všechny ty emoce, myšlenky a návaly přestaly mezi sebou bojovat. Jen stály. Čekaly, co bude dál. A pak ustoupily do pozadí a nechaly mě – skutečného mě – napokoji. Ocitl jsem se v radosti a harmonii. Bouře utichla a nastavil se jiný směr. Vektor štěstí.

Byl to skvělý stav bytí. Po procitnutí jsem jel do práce. Ten nový vnitřní stav vytlačil původní a s ním ustoupila i ta chronická bolest. Byla stále přítomná, ale mnohem snesitelnější.

A ještě teď, během dne, mám ten kousek štěstí. Cítím, jak pomalu vyhasíná, ale možná ho ještě kousek někomu předám. A možná tím zase očistím sebe. Možná skutečně existují univerzální zákony, kde si navzájem pomáháme. Ale ne kvůli přetvářce, ne kvůli nějaké roli, ale protože to tak cítíme.

Bylo by nádherné žít ve světě, kde by byla pravda, upřímnost a láska samozřejmostí. Pak by se žilo jinak. Lépe. Hluboce. Lidé by se topili v „lidství“, ne ve stínech své přetvářky.