Tóny moci

Žil byl král, chladný jako led a tvrdý jak skála. Vlastní děti dal zavřít do slonovinové věže. Co bude živ, bude vládnout on, až odejde na věčnost, odemkne se i slonovinová věž a moc převezme jeho nejstarší syn.

Král válčil a pohlcoval jedno království za dalším a s každým soustem rostla jeho chuť. Síla moci mu pronikala do krve, masa i kostí až ztěžkla jako olovo. Krále bolely klouby a hlava i hřbet. Těžce oddechoval a stěžoval si na bolesti svým rádcům: „Tíha si na mě sedla jak ošklivý pták, kterého se nemohu zbavit. Pomozte mi proboha!“

„Nejmocnější vladaři sedmi nebí, osmi moří a desatero hor,“ pravil nejstarší rádce, „nahromaděný stres se nedá sestřelit šípem ani nabodnout kopím. Obvesel se tancem a hudbou. Zbavíš se tíhy, uvolníš se, usměješ se ...“

Král ze svého trůnu pravil: “Hudbu si poslechnu rád. Hudba uklidňuje a jitří smysly. Ale ať je to hudba hodna pro královské uši! Chci nejlepší hudebníky.“

Rádcové se hluboce uklonili a odešli. Na druhý den rozhlásili konání hudební slavnosti, na kterou pozvali hudebníky celého království. Kdo zahraje ty nejlíbeznější tóny a sejme tak tíhu z královského hřbetu, stane se dvorním hudebníkem a vůbec bude si žít jako v pohádce. Uběhl měsíc a na královském nádvoří zněly housle, basy, cembala, trubky, flétny, klarinety, zvonkohry, kovové mísy, struny do úst... a rádcové naslouchali a stříhali ušima do taktu.

Vybrali housle, violoncello a saxofon. Protože každý z nich mněl v sobě něco kouzelného a nařídili hudebníkům, aby hráli společně a vytvořili tak hudební trio.

Na druhý den nastoupilo nově utvořené trio -  housle, violoncello a saxofon před krále a hrálo tak líbezně, až vladař povstal ze svého trůnu a zvolal: „Bravo!“ Do bolesti zkrouceného těla pronikaly sladké tóny a král se už neudržel, a roztančil se jako blázen. A tančil, a tančil a točil se dokola, a když trio dohrálo, zastavil se i král a udýchaně pravil: „Ta hudba je nebezpečná věc! Musel jsem tančit jako šašek; jako její otrok. Je mocnější než Já!“ Pak řekl přidušeným hlasem, jako by vycházel z temné kobky: „Zakopejte všechny hudební nástroje do země tak hluboko, abych z nich už nevyšel ani tón!“

Nebyl to pěkný pohřeb, byl totiž bez hudby. Průvod hudebníků šel mlčky k velké jámě a vhazovali do temného chřtánu své milované hudební nástroje. Kdo tak neučinil, tomu byly useknuty ruce.

Měsíc po pohřbu ležel král ve zlaté posteli, zkroucený bolestí a sténal, a naříkal, a vzpomínal na hudební trio a na okamžik, kdy mu bylo tak lehce a sladce, že dokonce i tančil.

Zavolal rádce a poručil jim, aby mu trio přišlo opět zahrát. Rádcové nechali otevřít čerstvý hrob, a hudebníci si brali zpět, co jim patřilo, a když hrálo trio před zlatou postelí, hrálo celé tři dny a tři noci a králi se tak ulevilo, že vstal z postele a nechal propustit ze slonovinové věže své děti ať si vládnou jak se jim zlíbí a odešel do letního sídla.

Tam pěstoval květiny a učil se hrát na orchestrion a jeho tvář dostala krásnou zář.