Úsvit (povídka na téma "Pubertální"

Napřed bych se měl představit. Tak se to prý dělá. Jmenuju se Marko Lukič a jsem puberťák. A tohle je můj příběh.

Nedokážu říci, co mne tehdy přimělo zrovna ten den jít k jezeru. Byl to takový okamžitý nápad, nebo vnuknutí, jak mi říkal Stjepan. Netušil jsem, co znamená vnuknutí, vysvětloval mi, že je to taková intuice, kdy člověka něco nutí udělat nějaký čin nevědomky, i když pro to nemá žádnej logickej důvod. Ale taky možná jsem si chtěl jenom vyčistit hlavu po bojovým tréninku, kterej jsem fakt nesnášel. Jenže naše komunita má svý přísný pravidla a nebylo žádoucí o nich přemejšlet. Přitom sotva jsem dostával rozum, byl jsem zvědavej a měl spousty otázek, na který bych tak rád znal odpovědi. Jenže existoval jedinej člověk, kterýho jsem se mohl ptát, aniž bych z toho měl pořádnej průser. Tím člověkem byl Stjepan. Musel jsem se ho vždycky ptát tak, aby to nikdo jinej neslyšel, což taky nebylo jednoduchý, protože jsme pracovali nebo trénovali ve skupinách a v nich byli vždycky nějací hajzlíci, kteří se chtěli zavděčit velitelům, a bonzovali. Párkrát jsem na to doplatil, a bolelo to hodně. Vod tý doby jsem si dával sakra pozor. Věděl jsem, že svět předtím býval úplně jinej. To žádným tajemstvím nebylo, o tom věděli úplně všichni a za tohle se na rozdíl od mnoha jiných prohřešků netrestalo. Před deseti lety přišla děsivá pandemie, která vyhladila většinu lidstva. Trvalo tři roky, než dokončila svý zabijácký dílo, až se jednoho dne prostě vypařila. Lidi se pak už nenakazili touhle hroznou nemocí, který se říkalo mor 21. století. Jenže průšvih byl v tom, že umírali dál. Na plno nemocí, který prej byly dávno vymýceny a teď se vracely zpět. To všechno mi řekl Stjepan, kterej v tom byl kovanej. Pracoval na jakýsi Akademii věd a zabýval se právě nemocema, který v minulých stoletích sužovaly svět. Postupem času lidi vynalezli léky, který dokázaly tyhle nemoci vymazat. Epidemie jiných nemocí, i nových, se sice občas objevily, ale díky lékům na ně neumřelo tolik lidí. Povídám svůj příběh, ten začátek je trochu zeširoka, ale je to nutný, abyste pochopili souvislosti.

Tehdy existovalo něco jako farmaceutický firmy, který takový léky vymýšlely a vyráběly, na všechny možný nemoci. Stjepan řekl, že ne na úplně všechny, tak geniální vědci ještě nebyli, ale těch nevyléčitelnejch nebylo procentuálně zas tolik. Jo, to mne taky naučil, jak se počítají procenta a pochopil jsem to a jsem na to hrdej. Taky mne naučil číst a psát, což se jinak nesmělo. Bylo to takový naše tajemství, a já jsem za ně moc rád, protože jinak bych byl analfabet, a to by bylo blbý. Analfabetem se dřív označovali lidi, kteří se číst a ani psát nenaučili. Za doby mýho dětství údajně nikdo takovej u nás nebyl, ale teď skorem všichni, nebo to aspoň tvrdili a číst a psát jsem teda jinak nikoho neviděl. Až na výjimky, vůdci číst a psát umí, protože jsou vůdci. U ostatních platí, že umět číst a psát je hřích a lidi by hřešit neměli. Tohle mi taky nelezlo do hlavy. Proč by čtení a psaní mělo bejt hřích, když oni dělají mnohem horší věci a tyhle prej hříchem nejsou, ale naopak se oslavují.

Tak abych se vrátil ke svýmu dětství, protože to je taky důležitý. Takže tehdy, když přišla pandemie a lidi umírali po tisících, farmaceutický firmy vyvíjely léky a vakcíny, to byly takový injekce, který člověk dostal a měly zamezit tomu, aby onemocněl zrovna touhle hnusnou nemocí. Bylo to vydáváný za obrovskej úspěch, jenže Stjepan říkal, že to odložilo hromadný umírání jen o pár měsíců. Účinkovalo to jen chvíli a ne pořádně, takže přišla druhá vlna nákazy, kdy se ten virus nějak trochu změnil, Stjepan tomu říkal zmutoval, a na to už nebyl čas reagovat. Bylo to pak ještě mnohem horší než předtím, a právě ta druhá vlna spláchla úplně všecko a skoro všechny. Tehdy mi byly čtyři roky a na tuhle hnusnou nemoc umřeli i mí rodiče. Vůbec si na ně nepamatuju, ani Stjepan je neznal. Našel mne brečícího někde u silnice a s pár lidma se nás ujal. Nakonec nás zůstala jenom hrstka, protože další taky umřeli. Já ne, Stjepan a ještě šest dalších lidí taky ne. I když jsme byli všichni pohromadě a měli jsme se nakazit, protože ty viry, který nemůžeme vidět jinak než pod mikroskopem (to mi taky Stjepan vysvětlil, co to je) vniknou do plic a pak do krve a vyřadí z provozu srdce. Stjepan říkal, že existují lidi, který jsou proti nemoci přirozeně imunní, že je to nějaká součást plánu přírody, aby lidstvo úplně nevyhynulo a že nejspíš patříme zrovna my mezi ty vyvolený. Na dobu pandemie si vůbec nepamatuju, všecko mi splývá do takový šedivý mlhy, Stjepan říkal, že to jsem si z mysli vytlačil hrozný zážitky, aby mne neničily. Takže jsme pak žili kdesi na venkově a nebylo to snadný, protože jsme se všecko museli učit znova a ještě v okolí řádily jiný skupiny lidí, který chtěly ty druhý okrást a zabít. Tohle bylo hodně zlý do chvíle, než se objevil klad Radičů. Ten nejstarší, prošedivělej Boris řekl, že on a jeho tři synové nás budou chránit. Stjepan říkal, že to byli lidi, co utekli z kriminálu (tam se prej podle tehdejších předpisů zavírali zločinci), využili celkovýho chaosu ve světě a vytvořili gang. Tak jsme se stali součástí gangu i my a je fakt, že pak už nás málokdo ohrozil. Byli jsme ve větším bezpečí, jenomže nic není zadarmo. Radičové nastavili pravidla a my je museli důsledně dodržovat, za jakýkoliv porušení byl přísnej trest, přinejmenším bičování, a o to nikdo nestál. Takže od tý doby žijeme takhle a jestli mi to dřív tolik nevadilo, tak poslední dobou čím dál víc. Třeba to, že nás sice už nikdo neohrožuje, jenže my ohrožujem jiný komunity. Stařešina Radič prohlásil, že jsou lidi, co maj právo na život a jiný, co jen překážej, a tak musí bejt buď mrtví, nebo nám sloužit. A taky že si nashromáždili nějaký zásoby a živobytí a proč jim je nechat, když je můžeme mít sami? Takže vytvořil takový vojsko, který pořádá nájezdy do okolních krajů, rabuje a zabíjí všechny, kdo se opováží vzepřít. Já měl být taky v takovém vojsku, na to jsem se celou dobu cvičil, jenže jsem po tom fakt netoužil. Proč bych měl někoho zabíjet, když ho ani neznám?

 Měl jsem zatím to štěstí, že mi bylo teprv třináct, tak jsem se jenom cvičil v boji. Jenže za necelý dva roky budu zařazenej do armády a čeká mne to natvrdo. Zdálo se to daleko, jenže čas ubíhal a měl jsem pocit, že pádí stále rychlejc. Ne všichni byli ve válkách, ženský a nějací chlapi pracovali na poli, jenže jenom takoví, co už nebyli schopni boje. Z tažení se totiž někteří vůbec nevrátili, protože byli mrtví, nebo došli zmrzačení, takže se k ničemu jinýmu nehodili. Stjepan taky pracoval na poli, při jedné z bitev přišel o ruku a vykládal mi, samozřejmě aby to nikdo jinej neslyšel, jak to tam ve válkách chodí a jak příšerný věci se tam dějou. Jednu chvíli jsem uvažoval, jaký by bylo odsud utýct, jenže jak bych se sám uživil někde v pustině? A taky se všude kolem pohybovaly hlídky a kdyby mne chytily, tak je se mnou konec. Kdyby to byl aspoň rychlej konec. Jednou se o to někdo pokusil a pak jsme se museli povinně dívat na popravu a bylo to hrozný. Potom jsem pár nocí pořádně nespal, protože předtím ho mučili tak strašným způsobem, že se mi někdy o tom dodneska zdá. Takže můj osud se zdál zpečetěnej, buď přežiju, padnu, nebo se vrátím jako mrzák. Ten můj strach byl den ode dne větší a někdy večer jsem se celej rozklepal z pomyšlení, co mne čeká. Omlouvám se, že začínám tak zeširoka, jenže se snažím svůj příběh zasadit do kontextu, abyste ho líp pochopili. Mimochodem kontext je také slovo, které mne naučil Stjepan a vysvětlil mi jeho význam.

Ten den na mne všechny tyhle blbý myšlenky padaly, tak jsem řekl, že půjdu zkontrolovat pasti na zvířata, tam k tomu velkýmu jezeru a vyrazil jsem sám. O ty pasti se starali jiní, stejnak tam byly vesměs na okrasu, o jídlo se totiž starali lovci. Jenže k večeru jsem už neměl do čeho píchnout a nechtělo se mi klábosit s ostatníma. Stejně mám pocit, že mne moc nemuseli a já nevím, o čem bych si s nima povídal. V pastích nebylo nic, nebyly ani poškozený nebo tak nějak, takže jsem měl ještě dost času a jen tak brouzdal kolem rákosí. Když jsem obešel poloostrov, údivem jsem málem vykřikl. V zátoce se kolíbal člun. Věděl jsem, že je to člun, protože takový obrázky mi ukazoval Stjepan v knížce. Seběhl jsem dolů. Byla to spíš plachetnice, s malou kajutou vzadu a vedle sedátka spočívala vesla. Odjinud vidět nebyl, protože ho skrejval les, kterej sahal až ke břehu. Seběhl jsem k vodě, sundal si boty a opatrně se k ní přibližoval. Z vody jsem měl vždycky hrůzu, už proto, že byla tím jediným, z čeho měli respekt i bratři Radičovi, a ti se jinak nebáli vůbec ničeho. Voda mi sahala až po kolena a přemáhal jsem panickej strach, že mne nějaká příšera popadne a stáhne do hloubky nebo se sám propadnu pod hladinu a už se nevynořím. Dvířka do kajuty byly otevřený. Vylezl jsem na palubu a pohlídl dovnitř.

Na pryčně ležel chlápek tak Stjepanova věku a nehýbal se. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvej, ale pak jsem poznal, že dejchá, i když jen tak slabě. Nepatřil do naší komunity a já horečně přemítal, co s tím. Kdo k nám nepatří, ten musí umřít, tak nám to instruktor výcviku vtloukal každej den do hlavy. Muž měl ovázanej pravej bok, provizorní obvazy potřísněný zaschlou krví. Zrovna zasténal a pak sebou pohnul. Přiskočil jsem k němu a lehce s ním zatřásl. Upřel na mne skelnej pohled.

„Kdo… kdo jsi?“ zašeptal.

„A kdo jste vy? Odkud jste se tady vzal?“

„Pít… pít…“ pronesl. Rty měl celý rozpraskaný.

Rozhlédl jsem se kolem. Na podlaze stál plastovej barel z půlky naplněnej vodou. Nad ním byla polička a na ní pár kusů nádobí. Vzal jsem hrnek a opatrně mu ho přiložil k puse. Většinu vybryndal, ale poznal jsem, že se mu ulevilo.

„Kdo teda jste?“

„Marijan Perić, stalker.“

„Stalker? Co to je?“

„To slovo jsi nikdy neslyšel?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Stalker znamená něco jako průzkumník. Pomoz mi se posadit.“

S velkým úsilím se mi to podařilo.

„Prostě zkoumám pevninu. Na vlastní pěst.“

„Vás je víc?“

„Ano, ale to tě zajímat nemusí,“ pronesl podezřívavě. „Sídlíme daleko. A co ty? Jsi součástí nějaké komunity?“

Měl jsem mlčet, ale bylo mi ho líto. Prostě jsem se vykašlal na to, co nám rozkazoval klan Radičů a prozradil mu skoro všecko.

„Takže další gang,“ pronesl. „To není dobré … já měl být dávno zpátky, už před týdnem. Nevím, co mne napadlo pouštět se ještě dál po řece. Taky jsem na to doplatil. Napadl mne divočák. Proto jsem na tom tak, jak vidíš.“

Poznal jsem, že trpí silnejma bolestma, i když se snažil nedat to najevo.

„Už potřebuji… pomohl bys mi na záchod?“

Ukázal rukou na kýbl v rohu místnosti. Až teď jsem si uvědomil, proč to tady tak smrdí.

Pak mi došlo, v jaký nebezpečný situaci jsem se to ocitnul.

„Jestli vás tady najdou… zabijou vás. A se mnou to taky dopadne špatně,“ svěřil jsem se.

„Tak radši vypadni. Stačí, že já mám na kahánku. Nechci si vzít na svědomí tvůj život.“

Mohl jsem odejít a tvářit se, že se nic nestalo. Nebylo pravděpodobný, že by sem zrovna teď někdo zavítal, ale náhoda je blbec. Jenže jsem neměl to svědomí nechat na holičkách těžce zraněnýho neznámýho. Choval se ke mně slušně a připadal bych si jako úplnej zbabělec se na něj vybodnout.

„Musím vás někde ukrýt.“

„Jsi hodný, ale na to zapomeň. Nedokážu ujít víc než pár kroků.“

Vyšel jsem na palubu a rozhlížel se kolem sebe. Můj zrak padl na skalnatej břeh. Skrejvaly se tam jakýsi jeskyně, jaký nebylo možný svrchu spatřit. Podle Marijanových pokynů se mi podařilo složit stožár a člun přivázat na kořeny stromů, který prorážely skrz půdu až do vody. Teď už jsem byl klidnej, že ho tu nikdo nenajde.

„Budu muset jít, než mne začnou hledat,“ pronesl jsem na rozloučenou. „Ale zítra, jak budu mít volno, určitě přijdu.“

„Antibiotika tam u vás asi nevedete? Víš, vůbec, co to je?“

„Jo, vím, co to je. Stjepan mi o nich povídal. Jenže jsem je v životě neviděl.“

„Že jsem se vůbec ptal. Utíkej, nerad bych tě nějak ohrozil. Jsi fajn kluk. Děkuji.“

Jenže jsem zjistil, že nazpátek to nebude tak snadný. Nakonec jsem se musel celej svlíknout a šaty držet nad vodou, jak bych jinak vysvětloval, proč jsem celej mokrej? Měl jsem vážně hroznej strach, v nejhlubším místě mi voda sahala po krk, ale zvládnul jsem to. O svým objevu jsem se nezmínil nikomu, ani Stjepanovi, jedinýmu, komu jsem důvěřoval. Stejně by mi nemohl pomoct a co kdyby trval na tom, že musím nalezence ohlásit? Opakuju, vážně jsem nechtěl mít na svědomí lidskej život.

*

Druhej den k večeru jsem se na to místo vypravil znovu. Muž ležel nehnutě na lavici. Podle toho, jak se mu vzdouvala hruď jsem poznal, že ještě žije. Sáhl jsem mu na čelo. Měl vysokou horečku, ale na chvilku se probral.

„To jsi zase ty?“ zeptal se mátožně.

„Přinesl jsem vám trochu vody a jídla, tajně jsem to vyšetřil ze svýho přídělu.“

„Jsi hodný, ale mně už nic nepomůže. Mé tělo zachvátila otrava a brzo se odeberu na věčnost. Zatracený prase. No jo, věděl jsem, co riskuji, tak si nemám na co naříkat.“

S mou pomocí se posadil. Povídal mi o životě v jejich kolonii, která má úplně jiná pravidla než ta naše. V duchu jsem mu záviděl a nechápal, proč ji opouštěl, proč tolik riskoval. Bydlet tam, co on, tak jsem šťastnej a nehnu se odtam na krok.

„Víš, toužil jsem po dobrodružství. Je nás takových víc, občas se někdo nevrátí. Naše velení to nevidí rádo, ale sami jsme odpovědní za svůj osud, tak nám v tom nechávají svobodu rozhodnutí. Občas se nám taky podařilo někoho zachránit a přivést k nám.“

Chvílemi blouznil a jeho slova nedávala smysl. Když už jsem se chystal odejít, chytil mne za paži.

„Jsi hodný kluk, Marko. Zasloužíš si lepší život, než co máš tady. Sáhni mi do kapsy… do té levé… prosím.

Poslechl jsem ho a vytáhl jsem pečlivě složenej velkej arch papíru.

„Tohle je mapa. Nezradil jsi mne a já ti dám příležitost odtud vyklouznout. Je na ní zakreslen náš ostrov. Není to daleko, pár dní cesty. Škoda, kdybych měl vysílačku, jako bývaly dřív, spojil bych se s domovem a všechno by bylo mnohem snadnější. Tady na poličce je manuál k řízení jachty. Určitě to zvládneš. Já sám také nebyl jachtař, a naučil jsem se to. Vesluj doprostřed jezera, vztyč plachtu a vydej se na jihozápad. Tam se do jezera vlévá řeka… je na mapě podrobně zakreslena. Dovede tě k moři. Popluješ podél pobřeží… vyznačil jsem, kde odbočíš. To místo se nedá přehlédnout. Neboj se otevřeného moře, hochu, udržuj směr a nenechej se zmást…“

Došly mu síly a odmlčel se. Vrátil jsem se do tábora stejnou cestou, kterou jsem přišel.

*

Příštího dne jsem ho zastihl ve stejný poloze. Jenže na mý volání nereagoval. Sáhl jsem na něho a otřásl se hrůzou. Byl mrtvej. Prolil jsem spoustu slz. Bylo mi ho tak líto… Ani si pořádně nepamatuju, jak jsem ho pohřbil. Jen vím, že jsem ho s vypětím všech sil dotáhl do vedlejší jeskyně a pak už nevím vůbec nic. Bylo těžký vrátit se a nedat na sobě nic najevo.

Mapu i manuál jsem nechal na poličce v kajutě. To místo jsem pak hrozně dlouho nenavštívil.

*

Mockrát za tu dobu jsem přemejšlel o jeho posledních slovech. O příležitosti utýct z nenáviděný poroby. Uniknout svýmu osudu a zvolit si budoucnost, která dává smysl. Věděl jsem, že musím sebrat odvahu a odplout, přesně jak mi říkal, nebo se mezi mrtvejma ocitnu i já sám. Čas se mi krátil. Už za půl roku mi mělo bejt patnáct a hned pak pomažu na první válečný tažení. Nedalo se mu vyhnout. Jenže jsem byl plnej obav. Jak si poradím sám v neznámých končinách? A když už se tam dostanu, kde mám jistotu, že mě na ostrově přijmou v dobrým? Co když nemluvil pravdu a byl to jen zraněnej špeh, kterej si chtěl zachránit život? Jenže ten muž umíral. Neměl jsem důvod mu nevěřit. V takových okamžicích se přece nelže. A tak jsem se definitivně rozhodnul. Zmizím odsaď jednou pro vždy. Už mě tady nikdo a nic nepoutalo.

Od tý doby se totiž událo pár zásadních událostí a ani jedna nebyla dobrá. Zneklidňovalo mě, že můj výcvik došel do finální fáze a nic jinýho se ode mne nežádalo. Navíc jsem zůstal úplně sám. Stjepan umřel. Jeden den byl v pořádku a druhej den se svíjel v křečích, naříkal a držel se za břicho. Nikdo mu nedokázal pomoct. Staraly se o něj dvě ženy, jenže až k večeru, kdy jim skončila práce na poli, stejně tomu vůbec nerozuměly a neuměly přijít na to, co mu je. Já jim pomáhal, jak to jen šlo, staral jsem se o něho tři dny, byl jsem vedle něho, když vydechl naposled. Vzpomněl jsem si na stalkera z neznámého ostrova. Znovu jsem se střetnul se smrtí a vůbec se mi to nelíbilo. A o tom, co mne čeká v budoucnosti, jsem si nedělal iluze.

Mrzelo mne, že Stjepanovi smrti nikdo neželel. Včera byl, dneska ne, život šel dál. Navíc jeden šťoural našel mezi cihlami ukrytý jeho knížky. Prohlásili ho za kacíře, kterej škodil celý naší kolonii a obřadně je spálili. Tohle mne taky bolelo. Jak rád jsem si v nich listoval, díky nim jsem se naučil číst a psát. Měl jsem co dělat, abych na sobě nedal znát, jak mě to dojalo.

Pak přišla i fyzická bolest. Při výcviku mne v nestřeženým okamžiku Ranko trefil mačetou přímo do čela. To jsem si ještě pamatoval, zbytek už ne. Ztratil jsem vědomí a probral se až o mnoho hodin pozdějc. Celej měsíc mne šeredně bolela hlava. Ze všeho mi zůstala ošklivá jizva na čele. Věděl jsem, že to udělal schválně, vždycky mne nesnášel a já jeho.

„Měl sis dávat pozor,“ řekl na to Marić, náš instruktor výcviku, takový nerudnej prošedivělej padesátník. Dřív patřil k drsnejm zabijákům, teď už se nájezdů nezúčastnil. Přes levý oko měl černou pásku a hodně kulhal. „V bitvě taky nikdo nebude čekat, až se vzpamatuješ,“ zašklebil se. A ještě toho hajzla pochválil, jak je šikovnej.

Pochopil jsem, že pravidla jsou jen tak pro formu a kdo je poruší, je větší hrdina než ten, kdo je dodržuje. Toho budou mít za hlupáka a jen se mu vysmějou. Po tomhle zklamání jsem už nikdy neprotestoval. Zákeřnej hajzlík tady bude vždycky ceněnej ze všeho nejvíc.

*

Jednoho dne jsme zaslechli vyzvánění z místní zvonice, což bylo znamení, abysme hnedka všeho nechali a běželi na náves, kde se odehrávaly nejzásadnější události naší komunity. A taky že jo. Právě se vracela jednotka Dragutina Radiče, nejmladšího syna klanu, z poslední výpravy. Podle toho, jak se ksichtili, se vydařila a povozy se prohýbaly pod nákladem.

Dragutin pyšně vystoupil na pódium a ze všech stran sklízel nadšený ovace. Musel jsem poslouchat jeho chvástání, kolik že toho ukořistili a že ztratili jenom dva muže a těch pár zraněnejch nestojí za řeč. Nezapomněl dodat, že se máme čím dál líp, že naše území je zas o kus větší a takový ty kydy. Nechápu, že mu je ostatní tak baštěj. Zmínil se taky o posilách, které dostane, tím myslel nás, nový rekruty, jak se tady tomu říká. Se mnou teda nepočítej, hajzlíku, pomyslel jsem si.

A pak přišel zlatej hřeb vystoupení. Na pódium dovlekli zmítající se útlou holku. Servali z ní všecky šaty a přivázali ji ke kůlu. Bránila se hodně, křičela, kousala, ale nebylo jí to nic platný. Já tedy mladou holku dlouho neviděl, a k tomu ještě nahou. I když měla tělo pokrytý prachem a špínou z cesty, mně připadala krásná, až se mi tajil dech. Dlouhý tmavě hnědý vlasy měla celý mastné a propletený, ale tak nádherný. Bylo mi ji najednou tolik líto a styděl jsem se sám před sebou, že na ni vejrám, že na ni koukají úplně všichni.

„Tuhle couru, tu jedinou jsme přivezli zpátky. Bude součástí harému. Kdo z nás bratří Radičů ji získá, uvidíte na vlastní oči. V souboji muže proti muži. Už příští neděli!“

Dav zařval nadšením. Zápasy v boxu, volným stylu nebo téměř bez pravidel patřily ke šlágrům všech slavností.

„Bude sloužit jednomu z nás. Bude se nám plazit u nohou. Špinavá svině. Nic jiného si nezaslouží. Co si o ni myslíte? Ukažte to, všichni najednou, všichni dohromady!“

Jako na povel každej vzal do ruky nějaký odpadek, shnilý jabko, bláto nebo jakoukoliv jinou hnusotu a hodil je po ní. Já taky házel, za což se děsně stydím. Ale házel jsem vždycky tak, abych ji netrefil. Bál jsem se na sebe upozornit, protože to by mohlo zhatit celej tak dlouho připravovanej útěk. Ona se pokoušela se uhýbat tváří, ale moc se jí to nedařilo, vždyť to ani nešlo, když se nemohla pořádně hýbat. Za chvílu Dragan zvedl paži a lidi ztichli.

„Teď se rozejděte za svou prací a tu čubku odveďte do vězení. Tam počká na náš souboj.“

Vrátil jsem se k výcviku. Ale na tu nešťastnou holku jsem musel v jednym kuse furt myslet.

*

Druhej den jsem ji uviděl znova. Poslali mne totiž, abych jí donesl jídlo. Vlastně ji hodně odbyli. Byla to hrozná šlichta, kterou by žrala leda tak prasata. Sestoupil jsem po schodech dolů do neútulnýho, chladnýho sklepa. Choulila se tam za mříží v rohu místnosti a na sobě měla jen hrubou látkovou halenu. Zaslechla mne, otočila hlavu a blýskla po mne nenávistným pohledem.

„Co tu chceš?“

Měla zvláštní přízvuk. Určitě to byla cizinka, nenarodila se v Chorvatsku, jak se tahle země dříve jmenovala a jak mi vysvětloval Stjepan.

„Přinesl jsem ti jídlo.“

Opovržlivě se na misku podívala. „A co jsi mi do toho dal?“

„Jak to myslíš?“

„Naposledy tady byl takový týpek… chtěl, abych mu pózovala nahá. Když jsem ho poslala do prdele, normálně se do toho jídla vychcal a pak mi ho položil sem,“ ukázala na poličku, oddělenou od kobky úzkou škvírou.

„To je hnus,“ otřásl jsem se tou představou.

„To teda je. Radši budu o hladu, než abych…“ Pohodila hlavou a v rohu sklepa jsem zahlídl nějaký zbytky. Takže se s tím fakt nepárala. Popis seděl, byl to Ranko, ten hajzl, to on jí nesl oběd.

„Já bych nikdy nic takovýho neudělal,“ dušoval jsem se a přisunul k ní misku. „Promiň, že je to takový humus, ten jsem nedělal, ale pořád lepší než hladovět. Příště ti sem propašuju něco lepšího.“

Nedůvěřivě pokrm očichala. „Ani jsi mi tam nenaplival?“

Horlivě jsem vrtěl hlavou.

„Zdá se, že mluvíš pravdu.“ Během chvilky tu hnusotu zhltala. Otřela si pusu a pak se na mne podívala. Z pohledu jejich pomněnkových očí se mi zatočila hlava.

„K čemu mi to je? Stejně mne nic dobrého nečeká. Měla jsem umřít s mými přáteli,“ pronesla a i když se přemáhala, nakonec se rozbrečela.

„Je mi to líto. A nelíbilo se mi, co s tebou prováděli u kůlu. Vážně ne.“

„Hm. Jenže jsou to jen kecy. Vrátíš mi snad tátu? Nevrátíš. Tak toho radši nech.“

„Přišla jsi o tátu?“

„Jo. Nemám už vůbec nikoho.“

„Já taky ne. Mí rodiče umřeli při tý hrozné pandemii. Byl jsem malej, nepamatuji si nic. Ujal se mne Stjepan, byl moc fajn. Nedávno taky umřel.“

„Žiješ s gangstery. Sám jsi gangster.“

„Nejsem žádnej zločinec. Mně se to hnusí. Nejsem jako oni.“

„Poslali tě, abys ze mne vytahoval informace? Žádné další nemám. Vyvraždili jste celou naši kolonii. Proč? Nikomu jsme neškodili. Všechno jsme si vybudovali sami, svými silami. Vy jste nám to zničili. Na vlastní oči jsem se musela dívat, jak mi popravují tátu. Drželi mi hlavu, abych se musela dívat. Když jsem zavřela oči, dostala jsem ránu pěstí. Zasraní sadisti. Bylo to hrozný.“ Stiskla pěsti, až jí celý zbělely.

„Odkud jsi? Tvůj přízvuk… jsi z jiné země?“

„Narodila jsem se v Brně.“

„Kde to je?“

Ušklíbla se. „Jasně, že to nevíš. Negramoty jako vy to ani nezajímá, na rozdíl od míst, která můžete zničit. Je to hrozně daleko. Nikdy se tam nevrátím.“

„Povíš mi svůj příběh?“

„Proč?“

„Protože tady si s nikým pořádně nepopovídám. A ty mne zajímáš.“

Zkoumavě si mě prohlížela. Cítil jsem takové zvláštní zachvění, jako by mi najednou tělem procházely vlny chladu a tepla, to jsem doteďka neznal. Jako kdyby mě očarovala nějakým kouzlem. Byl jsem z ní úplně mimo.

„Jeli jsme za příbuznými. Jenže sotva vypukla pandemie, hnedka zavřeli hranice a už jsme se zpátky nedostali. Máma byla jednou z prvních obětí. Z mých příbuzných přežil jen táta, staral se o mě. Se skupinou lidí jsme utekli na venkov a tam přežívali. Já si to taky nepamatuji, byly mi teprve tři. Prý byl zázrak, že jsem přežila.“

Rozpovídala se o svým životě a já naslouchal. A v hlavě se mi rodil plán, tak odvážnej, nebezpečnej, ale už jsem se nebál. Věděl jsem, co musím udělat. Rozhlížel jsem se po jejím vězení a hledal slabý místa. Tak nás to učil velitel výcviku, základem vojenské strategie je najít slabý místa nepřítele a využít je. Z kobky vedla jediná cesta po schodech nahoru a ta nešla použít. Nahoře byl totiž sklad zbraní a proviantu a permanentně ho někdo hlídal. Potom jsem slabý místo objevil. Nikdo ho totiž nepokládal za slabý. Dobrý tři metry nad podlahou bylo malý okýnko. A dívka byla štíhlá.

„Jmenuju se Iveta Skřivanová,“ pronesla, když jsme se loučili.

„Iveta… jak?“ Zkusil jsem vyslovit její příjmení, ale dopadlo to neslavně.

„To nic, písmeno ř máme jen v češtině. To je totiž má rodná řeč.“ Poprvé se usmála. „Je mi třináct a za dva měsíce mi možná bude čtrnáct.“

„Zdržel ses tam nějak dlouho,“ vrhl po mne nevrlý pohled otylej strážce, kterej se rozvaloval na židli u sklínky pálenky. Dost často takhle chlastal. „Dal by sis říct, co? Ale na tu zapomeň. Jestli budeš chtít pořádnou babu, tak si ju musíš zasloužit. Tak jako já. Však už brzo potáhneš do boje.“ Jeho nepříjemnej, výsměšnej smích jsem vážně nenáviděl.

*

Byl jsem netrpělivej, čím dál víc. Kdy ji zase uvidím? Uvidím ji vůbec? Až večer druhýho dne se na mě štěstí usmálo. Měl jsem Ivetě donýst večeři.

„A nezdržuj se u té svini dlouho,“ upozorňoval mne strážce, jiný než včera, ale stejný idiot. To jsem ani neměl v úmyslu. Ještě by mohl přemejšlet (pokud vůbec přemejšlet uměl), jestli za tím není něco jinýho a celej můj plán by byl v hajzlu, teda v troskách, jak se říká. Podal jsem jí chudobnej kousek nekvalitního žrádla. Ale hlavně kousek masa, který jsem čmajznul v kuchyni a propašoval v kapse.

„Dnes v noci nespi,“ zašeptal jsem. „Přijdu si pro tebe.“

„Co to říkáš?“

„Vidíš to malý okýko nahoře? Spustím ti z něho lano. Pak spolu utečeme.“

„Chytí nás a zabijí. Ale pro mne pořád lepší varianta než trčet v téhle díře a čekat na něco ještě horšího. Ale co ty? Ty se nebojíš?“

„Nebojím. Nechytí nás. Mám svůj plán.“ Spiklenecky jsem na ni mrkl a rychle odešel.

*

Byla tma jak v pytli a já se plížil tichou ulicí. O kus dál vyřvávaly opilecký hlasy. Jenže jsem nechtěl čekat, až vypadnou a bude úplný ticho. Odmítal jsem riskovat další noc, kdo ví, co by se do tý doby stalo. Zkušenosti mě naučily, že není dobrý věci odkládat, protože se pak třeba totálně podělají. Takže teď nebo nikdy! Přiskočil jsem k okénku a zašramotil prstama vo cihlu. Obtočil jsem si jeden konec provazu kolem pasu a druhej spustil dolů. Vzápětí jsem ucítil tíhu. Šplhala nahoru a kousky omítky s tichým, ale pro mě až příliš hlasitým zvukem dopadaly na hliněnou podlahu. Teďka jsem byl za ty ožralky rád, díky jejich řevu tohle nebylo slyšet. Pak se její tvář objevila v okýnku. Popadl jsem ji za ruce a tahal k sobě. Jenže se v úzký škvíře vzpříčila a nemohla ani tam, ani nazpátek. Propadal jsem panice a ona taky. Zoufale kopala nohama, pak se ozval zvuk trhaný látky a najednou mi padla do náručí. Na boku haleny měla velkou díru, ale nevšímala si toho.

„Mizíme,“ vydechl jsem. Opilecký hlasy se přibližovaly a na rohu jsem zahlídl tři postavy. Celí vystrašení jsme pelášili k nejbližším stromům. Báli jsme se promluvit. Měl jsem jedinou myšlenku, co nejdřív dorazit k jezeru a vypadnout z toho podělanýho místa. Jenže až příliš brzo jsme zaslechli křik. Někdo odhalil náš útěk, příliš brzo. Byli to ti ožralkové? Běželi jsme ještě rychlejc, provaz jsem odhodil do křoví, aby mi ne překážel mi. Pak jsme zaslechli dusot kopyt. Srazil jsem Ivetu k zemi, fakt v poslední chvíli. Vzápětí se kolem nás prohnal chlápek na koni s planoucí loučí v ruce.

„Chyťte je! Chyťte je! Nesmí utýct!“

Běželi jsme skrčení podél lesa, snažil jsem se nevzdalovat od křovin a stromů, kam bysme zapadli, až by se blížil další pronásledovatel. Najednou jsem neměl vůbec strach o sebe, i když jsem tušil, jak strašlivě bych skončil. Bál jsem se o Ivetu, tolik jsem toužil ji odvýst do bezpečí. Zdálo se mi, že nás hledají na opačné straně, hlouběji ve vnitrozemí. To bylo naše štěstí.

Konečně jsem zahlídnul jezerní hladinu. Byla přímo před námi, temná, zlověstná, odrážela stříbřitý světlo měsíce. Jenže v noci vypadala krajina úplně jinak než ve dne. Na todlenc jsem dřív nepomyslel, proto jsme je hledali tak dlouho. Břeh byl dlouhej a já musel najít místo, kde je zakotvenej člun. Rozhlížel jsem se kolem sebe, abych se zorientoval, Iveta mi tiskla ruku. Byl jsem její poslední nadějí a nesměl ji zklamat. Pokoušel jsem se zklidnit dech. Nepřátelé se proháněli ve stále větších obloucích. Věděl jsem, že tu nemůžeme trčet dlouho, že brzo zamíří i sem. Teprv teďka jsem rozpoznal známý místo, ten pozvolna se zvedající se břeh a tmavej les. Tady někde to muselo bejt! Rozběhl jsem se tam s ní. Skočili jsme do vody tak, jak jsme byli, v šatech. Hladina mi sahala po kolena, pak po pás, a potom ke krku. Bylo to hrozný. Dával jsem pozor na každej krok, slyšel šplouchání vln, ještě kousek, a některá z nich se mi přelije přes hlavu a pak... Zahlídl jsem Ivetu, ležela tak zvláštně na vodě a pravidelně pohybovala rukama a pak mne předehnala. Konečně jsem ucejtil pod nohama skálu a nejhorší jsem měl za sebou. Jenže měsíc zrovna zašel a neviděl jsem si ani na špičku nosu. Všude kolem mne byla tma. Jenže o ví míň jsem viděl, o to větší byla moje představivost. Aniž bych chtěl, musel jsem myslet na to, že tady někde je pohřbenej Marijan. Co když tady bloudí jeho duch a nedovolí nám odjet, budeme se tady točit v kruhu, dokavaď se neutopíme? Měl jsem pocit, že mne každou chvíli popadne za rameno jeho ruka, vlastně teď jen kosti, co z nej zbyly. Vždyť žádní duchové nejsou, opakoval jsem si, ale věřte tomu, když je poblíž mrtvola a pro tmu nevidíte vůbec nic. To byste panikařili taky.

„Tady to někde musí bejt,“ zašeptal jsem pro sebe i pro ni. Pak mi došlo, že když člun nevidím, tak ho přece můžu slyšet. Napnul jsem sluch a vlny narážející na boky lodi mě k němu bezpečně dovedly. Rozvázal jsem provaz a vylezli jsme na palubu. Každej z nás popadl jedno veslo a hnali jsme si to co nejdál od břehu. Třásli jsme se zimou, v noci je totiž docela kosa. Až jsme byli daleko od břehu, tak jsme teprve svlíkli mokrý oblečení a pověsili ho na šňůry. Zabalili jsme se do dvou dek, toho jedinýho, co se dalo použít. Na mapu jsem pořád ještě neviděl, ale cestu odsud jsem si pečlivě nastudoval. Museli jsme se držet východního břehu a tam někde zamířit proti proudu k řece, která nás má odnýst k moři.

*

Když jsme východ konečně objevili, už naštěstí svítalo. Dřeli jsme celou noc, ruce nás bolely jak sviňa, ale toužili jsme být konečně pryč. Teď zbývalo proplout úzkou soutěskou a pak už budem z nejhoršího venku. Těšilli jsme se, jak si odpočneme a necháme se unášet proudem až k tomu moři.

„Hele, podívej,“ vydechla Iveta a znepokojeně mi položila ruku na rameno. Tam vzadu, na stráni, daleko od nás, byli oni, na koních. Už nás zahlédli a s křikem k nám zamířili. Dřeli jsme ještě víc, bolel nás každej sval, měl jsem pocit, že mi upadnou obě ruce, jenže co jinýho nám zbejvalo než bojovat do zemdlení, jinak umřem. Radši jsme se ani nedívali na sebe. Pohybovali jsme se proti proudu šnečím tempem, ale za dalším ohybem jsme konečně spatřili široký koryto řeky. Přitahovali jsme je pohledem, ještě kousek, kousíček… Pak nám nad hlavama proletěl šíp. Otočil jsem se. Nepřátelé stáli na skalisku a zaujímali pozice ke střelbě. Zahlédl jsem i ty, s nimiž jsem trávil celý svý dětství. Byli mi lhostejní, nikdy mi k srdci nepřirostli, ale teď jsem v jejich očích viděl, jak šíleně nás nenávidí.

„Ještě kousek,“ vykřikl jsem.

Další šíp prolétl Ivetě těsně kolem hlavy a zapíchl se do kabiny. Vyděšeně se skrčila co nejníž. Další sprška šípů skončila ve vodě. Teprvá tam se člunu zmocnil proud a strhl nás doprostřed koryta. Zapadli jsme do kajuty, zabouchli za sebou dvířka a odtam pozorovali, jak další šípy dopadají na palubu. Některý se do ní zapíchly, jiný se jen tak odrazily a spadly do vody. Hlavní bylo, že už na nás nemohli. Řeka byla fakt široká, takovou jsem nikdy neviděl. Proud nás strhl, neměli žádnou kontrolu nad člunem, ale bylo nám to jedno. Hlavně, že jsme nemířili ke břehu. Pořád nás pronásledovali, pak je naštěstí odřízla strmá skála, která odklonila koryto řeky daleko od nich. Během chvilky nám zmizeli z očí a my si konečně oddechli.

*

Řeka nás unášela dál a dál a my pozorně sledovali břehy. Šaty nám během dne uschly, a tak jsme se konečně mohli oblíknout. Nemuseli jsme veslovat, vstřebávali jsme únavu a celej den se choulili vedle sebe buď venku na sluníčku, nebo v kabině. První část útěku jsme měli za sebou. Jenže nás čekala druhá, rozhodující část. Najít ostrov mrtvýho muže. Prohlížel jsem mapu a snažil se uhodnout místo, který prej nemůžeme přehlídnout. Ze strachu jsme se neodvažovali zakotvit, proto jsme pokračovali dál celej den a celou noc. Střídali jsme se u kormidla a když vyšlo slunce, uviděli jsme moře. Bylo to velkolepý. Napřed jsme slyšeli a pak uviděli, jak se vlny s rámusem tříští o skalnatý pobřeží, moře hučelo a šumělo a před námi nebylo vůbec nic, jen samá voda až na obzor. Znova jsme sedli k veslům a zamířili do první zátoky, v který se dalo zakotvit. Společně jsme přečetli manuál a po značným úsilí se nám podařilo vztyčit stožár a nachystat plachtu. Lehli jsme si na břeh, nechali se zahřívat slunečníma paprskama a zůstali tak celý hodiny. Jenže naše zásoby nebyly velký a potřebovali jsme hlavně pitnou vodu. Popadnul jsem si barel, luk a šípy a šel se prozkoumat okolí. K mýmu vzteku jsem až na pár jedlejch plodů nic nenašel. Nejvíce mne tížila pitná voda. Věděl jsem, že bez ní dlouho nevydržíme.

Moje hledání přerušil Ivetin křik. Stála na kajutě, mávala rukama a vypadala vyděšeně. Honem jsem lezl ze skály dolů, abych byl u ní co nejdřív.

„Rychle! Dělej! Jsou tady!“ křičela a odvazovala člun. Do moře jsem vběhl v posledním okamžiku, kolem mne prolítlo několik šípů. To jsme sakra pro ně tak důležití, že po nás pořád jdou? Tolik kilometrů? Proč nás nenechají na pokoji?

Zabrali jsme veslama a doufali, že už nás netrefí. Měli jsme štěstí, zrovna začínal odliv (to jsem tehdy nevěděl, co to je) a proud nás během chvilky odnesl daleko od nich. Pronásledovatelé pobíhali po pláži, celí vzteklí, že na nás nemůžou. Bylo to naposled, co jsme je viděli.

*

Pluli jsme podél břehu další čtyři dny. Naučili jeme se jakž takž ovládat plachtu, i když žádná sláva to nebyla. Loďka se kolébala jako opilec po probdělý noci a nebylo snadný udržovat směr. Zmenšili jsme příděly jídla i vody na minimum. Báli jsme se vrátit na břeh, co když tam někde číhají, potřetí už bysme nemuseli vyváznout. Odpoledne jsem na jednom skalnatým výběžku zahlídl pobořenou kruhovou věž. Je to ten bod, kterej stalker zaznamenal do svý mapy? Počasí se horšilo, vál prudkej vítr, ale i tak jsme to riskli a zamířili na širý moře. Podle toho, co mi řekl, ostrov neměl být daleko. Nepřemejšleli jsme nad tím, co se může stát, a to byla chyba. Brzy jsme ztratili kontrolu nad lodí, vlny si s námi házely z jedný strany na druhou a bylo nám tak blbě, jako nikdy. Chtěl jsem radši stáhnout plachtu, jenže ta se mezitím urvala a vichr ji odnesl kdoví kam. Když se moře uklidnilo, neviděli jsme vůbec nic. Všude kolem nás byla voda, žádná pevnina, žádnej ostrov v dohledu a naše zásoby byly fuč. Zůstaly nám jen vesla, ale netušili jsme, kterým směrem zamířit. Byli jsme tak vysílení, že jsme jenom polehávali v kabině a byli úplně zoufalí. Říkal jsem si, jen proto jsme utíkali, abychom takhle bídně umřeli na moři?

Druhýho dne ráno nás obklopila mlha a už vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Taky se hrozně ochladilo. Choulili jsme se k sobě a báli se, že brzy nastane náš konec a ještě bude pořádně hnusnej. Najednou jsem zaslechl zvláštní zvuky. Vyběhli jsme na palubu a poslouchali. Zdálo se mi, jako by se vlny tříštily o nějaký skály. Zaneslo nás to zpátky k pevnině, nebo kam? Pak jsme zaslechli lidský hlasy. Blížily se. Mlha se zvedla a před náma pluly rybářský čluny, kolébaly se na vlnách tak padesát metrů od nás. Rybáři si nás taky všimli a hned k nám zamířili

„Odkud jste? Pomůžeme vám, jen zůstaňte na místě, přitáhneme vás do přístavu,“ volal jeden z nich. Za loďkami jsme zahlédli pevninu. Byla tam vysoká skála a na ní pevnost a kousek od ní přístav, domy a les.

„Jsem Marko!“ zvolal jsem. „Znáte Marijana Periće?“

„To sakra jo! Už přes rok jsme ho neviděli!“

Objal jsem Ivetu a oba jsme skákali a křičeli radostí. Určitě si mysleli, že jsme právě zešíleli.

*

Píšu tyhle řádky, a přitom pozoruju východ slunce. Miluju ten pohled, kdy se žlutej zářící kotouč vynoří za obzorem a zalije okolní krajinu svým jasem. Vstávám brzy, hnedka za úsvitu, každej den. Nějak nemůžu dospat. Před ránem se mi vracejí zlý sny a až po probuzení si uvědomuju, že nejsem v tom podělaným gangu, ale na ostrově. Už mi nehrozí, že budu jen poslouchal příkazy banditů a sám se stanu jedním z nich. Tady po nás nechtějí, abychom dělali nájezdy po okolí a okrádali a zabíjeli každýho, na koho narazíme, lidi, který neznám a který mi nic neudělali. Za chvíli půjdu na snídani, kde na mne bude čekat Iveta, ona vstává pozdějc než já. Pak budeme čekat, jakou práci nám dnes přidělí. Tady taky procházím bojovým výcvikem, ale není to taková buzerace jako tehdy a slouží mi jen kvůli tomu, abych se uměl bránit. Je to docela jinej život než v mý staré kolonii, pod klanem Radičů. A taky budeme nějakou hodinu ve škole. Tady totiž chodím do školy, tu na ostrově zavedli už dávno, hned jak to tady dali trochu do cajku. Je to fajn, konečně můžu klást otázky a dozvídám se odpovědi. Mají taky rozsáhlou knihovnu, takže se můžu zdokonalovat ve čtení. Což je dobře, protože prej mám ještě dost děr v gramatice, tak to musím dohnat, abych nebyl pro ostudu. Zatím bydlíme v pevnosti vysoko nad vodou, dozvěděl jsem se, že ju postavili před pár stoletími jako hráz proti pirátům, tak mi to řekli. Našemu křídlu, kde teď bydlíme, říkají internát. Takových jako já a Iveta je tu víc, někteří se tu narodili, jiné zachránili z pevniny a odvezli až sem. Mají tu i tři doktory, to jsou lidi, co dokáží léčit nemoci, teda ne všechny, ale aspoň některý. Možná kdybych utekl dřív, mohli vyléčit i Stjepana. Jenže pak bych nepoznal Ivetu, a to by mě mrzelo. Asi to tak mělo bejt.

A taky se moc těším na Ivetu. Včera večer jsme se líbali, a bylo dokonce i trošičku víc. Nevím, jestli to tady můžu napsat, ale říkali, ať všechno sepíšu se vším všudy, jak to cejtím. Miluju Ivetu hrozně moc. Dospěláci si sice ze mne utahují, že první lásky nikdy nevydrží, ale já vím svý. Ivetě je čtrnáct a mně bude brzo patnáct, takže za rok a něco budeme bydlet spolu. Domek už máme vyhlídnutej. Taky se musím pochlubit, že mě Iveta učí plavat. Říkala, že to by byl trapas, bydlet na ostrově a neumět to. Dělám docela slušný pokroky. Tohle je zatím poslední zápis do týhle tlustý knihy, která je takovou kronikou příběhů prvních osídlenců ostrova po tý hrozné pandemii. Doufám a věřím, že zápisů bude přibývat, že s Ivetou nejsme úplně ti poslední, kdo tu získali azyl. Koukám na svítání a těším se na novej den. A na to, co si zítra přečtu od Ivety. Protože taky ona má sepsat svůj příběh, a zrovna dneska. A ty další budeme psát, i když ne do týhle kroniky, společně. Slunce už vyšlo a vychutnávám jeho hřejivý paprsky. A vím, že to není jen tím sluncem, ale že všichni prožíváme takový úsvit. Všichni, kteří jsme měli to štěstí a přežili.

Marko Lukič, 27. září, desátý rok od pandemie.

---