Jarní láska

Jaro se plíží

tiše jak dech trávy,

slunce klopýtá přes větve,

líhá si do kaluží

a kreslí zlaté cesty v prachu.

Vzduch voní novým slibem,

včely šeptají jabloním,

a ty se usmíváš,

jako bys znala tajemství světla.

Tvá ruka - 

teplá,

nahodilá,

dotkne se té mé,

a čas se zastaví

mezi dvěma nádechy.

Vítr nesměle hladí tvé vlasy,

slunce se schovává v koutku tvých rtů.

Láska je křehká,

jako první poupě,

co se bojí rozkvést,

a přece kvete.