Sen 23.3.2025

   Sedím ve své kanceláři a předávám vstupenky na koncert které jsem pro zájemce zprostředkovával. Zbývají poslední dva když se na poslední chvilku přiřítí mladá žena s přítelem. Posadí se na židle naproti a žena se začne omlouvat že její přítel se pořád ještě rozmýšlí zda jet či nikoli. Tak chceš jet nebo ne? Táže se jej a mladík jen krčí rameny. Jeho partnerka si povzdechne a podívá se na mne. Vykašlete se na něj říkám jí. Beru lístky a se slovy takže nejedete je házím do koše. Střih. Jsem se ženou sám v místnosti. Ona se svléká a já hladím její vyholené pohlaví. Milujeme se. Udělám se jí na bříško. Uvidíme se ještě? Ptá se mne a vypadá tak spokojená a šťastná...

  Střih. Jsem na nějakém obrovském starém hradě předělaném do moderní podoby. Všude je spousta místností schodišť a chodeb. Jednou takovou jdu a říkám si že je zvláštní že jsem si nikdy předtím nevšiml všech těch různých dveří výklenků a zákoutí. Přicházím do patra kde je veliká promenáda po které se prochází velké množství lidí. Jeden proud jde jedním směrem a druhý opačným. Náhle se ozve varování před jaderným útokem. Lehám si na podlahu a po chvilce se za oknem v dálce zableskne a zahřmí. Je to daleko oddechnu si. Situace začíná být vážná říká někdo a začíná organizovat domobranu. Vycházím spolu s dalšími ven před dům když se ozve další varování. Opět si lehám. Tentokrát na trávu. Falešný poplach. Střih. Zvedám se a jdu do kopce a říkám si že je něco jinak. Na vrcholku zjistím že jsme vlastně v jakési bublině. Její konec je jen kosek nad mou hlavou. Snažím se membránu protrhnout ale nejde to. Je gumovitě pružná. Náhle si uvědomím že jsem vlastně pod hladinou! Vracím se dolů k ostatním a říkám jim že jsme pod vodou. Odpovídají mi že je to možné. Tak jak to že dýcháme?! Střih. Zase jsem uvnitř hradu. Vstávám z postele a procházím místnost po místnosti. Nikde nikdo. A zase se ozve jaderný poplach. Lehám si na podlahu a tak jako prve se za oknem zableskne a zahřmí. A i tentokrát to bylo daleko. Náhle za mnou někdo promluví: Ten hajzl jeden! Zase to udělal. Kolega z práce kterého jsem si v tom šeru vůbec nevšiml nadává na...

   Střih. Jsem spolu s dalšími v místnosti a snažím se jim vysvětlit že je něco špatně. Že se se světem něco stalo. Vypadá to ale že to nikdo moc nechápe. Pojďte se mnou k oknu říkám jim. Na nádraží přichází mladá žena. Přijíždí vlak a z něj vystupuje děvčátko. Přebíhá přes koleje a vrhá se matce do náruče. STEJNÁ SCÉNA: Na nádraží přichází mladá žena. Přijíždí vlak a z něj vystupuje děvčátko. Přechází přes koleje. Žena roztahuje ruce že ji vezme do náruče a obejme ji ale děvčátko ji míjí a jde dál. Nevidí ji. STEJNÁ SCÉNA: Na nádraží přichází mladá žena. Postaví se na totéž místo pod stromy vedle kolejí a čeká. Žádný vlak nepřijede. Vidíte? Říkám ostatním. A co to znamená? Ptají se mne. Nevím odpovídám. Vypadá to že se nám tu domíchalo několik různých realit...

   Střih. Jedu za tou dívkou co nakonec nejela na koncert. Není to daleko - je z Uherského Hradiště. Na přítele se už dávno vykašlala a teď jsme spolu. A víš že jsi mi vlastně zachránil život? Říká mi. Tím jak jsi hodil ty lístky do koše a já na ten koncert do Ostravy nejela tak... Tak tam dopadla ta první střela. Všichni zahynuli...