Velikonoce

Obřad každoročního práva veřejného mrskání.

Zima byla dlouhá. Konečně je tu jaro!

Oděv je tenčí, nemusí již tolik chránit před chladem a nemůže před švihnutím prutem. Svět je pro dnešní den rozdělen. Rozdělen podle pohlaví. Tedy, on je podle pohlaví, i jinak, rozdělen pořád, ale dnes je to nějak víc vidět. Vidět a cítit.

Mnohé bití snad ani cítit není, je to jen zdvořilé poklepání na tělesnou schránku.

V někom to ale je.

Nejde o dávný zvyk nebo náboženskou slavnost, jde o výprask. Pěkně se rozmáchnout namířit a udeřit. A ještě jednou a znovu. Zadek, poněkud vyčnívající z organismu, je ten nejlepší cíl.

Zvykl jsem si. Jinak to nešlo.

Revoluce militantních feministek zvítězila.

Ženy, bezohledné řidičky, fotbalistky, presidentky, lupičky, zápasnice, násilnice všeho druhu, naplnily zásadu rovnosti pohlaví.

Věda ušla také pořádný kus cesty, takže v okamžiku, kdy se ukázalo, že k zachování lidského rodu již není potřeba ženských orgánů a lze využít v podstatě každou tělní dutinu, lhostejno zda v mužském či ženském těle, jsem si přivyknul i na rození dětí.

Poslední návštěvnice odešla.

V ostatních dnech roku ji znám jako plachou a nenápadnou, ale před chvílí byla úplně jiná. Třu si seřezaný zadek a blahořečím osudu za přízeň, že jsem nedostal přes koule, tak jako loni. Pouze jsem letos musel navíc nahý skákat přes švihadlo, aby se alkoholem rozdováděné dámy pobavily.

Utěšuji se, že ani společnost přihlouplých trubců, do nekonečna omílající nad pivem anekdoty o blondýnách, nebyla to pravé ořechové.

Obrátit ale obřad každoročního práva mužů mrskat ženy?

To je přeci jenom příliš!