Kudla

„Zvládnul jsi to rychle,“ řekla Andrejka, když zaskřípaly dveře, kterým kvůli tomu říkala „vítání od neviditelný kočky“.

Do obou skleniček nalila Coronu. Michal si dá s chutí… Ale proč proboha pořád čeká na chodbě?

Snad na ni nebyl nabručený, protože si musel hrát na kurýra? Poslala ho sice pro nachosky a dvě burrita, ale jen proto, že restaurace nenabízela vlastní rozvoz, a on s tím problém neměl – aspoň to tvrdil. Jenže, vyznej se v mužské duši…

Michal se opíral o botník, ani si nesundal zablácené boty (kolikrát se kvůli tomu rozčilovala!) a šklebil se na ni.

„KDE máš jídlo?“

„Měli jenom tohle, zlato,“ řekl Michal a začal jí před obličejem šermovat kudlou.

Andrejka zalapala po dechu.

Tohle by přece neudělal. Ale taky by jí nikdy neřekl „zlato“.

------

Michal zaparkoval před domem. Popadnul krabičky a upaloval k výtahu. Už takhle měl zpoždění.

Trvalo to věčnost… Andrejka ho zabije, určitě šílí hlady. On snad ne?

Jídlo si sice předobjednal telefonem, ale Sombrerové na něj zapomněli jako na smrt. Omluva žádná. Posadil se za bar. Čekal. A když se po půlhodině zeptal, kde to vázne, odbili ho mávnutím ruky.

Měl sto chutí vletět do kuchyně, popadnout kudlu a rozsekat všechny na nudličky. Co si to Andrejka vymyslela? To si nemohli objednat ty pitomé tortilly jinde?

Vyzul si boty.

Uvítala ho neviditelná kočka.

„Zapomněli na nás. Musel jsem počkat, než to uvaří,“ řekl omluvně.

Když vešel do kuchyně, kdosi ho udeřil do hlavy.

A znovu.

Andrejka. Stála nad ním a bila ho tyčí od smetáku.

„Co to děláš?!“

„Já? To ty jsi na mě vzal nůž…!“

„Jakej nůž, proboha?!“

„Máchal jsi po mně kudlou!!“

Michal prásknul krabičkami o stůl. „A kdy asi? Čtyřicet minut jsem čekal na jídlo!“

Předtím přišel v botách, bez jídla, říká si Andrejka. Musela jsem se zbláznit, jiný vysvětlení nemám. „Vůbec to nechápu,“ vyhrkla.

Michal ji políbil: „Já taky ne.“

Andrejka mu polibek vrátila. „Počkej v obýváku, nandám nám to.“

Když nesla piva, všimla si kudly, která zůstala ležet na botníku. Nebudu to dál řešit, rozhodla se. Asi tam byla předtím, jen jsem si jí nevšimla...

„Už to neseš, zlato?“