Josephina na okraji jara

Josephina,

tvé jméno voní po prvním dešti,

co padá zjara,

když jsi bosá,

kráčíš ulicí,

směješ se něžně

mým hloupým vtipům –

v očích máš jiskru,

co slibuje víc,

než stihne den.

Josephina,

jsi příběh

o jaru, které váhá,

o touze, která

zůstává

mezi slovy,

mezi rty,

mezi doteky,

co nikdy nebyly.

My dva

na hranici smíchu

a tajné erotiky,

která proudí

jak potůček,

ale nikdy se nerozlije

v řeku,

nikdy nezaplňuje

ten prázdný prostor

mezi tebou a mnou.

Josephina,

jsme nedopsaná báseň,

položená na okraji jara –

rozkvetlá,

nedotčená,

věčně

nenaplněná.