Na vrátky (povídka na téma "Svátky nesvátky, kdosi je za vrátky"

Jáchym seděl v rohu stolu a pozoroval cvrkot kolem sebe. Pokoušel si zapamatovat jména studentů, s kterými bude příštích pět let chodit na přednášky. Za okny rekreační chaty se už dávno setmělo a zábava gradovala. V koutě přibývalo vypitých lahví a cítil marihuanový opar z jointů, které někdo kouřil na verandě a nezavřel dveře. Naslouchal cizím hovorům vesměs o banalitách, ale na rozdíl od něj si ostatní měli pořád co povídat. Jen on mlčel. Připadalo mu, že ani neexistuje. Měl by se také zapojit, ať se neztrapní hned na začátku. Copak to nedokáže? Bude i tady působit jako podivín, který nikoho nezajímá? Sociálně plachý, tak po léta vymlouval svůj stav, aniž s tím cokoliv udělal.

Zkusil oslovit svého souseda, pronesl pár trapných frází, ale hovor záhy skomřel. Najednou nevěděl, co říci a Martin, aspoň jeho jméno si zapamatoval, se zapovídal s jiným klukem. Jáchym se podíval na hodinky a v duchu počítal, jak nekonečný čas ještě uplyne, než se rozjedou do svých domovů a vše bude tak, jak bylo dřív.

 

*

 

Splnil se mu sen, přijali ho na univerzitu, obor aplikovaná matematika. Zkoušky byly těžké, ale zvládl je. Matematika ho vždycky bavila, protože měla svá logická pravidla, jež dávala smysl. Představoval si, jak bude chodit na přednášky a pak hned pomaže domů. I proto bylo pro něj důležité, aby se dostal na vysokou školu v místě svého bydliště. Představa, že bude bydlet kdesi na internátě nebo v podnájmu ve společném bydlení, v něm vyvolávala děs. Nikdy si nepotrpěl na úzké vztahy s lidmi, které pořádně neznal. Myslel si, že právě takovou společnost najde mezi budoucími matematiky. Realita ho překvapila hodně nepříjemně. Hned na prvním sezení na fakultě ti nejaktivnější dohodli, že by bylo skvělým nápadem vyjet někam na venkov a udělat si takovou slučovací akcí, nejlépe přes noc, a tak se pořádně poznat. Přišli s tím za každým z nich na první přednášce. Všichni se přidali. Samozřejmě, mohl říci ne, ale jaké by to mělo důsledky? Vyčlenil by se tím z kolektivu, a to by nebyl dobrý start na do studia.

Přemýšlel, proč není jako ostatní. Proč je takový divný. Věděl, že chyba je v něm. Žil jen s matkou, neměli žádné příbuzné, s nikým se nestýkali. Na základce zažil hodně drsnou šikanu, kvůli které raději přešel na jinou školu. Pak se stěhovali, takže další změna. Vlastně nikde nebyl pořádně zakotvený. Přicházel do kolektivů, které byly zformované, a tak nenalézal žádné kamarády. Ze školy mířil rovnou domů a tam se věnoval tomu, co ho bavilo. Knížkám, hrám na počítači a svým ochočeným morčatům. Toužil dostat se na gymnázium, jenže po páté třídě zůstal těsně pod čarou. Podařilo se mu to až po devítiletce. Tam to bylo mnohem lepší, nikdo ho neotravoval, ale opět nezapadl. Jako by byl pro ostatní neviditelný, nezajímavý. Nikdy toho moc nenamluvil. A kdo moc nemluví, na toho se zapomíná. Záviděl některým spolužákům jejich vyřídilku, díky níž se stávali hvězdami třidy. Zároveň věděl, že sám něčeho takového nikdy nedosáhne.

Po přijímačkách na vysokou věřil, že mezi matematiky právě zapadne. Každý bude zahloubán sám do sebe, přednášky budou probíhat v klidu, nikdo se ho nebude na nic ptát. Omyl. Bylo to jako na každé jiné vejšce. Bujarý večírek je toho byl důkazem.

Překonal pokušení odmítnout, protože riziko, že i tady dostane nálepku divný, bylo příliš vysoké. A tak sbalil batoh a s ostatními vyrazil na nádraží vlakem a autobusem k určenému cíli. Bylo jich patnáct. Většinou kluci, ale i nějaké holky. Stěží si zapamatoval pár jmen.

 

*

 

Což o to, místo bylo krásné, romantické. Chata voněla novotou a nacházela se dobré tři kilometry od vesnice, za ní se rozkládal hustý les a za zelenými palouky zahlédl klidnou vodní hladinu. Trpělivě počkal, až za něj ti nejaktivnější rozdělí pokoje. Podle náhodné metody kdo na mne zbude vyfasoval nějakého Jindru. Jen se s ním letmo pozdravil, počkal, jakou postel si zabere a pak si nesměle vybalil věci.

 

*

 

Poslouchal, jak se ostatní mezi sebou nenuceně baví. Vlastně může být rád. Nikdo si ho nevšímá, zůstává v pozadí, taky dobře. Možná si nikdo nezapamatuje ani jeho jméno, třeba je to tak lepší.

„Hele, nezahrajeme si nějakou hru?“ vykřikl Tonda, který s Renčou a Matyášem tuhle akci připravil.

„Jó, jdeme do toho!“ přidávali se další.

V Jáchymovi zatrnulo. To nejhorší, co se mu mohlo stát. Bude se muset zapojit.

„Měl bych jednu takovou. Pamatuju si ji ještě z mateřský školky,“ pokračoval sebevědomě Tonda.

„To je pro malý děcka, ses posral,“ odfrkl zhnuseně Matěj.

„Počkej, bude prdel. Nech ho, ať nám to řekne,“ okřikla ho Markéta.

„Jo, tak poslouchejte. Jmenuje se Svátky nesvátky, kdosi je za vrátky.“

„O takový hře jsem v životě neslyšel.“

„Hráli jsme ji hned potom, co jsem nastoupil do školky. Přišla s ní jedna učitelka. Je naprosto dokonalá pro seznamování.“

„Trapárna. Pojďme hrát něco zajímavějšího.“

„Tak něco vymysli sám.“

„Co třeba svlíkací poker?“

„Jo, to by se ti tak líbilo. Jen samý úchylárny. A je to sexistický.“

„Nebuď tak úzkoprsá, Natálie.“

„Úzkoprsá… kde na to chodíš? Tady jsi mezi matematiky, ne historiky.“

„Počkejte, nechte mne to objasnit. Je s tím spojená taková básnička. Rozdají se lístky, teda ve školce to byly obrázky. Pak se určí jeden člověk, kterému se zavážou oči. No a ti druzí s kartičkama se schovají a vydávají zvuky jako zvíře, které tam mají nakreslené. A ten jeden má určit, co je to za zvíře a kdo vydává ty zvuky.“

„To je bizár.“

„Právě proto by bylo super to zkusit.“

„A kdo ty obrázky namaluje? Když to zkusím já, nikdo nepozná, jestli je to slon nebo kočka.“

„Normálně to napíšeme na papírek. Kdo by se otravoval kreslením.“

Během chvilky byly lístečky napsané. Na Jáchyma nezapomněli. V ruce žmoulal lísteček s názvem vepř domácí. Tak super. To abych ke všemu chrochtal. Horší to snad ani být nemůže pomyslel si.

„Já budu hádat první,“ vysvětloval Tonda. „A aby to bylo zajímavější, tak půjdete ven a poschováváte se v těch keřích. Tady v místnosti by to nebylo ono, je tu až moc těsno. Postupně prostřídáme a kdo uhodne nejvíc lidí a zvířat, je vítězem.“

„A jaká bude odměna?“ zajímal se Marek.

„To tě nemusí zajímat, stejnak nevyhraješ. Odměna? Ještě si to promyslím.“

Rozprchli se v dobré náladě kolem chaty. Alkohol a drogy udělaly své, nálada byla rozjařená. Jáchym se rozhlížel, kam by se schoval. Moc možností mu nezbývalo, ty nejlepší úkryty si už rozebrali jiní.

Proplížil se tedy podél dřevěného plotu a vyklouzl za vrátka. Nesměl jít daleko, to by ho ostatní neslyšeli. Našel si místečko za keřem růží. Měsíc částečně zakryly mraky. Ohlédl se za sebe a zaujalo ho, že tam kdesi v dáli pableskovalo zvláštní zelené světélko.

Zbystřil zrak, ale už se to neopakovalo. Zvláštní, pomyslel si. V tuto chvíli záhadnému úkazu nevěnoval pozornost. Ze dveří vyšel Tonda.

Svátky nesvátky, kdosi je za vrátky

kdosi je za vrátky, ať svátky či nesvátky

je to snad prasátko, kravička veselá

slepička hrabavá, kozička trkavá

zvířátka nezbedná

šup zpátky před vrátka.

Tak kdo je kdo?

Kolem něj se ozývalo bučení, kokrhání, mečení… Přemohl se a zachrochtal. Cítil se ještě trapněji než předtím. A ještě dlouho trvalo, než ho někdo identifikoval a mohl se vrátit dovnitř. Jen stěží si vybavili jeho jméno. Nejspíš jen podle seznamu. No jasně, kdybych se vytratil do noci, nikdo si ani nevzpomene, že jsem tu byl, pomyslel si. Následovalo druhé a třetí kolo. Potom to začalo ostatní nudit a rozjela se volná zábava. Ukončil ji hluk přijíždějícího auta. Zaparkovalo přímo před plotem. Vzápětí někdo zabušil na dveře. Všichni rázem ztichli.

Dovnitř vešli tři muži v policejních stejnokrojích.

„Hledáme jednu osobu. Mladá dívka, věk 18 let, světlé delší vlasy, štíhlá postava. Neviděli jste ji náhodou? Podle našich informací se nachází někde v okolí.“

Jeden z nich vytáhl mobil a ukazoval fotku.

„Jsme tu jen my, nikdo jiný,“ ozval se Tonda. „Máme tady slučák, všichni jsme studenti vysoké školy. Matematici, z prvního járu.“

„Někdo z vás ji mohl zahlédnout, aniž tomu věnoval pozornost. Pozorně si ji prohlédněte. Nevylučuji, že může vypadat jinak.“

„Jak jinak? Co tím myslíte?“ ozvala se Felície. „Já teda nikoho neviděla, ale nechápu, co tím myslíte? Ukazujete nám fotku nějaké holky, co může vypadat jinak? To mi teda vysvětlete.“

„Často využívá nejrůznějších převleků. Takže ani barva vlasů není rozhodující,“ vysvětloval první policista.

„Od chvíle, co jsme dojeli, jsem nikoho cizího neviděla,“ pokračovala Felície. „Vlastně jsme většinu času tady uvnitř, takže i kdyby někdo prošel kolem, nemusíme ho zahlédnout. Od vesnice je to kus cesty.“

„A vy další? Když jste si šli zakouřit, nebo se nějaká dvojice vytratí do noci, vím, jak to na večírcích chodí. Vážně nikdo nic?“

Postupně je obešel dokonce dvakrát a když se nedočkal odezvy, zatvářil se roztrpčeně.

„Je nebezpečná?“ zeptala se Hanka.

„Zbraň sice nemá, ale duševně nemocní lidé jsou nevyzpytatelná. Tvrdí o sobě, že pochází z jiné planety. Dá se říci, že je úplně pomatená. Bylo by dobré, abyste se pozorně dívali kolem sebe. Může být i zraněná. Za její dopadení je navíc vypsaná docela zajímavá odměna.“

„Odměna? Kolik?“ zeptal se dychtivě Tonda.

„Sto tisíc. Docela slušná sumička, nemyslíte?“

„A kdo ji vypsal?“ zeptala se Felície.

„Nejsem oprávněn vám tuhle informaci sdělovat. Jsou tu ještě jiné prostory, o kterých nevíme?“

„Viděl jsem sklep a kůlnu. Půdu tenhle barák nemá,“ odpověděl Tonda.

„Tak nás proveďte.“

„Máte povolení? Nemůžete jen tak vstupovat co cizího objektu,“ namítl Ondřej.

„Pokud vím, jste tu jen ubytovaní. Nejste majiteli. Co takhle se rozumně domluvit?“

Pak už nikdo neprotestoval. Policisté prolezli zbývající prostory a chladně se rozloučili.

„Kdybyste čirou náhodou na ni narazili… hned nám zavolejte,“ pronesl jeden z policistů a položil na stůl papírek, kam v rychlosti načmáral telefonní číslo. „Může být zraněná, vysílená… a ta odměna je opravdu zajímavá.“

Ještě jednou pátravým zrakem prolétli celou společnost, neřekli ani nashledanou a po chvilce zaslechli startující auto.

Zábava, která před chvilkou gradovala, rázem zvadla. Jáchym vyšel do tmavé noci. Nechtělo se mu spát, ani pokračovat ve večírku. Nikdo ho teď nebude postrádat, možná si ani nevšimli, že šel ven, kde panovala hluboká noc. Narušovalo ji jen sporé světlo linoucí se z oken. Zadíval se na oblohu a vzpomněl si na ony zelené záblesky. Je tam rozhledna, nebo nějaký vysílač? Jenže žádný přece nevydává zelené světlo, a ještě to bylo jen pár záblesků. Otevřel vrátka. Noční krajina ho přitahovala. Byla tichá, tajemná. Kolikrát se vydával sám na noční vycházku, vždycky si při ní skvěle vyčistil hlavu. Slyšel, jak se dveře od chaty znovu otevřely a ven vyšla trojice studentů. Jáchym se přikrčil u křoví, nestál o to, aby ho spatřili.

„To tam vážně chcete jít?“ Rozpoznal hlas Felície.

„Jasně. Za těch sto litrů to stojí, ne? Hlavně si musíme pospíšit,“ řekl Tonda.

„Proč pospíšit?“

„Neslyšela jsi Matyáše s Karlem? Chtějí ji taky hledat. Tak proto. Nenechám si vyfouknout tak krásnou sumičku.“

„To si teda věříš. Všude je tma, nevyznáš se tady, v životě jsi tu nebyl. Jak bys ji mohl najít? Vyloženě náhodou.“

„Je to jako sázka. Vždycky někdo vyhraje. Tak jdeš s náma? Hodilo by to přes třicet litrů pro každýho.“

„Správně 33.333,33,“podotkl Matyáš.

„Vám třiatřicet, mně čtyřiatřicet, protože jsem to vymyslel.“

„Mně je to stejně takový divný,“ namítla Felicie. „Policie nám neřekla ani její jméno… a to, že utekla z psychiatrické léčebny, dobře, ale proč by za ni někdo neznámý nabízel takovou odměnu?“

„Řekla to policie, tak neřeš. Jestli se ti to nezdá, zůstaň tady. Aspoň zbude víc na vás.“

„Ale oni říkali, že může být zraněná. Proto půjdu s váma. Žádnou odměnu nechci. Je to prostě… nelíbí se mi to.“

„Dobrý, tím líp. Vyrážíme.“

Mezitím vyklouzla z chaty další dvojice a mobily si svítila do noci.

Jáchym chvíli počkal a pak vyrazil rovnou za nosem. Nějaká uprchlá holka ho v tuto chvíli nezajímala, šance, že by na ni narazil, se téměř rovnala nule. Měl však zvláštní libůstku. Noční krajina ho neodolatelně vábila do své náruče. Kolikrát si takhle vyrazil, jen tak náhodně, kam ho kroky přivedou. Takhle se cítil opravdu svobodně. Splynul s okolím, stal se neviditelným, neviditelnějším než ve dne. Toužil vypadnout co nejdál od civilizace, od společnosti, pro níž zůstával mimoněm. Ani v nejmenším netoužil vrátit se zpátky do chaty. K těm, co s nimi stráví dalších pět let a o nichž věděl, že ani mezi ně nezapadne.

 

*

 

Netušil, jak dlouho takto bloudil. Občas zahlédl v dálce světélko, to další skupinka prohledává okolí v představě snadno vydělaných peněz. Raději odbočil na opačnou stranu a držel se od nich co nejdál. Tráva poblíž rybníka zvlhla a během chvilky měl promáčené jak tenisky, tak ponožky. Nedbal toho. Prošel kolem lesa a zamířil ke skále, trčící proti hvězdnému nebi jako monument ze století, která dávno uplynula. V tu chvíli zakopl. Nebyl to kmen stromu, ale něco měkkého. Zaslechl slabé sténání. Celý vyděšený hmátl po mobilu a rozsvítil baterku. Před ním leželo dívčí tělo. S námahou se pokusila vzepřít o loket a mžourala na něj vyděšenýma očima.

„Kdo jsi?“ vydechl.

„Kde to jsem? Neprozradíš mne?“

Poklekl k ní. Nevypadala ani trochu dobře. Levou ruku měla nepřirozeně ohnutou, nejspíš vykloubenou, ve tváři samý šrám. Vybavil si fotku, kterou před pár hodinami letmo spatřil.

„Ty jsi ta holka, co utekla.“

„Kdo ti o mně co říkal?“

„Tam ti policisté. Přišli k nám na chatu.“

„Jací policisté? Na jakou chatu?“

„Byli tři. Hledali tě. Je to pár hodin. Ukazovali nám tvou fotku.“

„Tři říkáš? To nejsou žádní policisti. Vás je tu víc?“

Byla viditelně rozrušená. Snažil se ji uklidnit, jak to jen šlo.

„Měli jsme takový výjezd od nás z fakulty. Jsme ubytovaní na zdejší chatě. Oni říkali, že můžeš být zraněná a vidím, že jsi. Neboj se, zavolám pomoc.“

„Proboha tě prosím, ne!“ Vykřikla tak vyděšeným hlasem, až ho doslova přimrazila na místě. Zoufale se rozhlížela kolem sebe.

„Kde mám batoh? Vidíš někde můj batoh? Proboha, musí tu být, to je konec, to by bylo strašný!“

„Počkej, uklidni se. Nevstávej. Já se po něm podívám.“

Neposlechla a s obtížemi se postavila na nohy. Byla zjevně otřesená, sotva udržela balanc. Jáchym mezitím obcházel nejbližší okolí.

„Je to tenhle?“

„Jo, je to on,“ vydechla úlevně, ale vzápětí se vyděsila. „Je v pořádku? Nestalo se s ním nic? Podej mi ho, prosím.“

V panice jej rozvázala. Uvnitř se nacházela baňka naplněná zvláštní tekutinou. Něco v ní plavalo a zeleně fosforeskovalo.“

„Co to je, proboha,“ vydechl. „Takové zvíře jsem nikdy neviděl.“

Dívka baňku ohmatávala a v její tváři se objevil výraz úlevy.

„Tak jsi v pořádku, v pořádku. Toho jsem se nejvíc bála, že se mi rozbiješ.“

Vyděšený výraz ji nepřešel. Vytáhla zvláštní kožený předmět připomínající ragbyový míč. Otevřela jej tak, aby dovnitř neviděl a úlevně si oddychla.

„Sláva… aspoň to.“

„Potřebuješ ošetřit. Tvoje ruka… zavolá sanitku.“

„To nedělej… prosím. Budu v pořádku. Můžeš mne někde schovat? Potřebuju trochu času, abych se dala do pořádku. Nesmí mne tu najít, nebo je se mnou konec… jako s mými rodiči.“

„Hele, já to tady vůbec neznám. A pomohou ti v nemocnici, od toho jsou lékaři. Nemáš se čeho bát.“

„To nejde. Prosím. Potřebuju čas. Potřebuju někam zalézt… nebude to trvat dlouho. Závisí na tom můj život. Neviděl jsi poblíž takové místo?“

„No,“ zaváhal. „Asi před půlhodinou jsem minul takovej vybydlenej barák. Ten rozhodně není, co hledáš.“

„Prosím… zaveď mě tam. Udělej to pro mne. Je to strašně, nesmírně důležité. Ani netušíš, jak.“

Uvažoval. Věděl, že je pomatená. Věděl, že potřebuje pomoc. Jenže v téhle chvíli nemělo cenu cokoliv hrotit. Když bude nejhůř, pomoc může přivolat i ráno.

„Pokusím se, ale nezaručuji, že to místo najdu. Opři se o mě.“

Společně klopýtali nocí. Na odměnu v tuto chvíli nemyslel. Vrtalo mu hlavou, cože to má za podivnou nádobu a co povídá o rodičích. Že by jí snad pomáhali utéct? Má to logiku? A kdo tedy vypsal odměnu?

I když tomu nevěřil, měli štěstí. Po chvíli se ocitli u zděné budovy s vybitými okny. Dveře byly vybité a chodba pokrytá střepy. Cítil zatuchlinu. Přes nevábný vzhled místa dívka zajásala.

„To je ono, tohle potřebuju. Pomůžeš mi do schodů?“

Vyšli do prvního patra. Osm prázdných pokojů, všude prach a zašlá špína. Tady mu pokynula, aby se zastavili.

„Víš, to, co se teď bude dít, ti bude připadat hodně zvláštní. Nenech se tím vyděsit. Hlavně nic nepodnikej. Slíbíš mi to, prosím? Záleží na tom můj život.“

„No dobře. Co bych taky podnikal?“

„Třeba zavolal ty, co mě hledají.“

„Ne, nemám zájem jim volat. Slibuju.“

„Dobře. Potrvá mi to jen dvě tři hodinky. Pak budu v pořádku.“

Pokusila si svléci mikinu, ale vykřikla bolestí.

„Ta zatracená ruka… sama to nezvládnu. Potřebuji tvou asistenci.“

„Dobře. Jak chceš. Budu opatrný, jestli tě to zabolí, promiň.“

S námahou ji přetáhl mikinu přes hlavu.

„Ještě halenku, prosím.“

„Nechápu. Vždyť je tu docela chladno.“

„Pro mne není. Dobře vím, co dělám.“

Během chvilky tu seděla jen v podprsence a s údivem pozoroval, jak si stahuje kalhoty. Pak přistoupila k batohu a vyňala nádobu s podivným živočichem. Než se nadál, byla úplně nahá. Jáchym na ni zíral a nevěděl, co si o tom má myslet.

„Není to tak, jak se zdá. Já tě nesvádím. Jenže se musím uzdravit, a tohle je k tomu potřeba. Uvidíš podivné věci, ale nenech se jimi zneklidnit. Jestli počkáš do konce, já ti všechno vysvětlím. Tentokrát už nebudu mlčet.“

Lehla si na studenou podlahu, odšroubovala poklop a z baňky vystřelily podivné zelené výběžky a pobíhaly jí po těle. Pak ji zastřela zvláštní zelená mlha. Říkala dvě, tři hodiny. Teď už nemůže odejít, chtěl tomu přijít na kloub. Sešel dolů a posadil se na schody. Přemýšlel o tom, co právě zažil. Připadalo mu, že spí, že je to jen podivný sen. V žádném případě neměl v úmyslu spojit se s těmi policisty, ani na ně neměl číslo. Teď pochyboval, zda to vůbec jsou policisté. Co když tady někde sídlí tajná organizace, která provádí nelegální pokusy na lidech? A jednou z obětí je právě ona dívka, která jim uprchla? Pak by dávala logiku vypsaná odměna. Slíbila, že mu řekne víc, tak se obrnil trpělivostí a čekal. Čas se neskutečně vlekl. Občas zašel nahoru, ale nic se nezměnilo. Dívka zůstávala zahalena v mlžném oparu. Když se ji pokusil oslovit, nereagovala. Vrátil se na zápraží a každou chvíli kontroloval čas.

Najednou zaslechl, že se někdo prodírá křovím a svítí před sebou mobilem. Vzápětí se před ním objevila Felicie. Zírala na něj stejně vyjeveně, jako on na ni.

„Co tady děláš, Jáchyme?“ zeptala se.

„Ty si pamatuješ moje jméno?“

„Jo, z té přiblblé hry. Neříkej, že taky hledáš tu holku.“

„To ne. Jen se mi ještě nechtělo spát. Rád se procházím noční přírodou. Nekoukej tak na mne, jo, je to divný, jsem divnej.“

„V pohodě. Já tě nekritizuju.“

„A kde ses tady vzala ty? Kdes nechala Tondu s Matyášem.“

Mávla rukou. „Netuším. Je mi to fuk.“

„Přece jste šli hledat tu holku. Kvůli odměně.“

„Jak to víš?“

„Zaslechl jsem vás před chatou. Ještě než jsem se vytratil.“ Uvědomil si, že během chvilky řekl více slov než za celý uplynulý měsíc.

„Kvůli odměně šli oni. Odpojila jsem se od nich. Matyáš je debil. Pořád mlel jenom o prachách, byl jima úplně posedlej. Ke všemu mne začal balit. O to jsem fakt nestála. Je přesvědčenej, že dostane každou holku, na kterou se podívá. Pohádali jsme se a já v té tmě zabloudila. Znáš cestu zpátky? Vůbec netuším, kde teďka jsem.“

„Já jen přibližně. Však se za nějakou hodinu rozední.“

„Takže ses rozhodl tady zkysnout až do úsvitu?“

„Nevím. Asi ne. Teprve se rozhodnu.“ Přemýšlel, jak by se Felicie elegantně zbavil. Jenže ho nic nenapadlo.

Za chvíli bylo ještě hůře. Zaslechli hlasy a mezi keři se objevila další světla. Během chvilky se vynořili Tonda a Matyáš. S překvapením hleděli na nesourodou dvojici.

„Co tu děláš, Felicie?“ vykřikl Matyáš.

„To tě nemusí zajímat. S váma. Vyslovila jsem se jasně. Mám ti to opakovat?“

„Takže tady s tím loserem? To sis teda pomohla. S ním si fakt užiješ. Ani si nepamatuju jeho jméno.“

„Nemusím se ti z ničeho zpovídat. Poradím si sama. Jdi do prdele Matyáši, i s tím svým kámošem. Myslíš si, že urážením lidí získáš nějaký body? Pak jsi u mě trapnej ubožák.“

„Krávo! Tu holku jste nezahlédli?“

„Já ji ani nehledal,“ odpověděl za ni Jáchym a nemusel lhát.

„To bys taky nezvládl. Chro chro,“ dodal Matyáš posměšně.

Matyáš se uraženě stáhl, mumlal si něco pro sebe a během chvilky s kamarádem zmizel v lese na opačné straně.

„Promiň. Tohle sis od něj nezasloužil. Za tu chvilku, co jsem s nimi šla, ho mám prokouknutýho až do morku kosti. Odpoledne se zdál ještě v pohodě. Jenže jak se nachlastal, už se neovládal a předvedl, jakej ve skutečnosti je. Už se nedivíš, proč jsem se od nich odpojila?“

„V pohodě. Já si to tak neberu. Ráno stejně jedeme domů. Ani mne to tady nebavilo. Původně jsem vůbec nechtěl jet.“

„Pořád je to nepřešlo,“ poznamenala Felicie. „Je to jako hledat jehlu v kupce sena. A mně se tohle nezdálo od samého začátku.“

Seděl mlčky vedle ní a přemítal, zda nemá s Felicií vyrazit do tmy a pokusit se najít chatu. Jenže pak se nikdy nedozví tajemství podivné dívky na útěku.

Felicie si opřela lokty o kolena a po chvíli začala dřímat. I Jáchyma se zmocňovala únava. Vtom za sebou uslyšel kroky. Vyskočil na nohy a ohlédl se.

Po schodech sestupovala dívka, přidržovala se chatrného zábradlí. Zamířil na ni baterku. Nemohl uvěřit svým očím. Neměla na sobě kouska oblečení, jako by zcela zapomněla na stud. Hlavně se však vůbec nepodobala se té, kterou zanechal nahoře. Byla o něco vyšší, vlasy měla kratší a barvy černé, nikoliv světlé jako předtím.

„Jsou tu střepy,“ vydechl Jáchym a ukázal na podlahu.

„Co to znamená?“ vyhrkla za jeho zády Felicie. „Kdo to je? To je snad tvoje holka?“

„Není to moje holka,“ zašeptal.

Dívka roztržitě pohlédla pod nohy a pak na své tělo.

„Ty tu nejsi sám?“ pronesla. „Promiňte… po tom restartu bývám trochu dezorientovaná… já se zapomněla oblíct… hned to napravím,“ a zmizela nahoře.

„Co to má znamenat, Jáchyme?“ divila se Felicie. „Koho tu skrýváš? Tak proto jsi šel sem? Vysvětlíš mi, o co jde?“

„Ona nám to vysvětlí,“ odpověděl rozpačitě.

Během chvilky se dívka objevila znovu, tentokrát v oblečení, byť notně pošpiněném. To jí však zjevně nevadilo.

„Vy jste tu byly dvě? Ty jsi nějaká její kamarádka? Jak to, že jsem tě neviděl přicházet? Skrývala ses tady?“ ptal se Jáchym.

„Já vím…dlužím ti vysvětlení… a vy… vůbec jste tu neměla být… je to chyba… prosím, hlavně vy dva… neudělejte nic nepředloženého.“

„Volám policii,“ oznámila Felicie a vytáhla mobil.

Vzápětí se zapotácela a telefon ji vypadl z ruky. Zavrávorala i ona dívka a jen s námahou se přidržela zábradlí.

„Prosím… napřed mne vyslechněte.“

„Co to bylo?“ vyrazila ze sebe Felicie. Ruka ji brněla a ač se snažila sebrat mobil ze země, prsty ji vůbec neposlouchaly.

„Omlouvám se… bylo to z opatrnosti. Tohle používám velice nerada,“ omlouvala se neznámá a sedla si na nejbližší schod.

„Teď už je to asi jedno, musím vám říci pravdu. Skutečně nepocházím z této planety. Není to výmysl, přísahám.“

„Tohle říkali o té uprchlici, že je blázen, že o sobě tvrdí, že je z vesmíru. Je pomatená.“

„Nejsem pomatená. Jen to neměl nikdo vědět. Všechno se podělalo. Pojďte nahoru. Nechci, aby nás tady někdo překvapil.“

Zapřela o dveře několik latí, povalujících se kolem. Kdyby chtěl někdo vniknout do objektu, hluk by ho prozradil. Celí dychtiví ji následovali do pokojíku, v němž se odehrála její záhadné přeměna.

 

*

 

Posedali v rohu místnosti pod oknem, aby je svrchu nebylo vidět. Z batohu vytáhla záhadnou baňku. „Tenhle geneticky vyšlechtěný tvor opravuje naše těla, když jsou poškozena. Nesmíme spadnout do péče vašich pozemských lékařů, protože naše tělesné anomálie by nás prozradily, a to by bylo zlé. Vypadám jinak, než mne vidíte, moje skutečná podoba by se vám nelíbila, byli byste v šoku, nejste na takové odlišnosti připraveni. Jistě i tebe, Jáchyme, překvapuje, proč vypadám jinak než před pár hodinami. Prošla jsem nutnou proměnou. Pronásledují mne a kdyby mne chytili, je se mnou konec. Tuhle novou podobu neznají, což mi dává velkou šanci uniknout. S vámi nemám žádné zlé úmysly, to rozhodně ne… to se týká jiných. Proto jsem se stala s rodiči v jejich očích nebezpečnou, určenou k likvidaci.“

„Tomu nerozumím,“ prohlásila Felicie. „Hledala tě policie, ukazovala nám fotku… ale na ní jsi nebyla ty.“

„To nebyli policajti… jen se za ně vydávali. Pronásledovali nás, já jediná jim utekla… proto mne hledají.“

„Je fakt, že byli divný. Ani se nepředstavili. Řekli nám, co už víš a taky že je na tebe vypsaná odměna. Kdo ji vypsal, to taky neřekli.“

„Povím vám svůj příběh, jste první pozemšťané, kteří si jej zapamatují. Už nemám proč jej skrývat. Zda mi uvěříte, či ne, to už nechám na vás. Z léčebny jsem neutekla, ale skutečně pocházím z jiné sluneční soustavy, tolik vzdálené od té vaší. Je to dávno, kdy naši krásnou planetu zničily zbraně nejnovější generace, proti kterým neexistovala obrana. Jeden z diktátorů rozhodl, že celá civilizace zemře s ním. Přežila jen hrstka z nás na stanicích na oběžné dráze, pouhých pár tisícovek. V hibernaci jsme bloudili vesmírem, než jsme objevili tuhle planetu, tolik podobné našemu zničenému domovu. Přistání nás přežila jen třetina, chtěli jsme se tu na trvalo usadit, splynout s vaší civilizací. Stát se nenápadnými, aby si nás nikdo nevšímal. Žít v klidu a bez problémů. Nikomu neškodit, nikomu neohrožovat. Vnímali jsme vaše problémy, tak podobným těm na naší rodné planetě. Boj o moc, nesnášenlivost. Postupem času některé z nás napadlo, že jsme přece na vyšším vývojovém stupni a máme právo řídit život na vaší Zemi tak, aby se nevymknul kontrole. Abyste nedopadli tragicky jako my. Druzí, včetně mých rodičů, nesouhlasili. Je to přece vaše planeta, nemáme právo zasahovat pozemšťanům do života, tvrdili. Po přistání jsme občas udržovali styky mezi sebou, přestože nás dělily velké vzdálenosti. Jenže časem mezi námi začalo docházet k rozkolům. Nejradikálnější z nás se zformovali a vytkli si za cíl nahradit některé vaše zlé vládce, a tak zajistit trvalý mír na planetě. Uměli bychom to, dokážeme měnit naše těla a vytvořit ze sebe duplikáty kohokoliv, dokážeme vstupovat do vaší mysli, používat hypnózu, byť je pro nás vyčerpávající. Táta tvrdil, že myšlenka je sice hezká, jenže nebezpečná, protože se dá snadno zneužít. Já to zpočátku nechápala, ale teď vím, že měl naprostou pravdu. Mysleli jsme, domnívali jsme se, že nás tahle lekce jednou provždy vyléčila z mocenských choutek, z touhy dobývat, rozpoutávat války. Vždyť si to všechno pamatujeme, zánik naší planety, nekonečné putování vesmírem. Bohužel se to stalo znova a zase, a to je nejhorší,“ dodala trpce.

„Jak to myslíš… stalo se zase?“

„Oni ten projekt uskutečnili. Začalo to nenápadně, v některých zemích. Podařilo se jim infiltrovat do nejvyšších vrstev politiky. Nahradili jisté diktátory replikanty, sebou. Nikdo nic nepoznal. Jenže se nic nezlepšilo. Naopak. Byli ještě horší, rozpínavější. Okusili moc a už se jí nevzdali. Místo aby hasili konflikty na planetě, ještě je rozdmýchávali. Navíc se postavili proti sobě. Každý chtěl urvat co největší krajíc. Dostávali se do pozic i v zemích, kde bylo dosud bezpečno. Proto se mí rodiče angažovali. Snažili se tomu zabránit, nezůstali ve své aktivitě sami. Jenže tím jsme se pro naše radikály stali nebezpečnými. Když prozíravější z nás začali mizet, pochopili jsme, že i nám hrozí nebezpečí. Museli jsme uprchnout, dokud byl čas. Bohužel nás za poslední chvíli zaměřili. Pronásledovali nás, stříleli po nás a my se vybourali v autě. Rodiče byli těžce zranění, řekli mi, že je nalákají na sebe a já musím utéct. Jenže oni po mně jdou. Ti, co se představili jako policajti, patří k nim. Jsou to replikanti.“

„Fantastická historka,“ pronesla Felicie. „A proč to někde nezveřejníš, ať se lidé dozvědí, jaké nebezpečí jim hrozí? Tak by se přece dalo lecčemus zabránit.“

„Jak si to představujete? Vy lidé jste sice neobyčejně kreativní, ale zároveň povrchní. Všechna média máte na sítích, nikde jinde. Každý si tam může napsat cokoliv, seriózní redaktoři vás moc nezajímají. Nudí vás. Většinou preferujete pitomosti, preferující senzace. Už nerozeznáváte, co je pravda a co lež a většinou je vám to fuk. Máte tam tolik hloupých konspiračních teorií, že ta naše by se zařadila mezi ně a zanikla by ve všeobecném šumu. Navíc vy lidé nestojíte o zodpovědnost. Stačí vám, když má někdo naslibuje cokoliv, i když jsou to nereálné pitomosti, jste rádi, když někdo řekne, že se o vás postará. A taky na vás působí, když můžete někoho nenávidět, stačí jen prstem ukázat a hned se přidáte. Věřte mi, oni vás mají důkladně prostudované, přesně vědí, co na vás platí. Ano, já jsem jiná, než vy lidé, mohu to snadno dokázat, ale kdybych se takhle odhalila světu, vzápětí by mne zlikvidovali. Takže nemám jinou možnost, než se skrývat.“

„A jak dokážeš, že zrovna ty mluvíš pravdu?“ nedala se Felície.

„Mluví pravdu. Já viděl její přeměnu,“ podpořil dívku Jáchym.

„A co tedy chceš dělat?“

„Počkám do úsvitu. Pak se pokusím najít své rodiče. Snad je ještě nepatrná naděje, že se jim podařilo vyváznout. A jestli ne… musím se s tím vyrovnat,“ zachmuřila se.

„My jsme se ti představili… ale jaké je tvé jméno? Prozradíš nám ho?“ zeptala se Felicie.

„To by vám nic neřeklo, ani byste ho nedokázali vyslovit. Tady na Zemi jsem jich vystřídala více. Dokonce se do mne před lety zakoukal jeden kluk, hodně mi pomohl. Tehdy jsem byla Valérie. Nyní Veronika. Ale jméno je pro mne nepodstatné. Je jen prázdnou slupkou.“

Ještě prohodili pár slov a pak je definitivně přemohla únava.

 

*

 

První procitl Jonáš. Vybitými okny prosvítaly první sluneční paprsky a z venku se linul ptačí zpěv. Nic nepřipomínalo noční dobrodružství. Připadalo mu, že všechno byl jen takový těžký sen po probdělé alkoholové noci. Neznámá dívka se pohnula a rozhlédla kolem sebe.

„Musím jít. Tady se s vámi rozloučím,“ řekla.

„Co máš v úmyslu?“

„Napřed najít místo, kde nás napadli. Podívat se, jestli rodiče čirým zázrakem přežili.“

„Pomůžeme ti. Na chatě musíme být do deseti. Času dost,“ navrhla Felicie.

Vesmírná dívka k sobě přitáhla batoh, jako by byl nějakým svatým grálem. Láskyplně jej otevřela a vzala do rukou onu baňku, která ji vyléčila a změnila. Tvor se držel u dna a nereagoval.

„Vzbudí se jen tehdy, když ho potřebuju,“ řekla na vysvětlenou. „Bez něj jsem ztracená.“

To nebylo vše. Vytáhla hnědé pouzdro, připomínající ragbyový míč, jehož vnitřek včera nespatřil. Otevřela jej a uviděli kožovité nazelenalé pulsující vajíčko. Něco v něm bylo, jakýsi zárodek, ale dívka je vzápětí skryla.

„Můj poklad,“ zašeptala.

„Co to bylo?“ zeptal se Jáchym.

„Bude z něj moje sestra. Víte, máme hodně složité rozmnožování. Podaří se jednou za mnoho let. Rodiče mi ji svěřili a já se o ni postarám. Ale teď už musím jít.“

Za denního světla se orientovali mnohem lépe. Vyrazila na jistotu, cestou se neustále ohlížela kolem sebe v obavě, že narazí na své pronásledovatele. Pozorně sledovala kraj silnice. Na jednom místě se zastavila.

„Tady to bylo,“ řekla. Když se bedlivěji rozhlédli, spatřili několik kovových úlomků roztroušených u krajnice a sotva znatelnou stopu od oleje.

„Tady to bylo,“ opakovala dívka a smutným pohledem pátrala po okolí. Když se v dálce objevilo auto, ihned skočila za strom. Procházela obilím, pozorně hledíc do země.

„Nechceš je zavolat jménem? I když si myslím, teda když je pronásledovali, že jsou už určitě někde daleko,“ prohlásil Jáchym.

„Hele, lidi, tady je něco divnýho,“ vykřikla Felície, která byla jen pár metrů od nich. Vmžiku k ní přiběhli.

Felicie hleděla na zvláštní zbytek rosolovité zelenkavé hmoty, pozvolna se vsakující do půdy. Kousek od ní se nacházela ještě jedna, podobná.

Dívka zoufale vykřikla a sklonila se k zemi.

„Co to je?“ ulekla se Felície.

„To jsou oni, mí rodiče. Dostali je oba. Jsou mrtví.“

„Tohle jsou…“

„Ano, jejich pozůstatky. Máme jinou strukturu těl než vy. Prostě se po smrti vytratíme. Rozpustíme. Nic po nás nezbude.“

V jejich očích viděli neskonalý žal.

„To je nám moc líto,“ řekl Jáchym a Felície se přidala.

Chvíli si tak hleděli mlčky do tváří, připomínajíc sousoší na konci civilizace.

„Musím jít. Tady už nejsem nic platná,“ řekla posléze dívka.

„Co teď budeš dělat?“

Pokrčila rameny. „Nějak si poradím. Vytvořím si novou identitu, což nebude problém. Uchýlím se někde daleko, kam zapadnu a nikdo mne tam nebude hledat. Stanu se znovu neviditelnou. Nestojím o další setkání se svou rasou, s těmi, co se tak zpronevěřili svému svědomí. Možná se spojím s někým z našich, z těch rozumných, ještě nevím. Nebojte se o mne, já se nějak protluču. Každopádně vám děkuji za vše. Budu na vás vzpomínat do konce života. Ještě jednou děkuji, že jste mi tak nezištně pomohli.“

„Moc jsme ti teda nepomohli. Jen jsme se o to pokusili,“ přiznal Jáchym.

„Opravdu jste mi pomohli.“

„Jak získáš novou identitu, Když jsi teď vlastně Nikdo?“ zeptala se Felície.

„To není problém. Jako vždy. Dokážu lidi zhypnotizovat, není těžké se nabourat do vašich systémů. A nebudu sama.“ Pohladila batoh. „Budu mít sestru, postarám se o ni. Budeme si oporou.“

„Uvidíme se ještě někdy?“

„Není to pravděpodobné. Takže nejspíš nikdy.“

„I tak jsme rádi, že jsme tě poznali.“

„Teď je ta chvíle, kdy jsem těm, co odhalili skutečnost, hypnózou vymazala paměť. Vám to neudělám. Jednak na to po přeměně nemám dostatek sil a také… proč bych to dělala? Ať aspoň někdo zná pravdu. Držte se. A nedopusťte, abyste jako lidstvo podlehli diktátorům. Získávají moc tak snadno. Přitom stačí jediné, udržet zdravou mysl, nenechat se zblbnout. Bez pomocí ostatních by se k moci nikdy nedostali.“

„Budeme na to myslet. Dáme si pozor.“

Jáchym ji objal a pak i Felície. Zamávala jim na rozloučenou. A pak ještě několikrát. Než se jim definitivně ztratila v lese.

„Pojď, vrátíme se na chatu. Sbalíme se a odjedeme. Nechci tu být ani o minutu déle.“

„Já taky.“

 

*

 

Nazpátek pokračovali po silnici. Cestou pocítil potřebu si odskočit. Omluvil se Felícii a odběhl co nejdál do lesa. Když se vracel, přistihl ji s mobilem u ucha. Zrovna hovor ukončila. Když ho spatřila, zatvářila se tajemně.

„Hádej, co mne napadlo,“ zahlásila. „Našla jsem si na mobilu telefon na nejbližší policejní stanici. Tak jsem jim řekla, že na tu pohřešovanou jsme nikde nenarazili.“

„A co?“

„Mysleli si, že si z nich dělám prdel.“

„O ničem nevěděli.“

„Jasně že ne. Navíc by prý neposílali hlídku na výjezd, kdyby nedostali hlášení, že pohřešovanou osobu někdo viděl. Mají systém, který je informuje, pokud se někdo pohřešuje, ale nikoho takového hlášeného nemají. O nějaké autonehodě nevěděli vůbec nic. Tak jsem řekla, že si z nás asi někdo vystřelil a my mu na to skočili a omluvila se.“

„Ti tři, to byli ti vrazi.“

Nahmátl Felíciinu dlaň. Potěšilo ho, že se nepokusila vyklouznout. Naopak mu ji ještě pevněji sevřela.

„Bude to naše tajemství. Nepovíme o něm živé duši,“ pronesl.

„Jsem pro. Nikdo krom nás se ho nedozví.“

„Už ať jsme na chatě. Sbalíme se a odjedeme. Nechci tu být ani o minutu déle.“

„Já taky. Pak… uvidíme se na přednáškách.“

„Jestli o to budeš stát. To víš, jsem samotář, takový nudný patron,“ usmál se.

„Nudný patron? Co to kecáš? S tebou jsem prožila nejzvláštnější dobrodružství svého života. Takže nepochybuj, že se na tebe budu těšit.“

 

*

 

Konečně zahlédli odbočku k chatě. Většina studentů už byla sbalená a odcházela k autobusové zastávce.

Svátky, nesvátky, kdosi je za vrátky,“ pomyslel si a v duchu si promítl obě tváře nešťastné vesmířanky. Kdepak by mne napadlo, že za těmi vrátky bude zrovna ona. Vybavoval si, co ho předtím trápilo a bylo mu stydno. Vždyť to byly úplné pitomosti. Jak malicherné se mu nyní jevily jeho strachy. Že nezapadne. Že není společenský. Ona to má mnohem těžší, musí si se vším poradit sama, postarat se o svého budoucího sourozence, skrývat se před vlastními. Nestěžuje si, bojuje. Ze srdce ji přál, aby se jí útěk podařil a ať se jí splní, po čem touží. S hořkostí si uvědomil, že se to nikdy nedozví. A také pocítil naději, že se snad dokáže zbavit své sociální nejistoty. Dnešní noc mu hodně pomohla. Prozradila mu hodně i o sobě. Na co si vlastně stěžuji, pomyslel si. Vždyť je to směšné. Není lepší hodit všechnu tuhle veteš za hlavu?

Než dorazili k chatě, objal Felícii a pak ji zkusil políbit. Polibek opětovala s nečekanou vášnivostí. Bral to jako začátek nové, hezčí kapitoly svého života.

---