Zametač odpadků

Když byl malý, vyprávěla mu maminka pověst o jednom království, na jehož dvoře žili tři nerozluční přátelé.

Král, umělec a rolník.

Všichni tři milovali divadlo.

Jednou se domluvili, že si zkusí prohodit role. Náramně se jim to líbilo, a tak se rozhodli v tom pokračovat. Časem se ze zvyku stala tradice. Naučili se tím vážit si politiky, umění i fyzické práce.

Jediný problém byl v tom, že ostatní přestávali rozeznávat, kdo je kdo...

-

Jmenoval se Zdeněk Brett, toho času zametač odpadků místní nemocnice. Zmíněná pověst mu pomohla přečkat období zmaru.

Bylo to rychlé a bezbolestné, jak se to tehdy semlelo. Mohl si vybrat i jiné podobné obory. Ale nakonec si vybral ten, kde měl nebe nad hlavou, a pocit volnosti alespoň vzdáleně připomínající svobodu. Nadále však zůstal zaměstnancem okresního ústavu národního zdraví.

Neprotestoval. Odpor vyjádřil po svém. Se změnou pracovní náplně změnil svůj zevnějšek. Nechal se zarůst. Jeho veliká hříva stříbrných vlasů přecházela do dlouhého, šedivého plnovousu, že po čase nebyl k poznání a budil zdání divocha. Personál nemocnice se nadále měnil a po určité době se na jeho původní činnost zapomnělo. Zaměstnanci se od něho odvraceli. Pro ně už to byl jiný člověk. Mnozí; často i z řad ctihodných lékařů; jím pro tu jeho nynější práci pohrdali. Prý klesl až na samé dno. Zametač. Zvláštní úkaz. Svérázný samotář a podivín, ne-li blázen.

Ale co? Jemu to nevadilo. Ponechal si svou hrdost a trpělivost. Práci vykonával jako vždy svědomitě a nestyděl se za ní. Sám na ni pohlížel docela odlišně. Viděl v ní krom jiného i dávku filozofie a bohémství. Co druhým unikalo, jeho obohacovalo. A oni se tomu divili a kladli si otázku: Je vůbec možné, aby si zametač odpadků vážil své práce?

Všem posměškům navzdory jim dokazoval, že možné to je.

Staral se o chodník před nemocnicí a prostranství za vstupní bránou. Každý den ráno v šest hodin se přišel převléknout do skladu. Vyzvedl dvoukolovou káru; ze stran orámovanou dřevěným bedněním; a pěkně ošoupanou uhelku s koštětem. Začínal vždy odspodu, od začátku nemocniční zdi. Tam souběžně s ní začínala i platanová alej s chodníkem uprostřed. Kdejaké smítko ze stromů, všechno, co přivál vítr, smetl na lopatu a vysypal do vozíku. I to, co odpadalo od lidí, veškeré papíry, vajgly, prázdné krabičky od cigaret a od sirek, sprosté nadávky, hanlivé vzájemné urážky, všechno svinstvo se do káry vešlo.

Sám v nemocnici znal kdekoho. Pozoroval jak mění tváře podle toho koho potkají. Leckterý jako květ hortenzie. Když procházeli kolem něj, on je pozdravil a oni nějak reagovali. Občas i uctivě odpověděli.

Většinou jim za odpověď ani nestál, a on se na ně nezlobil, neboť si ji od nich ani nijak nepřál.

K doktorkám sestřičkám i uklízečkám byl ke všem stejně galantní.

„Uctivě se klaním, Helenko...“

A ony mu odpovídaly rády. Líbilo se jim, že se k nim choval slušně.

Často si u práce zpíval své vlastní blues, a jestliže mu někdo neodpověděl na pozdrav, zavrčel mezi slovy textu neslyšně neslušně: „Trhni si nohou chachare.“

Někteří o něm prohlašovali, že to nemá v hlavě v pořádku, a vůbec je nezajímalo, co si myslí on.

Jednou mu ředitel nemocnice po někom vzkázal, že budí pohoršení a že se má nechat ostříhat. Na to však nedbal.

„Procházku neberu na vědomí,“ opáčil. 

Bez zametače si to zkrátka nikdo nedokázal představit. Patřil k chodníku a jeho přítomnost na něm brali všichni za samozřejmost. Něco jako součást nemocničního folklóru.

Nejvíc práce měl na podzim a v zimě. V zimě padal sníh měnící se v bláto a na podzim listí. To bylo vůbec nejhorší. Z mohutných platanů se ho chumelilo. Zvlášť za větru. Musel mít přesčasy, aby to stihl. Než došel z jedné strany na druhou, byl chodník zase plný.

Vyvrcholení jeho práce nastávalo obvykle začátkem listopadu spolu se silným větrem. Přišla skutečná sezóna. Naráz spadly haldy listí, které se předtím nechtělo pustit. Potom mu práce zase ubyla a on se mohl chvílemi mrknout do korun a pozorovat ptáky.

Oblíbil si zvlášť havrany. Ti domácí odlétali na zimu na jih, aby je vystřídali celé kolonie těch, co přilétali ze severu a přinášeli mráz. Stromy se jimi černaly. Řvali jak pominutí a přitom na celou ulici hezky zvysoka káleli. Nezazlíval jim to, chovali se přirozeně. Naopak si je oblíbil. Byli pro něho zosobněním svobody. Říkal, že jsou to Charónovi poslové z druhé strany. Až přijde čas, poletí tam jeho duše s nimi...

-

V tom památném roce se stalo cosi zvláštního. Havrani ze severu se na obvyklém místě neuchytili. Neměli klid, a tak odletěli až dál za město. Ulice byla tentokrát přeplněná lidmi, kteří je překřičeli. Bylo jich ještě mnohem víc než havranů a mnohem víc řvali. Provolávali různá hesla a požadovali změnu. Všichni všeho nechali a šli do průvodu. Brett odhodil lopatu a přidal se k nim.

Bouřlivé kvašení trvalo asi týden, než se zklidnilo, a dál už jen probublávalo. Zametač se vrátil na chodník, sebral lopatu a dál vykonával svou práci.

Na začátku nového týdne mu nečekaně kdosi poklepal na rameno a pozdravil ho. Byl to Hynek Heger v celé kráse.

„Hynku, ty ses vrátil?“ vykřikl radostně, až se mu z očí pronikly slzy dojetím.

„No jo no, časy se mění, pustili mě. Sháním lidi. Přišel jsem ti nabídnout práci.“

„Mně?“

„Byl jsi přece na oddělení pediatrie nejlepším chirurgem.“

„To už je ale dávno. Nevím zda bych to s nimi ještě uměl, a za pár let jdu do penze.“

„Na to ti neskočím, jsme přeci stejný ročník,“ usmál se Heger. „Nemůžeš mě nechat ve štychu, Zdeňku. Můžeme to tu doklepat spolu, nemyslíš?“

„Určitě jsem ztratil jistotu v ruce.“

„Podle toho jak si stiskl tu mou ji máš stále stejně jistou a pevnou. Ale samozřejmě tě nejdřív pošlu na školení.“

„Tak zkusit to mohu. Kdy mám nastoupit?“

„Nejlepší hned zítra.“