Spřízněná duše

Bylo to krásné.

Každý smích, každý pohled,

každé ticho, které mezi námi neznělo prázdně.

Nepotřebovali jsme být “pár”,

abych tě miloval.

Nepotřebovali jsme vlastnit čas,

abych si tě pamatoval navždy.

Bylas světlo,

co mi ukázalo, jak vypadá čistá blízkost.

A i když jsi odešla,

něco z tebe tu zůstalo.

Ne ve věcech.

Ne ve fotkách.

Ale v tom, čemu jsem vždycky věřil —

že spřízněné duše se neztrácejí.

Ani smrtí. Ani časem.

Cítím tě.

Někdy ve snu,

někdy v hlase,

někdy v myšlence, která přišla odnikud

a přesto přesně vím, že je tvá.

Věřím, že se potkáme.

Možná v jiném čase.

Možná v jiném těle.

Možná bez jmen, bez minulosti, bez plánů.

Ale poznáme se.

Tak, jako jsem tě poznal tehdy.