Tělo mé, roztrhni se

na stole je tělo —

ne chléb.

ne symbol.

jen maso,

které tepe mezi pouty.

 

šlehání,

ne pro pokání —

pro radost.

a každý úder

je modlitba s jazykem venku.

 

beránek hoří v troubě

a páchne jako kůže po vosku.

nikdo ho nesní —

obětoval se už stokrát,

ale teď je jen ozdoba,

dekorace v domě bez víry.

 

všichni jsou nazí,

kromě masky,

která má trnovou korunu.

 

„vezmi a jez,“

říká dívka se svorkami na prsou.

víno je krev,

ale ze špatného těla.

a pije se z číše,

ve které se topil hmyz.

 

vzkříšení je orgasmus,

co nepřijde.

jen další ukřižování —

hlavou dolů,

s roubíkem z mechu

a špejlí v oku.

 

třetí den je jen výmluva

pro návrat k hříchu,

který už dávno nechutná

jako pokušení,

ale jako rutina.

 

a všichni slaví.

protože je přece

„ten čas“.

čas přetvářky,

hniloby pod lakem vajíček,

čas pro šlehače a trny

v jednom setu.

---