Hostina Králů podsvětí

Silas alias Snake sedí na svém trůnu ve středu rozlehlé jídelny. Stůl, dost dlouhý na to, aby se u něj mohla konat královská svatba i s dvorním orchestrem, je obsypán delikatesami, za které by se nemusela stydět ani Britská královna. Svíčková z jatečného býčka krmeného s mateřskou láskou. Křepelky plněné foie gras. Kaviár z belugy servírovaný na perleti. Zaječí hřbety uzené za studena. Sýry starší než velký požár v Londýně. Pečivo čerstvé jako první hřích v ráji. Cena takového menu převyšuje roční plat většiny poctivých Britů. Ale dnes tu nesedí hromada hostů.

Jsou tu jen dva. Silas – vládce stínů. A sir Leonard Leo Crawey – Komisař Metropolitní policie Londýn. Vřed Anglie, jak ho Silas rád nazývá ve své hlavě.

Komisař Leo se kymácí na židli, která pod ním sténá jako týraná gejša. Břicho se mu přelévá přes stůl, visí do prostoru jako přezrálý meloun navlečený v policejní uniformě. Košile na něm napjatá jako plachta na pirátské lodi. Svíčkovou krájí se stejnou jemností, s jakou se bourá starý kravín. Tříská nožem do porcelánu a chlemtá víno tak, že by se francouzský vinař oběsil na vlastní vinici. Mastné pysky si otírá o rukáv saka, na kterém už dávno vybledly zlaté výšivky jeho policejní prestiže pod vrstvou omastku a nevkusu.

„Silasi…“ zabručí s plnou hubou, krůpěj másla mu stéká po bradě jako vosk z hřbitovní svíčky. „Miluju ty tvoje hostiny… To je jako žrát v nebi. Ale bez těch otravných andělů.“ Vezme kaviár, nahrne ho na opečený toust a nacpe do sebe jako čipsy u televize.

Silas se usměje. Elegantně. Chladně. Jako had, který ví, že myš právě vstoupila do jeho pasti a ještě si to užívá. „To jsem moc rád, že ti chutná můj věrný příteli. Však si to všechno zasloužíš. A navrch ti ještě nasypu pořádnou kopici zlaťáků. Až se tady pěkně nacpeš, ty starý čuňě.“ Plácne Lea po břiše. To se zachvěje jako želatinový dort na vibrační desce. 

„Tak co říkáš, Leouši… Přesuneme se do sálu. Dáme si doutníček, pořádnou whisky a dohodneme ten převoz sněhu od naší drahé Ledové Královny Stewardové.“

Leo konečně položí příbor. Zaslintaný ubrousek nechá padnout na zem. „S tebou je vždycky radost obchodovat, ty jeden slizkej hade,“ zahýká a poplácá Silase po rameni. Těžce se zvedá ze židle, jako by prožíval svůj vlastní porod. Při pohybu funí jak přetopená parní lokomotiva.

Ještě zamíří ke stolu a na stříbrný podnos nahází krevety, plátky uzeného z jelena, sýry, kaviár, hrst pečiva a celý plát lanýžového másla. Okraje podnosu přetékají až jídlo padá na zem. Leo v něm šlape jako selka v kyselém zelí. Vezme načatou láhev luxusního červeného vína a pořádně se napije. Odříhne si jako ucpaný odpad ve vaně a řekne. „Člověk nikdy neví, kdy ho to při vyjednávání přepadne.“

Odcházejí z jídelny jako groteskní duo. Silas – tichý, smrtící stín. Leo – chodící vepřová slanina v policejní uniformně.

Za nimi zůstává stůl, který nikdy nepřivítal víc než deset hostů. Ale krve na něm je tolik, jako by na něm ležely všichni vojáci kteří padli v bitvě u Towtonu.

A v sále už čeká další akt. Doutník přátelství, v němž se bude místo tabáku spalovat morálka. A zátka od whisky se obtiskne jako pečeť na smlouvě s ďáblem.