Na konci světa (povídka na téma "Psi sa bránia útokom"

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jako každá pohroma, o které nic netušíme do chvíle, než s razantní brutalitou rozrazí dveře a vrhne nás do zcela změněného světa. Jenže tohle nebyla přírodní katastrofa, tohle bylo dílo lidí, kteří se neštítí ničeho. Hlomoz v ulicích a na nebi jim definitivně přerval spánek a celé vyděšené předčasně vyhnal z postelí. Chovance dětského domova na Světlé ulici, kterému se přezdívalo Sirotčinec na konci světa, protože se nacházel až na samém okraji města. Tam dál už byla pustina, sem tam nějaká vesnice, kopce, blata a hranice.

Začalo to v noci. Z postelí je vyhnal nepředstavitelný rachot. Těsně nad domy prolétla letadla a vzápětí se ozvaly výbuchy. To padaly bomby, poblíž spatřili ohnivý sloup šlehající k nebi, z něhož vystupoval černý dým. Většina dětí vyběhla na chodbu, kde je zastihly vychovatelky, ještě v nočních košilích.

„Bombardují město!“ vykřikla nejstarší z nich, Naďa. „Rychle poběžte, musíme dolů do krytu! Nepřevlíkejte se, na nic není čas!“ apelovala.

Lubor vyhlédl z okna. Zpozoroval záblesky nad jižní části města a pak kousek na západ, kde stávala katedrála. Teď její obrys neviděl. Zmizel.

„Jděte odtam, rychle, všichni!“ vykřikla Naďa, přiběhla k nim a začala je odstrkovat od oken.

„Co se děje?“ odvážil se zeptat Lubor.

„Napadli nás… armáda sousední říše. Přes hranice jedou tanky. Během chvilky mohou být tady. Je to nebezpečné, pospěšte!“

Běželi po schodech dolů, v panice do sebe naráželi, sráželi se s dalšími dětmi, které zrovna vybíhaly z pokojů. Naďa stála uprostřed schodiště jako ostrůvek zmítaný bouří a ukazovala, kam jít. Pro křik nebylo slyšet jednotlivá slova.

První řady už dospěly do suterénu. Dveře krytu byly otevřené, vrhnuli se dovnitř. Tam na ně čekala vychovatelka Jana.

„Posaďte se a zůstaňte v klidu. Všechno bude v pořádku!“ volala. Lubor však v jejích očích viděl strach. Je mu sedmnáct, tak ho nikdo nebude oblbovat, že se nic neděje. Hned mu bylo jasné, že přichází něco zlého. Moc zlého, co změní úplně všechno.

V patách měl svého nejlepšího kamaráda Víta. Posadili se na kamennou podlahu do rohu místnosti. Lavice nechali těm nejmenším, které vychovatelky, jediné tři, co měly noční službu, marně utěšovaly.

Místnost spoře osvětlovaly čtyři žárovky, jejichž bledé, přízračné světlo tísnivou atmosféru ještě prohlubovalo. Byli natěsnaní ve skupinkách, domov se staral o asi osmdesát dětí. Těžké železné dveře se zavřely a vzduch postupně ztěžkl. Ventilace sice fungovala, ale v provozu nebyla celá léta. S ulicí spojoval kryt úzký světlík těsně pod stropem. Zpoza zaskleného okénka k nim doléhaly dunivé, strach nahánějící zvuky. K ránu se stěny rozvibrovaly, jako by přicházelo zemětřesení. Pak zaslechli i střelbu. Přímo nad nimi na ulici.

Záhy vypadla elektřina. Správce se o čemsi dohadoval s vychovatelkami, a nakonec proklouzl dveřmi ven. Vrátil se během chvilky. Lubor seděl poměrně blízko, a protože všichni se ze strachu ztišili, pochytil jeho slova.

„Generátor jsem nastartoval, po této stránce je to v cajku. Elektřina je to nejmenší, s čím si můžeme dělat starosti. Na silnici jsou tanky. Všude se hemží vojáci. Ven jsem se neodvážil, stačil mi pohled z okna. Je slyšet samopaly. Lidi jsou zalezlí, každý se bojí vystrčit nos. Netuším, jestli ta kolona jen projede, nebo se tady usídlí.“

„Co budeme dělat?“

„Navrhuju počkat, jak se to vymrví. Jsme dětský domov, žádný strategický cíl, na nás určitě nemají spadeno. Netuším, co z toho všeho bude, jak odpoví naše armáda. Tady jsme zatím v bezpečí.“

„Jenže děti potřebují jíst. Od noci se skrýváme. Každý je vystresovaný. Měli bychom zajít do kuchyně a něco připravit. Jinak to bude jen horší.“

Ještě chvíli si vyměňovali názory. Pak Naďa přistoupila k Luborovi a pokynula, aby šel za ní ke dveřím.

„Lubore, jsi tu nejstarší, důvěřuji ti, vezmeš si to na chvíli na starost, ano? Zůstaňte v krytu, nikam nechoďte a čekejte. Doneseme vám něco k jídlu, žádný strach, ve skladu máme zásoby na tři čtyři dny. Taky se pokusíme někam dovolat. Hlavně nedělejte žádné blbosti, ať se děje, co se děje. I kdyby se něco zvrtlo, jste děti, vy je zajímat nebudete.“

„To si jako vážně myslíte, že všechny udržím na uzdě?“ zeptal se pochybovačně.

„Kamarádi ti pomůžou. Stačí, když pohlídáte dveře. V žádném případě nechoďte za námi. Rozumíš? V žádném případě!“

„Co když se nevrátíte?“

„Vrátíme. Jak říkám, vy se nemáte čeho obávat. Je to jen tak pro jistotu.“

Na jednu stranu mu lichotilo, že dostal takovou důvěru. Jenže sotva odešly, přepadl ho o to větší strach. Zvláště když je vzápětí ohlušila silná detonace, až se zdi zatřásly. Zase slyšeli střelbu a také děs nahánějící rachot projíždějících tanků devastujících dlažbu. Zoufalé výkřiky, další dávka ze samopalů a několik z tankového kanónu. Jedna nejspíše trefila některý z domů, protože následoval hluk hrouceného zdiva. I když je lákalo zjistit, co se venku děje, ze samého strachu couvli od světlíku co nejdál.

Konečně se objevily vychovatelky Naďa a Terezie a na tácech přinášely namazané krajíce chleba a čaj. Snažily se ovládat, ale slzy v jejích očích se nedaly skrýt.

„Netlačte se, na všechny se dostane,“ upozorňovala Naďa. Lubor si prorážel cestu k nim.

„Jak to vypadá?“ zajímal se.

Položila mu ruku na rameno a odvedla ho do rohu.

„Prosím, buď statečný, spoléhám na tebe. Potřebuju, abyste vy starší zabránili panice. Hlavně se ztište. Zatím jsem se nikam nedovolala, mobilní síť je mimo provoz, což se dalo čekat, ale nefungují ani pevné linky. Teď to nikdo neopraví, ale naši o nás dozajista vědí. Dopadne to dobře, uvidíš.“

Posledním slovům nevěřil ani za mák.

„My se teď vrátíme do jídelny, připravíme jídlo a raději sem přeneseme všechny zásoby. Viděla jsem z okna, jak vojáci rabují okolní domy, tak nechci riskovat, že vyplení i náš sklad. Jak budeme připraveni, pomůžete nám jídlo přenést sem.“

„Dobře. Co ta střelba?“

„To neřeš. Vezmi si chleba a čekej.“

Znovu osaměli. Čas ubíhal, každá minuta se zdála věčností. Pak zaslechli kravál, další střelbu, velice blízko a výkřiky tlumené železnými dveřmi.

„Tiše,“ napomenul je Lubor a překřikování přešlo v tlumený šepot. Ozvaly se prudké rány na dveře a křik. Povely v cizí řeči. Couvli až úplně dozadu.

Po chvilce ticha výbuch vyvrátil dveře z veřejí, s rámusem přistály na podlaze. Místnost zahalil dým a dovnitř vtrhla rota vojáků se samopaly v rukou. Nahnali je to kouta a vykřikovali něco v řeči, které nerozuměli.

„Prašiví psi, švábi a štěnice, tak nám nadávají,“ špitl mu do ucha Vít, který ovládal jejich řeč.“

Do místnosti vstoupil nejspíše jejich velitel, protože měl na ramenou nejvíce frček.

„Přišli jsme vás osvobodit. Tohle je naše země a vy patříte k nám,“ pronesl v jejich mateřštině. Vystupoval sebevědomě a šel z něj strach. Měl řídnoucí světle hnědé vlasy, špičatý nos a nepříjemný pichlavý pohled šedých očí. Působil jako člověk, který se za celý svůj život ani jednou neusmál.

„Nikomu nepatříme, hajzle,“ pronesl Leoš.

Velitel ho zaslechl a zastavil se u něj.

„Cos to řekl?“

„Že tady nemáte co dělat,“ nedal se Leoš.

Vedle velitele vystoupil další voják a bez rozpaků udeřil chlapce pažbou přes tvář.

„Takhle dopadne každej hajzl, kterej si na mě otevře hubu,“ hřímal velitel. „Příště tě čeká kulka jako každého zkurvenýho nýmanda, kterej nechápe, kde je jeho místo. Dobře si to zapamatujte. Vy všichni!“

Dva kamarádi mu pomáhali ze země a jedna dívka se mu pokoušela kapesníkem setřít krev z tváře. Leoš křivil tvář bolestí a odstrkoval je.

Vzápětí se mezi dveřmi objevila Naďa. Vypadala hrozně. V ušmudlané tváři byly znát stopy slz, měla rozražený ret a potrhané šaty. Lubor si všiml, jak se jí třesou ruce. Chtěl si s ní promluvit, neměl šanci k ní proniknout.

Vojáci na ně dál mířili zbraněmi, takže se neodvažovali ani pohnout. To nás chtějí postřílet? K čemu by jim to bylo? pomyslel si Lubor.

„Přišli jsme vás osvobodit. Měli byste nám děkovat, parchanti. Teď tady budete v klidu čekat a držet huby. Pokud usoudím, že jste to pochopili správně, nikomu se nic nestane. Jasný?“ pokračoval velitel.

„Jak osvobodit? Vtrhli jste sem v noci a…“ Velitel se rozpřáhl a Tobiáš ihned zmlkl. Nechtěl dopadnout jako jeho kamarád.

 

*

 

Uvnitř zůstali čtyři ozbrojení vojáci, mlčeli a vrhali po nich nepřátelské pohledy. Napětí v místnosti se dalo krájet. Menší děti začaly brečet a Naďa s pár staršími holkami se je marně snažily utěšit.

„Co si o tom myslíš?“ obrátil se Lubor na Víta.

„Že jsme pořádně v prdeli. Netuším, co s námi ti hajzlové zamýšlejí.“

Lubor se konečně prodral k vychovatelce. Přestože se snažila ovládat, spatřil v jejich očích slzy.

„Co budeme dělat?“

„Zůstaňte v klidu… jste jen děti, vás ušetří.“

„Řekli vám něco?“

Neodpověděla, ale vytušil, že zná odpověď.

„Je to hodně zlé?“

Pohodila hlavou a nepoznal, zda to znamená ano nebo ne.

„Kde jsou ostatní? Terezie, Johana, Jenda?“

Otevřela ústa, ale než stačila něco říci, přiskočil k ní jeden z vojáků a pažbou pušky ji vyháněl ven. Lubor pochopil, že dostala zákaz s nimi mluvit. Nastalo nekonečné čekání.

 

*

 

Někteří podřimovali, ale usnout nedokázal nikdo. Pomalu se blížil večer a stále se nic nedělo. Jen vojáci se postupně střídali v hlídce. K jídlu dostali kus chleba, o který nastala rvačka, protože ho bylo málo. Na některé se vůbec nedostalo. Nejhůře na tom byli ti nejmenší. Lubor se se dvěma z nich rozdělil o svou porci. Sám zůstal o hladu. Odpoledne došel na záchodě toaletní papír. Vít zkusil oslovit nejbližšího vojáka, ale ten ho sprostými nadávkami zahnal. Připadali si, že jsou na tom hůře než dobytek. Nemohli si ani lehnout, z kamenité podlahy se šířil chlad, a tak odpočívali vsedě a zahřívali se přitisknutí jeden na druhého. Vzdálené dunění jim připomínalo krutou realitu.

Ráno se objevil velitel.

„Takže, vy prašiví psi, dobře mě poslouchejte. Bude o vás skvěle postaráno. Díky blahosklonnosti našeho vůdce budete přiděleni do prověřených, angažovaných rodin, které z vás vymlátí vaše barbarské zvyky a převychovají na ty správné občany. Loajální k naší říši, ochotné za ni obětovat život. Možná ti nejsnaživější z vás dostanou tu čest vstoupit do armády. Ženy ne, ty jsou určené k rození dalších vojáků, díky kterým rozšíříme naši šíři na úkor těch nejzbytečnějších podnárodů, jako ten váš. Jedině tak zajistíme trvalý mír pro naši říši. Nic nemá vyšší prioritu než cíle našeho osvíceného vůdce. Protože situace venku je složitá a vaše zlotřilá vláda v čele s prezidentem se odmítá vzdát, uděláme to na etapy. Venku je připraven první autobus. První várka se týká parchantů od čtyř do osmi let.“

Vzápětí k němu přiklusali vojáci a z davu vytahovali děti, které podle nich odpovídaly stanovenému věku. Nedbali jejich křiku a pláče. Ze skupiny starších se prodral Emil a drapl jednoho z klučíků za rameno.

„To nemůžete, to nesmíte! Je to můj bráška! Zůstane se mnou!“

Jeden z vojáků vytáhl pistoli. Ozval se výstřel. Emil padl k zemi, kde zůstal nehybně ležet. Jeho bratříčka jiný voják násilím odtáhl po schodech nahoru. Výkřiky zděšení a strachu přehlušily i vzdálené dunění. Jedna z dívek se odvážila přistoupit k nehybnému tělu. Emil měl uprostřed čela díru. Nevidomé oči zíraly ke stropu.

„Je mrtvej,“ zaúpěla. „Oni ho zabili. Fakt ho zastřelili. Proč, do prdele? Proč?“

Další z vojáků se k ní obrátil a namířil samopal. Lubor k ní přiskočil a strhl ji k sobě.

„Buď tiše, nebo tě odpráskne taky,“ varoval ji.

„To je hrozný, šílený… na to se máme dívat?“ štkala a z očí ji vytryskly slzy.

Znal ji od vidění. Jenže spolu se ještě nikdy nebavili. Teď mu bylo trapné, že ani neví, jak ji oslovit.

„Jak se jmenuješ?“

„Marie“.

„Dobře, Marie. Mně to taky neskutečně vytáčí. Jenže nemůžeme nic dělat. Teďka vůbec nic. Musíme zůstat v klidu. Třeba se něco stane. Třeba nás naši osvobodí. Musíme zůstat na živu. To je důležitý Zůstat na živu. Chápeš?“

„Já je zabiju,“ blýskla nenávistným pohledem.

„Marie, kolik ti je?“

„Čtrnáct. Proč se ptáš?“

„Dobře. Musíme držet pohromadě, my starší. Chápeš? Když začneme bláznit, ztratíme život. Ty svině se nezastaví před ničím. Jsou to vrazi a teď mají nad námi vrch. Právě teď, chápeš?“

Hleděl do jejích hnědých očí, z nichž sršel vztek, zklamání a bezmoc.

„Pojď,“ vzal ji za ruku. „Sedni si k nám. Tamto je Vít, můj nejlepší kámoš. Budeme držet pospolu a dávat pozor na ostatní. My jsme nejstarší, na nás je největší zodpovědnost. Co bude dál se uvidí, ale rozhodně to nevzdáme.“

Bylo jich méně, asi o třetinu. Zaslechli startující autobus odjíždějící neznámo kam. Tělo nešťastného kluka nechali vojáci ležet tam, kde zůstalo. Lubor měl pocit, že si užívají zvrácenou radost, jak ještě více prohloubit jejich strach.“

 

*

 

Asi za tři hodiny odjela další skupina, dětí ve věku osmi až deseti let. Nikdo se neodvážil odporovat. Věděli, co by následovalo.

„Co když je někde zabijou?“ špitla mu do ucha Marie.

„To by nás už dávno postříleli,“ namítl. „Jsou to úchylové a sadisti, ale nás potřebují. Slyšela jsi. Připravují si pro nás rodiny, co nás mají převychovat.“

„Nenávidí nás,“ sykla mezi sevřenými rty. „Já je taky nenávidím.“

„I když nás tam odvezou… zkusíme utéct.“

„Jo, to určitě udělám.“

Vít do nich strčil. „Držte huby. Tam ten voják se po nás dívá. Nechtěl bych ho nasrat. Po tam tom…“

 

*

 

Uběhla další nekonečná noc. Jejich úzkost vzrůstala nad únosnou mez, k čemuž přispívalo i mrtvé tělo, které se nikdo z vojáků neobtěžoval odnést. Jako hrozba těm, kdo by se odvážil odporovat. Připomínka, jak prohlubovat jejich utrpení. Neměli nejmenší zprávy o světě kolem nich. Nevěděli, co s nimi bude. Nejistota a strach, jestli velitel nezmění plány, jestli se jich nakonec nezbaví jednou provždy jako Emila. Nedalo se tu spát, takže jen tak podřimovali v nepohodlných pozicích

Lubor v sobě cítil vrůstající napětí, kterého se nedokázal zbavit. Kdyby k nim poslali aspoň vychovatelky. Samy byly zajatkyně, ale potřeboval mít alespoň iluzorní pocit, že někdo z dospělých, těch hodných, nad nimi bdí. Že je chrání. Jak bláhová představa…

„Vít, Leoš, Tobiáš, Jakub, Bedřich, Jarmil, Marie, Aneta, Nora, Hana, Leona,“ šeptal si Lubor umanutě jména všech svých nešťastných společníků, pořád dokola. Jako by to byla kouzelná formule, která otevře kouzelný portál, a oni jím projdou ke svobodě.

Po mizerné snídani se konečně objevil velitel.

„Máte štěstí, prašivá, odbojná psiska. Spojil jsem se s našim velením a definitivně jsem dostal povolení vás převést. Ještě se čekalo na potvrzení rodin, že přijmou takové riziko a budou se s vámi špinit. Můžete děkovat, že se vůbec našly, jinak byste byli úplně k ničemu. Máte jedinečnou šanci stát se skutečnými vlastenci skutečného národa. Kdo tohle nepochopí, nebo se vzepře, víte, co ho čeká.“ Významně si přejel otevřenou dlaní přes krk.

„Teď padejte ven. Jestli se někdo pokusí o útěk, je mrtvej.“

Ještě před dvěma lety Lubor nesmírně toužil, aby ho přijala nějaká rodina. Teď už to vzdal. Věděl, že čas je proti němu. Kdo by si k sobě bral puberťáka těsně před plnoletostí? Jenže představa cizí rodiny, která ho bude v cizí zemi od rána do večera buzerovat a převychovávat, se mu nelíbila ani za mák.

Se strachem opouštěli sklepní katakomby. Drželi se v hloučku, vojáci je postrkovali kulomety a uštědřovali bolestivé údery. V přízemi si všimli zkrvaveného, nehybného těla. Byl to Jenda, správce. Jeho neušetřili. Lubor se rozhlížel po vychovatelkách, ale nezahlédl ani jednu. Tiše doufal, že nedopadly stejně. Vít se na ně chtěl zeptat, ale odpovědí byly jen nadávky. Dostrkali je k oprýskanému autobusu. Oslnil je sluneční jas, mhouřili oči po nekonečném pobytu v šeru sklepení. Poháněni jako dobytek nastoupili dovnitř. Zbylých dvanáct ze sirotčince. Sedm kluků a pět holek. Na cestě do neznáma, kde je nečeká nic dobrého. Projížděli předměstím a šokovalo je, co všechno se změnilo. Některé domy byly úplně zbořené a zbyla po nich jen hromádka sutin. Jiné, zmrzačené, kde rakety pronikly jejich pláštěm. Připomínaly mrtvé tělo zvířete prošpikované kulovnicí. Depresivní pohled na vykuchané vnitřnosti, které bývaly obývacími pokoji, zničené kusy nábytku, tam zase koberec povlávající z trosek jako smuteční vlajka. Luborovi se zdálo, jako by v jedné z děr zahlédl lidskou ruku. Raději odvrátil zrak. Nepoznával ulice, kterými ještě nedávno chodil. Stačily dva dny a svět se radikálně změnil. Všudypřítomná zkáza se jim vrývala do paměti.

 

*

 

Jeli dlouhé hodiny a často měnili směr. Všudypřítomné dunění neustávalo a z dálky viděli sloupce černého týmu stoupající do nebe. Odpoledne zastavili v jedné malé, zapadlé vesnici. Vojáci vtrhli do jednoho z domků a vyvlékli dva zmítající se starší lidi a jednu dívku, které nemohlo být víc než pětadvacet. Muže počastovali několika údery a jeden z nich ho pažbou srazil k zemi. Nešťastník se těžce zvedal ze země a rezignovaně zvedl ruce nad hlavu. Vojáci ho doprovázeli dovnitř domku. Pak se vrátili pro ně. Neustále na ně mířili zbraněmi, jako by měli šanci někam utéct.

Ostatní vojáci zatím rabovali domek. Vyhazovali věci ze skříní a polic a co se jim hodilo, odnášeli do autobusu. Nešťastníci přihlíželi řádění se slzami v očích. Pak se dva vojáci vrhli na dívku, strhli ji na zem, jenže okamžitě k nim přiběhl velitel a rázně je odehnal. Víc už neviděli, protože je vojáci odvedli do sklepa. Tam zůstali pod dohledem odjištěného kulometu. Posedali si v hloučku do rohu v předtuše, že je čeká další krutá noc.

„Co říkal? Co jim říkal ten velitel?“ zeptala se Nora s očima navrch hlavy.

„To tě nemusí zajímat,“ odbyl ji Vít.

„Co říkal ten velitel? Myslím tam nahoře?“ přidal se Lubor.

„Tiše, nechci děsit holky. Zjebal je, že ji chtěli znásilnit. Že to prej neexistuje, aby se zahazovali s děvkou nečisté rasy. Tak to řekl.“

„Vlastně měla štěstí.“

„Zatím.“

„Já tě slyšela,“ oslovila je šepotem Marie. „Na jednu stranu je to dobře. Nedovolí si nic na nás. Chci utéct.“

„Teď nemáme šanci,“ odpověděl Vít. „Ale musím něco vyřešit.

Opatrně se přiblížil k vojákovi.

„Potřeboval bych na záchod.“

Voják na něj namířil zbraň.

„Poslyšte, je nás tady hodně. Potřebujeme chodit na záchod. Snad toho tolik nechceme,“ snažil se ho přesvědčit. Voják nakonec vstal, vystoupal nahoru a vzápětí se vrátil s kbelíkem, který mu hodil pod nohy.

„To vám stačí.“

„Jsme tu kluci a holky. To myslíte vážně? Copak jsme nějaký dobytek?“

Voják se na něj rozkřikl a Vít se raději stáhl. Těžce vstřebávali další ponížení. V autobuse měli kýbl aspoň vzadu, kde se mohli trochu skrýt, tady byli natěsnaní v úzkém prostoru.

 

*

 

Hned ráno je vyhnali do přízemí. Křik a příval nadávek doprovázený ranami, kterými častovali ty, kteří se opozdili. Nastoupili zpátky do autobusu a jeden z vojáků mezi ně hodil onen potupný kbelík. Převrhl se a zbytek moči se rozlil po podlaze. Lubor znepokojivě pohlédl na kopec, za nímž stoupala oblaka černého dýmu. Hořel les, nebo nepřátelé zničili další vesnici?

Pokračovali po silnici proti projíždějícím tankům. Lubor je záhy přestal počítat, tolik jich bylo. Kolona přinášející smrt a zmar. Pak se ozvala obrovská rána a k nebi vyrazil žhavý sloup. Vojáci viditelně znervózněli. Velitel neklidně poposedával vepředu a pobízel řidiče k většímu spěchu. Minuli lesní výběžek a před nimi se objevila mohutná řeka. Vedl přes ní železný most… vlastně dříve vedl. Teď z něj zůstala změť zkrouceného železa. Dole v řece rozpoznali vraky tanků, celé zčernalé. Po proudu plavala mrtvá těla. Velitel cosi vztekle vykřikoval, připadalo jim, že se hádají.

„Rozumíš jim?“ zeptala se tiše Marie.

„Jsou nasraní. Prej ten most vyhodili do vzduchu partyzáni. Tak to je dobrý. Někdo proti nim bojuje. To je pokrok.“

Autobus se znovu rozjel.

„Zkusí to po jiném mostě. Je odkud dost daleko, což je sere, navíc blízko frontové linie. Třeba máme ještě šanci. Třeba je naši vytlačí,“ informoval je Vít.

Byla to bláhová naděje. Asi za hodinu nad nimi prolétla s ohlušujícím randálem letadla a zakrátko slyšeli výbuchy. Bombardování pokračovalo. Nakonec zastavili u zříceniny starého baráku, kde se silnice křižovala s jinou. Velitel ještě se dvěma vojáky přeběhli k lesu, aby se vymočili. Doufali, že je také pustí ven si ulevit, ale zůstal jim jen ten nenáviděný kýbl. Připadali si jako dobytek, který nemá vůbec žádná práva.

Zazněly výstřely, odněkud z lesa. Velitel rozpřáhl ruce a padl k zemi. A s ním další voják, třetí trefený do nohy se pokoušel doplazit pod autobus.

„Super, partyzáni,“ vykřikl Vít. „Postřílejte je všecky!“

Lubor ho v poslední chvíli strhl k zemi. Choulili se mezi sedadly, vzápětí je zkropily střepy z roztříštěného okna. Jenže jejich naděje záhy pohasly. Vojáci se zformovali a kulometnou salvou zpoza autobusu skropili lesní porost. Ozval se výkřik a po chvíli střelba utichla. Pak slyšeli vítězoslavný jásot. Opatrně vyhlédli ven. Vojáci vyvlekli z lesa dvě nehybná těla. Kopali do nich, spílali a až se vyvztekali, nastoupili do autobusu. Ten s křivou tváří se na ně rozkřikl.

„Tenhle hajzl to převzal po veliteli,“ překládal Vít. „Vypadají pěkně nasraní.“

„Teď nás všechny postřílí,“ ulekla se Marie.

„Počkej… zrovna s někým mluví přes vysílačku.“

„Co budeme dělat?“

Autobus se rozjel. Vojáci je s namířenými samopaly zahnali až dozadu a tam je nechali být. Lubor usoudil, že jejich dny tedy ještě nejsou sečteny. A také si uvědomil, že tělo jejich velitele a padlého vojáka nechali ležet na cestě. Jako by je v tu ránu přestali zajímat.

 

*

 

Ještě několikrát kličkovali silnicemi a polními cestami. Pochopili, že se chtějí vyhnout frontě, která byla jen několik kilometrů odtud. To nejhorší je však teprve čekalo. Před jejich očima se objevila další vesnice. Měla jen pár domků, zastavili na návsi před malou kapličkou. Jednotka se vyhrnula z autobusu. Někdo vykoukl ze stavení a okamžitě po něm vypálili salvu z kulometů. Vyrojili se na návsi jako smrtící komando.

Skrčili se na podlaze, někteří si zakrývali uši, ale hrozivým zvukům nemohli uniknout. Střelba, výkřiky, bolest, zmar. Pak je vojáci vyhnali z autobusu.

Stačilo pár pohledů na spoušť, kterou tu zanechali. Na silnici leželo nehybně několik těl a také dva psi, kteří nestačili utéct. Je dostrkali do jednoho z domků a nahnali do sklepení. Chlápek s krátkým sestřihem a tetovanou paží sdělil Vítovi, že teď je velitelem on a úkol se nemění, i když by je nejradši postřílel jako ty psy.

Zamknuli je v nepřívětivé, chladné místnosti. Choulili se k sobě, někteří brečeli, jiní sbírali odvahu srovnat se s tím, co je čeká. Nahoře se ozýval řev, výkřiky a falešný zpěv nějakých písní.

„Našli tam nějakej tvrdej chlast, tak nasávají,“ sděloval jim Vít, ucho přitisklé na dveře. Ty se prudce otevřely, takže ztratil rovnováhu a sletěl ze schodů dolů. S bolestivým výrazem si držel koleno. Voják na ně mířil zbraní a ukazoval na Marii.

„Chce, aby šla s nimi. A taky…“

„Já nechci!“ vykřikla dívka. Jenže to už se dovnitř nahrnuli další vojáci, v notně rozkurážené náladě. Alkohol vykonal své. Lubor se ji pokusil bránit, ale inkasoval tvrdý úder do žaludku. Zkroutil se do klubíčka a tiše úpěl. Vít se k němu sklonil.

„Jak je?“

„Mizerně,“ zaúpěl a pokusil se postavit na nohy. Vojáci odvlekli Marii, Anetu, a Hanu. Ty nejstarší. Dveře zase zaklaply a klíč v zámku zarachotil.

„Co s nimi udělají?“ pronesl Tobiáš.

„Rozhodně nic dobrýho,“ odpověděl Lubor. „Doufejme, že je nepopraví. Určitě by to svedli na partyzány. Jsou to vraždící magoři.“

„Myslím, že chtějí něco úplně jiného.“

 

*

 

Počítali každou minutu. Rozruch nahoře neustával. Výkřiky opileckých hlasů se mísily se zoufalým voláním a pláčem tří dívek. Nemohli jim nijak pomoci. Netušili, jak dlouho to trvalo. Ztratili pojem o čase. Až pak se otevřely dveře a dovnitř vpadly, spíše byly vhozeny, všechny tři. Za nimi letělo jejich oblečení. S pláčem se je snažily ve tmě nahmatat a co nejrychleji se obléci.

„Co se tam stalo?“ zajímal se Lubor. Nedostal z nich ani slovo. Sesedly se v rohu všechny tři, objímaly se a brečely. Nora a Leona se je pokoušely utěšit.

Vít zatím zkoumal dveře.

„Hele, třeba by to šlo,“ obrátil se na Lubora.

„Jak to myslíš?“

„Tam ti budou za chvíli totálně na šrot. Koukni na tu škvíru. Stačí trochu vykutat a zatlačit… můžeme se dostat ven, i když jsou zamčené.“

Lubor se přisunul blíž. Skutečně. Veřeje byly staré, zpuchřelé a omítka v cihlách vydrolená. Kdyby se jim podařilo vykutat ještě kousek omítky a vytlačit futra trochu na bok, západka by povolila a úniková cesta se otevřela. V krámech v rohu místnosti nalezli dvě staré lžíce, dva tupé kuchyňské nože a dali se do díla. Věnovali tomu plné úsilí. Čas hned běžel rychleji. Útěk bylo to jediné, na co v tu chvíli mysleli. Mezitím hlasy nahoře utichly. V místnosti se však stále svítilo, což jejich situaci neulehčovalo.

„Myslím, že odpadli. Proklouzneme kolem nich a tradá ke svobodě,“ pronesl Vít.

Konečně se zadařilo a dveře se se skřípením pootevřely.

„Můžeme?“

„Ještě počkej. Jdu to omrknout.“

„Dávej bacha, ať tě nevidí.“

Vít vyběhl po schodech. Vrátil se během okamžiku.

„Je to dobrý. Všichni chrápou, kolem se povaluje spousta flašek od vodky a kdoví čeho. Není na co čekat. Mizíme.“

 

*

 

Plížili se schodištěm, vpředu Vít s Luborem, uprostřed holky, jako by je takhle mohli ochránit. Podlaha pod jejich kroky hlasitě zavrzala. Jeden z vojáků se pohnul. Opileckým zrakem zamžoural a pak něco vykřikl. Ostatní se probírali z mrákot.

„Do prdele!“ uklouzlo Luborovi.

Voják se sápal po samopalu, opřenému o zeď kousek od něj.

Marie zaječela a vrhla se po zbrani. O zlomek sekundy rychlejší. Chytila ji za pažbu, voják za hlaveň, a vzájemně se přetahovali. Pak kulomet spustil. Tělo vojáka sebou několikrát škublo a zůstalo ležet. Na podlaze se rozlévala krvavá kaluž. Ostatní vojáci byli rázem na nohou. Marie obrátila zbraň proti nim. Lubor s ostatními nevěřícně přihlíželi, doslova zkameněli na místě. Marie vypadala jako přízračná postava z hororu. Stála, v očích výraz šílenství, v rukou tiskla těžký kulomet a chaoticky jím bloudila po místnosti. Kolem pršely třísky a úlomky skla. Do chvíle, než došly náboje. Pak jí zbraň vyklouzla z rukou. Klesla na kolena a rozbrečela se. Kluci se k ní nahrnuli. Hleděli na krvavé divadlo, které tu zanechala. Někteří vojáci se přes svá zranění ještě hýbali. Vít uchopil pohrabáč povalující se u kamen a rozběhl se k nim. Nezůstal sám… víc už Lubor nevnímal.

 

*

 

Seděli v hloubi lesa, kolem vládla tma, do svítání ještě daleko. Mlčeli a vyrovnávali se s tím, co právě provedli. Byli volní, ale za jakou cenu. Nikomu z nich nebylo do řeči. Ticho přerušil až Vít.

„Měli bychom se tam vrátit.“

„Do vesnice? Do té hrůzy? Ani omylem,“ odpověděla plačtivě Marie.

„Potřebujeme jídlo. A jsou tam ty zbraně. Jestli se chceme dostat k našim, nemůžeme vyrazit jen tak, nalehko. To snad chápeš, ne?“

„Já tam nejdu.“

„Vít má pravdu,“ dodal Lubor. „Zůstanete tady… vyrazím tam s ním… nebo jestli se někdo ještě přidá?“ pohlédl na skupinku, posedávající v jehličí.

Nakonec se váhavě přihlásili Leoš a Tobiáš.

„Dávejte pozor… však víte,“ doprovodila je jedna z dívek.

Marie chytila Lubora za ruku. „Vážně tam chcete? Co když se proberou a…“

„To ani náhodou. Přece jsme se postarali o všechny,“ prohlásil chladně Vít.

Vůbec se jim nechtělo vracet do domu masakru. Měli z něj panickou hrůzu a když vkročili do ztemnělé místnosti, chtělo se jim zvracet. Slepě poslouchali příkazy Víta, který se tady ujal vedení. Sbalili vojenské batohy a trochu proviantu, který zbyl. A taky kulomety. Nesli je opatrně, jako nějakou výbušninu, která každým okamžikem exploduje. Nevěděli, jak s nimi zacházet, měli strach, že samy od sebe spustí kanonádu a prozradí nepřátelům jejich polohu. Zatím se nikdo jiný neukázal, ale co když jsou blízko?

„Máme všecko, co jsme potřebovali,“ ohlásil Vít. „Marie, jak jsi věděla, jak to funguje?“

„Vůbec jsem netušila. Prostě on šel po mně a samo to nějak spustilo. Já…“ Rozklepala se.

„Hele, nemusíš si nic vyčítat. Byli to zločinci. Vyvraždili celou vesnici. Viděli jsme to. Nic lepšího si nezasloužili.“

„Já vím. Nenávidím je… jsou… byli to surovci. Ale já…“

„Měli jsme svým způsobem štěstí. Kdyby partyzáni nezastřelili jejich velitele, nikdy by jim nedovolil se opít. První kolo máme za sebou. Musíme držet při sobě, ať zvládneme i to druhé.“

„Po tom, co mi dělali…“ Znovu se rozplakala.

Lubor ji vzal soucitně za ramena. „Nemusíš o tom povídat.“ Odtáhla se.

„Lidi, konec posedávání,“ vyrážíme,“ zavelel Vít.¨

 

*

 

Střelba zněla docela blízko. Po dnech bloudění se domnívali, že konečně nalezli správný směr, ale pak se ocitli v kleštích. Vlevo slyšeli přijíždět tanky, nekompromisně si razící cestu lesem. Někdo palbu opětoval. Běželi jako o závod, běželi o svůj holý život. Připadalo jim, že střely létají těsně kolem nich, stále blíž a škodolibá Smrtka se ji šklebí za zády a jen čeká na svou příležitost. Před nimi se náhle rozevřela mýtina. Dva vojáci právě vylézali ze zákopu a nevěřícně na ně zírali. Na rameni měli vyšitou vlajku jejich země. Lubor s úlevou padl do trávy. Tak to dokázali!

 

*

 

Mladá žena se něj přívětivě usmála. Helmu položila na stolek vedle sebe, hnědé vlasy volně rozpuštěné. Mohla mít tak třicet let a působila sympaticky.

„Jsem válečná zpravodajka listu NYW, možná jsi o něm slyšel. Jmenuji se Karin a mým úkolem je přinášet lidem zasvěcené informace z válečných zón. Zaslechla jsem váš příběh, je tak ojedinělý a nesmírně emotivní. Proto jsem se chtěla s vámi se všemi osobně setkat. Proto jsem přijela. Zatím jsem vše slyšela zprostředkovaně. Chci o vás napsat článek. Může mít veliký význam.“

„Význam v čem?“

„Spousta lidí fandí vám, i vaší zemi. Ale také jsou mnozí lhostejní, že se jich tahle válka netýká. Že je to jen mezi vaší zemí a sousední říší. Stejně rozporuplně se k tomu staví vlády různých států. Když si přečtou příběh statečných dětí, které utekly ze zajetí, osloví to jak širší veřejnost, tak politiky. Můžete přinést větší podporu vaší zemi. A je potřebné, aby vyšly najevo válečné zločiny těch, co vás napadli.“

„Aha. Ale nevím, co bych k tomu ještě řekl.“

„Prostě povídej od začátku, jak se všechno přihodilo. Ty jsi je vlastně vedl. Proto mluvím nejprve s tebou.“

„Já že je vedl? To se nedá říci. Byl jsem z nich nejstarší, to je fakt, ale hodně odvedl můj nejlepší kamarád Vít. Bez něj bychom to nezvládli. Taky jediný dokázal překládat. Všichni jsme si pomáhali navzájem. Jinak bychom tam umřeli.“

„V pořádku. Mohu zapnout nahrávání? Můžeme začít? Zkus povědět, jak to bylo od začátku.“

„Tak jo. Ale nejspíš to bude takové zmatené vyprávění. Žili jsme v neustálém strachu. Některé vzpomínky se mi pletou. Některé možná úplně zmizely.“

„To nevadí. Ráda si vše poslechnu.“

 

*

 

„Uf,“ pronesla až skončil. „Byl to opravdu pozoruhodný příběh. Je hrozné, čím jste si museli projít. Postarám se, aby ho čtenáři poznali ve vší syrovosti. Než si popovídám s ostatními, ještě se tě zeptám. Co bys řekl, že bylo na vaší pouti nejhorší? Ale pokud tě tyhle vzpomínky příliš rozrušují, můžeme hned skončit.“

„Nejhorší?“ zamyslel se. „Bylo toho hodně… každý den. Asi když zastřelili toho jejich velitele a my se báli, že nás zabijí. A pak v tom sklepě, když jsme poslouchali, jak znásilňují ty tři holky a byli proti tomu bezmocní… neměli s nimi žádné slitování. Až s nimi budete mluvit… prosím, neptejte se jich na to. Jsou z toho rozhozený. Když se třeba Marie dotknu ramene… hned panikaří. Musím si pořád dávat pozor, abych ji nerozrušil.“

„Neboj se. Za své praxe jsem navštívila několik válečných zón. Zažila jsem spoustu hnusáren. Dokážu vycítit, o čem s přeživšími mluvit a o čem ne. Jinak bych nemohla dělat svou práci.“

„Víte… hrozné to bylo v tom domku… když jsme utíkali. Marie je skoro všechny postřílela… a ty ostatní jsme dorazili… tedy Vít… i další… nejspíš j já… ani nevím… nějak mně to všechno splývá. Byli jsme posedlí nenávistí… měli jsme šílený strach, že nás zabijou, tak jsme zabili my je… bylo štěstí, že kulomet byl odjištěný, že hned střílel… nebo ho Marie náhodně odjistila, když se přetahovali… Vzpomínám si, že jsme jednou zaklepali na dveře jednoho domu… nevím už, jak se ta vesnice jmenovala… Dali nám jídlo, i když sami měli málo, ale řekli, že musíme jít, že tu jsou taky kolaboranti, kteří by na nás poslali by na nás vojáky a ti by zabili nás i je… Utekli jsme do lesa… druhý den ráno jsme viděli požár ve vesnici… nevěděli jsme, jestli nepřišli zrovna na ně, jestli to není jejich dům…jestli na tom neneseme vinu...“ Setřel si slzu z oka. „Pak zničené vesnice… mrtvé lidi na silnicích, mrtvá zvířata… V jedné jsme viděli naskládaná těla, jedno vedle druhého… byli mezi nimi i mladší než my…“

Selhal mu hlas. Soucitně mu položila ruku na dlaň. „Nemusíš dál povídat…“

„Jenže já chci…kdybych se toho dokázal zbavit mluvením, kdyby to jen šlo… Pořád se mi všecky ty hrůzy to vrací… pak jednou v lese. Leona s Anetou se šly vyčůrat, kousek dál od nás, pochopitelně. Pak jsme zaslechli křik… dva vojáci na ně mířili samopaly. Zpanikařili jsme. Marie začala střílet. Už jsme to uměli. Přidali jsme se. Byli mrtví, ale pořád jsme do nich pálili. Připadalo mi, že to nejsem já, že mé tělo něco ovládá… že se na to jen dívám… víte, jako někde v kině… že sleduju válečný film. Ale byli jsme to my. Ano, my. Neznali jsme je, ty vojáky. Ale chtěli nás zabít. Tak jsme museli. Kéž by tu udělal někdo jiný. Někdy se uprostřed noci probudím a vidím na svých rukou krev. Než procitnu, než zjistím, že jsem už úplně jinde. Ale pořád mne to tam vrací. Do toho lesa.“

„Chápu… seženou vám psychology. Slíbili to, zasloužíte si pomoc. Spousta lidí byla postavena do situací, které si nedovedla představit ani v nejhorších snech.“

„A pak… ten přízrak.“

„Jaký přízrak?“

„Přízrak smrti. Neustále nám byl v patách. Cítili jsme ho. Třeba když jsme nocovali v lese… slyšeli jsme jeho dech. Takové tiché sípání, sotva slyšitelné. Věděli jsme, že tam je, že číhá, tam v tobě, neviditelný. Bral si lidi, viděli jsme tolik mrtvol, co si nedovedete ani představit. Zní to zvláštně, viďte? Ale když jste v zóně smrti a dáváte dobrý pozor… postřehnete jeho přítomnost.“

Redaktorka po něm vrhla znepokojený pohled. Není divu, že má vidiny, když prošel takovým peklem.

„Myslíte si, že jsem blázen, viďte? Také jsme si to říkali… přece žádní duchové, žádní fantomové neexistují. Jenže cítili jsme ho všichni. Nejspíš to bylo tím prostředím nasáklým smrtí. Působilo to na nás… jako by to dychtilo po dalších obětech. I po nás. Hrozně moc. Jenže my měli štěstí, neuvěřitelné štěstí. Vybíralo si to životy jinde a my byli svědky. My jsme to viděli.“

„Já ti rozumím. Na tak strašlivé zážitky nejsme stavění. Zanechávají v nás stopy.“

„Stejně nás dvakrát ovládl… když jsme zabíjeli. Měli jsme šílený strach, že nás zabijí, tak jsme je předešli. Já vím, snažíme se to v sobě takhle omlouvat… nejradši bych na to zapomněl. Jenže je to stále tady. Jako bychom tím nasákli. Mnohokrát jsem se sprchoval. Přesto mám pocit,“ přičichl si k paži, „že ho pořád cítím. Pach smrti. Že se ho nikdy nezbavím.“

„Pokud je člověk postaven před volbu, že buď zemře sám… prostě se brání útokem. Jde o přirozený instinkt. Pud sebezáchovy. Nic z toho si nevyčítej.“

„Víte, kdy jsem se bál asi nejvíc? Když jsme prchali před střelbou a vpadli přímo do zákopů našich… myslel jsem, že to nepřežijeme. Že jsme kousíček od záchrany právě proto k ní nedorazíme včas. Že nás v posledním okamžiku trefí a bude konec. To vteřina trvala rok. Měli jsme při tom všem obrovské štěstí. Víte, že už ani nevím, kolik dnů jsme byli na cestě?“

„Byly to přesně čtyři dny.“

„Připadalo mi to jako čtyři měsíce.“

„A byla nějaká situace… kdy vám bylo lépe? Aspoň na chvilku?“

„Jo, jednou. Bylo to…“ pátral v paměti. „Nejspíš hned druhý den. Objevili jsme takový malý rybníček, skrytý za lesem, rákosím. Byli jsme špinaví, propocení… Holky se šly vykoupat, my hlídali opodál, pak jsme se vystřídali. Připadalo mi to tam jako takový malý ráj. Jako bychom se najednou ocitli někde úplně jinde, daleko od všeho toho šílenství. Dokonce v tu chvíli utichly i výbuchy. Taková symbolická očista. Jenže trvala jen chvilku.“

„Rozumím.“

„Víte… jak jsme byli na útěku… ze všeho nejvíc jsme se děsili, že někdo z nás nepřežije. Že o něho přijdeme. Nesmírně jsme se semkli, dýchali jeden za druhého. Řekli jsme si, přísahali jsme, že nás nikdo nikdy nerozdělí. Že zůstaneme spolu, ať se děje, co se děje. Že i když budeme dospělí… budeme se dál stýkat. Že na sebe nikdy nezapomeneme. A Marie… hrozně statečná holka. Záleží mi na ni. Přál bych si, aby byla zase v pořádku. Rozumíte mi?“

Reportérka přikývla. „Slyšela jsem… že jste si s Marií hodně blízcí. Líbí se ti…“

Lubor se začervenal. „Je to… složité. Hrozitánsky moc mi na ni záleží.“

„A jak je tady o vás postaráno?“

„Jo, jde to. Dovezli nás sem hnedka z fronty. Akorát kvůli náletům býváme často v krytu, tady dole. Pro jistotu. Bomby sem sice nepadají, prý protože tu nejsou žádné vojenské cíle. Takhle nám to aspoň tvrdí. Je to nemocnice…když vidím, s jakými zraněními sem lidi dovážejí… dopadli jsme ještě docela dobře. Ale… proč se tohle všechno vůbec děje? Nedává mi to smysl.“

„Tohle si říká spousta rozumných lidí. Bohužel o válkách rozhodují hlavně ti zaslepení.“

„Mohu se ještě na něco zeptat? Nemáte nějaké zprávy o těch ostatních dětech z našeho domova? O vychovatelkách, které zajali?“

Reportérka posmutněla. „Bohužel… situace je nepřehledná, nikdo nedokáže zjistit, co se děje za frontou. Děti s největší pravděpodobností převzaly předem zvolené náhradní rodiny. V tom neměli proč vám lhát. Děje se to na více místech. Existují organizace, které se tomu věnují a pokusí se je dostat nazpátek, ale je to na dlouhé lokty s nejistým výsledkem. Nejsem schopná ti k tomu říci více.“

„Chápu.“

„Děkuji ti za rozhovor, přinesl mi spoustu cenných poznatků. A byl bys tak laskav a zavolal mi Víta? Ale nikam daleko neodcházej, na závěr chci udělat společnou fotku vás všech.“

„Tady stejně nemám kam jít,“ posteskl si Lubor a opustil malou kancelář nacházející se hned v suterénu hned vedle provizorních nocleháren.

 

*

 

Autobus stál na nádvoří připravený k odjezdu. Věci měli sbalené a nemohli se dočkat odjezdu. Dozvěděli se to před pár hodinami. Válečná fronta se blíží a hrozí, že i tohle město padne do rukou nepřítele. Měli odjet dál na západ, kde se o ně postarají. Tak jim to aspoň řekli. Dva autobusy s nejtěžšími případy už odjely. Teď už byli na řadě oni, celá jejich parta, lehce zranění a zbylý personál nemocnice.

Někteří už byli uvnitř. Také on se chystal nastoupit. Hleděl na Marii, která se na něj usmála. Pak se pleskla dlaní do čela.

„Ještě jsem na něco zapomněla. Hnedka jsem zpátky.“

Lubor pomalým krokem procházel po nádvoří. Náhle zaslechl zvláštní, tichý svist. Vzhlédl k nebi.

Ozvala se ohlušující detonace. Tlaková vlna s ním mrštila několik metrů vzad. Dopadl na tvrdou dlažbu a v levé ruce pocítil ukrutnou bolest. Skoro nic neviděl. Zrakem nedokázal proniknout skrz hustý kouř, štípající ho do očí. Uši mu zalehly, slyšel jen jakési tlumené údery a křik, který jako by přicházel z nesmírné dálky. Pokusil se opřít rukou o zem, ale okamžitě se svalil zpátky. Bolest byla příliš silná. Padl tváří k zemi, a to ho zachránilo. Následovala další exploze. Horký vzduch připomínal rozpálenou pec. Nedokázal říci, jak dlouho takhle ležel. Pak mu hlavou projela hrozná myšlenka.

„Marie! Marie!“ Pomocí pravé ruky se posadil a pokusil se vstát. Belhal se zpátky k nemocnici. Dvůr byl pokrytý sutinami, tam dál zahlédl podivné načervenalé předměty. S hrůzou zjistil, že jsou to kusy lidského těla. Klopýtal dál a spatřil autobus, tedy to, co z něj zbylo. Ohořelý skelet. Nějaká postava z něj právě vystoupila. Nedokázal rozpoznat, kdo to je. Plála jasným plamenem, učinila tři kroky a zhroutila se. Odněkud přibíhali další lidé.

„Marie, Marie!“ křičel zoufale.

 

*

 

Lubor lhostejným zrakem přehlédl neznámou krajinu míhající se mu před očima. Podřimoval, projevila se na něm únava posledních dnů, v nichž spánek nepřicházel, nebo jen lehký s o to těžšími sny. Autobus právě přejížděl vlakové koleje, a to ho vyburcovalo. Silnice zatáčela kolem posledních domků městečka a stočila se do hor. Uvědomil si, že jsou víc než dva tisíce kilometrů daleko od domova. Aneta naproti němu seděla zhroucená na sedadle. Měla zavřené oči. Patřila k těm, kteří měli z pekla štěstí. Před dvěma týdny…

„Už brzy budeme na místě a konečně si odpočinete. Právě jsem hovořila s šéfkou ozdravovny, večeři máte nachystanou,“ oznamovala mikrofonem jedna z ošetřovatelek s výšivkou Mezinárodního červeného kříže na rukávu. Hlas měla laskavý, plný empatie. Jenže jemu to nepomáhalo.

Přehlédl osazenstvo autobusu. Na speciálně upraveném dvousedadle ležela Hana. Měla štěstí v neštěstí. Zavalilo jí to, ale vytáhli ji včas. Těžká traverza ji však rozdrtila nohu pod kolenem a přišla o ni. Svírala v ruce plyšového medvídka, kterého ji někdo v záchvatu soucitu daroval, vedle sebe knížku, kterou se snažila přečíst, ale myšlenky jí létaly všude kolem. Stejně jako jemu.

Vytáhl z tašky časopis. Reportérka splnila svůj slib. Napsala o nich obsáhlý článek, který vzbudil obrovský ohlas a vlnu solidarity. Jenže k čemu to, když se mu zhroutil celý svět? Nikdo nečekal útok na nemocnici uprostřed dne. Bombardování probíhalo v noci, tohle bylo výjimkou. Odsoudily ho vlády, politici, jenže čas zpátky nikdo nevrátí. Marii vyhrabali ze sutin až druhého dne. Neměla nejmenší šanci přežít. Stejně jako mnoho dalších. Ti, kteří nastoupili do autobusu, zemřeli všichni. Vít mezi nimi. Z jejich party zůstalo pouhých pět. Kromě něj, Hany a Anety ještě ti nejmladší, Jakub a Nora. Zdrželi se v krytu, a to jim zachránilo život. Záchranáři je k večeru vyprostili spolu s ostatními.

Z následujících dnů si nepamatoval vůbec nic, strávil je v jakési jiné nemocnici, jejíž jméno mu vypadlo z hlavy. Zůstal pod silnými sedativy a teprve později se dozvěděl, že se jemu i jeho přátelům dostane péče v horském sanatoriu v úplně jiné, vzdálené zemi. Dokonce několik rodin projevilo zájem o adopci. Reportérka měla pravdu. Jejich příběh rezonoval světem. Jenže k čemu, když jemu nejbližší už nejsou.

Drásavé myšlenky na něj útočily ze všech stran jako horda nemilosrdných zabijáků. Nemohl je odehnat, i když věděl, že minulost nezmění, byť po tom celou svou duší prahnul. Co měli udělat jinak, co mohlo být jinak. Kdyby se neosvobodili, nejspíš by přežili. Nebo ne? Co by je čekalo? Otroctví, teror, smrt? Kdyby nastoupili do autobusu o něco dříve… kdyby přijel pozdě… kdyby… Jen na půl ucha vyslechl znepokojivé zprávy o rozšiřujícím se válečném konfliktu.

Městečko zmizelo z jeho zorného pole. Silnice prudce stoupala úzkými serpentýnami, dokud se před nimi neobjevila honosná čtyřpatrová budova. Příjezdová cesta tam končila, zaparkovali přímo před ozdravovnou.

Aneta procitla, chytila ho za ruku a táhla za sebou. Tam už byli ostatní, kteří z jejich party zbyli. Přistoupili k lůžku Hany a tam se všichni uchopili vzájemně za ruce. Chviličku, ale o to silnější cítili k sobě pouto. Jako by je už nikdy nic nemohlo, nesmělo rozdělit.

Mezitím zevnitř vyběhli dva zřízenci s nosítky. Další pomáhali vystoupit těm, kteří na tom nebyli zrovna nejlépe. Autobus byl plný, byly mezi nimi i děti z dalších válkou postižených regionů.

Personál vytvořil špalír, jehož středem kráčela manželská dvojice středního věku a přívětivě se na ně usmála. Byli to majitelé ozdravovny, tak je představila překladatelka.

„Po tak namáhavé cestě jste jistě všichni unavení. V jídelně na vás čeká teplá večeře, po ní si odpočinete na pokojích. K dispozici máte bazén, saunu a věřím, že se vám tu bude líbit. Zítra na vás čekají lékařská vyšetření, rehabilitace, máme tu i psychology. Chceme vám vynahradit utrpení, kterým jste prošli.“

Kdyby to tak šlo, pomyslel si Lubor. Proč jsou tady na nás tak hodní a jinde nás nenávidí? Malé národy nemají právo na existenci, tak to říká vůdce sousední říše, která nás napadla. Spousta jeho přívrženců se podle toho chová. Proč tolik zla? Vždyť nedává žádný smysl. Vraždit lidi jen podle toho, kde se narodili. Kruté vzpomínky se znovu vynořily z paměti a oči se mu zalily slzami.

Než vstoupil do budovy, ještě jednou se ohlédl. Zrak mu spočinul na překrásné scenérii. Strmé hory pokryté sněhem a kousek pod nimi horské jezírko s průzračnou vodou a úplně dole městečko, vyhlížející svrchu jako z království miniatur. Jenže tohle všechno nevnímal. Tam daleko, tisíce kilometrů odtud, zuřila válka, která ho připravila o tolik. Smutek mu svíral duši jako těžká deka. Jednu chvíli se mu zazdálo, jako by se za horami rozprostíral temný mrak a stále rostl, až zastřel celé nebe. Opět cítil onen mrtvolný puch, stejně jako tehdy v onom lese.

Zamrkal očima a vidina se rozplynula. Vkročil prosklenými dveřmi dovnitř, tísně se však nezbavil.

Připadal si jako na konci světa. Jako by se celé lidstvo ocitlo na konci světa.

 

*

 

Věnováno nevinným obětem všech válek.

 

(Poslední, 33. příběh povídkové sbírky "STOPY", která vyjde někdy v II. pololetí 2025)

---