Adaptace (povídka na téma "Volky nevolky, dovolená nebo mozolky"

Simon upřeně hleděl na psycholožku a v tváři se mu zračila nejistota. Za necelou čtvrthodinu mu skončí další z řady sezení, které mu pomáhalo včlenit se do běžného života. Do normálního ne, ten už v této zemi pár let neplatí.

„Myslím, že jsme spolu učinili veliký pokrok. Můžete být na sebe pyšný,“ pronesla příjemně působící čtyřicátnice zpoza obrouček svých stříbrných brýlí a povzbudivě se na něj usmála.

„To si zrovna nemyslím.“

„Ale já ano. Vzpomeňte si, kde jste byl před dvěma měsíci a kde jste teď.“

„Já vím. Ale přesto…“

„Vždycky vás bude do jisté míry spoutávat nejistota. Ale s tím se dá žít. Někteří lidé vystupují navenek suverénně a netušíte, kolik sami mají problémů. Takže s tím si hlavu nelamte.“

„Ano, hodně jste mi pomohla, i pobyt v léčebně mi otevřel oči. Ale chápejte, prostě nechci zklamat.“

„Zklamání a úspěchy, to přináší život. Nesmíte zveličovat dílčí neúspěch, které potkávají každého z nás. Naopak, tím, že jste zvládl svoji psychiku, stáváte se silnějším, odolnějším. Hned tak vás něco neporazí. V tom mám dlouholeté zkušenosti, věřte mi.“

„Vy ano, i pacienti z léčebny mi dodali sebedůvěru. Jenže vím, že mám své limity.“

„Ty má každý z nás. Poslední dobou se vám přece daří. Nemáte si co vyčítat. Našel jste si novou práci…“

„Jo, tam je to fajn. S kolegy vycházím dobře a nemám problémy.“

„Tak vidíte. Proti té předchozí jistě pokrok.“

„Máte pravdu. Nedívají se na mne tak divně. Netuší nic o mé minulosti, necítím šeptandu za svými zády. Mám tam větší perspektivu. Malá soukromá firma, prostředí je tam takové rodinné, kolegové jsou fajn, to mi vyhovuje. I plat mám, vyšší než v té předchozí.“

„I v tomhle směru jste si tedy polepšil. Můžete být na sebe pyšný.“

„No to nevím. Všichni mě tak neberou.“

Pátravě se na něj podívala. „To vám někdo řekl?“

„Nepřímo ano,“ zabloudil očima k hodinám.

„Tohle říkávají o druhých lidé, kteří sami mají problémy se svým životem. Takovým hlasům nenaslouchejte. Však jsme si o tom povídali.“

Simon vzdychl. „Jo, to jsem pochopil, nakonec i pacienti mi hodně pomohli. Zjistil jsem, že mne hodnotili lépe než sám sebe.“

„Tak na to nezapomínejte. Měli pravdu.“

Velké nástěnné hodiny vedle dveří odtikávaly poslední minuty jejich sezení.

„Víte… tam mezi těmi pacienty mi bylo fakt skvěle. Jako v nějakém jiném, lepším světě.“

„To bylo tou společností. Každý z vás měl nějaký problém, trápení a navzájem jste se podporovali. Vytvořili jste si k sobě pouto, cítili jste empatii jeden k druhému. Vytvořili jsme vám takové laboratorní podmínky. Tenhle model není až tak obvyklý v běžném světě. Do něj se musíte postupně adaptovat. Není to snadné, vím, ale věřím, že to dokážete. Nakonec o tom život je. Překonávat překážky a tím získávat sebedůvěru.“

„Přesto mám pocit, že některé lidi neskutečným způsobem seru. Promiňte mi ten výraz, ale fakt to tak cítím.“

„Máte na mysli někoho konkrétního, Simone?“

„Jo, občas někoho ano… na vejšce, než jsem skončil, pak v práci, té původní, než jsem skončil… pořád mne to ještě trápí. Jako že zklamu.“

„Měl byste mít spíše pozitivní myšlenky, když jste si našel novou lásku.“

Zasnil se.

„Jo, Milena je skvělá. Hrozně moc ji miluji, rozumíme si, ale…“

„Ale?“

„Tak není jen sama. Bydlí s máti a…“

„Cítíte nějako třecí plochy?“

„Dá se říci. Ne teda s Miladou, její máti. Je hrozně hodná… ale její manžel… tomu jsem v žádným případě do oka nepadl.“

„Někdy je to s rodiči milované dívky složitější. Určitě si na vás zvyknou. Jste nekonfliktní, empatický… dejte tomu čas. Přece se té dívky nevzdáte. Takového vás neznám.“

„Jistě že je to složité, tím spíš, že její máma je rozvedená, otec od nich odešel dávno. Tohohle si nabrnkla v práci, když k ní s něčím chodil na úřad. Je vysokoškolským profesorem, takže nevím, jestli to není i moje vina, myslím jako nějaký můj psychický blok ze školy… prostě si nesedneme.“

„V jakém smyslu?“

„Pokládá mne za neschopného.“

„Doufám, že se za neschopného nepovažujete vy, Simone. S tímhle pocitem jsme bojovali po celou dobu vašeho léčení.“

„Po manuální stránce jsem opravdu neschopný.“

„Nemůžete si myslet, že musíte vynikat úplně ve všem. To neumí nikdo. Máte jiné přednosti, za které si vás v práci považují. Na vaší sebedůvěře pracujeme, a přece se nechcete ocitnout tam, kde jsme začínali. Slovo neschopný, prosím, vynechejte ze svého slovníku jednou provždy.“

„Rád bych ho vynechal… ale když mne tak hodnotí jiní…“

„Na vysoké škole byly jiné vlivy, které vás srážely dolů.“

„Jenže jsem ho slyšel. Ne že bych poslouchal za dveřmi, k tomu bych se nikdy nesnížil. Ale když jsem šel na záchod, tak jsem zaslechl, jak říká Milenině máti, že co si to její dcera vybrala za nýmanda, že mně vyhodili ze školy, k tomu jsem byl ve cvokhausu a co horšího prý ještě může být? Navíc že rodinný domek potřebuje řemeslníka a já jsem v tom směru nepoužitelný. Prý se mne pokusí převychovat, bude to moc těžký.“

„Slyšel jste její reakci?“

„Ne… hned jsem spěchal pryč, aby mne náhodou neviděli.“

„S přítelkyní jste to probíral?“

„To už vůbec ne. Stydím se za to i za sebe.“

„Podívejte, tohle byly opravdu hloupé řeči. Sehrát se s novou rodinou bývá mnohdy náročné a vyžaduje spoustu času. Berte to jako takový adaptační proces. Ale současně mějte na paměti, že nikdo nemá právo si z vás dělat rohožku. Jistých kompromisů je třeba. Je však bezpodmínečně nutné zachovat si svou důstojnost, už proto, abyste se cítil dobře. Jinak vás to strání. Pokud situace překročí hranice, máte právo trvat si na svém.“

„Uvidím. Každopádně děkuji za podporu.“

„Poděkujte hlavně sobě za přístup a snahu. Tak ať se vám daří. Za měsíc se znovu uvidíme. Všichni víme, že je těžká doba. Ale my to zvládneme, viďte?“

Mlčky přikývl.

 

*

 

S několika lidmi postával na zastávce. Čekal jen chviličku. Tramvaj byla překvapivě poloprázdná. V duchu probíral vše, o čem se na schůzce bavili. Byl vděčný za podporu, kterou mu psycholožka poskytuje, ale současně se bál, zda svou roli v životě zvládne. Hleděl oknem ven. Právě míjeli budovu radnice, na níž vedle státní vlajky visela i ta okupantská, černožlutá s rudým kladivem. Pomyslel si, jak je to charakteristické. Jako by ono kladivo bylo namířeno proti němu, proti všem, proti celému normálnímu světu. Příští zastávka byla na Náměstí míru. Jak absurdní název. Pohlédl na své dlaně. Zase to přicházelo, zalila ho vlna úzkosti, až zalapal po dechu. Plicím jako by se nedostávalo vzduchu. Náznak panické ataky, ale už se jej naučil zvládat. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Bylo to pryč. Jen své myšlenky nedokázal zkrotit. Na vše, co výrazně ovlivnilo jeho život.

Dnes bylo 17. června. Zítra uplyne přesně sedm let, kdy okupační vojska zaplavila jejich zemi. Vláda, v níž panovaly neskutečné rozpory, záhy podepsala kapitulaci. Někomu se podařilo na poslední chvíli odjet, jenže pak se hranice neprodyšně uzavřely. Spousta lidí skončila v exilu, další ve vězení a ti přizpůsobivější ihned obrátili kormidlo. Věděli, jak si udržet svůj status, jak být pro nový režim užiteční. Loutková vláda dosazená okupační mocností začala úřadovat. Tolik se toho změnilo. Zatím poslední protivládní demonstrace skončila tragédií. Takovou, na níž nedokáže zapomenout. V jeho mysli vše znovu ožívalo, jako by to byl film, který někdo pouští pořád dokola.

Právě opouštěli náměstí. Zahlédl postávající uniformované muže s puškami v rukou. Tohle nebyli okupanti, ale vlastní lidé z policie a také jejich civilní pomocníci, kteří se neštítili ničeho. Nenáviděl je. Představovali tu nejhorší noční můru jeho života. To oni do něj zasáhli způsobem, který nelze napravit. Naštěstí se tramvaj zdržela jen chvilku a náměstí zmizelo z jeho zorného pole. Znovu se pohroužil do vzpomínek.

 

*

 

Vzácné chvíle klidu. Snažil se je užít, co to šlo. Plaval docela daleko od břehu, ale tak, aby se nedostal do plavební zóny parníků. Foukal vítr a na hladině vytvářel nepříjemné vlny, měl co dělat, aby mu voda nevnikala do úst. Slyšel křik, což ho přimělo obrátit se zpátky. Spatřil nafukovací míč, který vítr hnal přímo proti němu. O pár desítek metrů dál se jej někdo zoufale snažil dohnat, byl bez šance. Simon pár tempy změnil směr, aby míč směřoval přímo proti němu. Zachytil ho a chvíli s ním zápasil, aby mu znovu nepláchl. Používajíc jen jednu ruku se pomalu plácal ke břehu. Vlny se hnaly přímo proti němu, přelévaly se přes něj a několikrát si lokl.

Za chvíli byla u něj. Mladá dívka s vlasy černými jako uhel.

„Děkuji moc,“ pronesla a usmála se. V tu chvíli odplul mrak dosud zakrývající slunce a hladina kolem něj se rozzářila.

Chtěl odpovědět, ale nešlo to. Gestem naznačoval, že u břehu si poví více. Konečně ucítil pod nohama pevnou zemi. Rozkašlal se, aby vyhnal vodu z dýchacích cest.

„Ještě jednou děkuju. Nedávala jsem pozor… nebýt tebe, tak mi zmizí kdoví kam.“

„Rád jsem pomohl. Ale bylo to o vlásek.“

„Příště si dám pozor, slibuju. Nechceš se napít? Ta voda musela být pěkně hnusná.“

„To teda jo. Ale v poho.“

„Já jsem Milena. Milena Nováková.“

„Těší mně. Já Simon Modrý.“

„Taky mne moc těší, Simone.“

Nenápadně ji sledoval. Měla krásnou štíhlou postavu a na sobě slušivé bílé plavky. U břehu ji vítala hnědovlasá dívka v červených jednodílných plavkách.

„Pojď si k nám přisednout, zachránče míčů,“ pobídla ho Milena. „Jsem tu s kamarádkou. Lucie Horská. Chodíme sem dost často.“

Uvelebil se na samém kraji deky. Obě ho přivítaly s úsměvem. Chvíli jen tak povívali o všem možném. Milena ho zaujala. Přitahoval ho pohled hlubokých černých očí a zrak mu až příliš často sklouzával na horní díl jejích plavek, až dráždivě průhledných, v nich se rýsovaly tmavé obrysy bradavek. Doufal, že si toho nevšimne.

Pak se však Lucie podívala na hodinky, obě se zvedly a kvapně se rozloučily. Ještě chvilku za nimi hleděl a uvědomil si, že si jí neřekl o žádný kontakt. V rychlosti se převlékl a rozběhl se za nimi. Jenže je už nenašel.

 

*

 

Krásná, jemná dívka z přehrady mu nešla z mysli. Proklínal sám sebe, že se jí nezeptal na adresu nebo telefonní číslo. Příští dny se vydal na to samé místo, ale moc si vody neužil. Neustále po ní pátral pohledem, jenže tu nebyla ani ona, ani její kamarádka. Pak se ochladilo a deštivé dny jeho šance zmařily docela. Pak dostal nápad. Znal přece její jméno a příjmení. Milena Nováková. Kruci, to musí mít tak časté příjmení? V telefonním seznamu byli Novákovi naskládáni na tři strany. Probíral se pamětí a vzpomínal na jméno její kamarádky. Lucie… a jak dál? Jo, Horská. Lucie Horská, to je ono. Tady seznam nabízel podstatně skromnější soupis. Večer sedl k telefonu a vytáčel jedno číslo po druhém. Na jedenáctý pokus mu to vyšlo.

„Lucie Horská,“ ohlásila se.

„Tady Simon. Promiň, že otravuju. Asi se na mě nepamatuješ.“

„Jo… promiň… nějak se mi nevybavuješ.“

„Přehrada. Nafukovací míč. Byla jsi tam s Milenou.“

„Jó, už vím… kecali jsme spolu. Proč voláš?“

„Víš… potřeboval bych mluvit s Milenou. Jenže na ni nemám žádné spojení. Ani adresu, ani telefon.“

„A jak jsi došel na mě?“

„Zapamatoval jsem si tvé příjmení. Horských není tolik jako Nováků. Takže jsem odškrtával jedno jméno v telefonním seznamu za druhým.“

„To jsi teda dobrej. Chytrý.“

„A Novákových jsou mraky, takže…“

„Jenže by ses snažil marně. Její máma je teď Hroznová. Znova se vdala.“

„To mne nenapadlo.“

„Teď už to víš. A co vlastně po ní chceš?“

„No… chtěl jsem ji prostě slyšet.“ V jeho slovech rozeznala rozpaky.

„V pohodě. Máš propisku? Diktuju. Piš si. Pamatuji si je nazpaměť.“

Pak se rozloučila. Simon hleděl na šestici čísel a vrůstal v něm neklid. Blížil se rozhodující okamžik. Měl pocit, že trémou ze sebe nedostane kloudnou větu. Pak si dodal odvahy. Telefon dlouho vyzváněl. Když to chtěl vzdát, ozval se neznámý hlas starší ženy. Zněl přívětivě. „Chcete Milenku? Okamžik, hned vám ji zavolám.“

*

Konečně byl u cíle. Vypadl z tramvaje a vyběhl po schodišti do čtvrtého patra. Přivítal ho ztichlý byt. V rychlosti do sebe naházel rohlík se salámem, pak si sedl do křesla, zavřel oči a přivolával vzpomínky na vše hezké z poslední doby. Na Milenin zvonivý smích, když ji ukazoval, kde vlastně bydlí. Jak si uvařili čaj a povídali si, než je umlčelo vášnivé líbání. Tentýž den se viděli svlečení. Vybavoval si jejich milování, každý dotek, každý detail. Něco tak krásného nikdy předtím nezažil.

Zítra odjede s Miladou na jejich chatu. Čtrnáct dní dovolené na Vysočině uprostřed lesů, kopců, jezer a rybníků. Tady budou sami, jen sami, nikdo je nebude rušit. Vklouzl do ložnice a padl na postel. Přitiskl si k tváři polštář a snažil se ucítit její vůni. Už vyprchala, ale v jeho mysli zůstávala trvale. Místo, kde se poprvé milovali. Zasnil se a vše zlé odháněl daleko od sebe.

Vyrušilo ho drnčení telefonu. Byla to Milena.

„Trochu se nám to zkomplikovalo,“ hlásila a jeho nálada rázem poklesla.

„Co se změnilo?“

„Hele, já si to tak nepředstavovala. Jenže tam nebudeme sami.“

„Jak to?“ vydechl zklamáním.

„Jede s námi máma s tím svým. Prej je tam práce jako na kostele.“

„Do prdele.“

„Jo, do prdele. Snažila jsem se jí to vymluvit. Ale je to jeho výmysl. Trval na svým. Máš přijít zítra ráno. Pojedeme autem.“

„To mám teda radost… a jak dlouho se tam zdrží?“

„Říkal, že je potřeba vyměnit střechu a postavit přístřešek, aby tam jako nepršelo, ten se mi teda zdá zbytečněj, ale co už. Jak dlouho tam zůstanou, to ti nedokážu říct. Doufám, že víc než dva tři dny to nezabere. Snad.“

„To je fakt skvělý. Já se tak těšil...“

„Já taky. To je jeho akce, on si to prosadil. Říkal, že se aspoň něčemu přiučíš.“

„Čím dál lepší.“

„Fakt se na mne nezlob. Já si volno představovala úplně jinak.“

„Na tebe se nezlobím, ty za to nemůžeš. A říkala jsi, že je tam jen jedna místnost. To nebudeme mít žádné soukromí.“

„Tak věřme, že to bude mít aspoň rychlý průběh a užijeme si hezkej zbytek dovolené.“

„Doufám.“

„Hele, nebuď podrážděnej. Já z toho taky neskáču radostí. Ale je fakt, že za nějaký rok by nám sem mohlo zatékat.“

„Nejsem podrážděný.“

„Nepovídej. Cítím to z tvého hlasu.“

Raději převedl řeč na banality. Aby se tak ještě s Miladou pohádali. A to kvůli člověku, který je tam chvilku, kterého si jeho máti vzala po pár měsících chození a on si teď uzurpuje právo rozhodovat o všem.

Slíbil Mileně, že se ráno ukáže. Raději se pohroužil do příjemnějších vzpomínek jejich poznávání, ale večer už měl nenávratně pokažený.

*

Seděli na lavičce v parku a sluneční paprsky se jim opíraly do zad.

„Vážně jsi mne překvapil. Já si až pozdě uvědomila, že jsem ti na sebe nedala kontakt. Tak dík, že ses snažil.“

Měla na sobě krátké letní šaty a vedle sebe položenou kytičku, kterou ji koupil v nedalekém stánku.

„To já bych měl poděkovat tomu míči,“ usmál se a položil jí dlaň na předloktí. Nebránila se. Ani ve chvíli, kdy přes jemnou látku šatů ucítil ve své dlani její ňadro a kdy se poprvé políbili. Kdy nevnímali svět kolem sebe.

 

*

 

„Tak bydlíš sám?“ zeptala se, když navrhl, aby ho navštívila doma a ona se pátravě zeptala, zda tam budou jeho rodiče.

„Jo. Otec umřel, když mi byly tři roky. Byl horolezec a na jedné výpravě je zaskočila lavina. Je to už dávno, já si na něj ani nepamatuju.“

„To mne mrzí. A co máma?“

„Ta byla v pohodě, rozuměli jsme si. Víš, po okupaci ji vyhodili z práce, celý se to tam měnilo. Tak šla do fabriky, ale výdělky nic moc. Pamatuješ na tu velkou protistátní demonstraci před třemi lety?“

„Jasně. Kdo by o ní neslyšel. Brutál.“

„Nešťastně se k ní nachomýtla. Zrovna šla z obchodu a trefila ji kulka. V nemocnici ji týden udržovali při životě, ale nakonec to nezvládla.“

„Bože, to je hrozný. Neměla jsem se ptát.“

„To nic, o tom dokážu mluvit. Jo, nesl jsem to těžce. Navíc jsem neměl žádné peníze. Dostal jsem se sice na vysokou, ale stipendium mi na jídlo a bydlení nestačilo. Tak jsem si sjednal brigády, hned dvě, i noční, jenže mi to přerostlo přes hlavu. Jednoho dne jsem v práci omdlel a až jsem procitl, prej jsem mluvil z cesty. Tak mne odvezli do nemocnice. Skončil jsem na psychiatrii. Ale nejsem blázen, aby sis nemyslela.“

„Bože, na to jsem ani nepomyslela. Měl jsi to děsivě těžký. Muselo to tam být hrozný.“

„Víš, že vůbec ne? Tam mi bylo nejlíp. Skvělý doktorky, hodně mi pomohly. A skvělí pacienti. Jako bonus jsem získal modrou knížku. Už nemusím na vojnu. Z té jsem měl šílenej strach. Je to tam běs, co jsem slyšel. Od doby, co nás okupují…“

„Můj táta od mámy odešel, když mi byly čtyři. Našel si jinou. Akorát platí alimenty, ale jinak se s ním nestýkám. Máma pak měla pár vztahů, ale žádný nevyšel. Jen se u nás střídaly kartáčky na zuby. Taky to nebyla zrovna pohodová jízda.“

„Chápu.“

„Před rokem se vdala. Seznámila se s jedním vysokoškolským profesorem. Docela na ni zaválel, jen jsem nechápala, proč se tak žene do svatby.“

„A dobrý?“

„Je to… komplikovaný. Uvidíš sám. Máme rodinný domek, není zrovna v nejlepším stavu, on tvrdí, že ho celý opraví. Rozumí všemu, teda tvrdí to. Že bych z něj ale byla na větvi, to teda ne.“

Poznal ho brzy. Už když mu poprvé pohlédl do tváře, měl takový nepříjemný pocit, že to mezi nimi nebude fungovat. Pomenší chlapík s věncem šedivějících vlasů kolem holé lebky, až nepříjemně zkoumavý pohled, který se mu vpíjel do hloubi duše. A bylo to jen horší. Milenina matka byla v pohodě, příjemná, pohostila ho kávou, povídala o knihovně, kde jednou týdně vypomáhala a o knížkách. Babička byla vystudovanou bioložkou a starala se o malou zahrádku hned za domkem.

„Samá intelektuálka, to víš, podle toho to tady vypadá. Barák padá na hlavu, je tu práce jako na kostele. Doufám, že umíš aspoň nějaký řemesla, potřebuju s tím pohnout, než bude zima,“ pronesl Bedřich a Simon rázem pochopil, proč je vedlejší pokoj plný sutin a má rozkopané zdi.

 

*

 

Snažil se, opravdu se snažil a svazoval ho pocit zodpovědnosti. Nechtěl nechat Mileninu rodinu na holičkách. Jenže role helfra se mu začala brzy zajídat. Zvláště, když se od Bedřicha nedočkal jediné pochvaly. Naopak. Všechno podle něj dělal špatně a nešetřil připomínkami. Navíc práce šly neskutečně pomalu. Kolik rande s Milenou už musel oželet, společné chvilky byly stále vzácnější. Proto se tolik těšil na společnou dovolenou. Čtrnáct dnů, které budou mít jen pro sebe. Teď tyhle plány dostaly pořádnou trhlinu.

Věci se vůbec nevyvíjely, jak si představoval. Bedřichovo auto, taková stará rachotino, odmítalo poslušnost. Takže se v něm celé dva dny vrtal a Simon mu musel být k ruce. Každý večer se vracel domů otrávený a pár vět přes telefon z Milenou bylo jen slabou náhražkou. Jako by se osud proti němu spikl.

Konečně třetího dne vyrazili. Cesta probíhala hladce a Bedřichova nálada se prudce zvedla.

„Docent Slavík jde konečně od válu. Mám jedinečnou šanci postoupit na jeho místo,“ prohodil jen tak mezi řečí.

„Takže povýšíš. Určitě ti zvednou plat. To je skvělé,“ komentovala Milada, Milenina matka.

„Je to kretén. Konečně půjde od válu. Ohromnej průser, dostal výpověď na hodinu.“

„Copak provedl?“

„Protistátní činnost. Našli u něj štvavé letáky, ten idiot je měl přímo v kanclu. Měl kolem sebe takovou malou skupinku studentů, ti už dostudovali. Pro něj si přišli zrovna den před mou dovolenou.“

„A jak to víš, co udělal? To vám řekli?“

„Prostě to vím,“ odpověděl nevrle. „Je to idiot. Vůbec nechápe dobu, ve které žijeme a posral si celou kariéru.“

Simon se na sedadle nespokojeně zavrtěl a vrhl významný pohled na Milenu. Ta obrátila oči v sloup.

K chatě to měli už jen pár kilometrů, když na silnici spatřili černé auto a několik mužů v uniformách. Byli to okupanti.

„Co tihle tu opruzují?“ šeptl Mileně do ucha.

„Nevím. Nikdy jsem je tu neviděla.“

„Co si to tam špitáte? Zmlkněte, nebo nás dostanete do potíží. Nějaká běžná kontrola, klídek.“

Museli vystoupit z auta, prokázat se doklady, otevřít kufr. I když neměli co skrývat, byli z toho celí rozklepaní. Jen Bedřich s nimi povídal jako by nic a ještě se u toho usmíval. Simon si pomyslel, že se k nim chová nesrovnatelně lépe než k němu a cítil vztek. Milena mu soucitně položila dlaň na stehno. Přitiskli se k sobě ještě blíž.

„To teda bylo,“ poznamenala Milena. „Chovají se, jako by tady byli doma.“

„Jsou tady doma,“ poznamenal Bedřich. „Už sedm let. S tím nic nenaděláme. Jsou to lumpi, ale oni teď velí. Musíme se adaptovat na novou situaci, pokud chceme slušně žít a nemít problémy.“

„Hajzlové jsou to,“ vypěnil Simon. „Nenávidím je.“

„Měl by sis dávat pozor na pusu, jestli chceš udělat nějakou kariéru. Moc jsi toho zatím nepředvedl. Tobě by se líbilo přijít o flek jako docent Slavík? Oni rozhodují, vezmi to na vědomí.“

„To teda odmítám.“

„Tohle může říci jen hlupák.“

„No tak jsem teda hlupák. Radši budu hlupák, než sketa,“ naštval se Simon.

„Ale Béďo, vždyť Simon se tak snaží. Kolikrát ti už pomáhal,“ ozvala se Milada.

„Jo, pomáhal, ale moc mu to nejde. Kdyby nebyl tak děsně nešikovný, mohli jsme to stihnout za polovinu času.“

V Simonovi se vše bouřilo. Jen s vypětím všech sil se ovládl.

„Však se snaží. On se to doučí,“ pokračovala Milada.

„To doufám. Za takovej čas už se měl dávno zadaptovat. Ale ono se to poddá, viď?“ obrátil se na něj.

Simon raději dělal, že nevnímá. Naštěstí záhy se před nimi objevila silnice mířící vysoko do kopců a pak konečně dřevěná chata.

 

*

 

„Hlídky jsou tu teď časté. Zmínila jsem se o nich v obchodě a prodavačka říkala, že okupanti zabrali chemičku ve vedlejší obci. Všichni místní dostali padáka, tak jsou naštvaní o to víc.“

Bedřich její slova nevnímal. Se Simonem vykládal z přívěsu materiál.

Ani na chatě se nevyvíjela situace dobře. Všechno trvalo neuvěřitelně dlouho. Než vyměnili střechu, uplynuly celé čtyři dny. Na volný čas mohli zapomenout. Milada s Milenu vařily a minuty se zdály věčností. Když Simon navrhl, že by se mohli jet vykoupat, Bedřich prohlásil, že mladí znají jen zábavu a nic jiného je nezajímá a už vůbec ne tvrdá práce, bez které se v životě neobejdou. Teprve až dokončili střechu, milostivě svolil, že si udělají odpolední relax. Jenže ani u rybníku to nebylo ono. Příliš mnoho lidí, a oni dva ještě pod dozorem. Takhle si společné chvíle nepředstavovali.

„Vydrž, ještě ten pitomej přístřešek a konečně budeme sami a užijeme si to,“ povzbuzovala ho Milena.

„Je to děs,“ postěžoval si. „Všude kolem jsou rozlezlí okupanti a tenhle přivandrovalec zase okupuje vaši chatu. Už nevěřím, že to někdy skončí. Dovolená se krátí a co nevidět se vrátím do práce. A my si neužili vůbec nic.“

„Musíš se víc snažit, ať je to za námi a zbude nám aspoň trocha času pro sebe,“ vytkla mu.

„Vždyť já se tak snažím, ale…“ odpověděl naštvaně a temný mrak nedorozumění nad jejich hlavami houstnul.

Umínil si, že to překoná, že se fakt vynasnaží, ale práce se dál vlekla šnečím tempem. Někdy mu připadalo, jako by Bedřich vše úmyslně zdržoval. Například jeho pospávání po obědě je okrádalo o další hodiny. Nemohli se ani vzdálit, protože nikdo netušil, kdy vstane a začne se po něm shánět. Když hned nebyl k dispozici, zuřil. Milada se ho sice snažila uklidňovat, ale vůbec se jí to nedařilo.

Simon s Milenou jen trpně čekali na věci příští. Vzácné minuty si pro sebe dokázali ukrást jen krátce po obědě, když si Bedřich dával šlofíka a všichni museli chodit kolem chaty po špičkách, aby ho nevzbudili. Zašli na kraj lesa nebo na louku a skryti všem zrakům užívali své lásky, jen po malých kapkách. Jenže jednou se zdrželi, on vylezl nečekaně brzy a zase byl oheň na střeše. Oba pak museli poslouchat přednášku, že se jen flákají a nic důležitého je nezajímá. Milada se sice k Simonovi chovala hezky, přilepšovala mu jídlem nebo čerstvě uvařenou kávou, jenže její snažení nemohlo vynahradit celkovou mizérii.

Pouze po večeři Bedřich pookřál a stával se z něj docela jiný člověk. Sršel dobrou náladou a vykládal jeden vtip za druhým. Milada z nej byla nadšená. Simonovi to připomínalo příběh o doktoru Jekyllovi a panu Hydeovi v samém závěru, kdy žezlo převzal Hyde a Jekyllovi dopřává jen občasné štěky.

Sedmého dne dostali návštěvu. V sousední chatě se objevila mladá, asi třicetiletá žena v tmavém oblečení. Simon zrovna zápolil s plechy. Uviděla ho, usmála se na něj a zamávala mu.

Bedřich zrovna vykukoval ze střechy a sledoval ji ostřížím zrakem.

„Kdo to je? Tuhle jsem tady ještě neviděl. Znáš ji?“ pronesl podezřívavě.

„Ne, taky ji neznám. Asi jejich příbuzná. Nebo ji půjčili chatu, odpověděla Milada a víc se o ni nezajímala.

Bedřich občas vrhl tím směrem nepřátelský pohled, ale když se nic nedělo, pokračoval v práci.

Odpoledne Simon zahlédl sousedku, jak cvičí mezi stromy a zastesklo se mu po svobodě.

„Nebylo by nejlepší pozvat si na některé opravy profesionální řemeslníky?“ odvážil se zeptat.

„A kdo to bude platit? Ty snad? Vždyť máš holou prdel! Kolik si tak vyděláš? Každej by se jenom obohatil a práci odfláknul, to znám dobře. Kvůli čemu objednávat cizí lidi, když to umím sám? Jen bych potřeboval šikovnějšího pomocníka.“

Po tomhle se už Simon neozval. Skousl zuby a umínil si, že se vynasnaží vyvarovat dalších přehmatů. Jenže to se lehce řeklo. Cítil, jak v něm vzrůstá úzkost a připadalo mu, že se řítí do stejné propasti jako předtím, než skončil na psychiatrii. Strach z dalšího selhání, tak intenzivní, v něm kulminoval. Litoval, že si antidepresiva přece jen nevyzvedl. Jenže copak by vyřešila jeho problém?

Ani s přístřeškem to nebylo jednoduché. Komplikace přišla hned na začátku a Bedřich byl čím dál podrážděnější. Poručil mu nařezat trámy, na které ukotví plech, takže se při dešti dostanou na záchod suchou nohou.

Řezání mu šlo dobře, dal si záležet a doufal, že ho Bedřich aspoň ocení. Jenže v tom se šeredně spletl.

„Do prdele, jak jsi do nařezal? Jseš snad hluchej? Mělo to být sto sedmdesát centimetrů, ne sto čtyřicet!“

„Říkal jste sto čtyřicet. Slyšel jsem dobře,“ ohradil se Simon.

„Do hajzlu, od střechy je to sto čtyřicet! A co přesah? Musí to snad být někde ukotvený. Co těch bývajících třicet? Jak to mám teď upevnit? Čím přemýšlíš, sakra! Teď abych latě kupoval znova! Další prachy vyhozený oknem!“

„Tak jste si to měl zkontrolovat!“ zaječela Milena. „Celou dovolenou tady dřeme a jediný, co z toho máme, jsou nadávky. Mně to už nebaví“!

„No jistě. Slečna je dotčená. Užíval byste si chtěli. Je to vaše chata! Vůbec jsem ji nemusel řešit. Je to jen má dobrá vůle. To já se tady snažím a výsledek? Nevděk a ukřivděnost! Na to se tak můžu…“

Milada vyběhla z chaty a snažila se ho uklidnit. Podařilo se jí to až po hezkých pár minutách.

„Když on je občas takový prudký… ale myslí to dobře,“ pronesla pak směrem k Simonovi a Mileně.

„Jo? Taky se můžeme sebrat a odjet. Autobusová zastávka je přímo ve vesnici, tak není problém,“ vyštěkla naštvaně Milena.

Byl to zatím nejvyhrocenější konflikt. Bedřich se urazil a ihned po večeři zalezl do postele. V chatě panovalo mrazivé ticho.

Milena se Simonem raději šli ven a posadili se na louku. Oba mlčeli. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Příroda se pomalu ukládala ke spánku.

„Mrzí mě, jak se tady všecko podělalo,“ přerušila ticho. „Tak jsem si to nepředstavovala. Nevím, co se na něm máti líbí. Jestli ty tituly, nebo co? Chová se jako křupan. Jako ten největší křupan ze všech křupanů!“

„To teda jo. A on vážně učí na vejšce?“

„Bohužel jo.“

„Lituju studenty. Ale taky jsem na vejšce potkal pár pěkně hnusných kreténů.“

„Hm. Mně nevadí, že jsi tu školu nedodělal. Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

„A omlouvám se, že jsem byla tak protivná.“

„Však já byl taky. Je to s ním celý na levačku.“

„Zítra odjedeme domů, jo? Ještě jeden výstup a končíme. Tohle stačilo.“

„Jsem pro.“

Políbil ji. Mraky se rozptýlili a náhle se cítil úplně stejně, jako na té přehradě. Vyrušil je šelest. Zahlédli sousedku, zrovna vycházela z chaty. Na sobě měla černé kalhoty a četné tričko. Téměř splývala s lesem. Na zádech pak nesla batoh.

„Kam může jít? Teď na noc?“ podivil se.

„Netuším. Nejspíš do lesa. Třeba miluje noční procházky,“ podotkla Milena.

„Nejspíš.“

„Už jsem ji takhle párkrát zahlídla. Vždycky za soumraku někam vyráží.“

„Nebo je to nějaká bioložka, která zkoumá noční život v přírodě.“

„Můžeš se ji zítra zeptat.“

„Aspoň nikoho nebuzeruje,“ podotkl Simon. Pohlédl k chatě, z níž se linul Bedřichův hlas. Zase někoho rozebíral nebo poučoval. Na vtipy dnes nedošlo.

 

*

 

Druhý den vstávali až v osm. Bylo to podivné ráno. Nezvykle tiché. Simon vyšel na verandu a překvapeně se zahleděl do údolí. Ztrácelo se v podivné, kašovité mlze, jež měla nezvyklý, načervenalý nádech. Zavolal ostatní. Udiveně si prohlíželi podivnou přírodní scenérii.

„Tam toho moc nevykoukáte. Pojďte na snídani, než vám vychladne,“ přerušila je Milada. Hlad je zahnal dovnitř. Bedřich byl podrážený hned od rána.

„Musíme do stavebnin. Koupit latě, které jsi včera zničil,“ pronesl a úkosem se podíval na Simona. Ten se raději zahleděl do talíře.

„Však se to spraví. Simon se vážně snažil, neudělal to schválně,“ zastala se ho Milada.

„Snažil? Je to takhle každej den. Nedá se to tady vydržet. Před polednem jede autobus. Odjíždíme,“ řekla ledově Milena. „Myslím to naprosto vážně.“

„Jo, to by se vám hodilo. Utýct od rozdělané práce. Podělat ji a zdrhnout. Tak dělej. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže odnést prkna na přívěs.“

V rychlosti se oblékl. Simon znovu pohlédl do údolí. Mlha probublávala jako kaše v kotli a představa, že by se tam měl vypravit, se mu pranic nelíbila.

„Nejedu, dokud se ta mlha nerozplyne. Co když je to něco jedovaného? Rozhodně nevypadá jako normální mlha. Tam prostě nejedu, jasný? Vezměte to na vědomí.“ Tentokrát si postavil hlavu a Milena se k němu přidala.

Ani Milada nebyla nakloněna výjezdu do města, měla strach. „Tak chvíli počkej, Béďo, však se to za chvíli rozplyne. Máme před sebou celý den, teď nic neuspěcháš.“

Bedřich naštvaně vyběhl k autu a nastartoval. Během chvilky zmizel na cestě. Milada, Simon a Milena rozpačitě postávali před chatou.

„Neslyšíte něco?“ vytrhla je z mlčení Milena.

Zaposlouchali se. Zaslechli jakési chrčení a nesrozumitelné skřeky. Pak se ze svahu vynořil muž. Měl krví podlité oči a v rukou svíral sekeru. Zahlédl je a klopýtavě se rozběhl k nim.

„Co se vám stalo?“ zvolala Milada. Muž zrychloval a nevypadal ani trochu mírumilovně. Celí vyděšení vklouzli do chaty a zamkli za sebou dveře. Vzápětí se ozvala tvrdá rána a sklo ve vstupních dveřích se roztříštilo na kousíčky. Ve výklenku se objevila sekera a šílencova tvář. Bleskově se stáhli z verandy a zabarikádovali v chatě. Simon pohotově odhákl okenice a zajistil je před útokem zvenčí.

„Co se to děje?“ vyhrkla Milada a třásla se strachy.

„Napřed ta divná mlha… a pak šílený soused… nesouvisí to spolu?“ uvažoval Simon.

„Co budeme dělat?“

Slyšeli bourání a řev, jak se šílenec marně pokoušel dostat dovnitř. Pak zmlkl. Vzápětí někdo zabušil na okenice.

„Neotvírejte!“ vykřikla Milada.

Simon zaslechl volání a odvážil se přistoupit blíž. „Je tam někdo?“

„Díky bohu,“ zaslechl ženský hlas. „Aspoň vy jste v pořádku. Jestli chcete přežít, musíte okamžitě vypadnout.“

Simon váhavě přistoupil k oknu a přes Miladiny protesty odhákl okenici.

Pohlédl do tváře tajemné sousedky. Byla oblečená v černém, jako na svých nočních toulkách a pod krkem jí visela plynová maska.

„Pojďte rychle za mnou. Zneškodnila jsem ho paralyzérem, ale udrží ho to jen chvíli, pospěšte.“

„Jdeme,“ rozkázal Simon a sám se divil, kde se v něm vzalo tolik rozhodnosti. Proběhli předsíní a odemkli dveře. Útočník ležel na zemi, škubal sebou a u úst měl pěnu.

„Dělejte, už se probírá,“ poháněla je.

„Ještě se nevrátil můj manžel,“ naříkala Milada. „Musíme na něj počkat.“

„Kde ho máte?“

„Jel do stavebnin. Hned se vrátí.“

„Do města? Po silnici?“

Přikývla.

„Je mi líto. Není na koho čekat.“

„Jak to, že ne?“ vykřikla zoufale.

„Co se tady vlastně stalo? Tohle ráno je divný už od počátku…“ zeptal se Simon.

„Pojďte za mnou, uvnitř vám řeknu víc.“ Postrkovala je k sousední chatě. Nekompromisně popadla Miladu, která začínala hysterčit.

Muž se mezitím postavil na nohy a rozběhl se za nimi. Nebyl jediný. Po cestě se potácela žena s podobně šíleným výrazem a sotva je spatřila, také odbočila jejich směrem. Sotva vklouzli do chaty, žena pečlivě zamkla dveře.

„Teď jsme na chvíli v bezpečí,“ vydechla a posadila se na židli.

„Vysvětlíte nám, co se tu děje?“ zeptal se Simon.

„To ta chemička.“

„Myslíte v sousední obci? Ta, které se zmocnili okupanti?“

„Přesně. V noci v ní došlo k explozi. Unikl odtam neznámý toxický plyn, který má fatální vliv na lidskou psychiku. Přetváří lidi v nebezpečné šílence.“

„Jak to víte?“

„Byla jsem u toho. Zaznamenala jsem ten výbuch.“

„Máte plynovou masku. Jak jste mohla vědět, že k němu dojde?“

„Nevěděla. Jen jsem potřebovala zjistit, co se v továrně děje. Od chvíle, co ji okupanti převzali, nepustili tam ani nohu. Je to podezřelé. Chemička někde v zapadákově a taková mašinérie kolem ní.“

„Jestli tomu rozumím, jste proti okupantům.“

„Ano. Doufám, že vy také.“

„Jistě. Nejsme žádní kolaboranti. Jenže co budeme dělat? Kdy se ten plyn rozptýlí?“

„Obávám se, že to sami neví. V celé oblasti je pohotovost. Nebude snadné se dostat pryč.“

„Počkáme, až to tady armáda vyčistí?“ zeptala se Milena.

„To bych nedoporučovala. Nebudou chtít žádné svědky. Vždyť tam pracovali na tajných výzkumech. Tenhle plyn je jednoznačně určen pro vojenské účely.“

„Chcete říci, že jsme v pasti?“

Bylo vidět, jak žena horečně přemýšlí.

„Nějaké řešení vždycky existuje. Klíčové je nenechat se spatřit.“

„A co bude s mým manželem?“ hořekovala Milada.

„Je mi to líto. Jestli vjel do mlhy, zešílel. Byl nerozum odjíždět. Bez pořádné masky nemá šanci. Všichni, kdo byli dole, zešíleli. Perou se tam mezi sebou. Obávám se, že se brzy objeví i tady nahoře. Ti dva, to byl jen jejich předvoj.“

Z dálky zaslechli střelbu. Žena vylezla po schůdkách do podkroví a rozhlížela se po okolí. Údolí bylo nadále ponořeno do toxické mlhy, z níž vystupovaly jen okolní kopce. Simon vylezl za ní.

„Podívej. Tam na kopci se už houfují vojenské jednotky. Cesta je odříznuta. Nikdo živý se odtud nedostane.“

„Myslíte, že nás všechny zabijí?“

„Pokud bychom jim padli do rukou, rozhodně. Nepotřebují svědky. Musí tenhle kolosální průser ututlat. Nesmí se o něm nikdo dozvědět.“

„A jak vyvázneme? Máme nějakou šanci?“

Žena usilovně přemýšlela.

„Pohleď na to místo naproti. Nezdá se ti, že plyn pomalu klesá?“

Simon přimhouřil. Skutečně, na protějším svahu se vynořil vršek stavení, které ještě před chvílí nebylo vidět.

„Něco mne napadlo. Vidíš tam ty skály?“

„Jasně. Místní dominanta.“

„Musíme se tam dostat. Vidím to jako jediné místo, kde se lze ukrýt. Než to tady vyčistí.“

„Jak se tam chcete dostat? Vždyť vystupuje z mlhy, před kterou jste nás varovala. Že když do ní vstoupíme, zešílíme.“

„Mám ještě jednu náhradní masku. Dokážu vás tam převést, ale musíme si pospíšit. Troufl by sis?“

„Já ano, Milena určitě… a její máma? Netuším. Jenže copak máme jinou možnost?“

„Jdu to prubnout. Tebe bych převedla jako posledního. Nebudeš se tady sám bát?“

„Zvládnu to.“

„Dobře. Jdu jim to říci. Jak jsi správně přednesl, jinou variantu nemáme.“

Milena byla pro, ale Milada začala vyvádět. Nakonec ji žena vzala s sebou jako první. Znamenalo to zamířit to lesa, slézt ze svahu na silnici, znovu vyšplhat na kopec a pak se ukrýt mezi skály tak, aby na ně nebylo zespoda vidět. Trvalo nekonečně času, než se vrátila.

„Jak to šlo?“ zeptal se Simon.

„Nic moc, ale podařilo se. Na silnici se objevili nějací nakažení, ale naštěstí jsme byli téměř u cíle.“ Obrátila se na Milenu. „Vezmeš si tenhle paralyzér a kdyby hrozilo nejhorší, použiješ ho. Není to těžké. Ale opakuju, jen v případě nejvyšší nouze. Rychlé nohy jsou pořád prioritou.“

Milena se loučila se Simonem se slzami v očích, jako by ho už nikdy neměla spatřit. Pak jí žena nasadila masku a pečlivě ji utěsnila.

Pozoroval je, jak mizí mezi stromy. Neznámá držela v jedné ruce paralyzér a v druhé pistoli s tlumičem. Zdálo se, že je připravená úplně na všechno.

Někde zdola zaslechl potyčku. Muž se sekerou se kamsi vytratil, ale odněkud se připlížili další tři a slídili kolem. Naštěstí se pustili do sebe, takže pro tuto chvíli byl z obliga. Málem přeslechl lehké zaťukání.

Žena si přiložila prst k ústům. Potom zamkla chatu a odváděla ho k lesu co nejdál od šílenců. Teprve tam, v ústraní, mu nasadila masku a pečlivě ji zkontrolovala.

„Musí být dokonale neprodyšná. Vzduch může proudit jen přes filtr,“ informovala ho.

Klesali k silnici. Byl to zvláštní, nepříjemný pocit ponořit se do mlhy. Svět kolem něj podivně zrudl. Spatřil kmeny stromů a keře, které proti němu vystupovaly. Viditelnost se výrazně zhoršila. Slyšel jen svůj sípavý dech. Jako by se ocitl v úplně jiné dimenzi, která nahradila tu, v níž dosud žil. Měl strach, pochopitelně, ale tenhle byl jiný. Myslel na Milenu a také na její matku, která mu nikdy neublížila. Osud Bedřicha mu byl volný, rozhodl se sám a byl rád, že jeho nátlaku odolal.

Z přízračného šera se proti nim vyřítil subtilní muž, vztekem zkřivený obličej. V rukou držel poleno a chystal se zaútočit. Žena vyrazila proti němu, brilantně se vyhnula úderu a zasáhla ho paralyzérem. Útočník se zhroutil v křečích.

Vyběhla do svahu a gesty pobízela Simona ke spěchu. V masce se mu mizerně dýchalo, po zádech mu stékal pot. Věděl, že se nesmí zastavit, pud sebezáchovy mu dodával energii. Konečně se kolem něj rozjasnilo. S odporem vystoupil z mlhy, probublávající kolem něj jako lektvar z útrob pekla.

Tady už mohli sundat masku. Nad nimi se tyčila skála, ostrůvek naděje v moři zmaru. Šplhal za ní, jak nejrychleji dokázal. Dospěli ke skalní puklině, vytvářející jakousi malou přírodní jeskyni. Dobrých deset metrů pod nimi se ztrácela silnice.

Simon padl do náručí Mileny. Div ho div neumačkala.

„Muchlování si nechte na potom. Potřebuju ještě s něčím helfnout,“ pronesla žena. Z vrcholku skály obrostlém borovicemi natahali několik větví, aby zakryli vstup do průrvy. Všiml si, že mlha opět o kus poklesla. Silnice už prosvítala.

„Nejpozději do dvou tří hodin tu budou,“ pronesla tiše. „Zachovejte klid a hlavně ani muk. Až projdou, zůstaneme na místě, nikdo z vás ať se ani nepohne. Počkáme, až bude čistý vzduch a teprve pak vypadneme. Žádnou paniku a dostanu vás odsud.“

„A tobě děkuji za spolupráci. Byls dobrej,“ obrátila se na Simona.

„Já?“ zeptal se udiveně. „Vždyť jsem nic neudělal.“

„Ale ano. Ihned ses adaptoval ses na kritické podmínky. Zachoval jsi klid a rozvahu. Nezpanikařil jsi a spolupracuješ. Takových lidí si cením nade vše.“

Její slova ho pohladila po duši. Málem ho přemohlo dojetí. Na něco takového nebyl zvyklý, zvlášť po Bedřichově drezúře.

Jenže zdaleka neměli vyhráno. Žena čas od času vykoukla ven. Za necelé dvě hodiny byla silnice volná. Pod nimi prošla vojenská jednotka. Slyšeli střelbu, která ještě zintenzivnila. Ve vesnici vypukl masakr.

 

*

 

Čekali až do setmění. Pomohla slézt dolů. Nasadila si brýle na noční vidění. Silnici se vyhnuli, vedla je neomylně i v naprosté tmě lesními pěšinami. Nepočítali kilometry, snažili se nevnímat únavu, stres. Obešli nějaké vesnice, než se před nimi objevily domky na kraji většího města. Zavedla je před vrata penzionu. Zaklepala na okno a sotva se otevřely dveře, pobídla je, ať ji následují. Ve vedlejší místnosti se o něčem bavila s majitelem. Vrátila se k nim se spokojeným výrazem ve tváři.

„Můžete tady zůstat, klidně i zítra. Pokoj máte nachystaný. Majitel vám vystaví doklady o noclehu na dnešek i na včerejšek. Kdyby vás kontrolovali, jako že budou, jste z obliga. Řeknete, že jste si zajeli na výlet. Na chatu vás určitě nepustí, ale aspoň se vyhnete podezření.“

Simon ji za všechny poděkoval. „Doufám, že vaše mise byla úspěšná.“

„Dá se to tak říci. Teď se rozloučíme. Pamatujte, nikdy jste mě neviděli.“

Pak vyklouzla zadním vchodem do tmy. Nikdy se nedozvěděli její jméno.

 

*

 

„Pojďte, už vysílají,“ zavolala je babička. Posadili se u stolu jako každý večer.

V rádiu to škrčelo, rušičky jely na plné pecky, ale když si dali dobrý pozor, jednotlivým slovům rozuměli.

„Hlásí se vám rozhlasová stanice Freedom, tak jako každý den v tomto čase. Dnes jsme si pro vás připravili rozhovor s jednou velice zajímavou a statečnou ženou. Jméno a příjmení vám kvůli jejímu bezpečí neprozradím. Agenti mocnosti okupující její zemi mají prsty všude a nechceme ziskovat. Podařilo se jí získat exkluzivní informace, které loutková vláda okupovaného státu před svými občany zatajuje. Údajný malý ekologický incident, jak se jej snažili v tisku bagatelizovat, má výrazně temnější, až skandální zákulisí. Pověděla jste mi, že jste dorazila teprve před týdnem.“

„Ano, přechod hranic nebyl jednoduchý, sami víte, jaká tam panuje situace. První dva pokusy mi nevyšly, ale do třetice se mi přece jen podařilo dostat za čáru i s drahocennými materiály. Kudy se podařilo utéct, to si rovněž nechám pro sebe, nechci brát šanci dalším nešťastníkům, kteří se ještě pokusí uprchnout. Přiznejme si, bude to čím dál těžší. Na celé hranici se budují strážní věže, většina hraniční čáry je obehnána ostnatým drátem a někde jsou dokonce nastražené nášlapné miny, což je zásadní porušení mezinárodního práva. Ale s tím si diktátoři těžkou hlavu nedělají. O několika tragických případů neúspěšných pokusů o přechod hranic vím, ale do jejich tisku se samozřejmě nedostaly.“

Ten hlas okamžitě poznali. Patřil neznámé, která jim zachránila život.

„Zaměřila jste se na výzkum chemičky u obce…“ pokračoval moderátor.

„Také na tomto příkladu lze dokladovat, jak málo loutkové vládě záleží na osudu svých občanů. Na vlastní uši jsem slyšela, jak střílejí do lidí, kteří se nakazili. Jestli jim bylo možné nějak pomoci, jestli jim šílenství poškodilo mozek provždy a nezvratně, netuším. Podařilo se mi propašovat vzorek onoho plynu a teď jej zkoumají vědci. Kolik bylo civilních obětí můžeme odhadovat podle počtu obyvatel dotčených obcí. Řádově se jedná o tisícovky. Faktem je, že celá rozsáhlá oblast byla uzavřena a oficiálně prohlášena za vojenské výcvikové pásmo. Nachází se tam okupační jednotky a pochybuji, že ji v dohledné době opustí. Samozřejmě kalamitu takového rozměru nebylo možné jen tak utajit a vládu čeká hodně vysvětlování, jak se mohlo vypařit tolik lidí. Bylo vyhlášeno přísné embargo, represe jsou den ode dne tvrdší a sebemenší pokusy o odpor jsou přísně trestány. Podle posledních informací existuje vážné podezření, že bojový plyn byl už jednou použitý v akci v jedné ze vzdálených zemí na podporu teroristického režimu. Podrobnější informace však opravdu neznám.“

 

*

 

Simon s Milenou seděli na zahradě domku. Držel ji kolem ramen a vnímal její blízkost, která byla před pár okamžiky ještě bližší. Před měsícem se sem přestěhoval. Žili tu teď čtyři, Milada, Milena, babička a on. Hodně věcí se za tu dobu změnilo. Po půl roce přišli o chatu. Milada obdržela symbolické odškodnění, které využila na opravu domku.

Bedřicha už nikdy nespatřili. Zmizel ze světa a Simon si nedělal iluze, jak skončil. Milada byla na zhroucení. Potom mezi jeho věcmi objevili nenápadný deníček. Z něj se dozvěděli, že právě on udal Docenta Slavíka a donášel i na další studenty. Milada přišla o všechny iluze a od té doby se už o něm nezmínila. Simon s Milenou za to byli vděčni. Věděli, že je čekají těžké roky, že to nebudou mí v životě snadné, ale měli jeden druhého, a to je nejdůležitější. Simon v práci povýšil a o jejich domek se postará, byť když sám žádné řemeslo neovládá. Jak mu to říkala psycholožka, každý nemusí umět všechno.

Adaptoval se. Vlastně oba. Ale ne docela. Člověk je nucen adaptovat se na nové podmínky, ale přitom nesmí zapomínat na to nejcennější. A tak nějak doufali, že i tahle těžká doba bude mít svůj konec a jednou nastane den, kdy se okupantů zbaví jednou provždy a dočkají se znovu svobody. Vždyť naděje je mocná čarodějka. Jen je třeba pro ni něco učinit. Jinak se rozplyne jako dým nad krajinou.

---