Stopařka

Z okénka, co jsem nechal pootevřené, mě ovane mrazivý vzduch. Je teprve sedm ráno. Kelímek s kávou položím na střechu auta. Odemknu a posadím se za volant.

Něco není v pořádku. Někdo sedí vedle mě!

Trhnu sebou a poliju se lepkavou kávou.

„To jsem nechtěla,“ špitne dívka omluvně. Je to zhruba dvacetiletá blondýnka v titěrném tílku a červené minisukni. Z ruky mi vezme ubrousek s logem benzínky a drhne s ním kalhoty.

„Co ode mě chceš?“

„Svézt,“ řekne dívka a okázale si upraví neposedné ramínko od podprsenky.

„Kam to bude, madam?“

„To se brzo dozvíš.“

Je drzá, protože ví, že jí to projde. U mě určitě.

Beze slova nastartuju auto.

Vyjedu z benzínky. Dupnu na plyn a připojím se zpět na dálnici.

„To se nebojíš, sama, s cizím chlapem?“

„Já a bát se? Ale ty by ses bát měl.“

V tu chvíli mě polije horko.

„Kdo vlastně jsi?“

„To bys rád věděl,“ uchechtne se dívka. Sevře svou tvář nehty a serve si ji i s vlasy.

Strhnu volant.

Málem nabourám do polského kamionu.

„Ještě s tím počkej, rychlíku,“ napomene mě holá lebka v tílku a minisukni.  Z kapsy vyndává zmuchlaný kus papíru. „Ty máš vjet pod kamion až za sjezdem.“

„Nechci umřít. Ještě ne!“

Mineme sjezd na Benátky.

„Jestli se to má stát, nic s tím nezmůžeš.“

„Ale proč já?“

„Na to se ptá každý, takže jistě pochopíš, že ti neodpovím.“

Zavřu oči.

Je to tak. Naše životy jsou řízeny silami, o nichž nic nevíme, dokonce ani netušíme, že existují.

Auto se začne sunout pod kamion.

Dívka si mě naposled prohlédne. „Teď budu mužem. Krásným a mladým. I když jen na chvíli,“ dodává se smutkem v hlase. „Kdo to nakonec bude…“

Vtom se ozve rána jako z děla.

V levém pruhu se srazí dvě audiny. Jedna přeletí svodidla do protisměru a obrátí se na střechu.

„Právě jsi vyhrál jackpot!“

 Z převrácené audiny vylézá její řidič. Je bez jediného škrábnutí a na rtech mu hraje pobavený úsměv.

Jak se míjíme, srdečně mi zamává.

Zastavuju na první benzínce.

Dostal jsem druhou šanci, musím to vydýchat.

Jedno však vím s jistotou – kávu si koupit nepůjdu.