Bomber, Sídlák a spol.

kde je Bomber Skuhravý?

aby svou hlavou zase všechno vyřešil

kde je Bomber Skuhravý?

když ho nejvíce potřebujeme

na vojně v Chebu?

aby mě vrátil zpátky domu

 

mezi ty, co byli zrozeni mezi panely

mezi syny a dcery betonu

mezi nekonečné řady domů, nekonečné řady bytů

tisíce a tisíce lidí, tisíce a tisíce rodin do toho vržených

pokoje vylepené plakáty z Brávíčka

na metro musíš kvičícím Ikarusem

ale to přece nevadí

 

v televizi běží jediný program plný družstevníků a kolchozníků

kubánští vyslanci Karibiku hrajou baseball pod dráty vysokého napětí

které ti v zimě zpívaj táhlou smutnou píseň

v sámošce vytejká mlíko na podlahu z igelitových pytlíků (ach ten smrad)

Jirkovi Wolkerů někdo potřísnil ruce červenou barvou

ale to přece nevadí

 

do družiny chodí jenom ti nejhorší recidivisti

někdy trénujeme, co dělat až tu porostou atomové hřiby

trénujeme, co dělat na mrtvé planetě

zkrabatělé plynové masky, pytlíky a pláštěnky

naše silná ochrana před jaderným spadem

ale to přece nevadí

 

hřiště je vyasfaltovaná placka se zapuštěnejma železnejma bránama

když mrzne, chlapi jí polejou a nainstalujou halogen

pak nás vyhoděj, jelikož velký kluci jdou hrát hokej

ale to přece nevadí

 

není nutný si myslet, že by něco mělo být jinak

jen tak se celý dny poflakovat bez cíle

ambice mají jenom ti nejhorší recidivisti

jen tak pořvávat z balkónu, stříkat vodu dolů

když nasněží, jezdit na pytli na nějaký haldě za garážema

mazat tátovi se džbánkem pro pivo

probíjet se mlhou a umakarty sídlištního výčepu

bát se pohupujících se strašidelných opilců

 

obří Piňda ti dá pěstí do břicha, když mu řekneš “Piňďo”

Míra přijde do školy celej černej a vohořelej

když zapálil Lego, co dostal k Vánocům

ale to přece nevadí

 

každou chvíli u tebe někdo zazvoní

baráky jsou průchoďáky

za dveřma stojí Prsatá Irča a Páťa z béčka

královna základky se zlatými vlasy z pohádky (kam se hrabe Samantha Fox)

bydlí v boďáku a její táta je prej fízl

sedíme spolu na výběrové angličtině a celou hodinu se dotýkáme nohama

jenže nevím, co s takovejma holkama dělat

ale to přece nevadí

 

synové a dcery betonu

co se s námi všemi stalo?

rozprášeni po světě, rozprášeni do země

 

maybe, I am really the one living in the past

 

červen 2025

 

Summary generated by AI:

This poem offers a vivid, nostalgic, and somewhat bleak glimpse into the communal upbringing of individuals growing up in a post-war, presumably Eastern European, housing estate. Through a series of fragmented, stream-of-consciousness recollections, the author paints a picture of daily life marked by mundane realities, a pervasive sense of apathy, and an underlying resilience. The repeated refrain of "but that doesn't matter" underscores a resigned acceptance of their circumstances, from limited media and basic amenities to the omnipresent threat of nuclear war and the lack of traditional ambition. Ultimately, the piece explores the enduring impact of a shared environment on a generation now dispersed, questioning their collective fate.

---