Posedlost ďáblem

na povrch se hrne ďas,

silou jenž největší může,

mému klidu nezbývá již čas.

Jako stín z mé duše kráčí,

v myšlenkách mých pomstu hledá.

Div, že můj rozum stačí,

má tvář čím dál víc je bledá.

Včera byl jsem hodný, dnes úplně jiný,

má duše mnohé trýzně zkouší.

Smutno, že ke vzdoru jsem tolik líný,

ďas světlo světla vidět touží.

Bídně přivádí mě k hrobu,

ďas, jemuž jsem dal žití.

Nesmím myslet na svou zlobu,

nejen mému tělu slunce svítí.

Mrtvý jsem a přeci živý,

a možná mé srdce ještě plesá.

I můj rozum sám se divý,

když utrýzněná hlava na zem klesá.

V žilách krev mi sotva stydne,

je to jenom záchvat z hrůzy.

Zatím prožívám jej věru klidně,

vždyť slyším z dáli slova múzy.

Z temných hlasů přírody,

ke mně cosi promlouvá,

snad je to řeč náhody,