STRACH

co mě po celá léta paralyzoval,

co mě vázal nohy

poutal ruce

a myšlenky

jednu za druhou provlékal

do řetězu bez konce…

Jsem unavená jako stařenka

na sklonku života

po boji sama se sebou

ale tolik tolik šťastná,

protože jsem konečně volná…

Konečně jsem našla cestu

z bludiště lemovaného

vysokými zdmi,

co mě nedovolily

ani ukročit stranou.

Konečně jsem se zbavila

těch klapek na očích,

co mě nutily vidět jen cestu,

která byla předem daná.

Bolí to,

jen tak za sebou

nechat ležet staré roky

plné smutku a přesvědčení,

že už nikdy nedokážu

být tou, co jsem bývala

ještě nezraněná životem…

Tak si teď pomalu zvykám

na ten opojný pocit,

který si můžu přivodit

jen sama,

protože je jen na mně,

jestli se rozhodnu

být šťastná...