spinkej

už se připozdívalo, venku mrzlo tmou,

né, jen tak lehce se dotýkalo, hladilo po víčkách, svrbělo,

Ale on ještě nešel spát, nechtěl, jakoby na něco čekal,

nechtěl říct na co, řekl, ikdyž to znělo jako klišé,

čekal na lásku, na tu, co přijde a odnese roky té tiché,

prázdné komory, do které zahalil srdce

Víš, ve slovách klišé, ale když to žiješ, tak to bolí

Ne, nedělej to! Rozběhni se proti větru, chtěl jim říct,

těm slovům však chyběl smysl, vyšuměla,

v marném pokusu o prodloužení básně

Uhas žízeň toho, který ještě nechtěl jít spát

Nepřežijem bez vody, myslel bez lásky

Sedí, před ním písmenka, čeká, ale nevěří, jako by věděl, že dnes ještě ne.

Někdy, už párkrát, tak trochu volal, toho svýho Boha, "A kdy?!!", ptal se, měl chuť i řvát

Pak jen s tíhou na víčkách se nadechl a vydechl a šel zase dál.

Nést svůj osud.

Nežaluju, protože věřím, že svět kolem nás je příliš krásný. Proto čekám, nečekám, snad ikdyby to mělo být věčně. Věřím, nevěřím, ... že dnes. Proč by právě dnes?!

... a třeba tam v tom kraji snů, když půjde dnes spát, spinkej, spinkej dítě Slova.

Už se ztrácí, v pocitech a slovech, a v obraze, srdce mlčí, ikdyž by měly "tlouci zvony"