Jablon II

 (2)

 O nic jsem se neprosil. Jen jsem tam tak stál s nepřítomným výrazem a v dálce hledal záblesky štěstí.

 Tvářil jsem se lhostejně, chtěl jsem, aby sis myslela, že tebou pohrdám, že jsi po mě ničím.

 Ve skutečnosti mě touha po tvém úsměvu doháněla k vnitřnímu pláči.

 Plakal jsem neslyšně, ale mužsky.

 Tehdá jsme se ještě neznali a já neřekl ani slovo. Něco bylo vidět v mých očích; nechápu co.

 Ptáci zpívali stejné písně; v dálce někdo předčítal ohrané básně básníků otročících lyrice.

 Ty jsi si rozpustila dlouhé černé vlasy, doposud svázané v cudný culík, a nahlas jsi se mě zeptala na jméno.

 Měla jsi více odvahy než já, který jsem dokázal být jen utichlý prosebníkem.

 Za rok od té doby se vše změnilo.

 Lidé žijí stejné životy, ale už je jinak chápu.

 Ptáci zpívají stejné písně, ale slyším v nich hořkost a marná utrpení.

 Hledím do dálky na téměř stejnou krajinu, ale už nehledám záblesk štěstí.

 Hledám tvou tvář a tvé černé vlasy, které se mi ztratily. V ptačím zpěvu se snažím zaslechnout tvé jméno; v lidských očích spatřit cestu, po které jsi se vydala.

 Od té doby se vše změnilo.

(3)

 Proč já hlupák četl ty verše, když už jsem byl smířen s prózou života?

 Rozdmýchaly ve mně touhu po dobrodružných rozletech, po plavbě na moři a po lásce indické princezny ze zašlých dob.

 Ještě před chvílí jsem znal pouze prostý jazyk složitých věd a byl spokojen s tím, že mohu klidně sedět na pohodlné židli.

 Já hlupák!

 Teď bych chtěl orlí křídla, písněmi opěvovat modř nebe a uslyšet hlas božského Apollona.

 Proč jen můj nepozorný zrak musel zabloudit na stránku s verši?