Probuzení

Tudy jsem šel a tudy padal, na prstech počítal. Draci se mihli oblohou, za sebou nechali šraf nebem stínovaný, stínovaný. Bylo poledne noci a já se nikde nezastavil - ti Draci se mihli mou duší, tak jako rackové, co na polích sbírají sníh. Všechno se zdálo, to všechno byl sen o šedých lidech k obloze protáhlých do dlouhých čar. Kouzelník kreslil vrypy na plátno modři, zvedal dlaně a za nimi zůstavaly stopy v podobě malých blikajících plamínků. Zvedly se hejna ptáků, ne z povrchu hlíny, ale přímo ze země, jak by se vynořily z hladiny moře a rybám narostly křídla. Nic nebylo pravdou, jen z klenby slunce voněl jitrocel a už se stmívalo. Krajina rozvlněná schovávala a znovu vynášela světýlka bludiček pocestných domů. Bloudil jsem tou krajinou a mezi nimi, ne domova ztracený, ale prostě jen tak bez cíle - s domovem všude. Nebe si hrálo. Vždyť koho by napadlo, že svůj největší poklad nosí nad sebou? Že stromy mluví, že blázni, co se s tmou do trsů trav přikrčí jsou dětmi země.

Melodie mezi oblaky se stala nesnesitelně krásnou. Zdravý rozum ustoupil přesmyčkám, otevřela se mysl, která slyší. Naslouchá srdcervoucí harmonii........

....... že, jednou beznaděj zmizí a duše pochopí, že je VOLNÁ !!! .........