Lolita

Víš,

někdy, když ráno nepřichází

a čekání se stává

nekonečným,

fouká vítr.

Cítím tě.

Stojíš vedle mě

s éterickým úsměvem

na rtech.

Obejmeš mě tak lehce,

až to lechtá.

Jako polibek motýlích křídel.

Jako vůně osmnáctého jara.

Zasměješ se,

zamáváš rukama a

rozhodíš hvězdy po noční obloze.

Pak

vybereš jednu z nich

a ta hvězda

zazáří jasněji, než ostatní.

Tahle bude naše, básníku.

Navždy.