Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Markétin měsíc

Výběr: Albireo
25. 05. 2003
5
0
1419

 

Plížila se bez cíle bytem. Zase ten pocit! Zase ten odporný pocit, že je toho na ni moc, že to sama nezvládne, že je jí hrozně. Jenom přepracování – uklidňovala sama sebe. To bude fajn. Ráno bude zase všechno fajn. Řekla to i nahlas. Bezvýsledně. Strašně moc potřebovala, aby s ní někdo byl. Moct se tak o někoho opřít! S někým mluvit. Sedla si k telefonu. Stát už neměla sílu. Vytočila jeho číslo. Doufala, že to nevezme, protože věděla, co od něj nanejvýš uslyší. Tak proč vlastně volala jemu? Na milion věcí si v poslední době nedokázala odpovědět. 

„ Kdo?  Markéta? Hmm. Co je?“ zeptal se jí a nic nepředstíral.

„ Potřebuju s tebou mluvit.“

„ Sou tři ráno.“

„ No a?“

„ Nemám na to náladu.“

„ Ale já teď někoho potřebuju, chápeš?“

„ No to je blbý. Asi by sis měla někoho najít.“

Zavěsila. Scénář toho telefonátu mohla skutečně napsat dopředu. Asi už to nemá cenu....

Další hodinu probloudila bytem. Pak na sebe hodila svetr. Venku bylo sychravo. Zvedla hlavu a zahleděla se do stovek hvězdokup. Ty jsou pořád stejně krásný. Ty se nemění.

Střih

Hvězdokupy někam zmizely. Místo nich jí před očima poskakovala bublinka. Malá troška vzduchu v lahvi naplněné kapalinou tančila svoje labutí jezero a ji to fascinovalo. Vnímala ji jako živý organismus.

Střih

Za okny svítalo. Lahev byla prázdná. Vzdušná tanečnice zmizela. Ozval se odporný zvuk signálu. Nová lahev, nová bublinka u hladiny.

„ Žádný strach. Už jenom dvě.“ Řekl anděl. Voněl po dezinfekci. Není divu, když ve vedlejším pokoji zrovna bral důchodkyním krev.

Střih

Anděl měl na cedulce, že se jmenuje Ondřej. Teď bral krev pro změnu jí.

„ Zkolabovala jste na ulici.“ Vysvětlil jí další bílý plášť.

„ Zatím nevíme, co s vámi je, ale váš stav je stabilizovaný.“ Doplnil.

„ Určitě budete co nevidět v pořádku.“ Zavolal na ni ještě, když byl na odchodu. Věděla, že nebude.

Bylo to paradoxní,ale najednou se začala po dlouhé době cítit doopravdy šťastná. Často na ty dny později vzpomínala. Na chvíle, kdi si vzala snídani k oknu a dívala se dolů na město. Z patnáctého patra měla pod sebou všechno jako na dlani. A večer, když se rozsvítily tisíce světel, město se proměnilo na galaxii plnou hvězd. Na každé hvězdě žili lidé...A ona je všechny viděla. Její spolubydlící chtěla skočit, ale dveře na balkon byly neprodyšně uravřené.

„ Co za tím je? Za tím tvým věčným úsměvem?“ ptala se jí zlomená a uplakaná po bezesné noci. Z okna bylo vidět, jak krvavou barvu nebe střídá blankytně modrá. Bylo to krásné a klidné ráno. Markéta věděla, že nikam nespěchá a že za chvíli přinesou horkou kávu. To stačilo, aby každou její žilkou proudil příjemný pocit pohody. Konečně se zas poznávala.

Myslela na věci, které ji ještě před týdnem trápily. Nic. Její duše nevykazovala žádnou reakci.

„ Jsem ve špitále.“ Řekla mu, když chtěl vědět, jestli má večer čas.

„ Fakt?“ trochu ho to udivilo.

„ Jo. Už je mi sice fajn, ale dneska večer z toho nejspíš nic nebude.“ Zasmála se. Docela ji to vytáčelo, protože na to měla doopravdy chuť a s ním se jí to doopravdy líbilo. 

„ Tak jo. Ozvi se mi, až budeš venku, OK?“  zakončil.

„ Nestavíš se?“ zkusila to. Společnost jí tu přece jen trochu chyběla.

„ Hmm....no tak zkusit to můžu, ale nevim.“ Odpověděl. Následovalo neutrální –Ahoj- -Zdar-.

Asi by ji měl tenhle přístup urážet. No, zauvažuje nad tím....někdy. Až odejde anděl Ondřej.

Injekce. Bolí to...ale od něj to bolí krásně.

 

Na oddělení byl zmatek. Z vyděšených tváří sestřiček poznala, že se stalo něco, na co ani tady nejsou zvyklí.

„ Podřezala si žíly!!!“ hlásila starší paní, která s ní rovněž sdílela jeden pokoj.

„ Kdo?“ zeptala se Markéta v polospánku. Obloha byla zase krvavá. Nádhera!

„ No Olga! Ta zrzka tadyhle.“ Důchodkyně ukázala na prázdnou postel. Její mohutná ruka svírala kus bůčku a třásla se jako rosol.

„ A co?“ zajímalo Markétu.

„Je mrtvá, chudinka!!“ rozeštkala se ta milá dáma.

Tak vida. Olze už je taky fajn....

 

Samozřejmě, že za ní nepřišel. Něco mu do toho vlezlo a pak zas a ještě jednou. Nakonec dorazil s referátem o svém bujném sexuálním životě. Pln nově nabytého sebevědomí oprašoval zrovna nějakou další naivku. K smíchu! Jo...prostě jenom k smíchu.

Hrdost, Markéto! A hlavu výš. Zabal to. Máš na víc. Ano, řekni mu to. Teď!

No...máš ale nakonec pravdu – o co jsi lepší?

„ Tak co je?“

„ Nic, zapoměň na to.“ Mávla rukou.

Před nějakou dobou...tak měsíc nebo dva...ale netrvalo to dýl než deset minut...navíc byli oba naplech...cítila se zamilovaně....

Naštěstí to bylo hned pryč. A nebo bohužel?

K večeři je dneska kuře. Super!

Jsi ignorant, Markéto....Ach jo.

 

Doktor si nervózně mnul ruce. Je to zvláštní, ale spousta lidí si mne ruce, když neví kudy kam. Sledovala ho se zájmem. Lhala by, kdyby řekla, že se jí trochu nesvírá žaludek...

„ Jedná se o velice zvláštní zvrat v autoimunitním systému organismu, kdy vlastní buňky jsou považovány za cizí. Nevíme, co jej způsobuje a nedokážeme ten proces ani nijak zastavit. Můžeme jen zmírnit potíže s ním spojené....“

„ Kolik mi dáváte?“ zeptala se, protože tyhle pseudokecy jí byly lhostejné. Umíráte-li, je už docela jedno, na co.

„ Měsíc....“ řekl doktor po dlouhém a těžkém vnitřním boji.

Markéta nečekala víc. Přesto měla zvláštní pocit. Teď už to bylo definitivní.

Mám měsíc...říkala si, když opouštěla nemocniční zdi vyzbrojena stovkami pilulek a injekcí.

Bude to nejkrásnější měsíc v mým životě. O tom se rozhodla s konečnou platností.

 

„ Pustili mě. Jo, už jsem doma. Co mi je? Ale nic vážnýho....“ Zavolala mu. Moc to chtěla. Chybělo jí to.

„ No...tak to je fajn.“ Skonstatoval.

„ Máš dneska čas?“

„ Dneska ne. Musím se věnovat slečně.“

„ Zítra?“

„ No....to nevim jak to bude. Asi teď budu na týden pryč.“

„ A copak tě čeká příjemného?“

„ No....pojedeme....já a ona....“

„ Takže dovolenka s princeznou?  Tak to se vážně budeš mít skvěle. Užívej ve zdraví a moc tam slečnu nezlob.“ Zasmála se.

Následovalo neutrální –Ahoj- -Zdar-

Mám už jenom měsíc....

Tehdy ráno...těch deset minut...to se nejspíš stalo někomu docela jinýmu.

 

„ Pro muže je to rozhodně neobvyklé zaměstnání, Ondřeji.“

Její anděl zdravotníček vykládal o tom, co se vlastně dělo, když si Olga podřezala žíly. Vykládal jak ji, Markétu, dovezli v bezvědomí. Jak byla křehká a krásná....

Mám už jenom měsíc....

Dotkla se jeho rtů. Těch nejkrásnějších rtů. Všimla  si, že má dolíček v bradě. To zbožňovala.

„ ...a ta bublinka jako by věděla, že tančí. Jako by byla živá...“ popisovala mu svoje zážitky z kapaček, když  leželi vyčerpaní na její posteli. A když odcházel, řekla, ať na ni zapomene.

Cítila se zase jednou docela zle. Možná na sebe měla doopravdy dávat pozor.

Zase se jí klepaly ruce a zase se pokusila zavolat jemu v naději, že to nevezme. Nevzal. Dokonce telefon vypnul. Zřejmě mu zazvonil nevhod.

Spolykala svoje prášky a usnula.

Ráno bylo růžové a krásné. Ta chemie, to je učiněnej zázrak. Možná jsem právě pochopila všechny feťáky na celým světě. Pomyslela si a z té souhry duší byla doopravdy šťastná. Zavzpomínala na nemocnici a na Olgu, která jí ke snídani vždycky věnovala svoje jablko. Vzala si tedy dvě jablka a posadila se k oknu.

Pocit spokojenosti proudil každou žilkou jejího těla. Vyrušil ji zvuk mobilu.Měla ho ráda. Znamenal pokaždé nějaké překvapení.

Tentokrát zjistila, že Ondřej nezapomněl...

 

Mám už jenom týden. Napadlo ji, když se na sebe dívala do zrcadla. Vypadala čím dál hůř, ale hlavu jí to nedělalo. Vždyť je to jen na týden...

 

„ Líbilo?“ zeptal se jí po jejím pátém orgasmu.

Deset minut...deset vteřin....

„ Paráda!“ odpověděla po pravdě. Usmál se. Takové odpovědi mu dělali dobře na jeho ego.

Následovalo neutrální –Ahoj- -Zdar-.

Zavřela za sebou dveře. Šla pomalým krokem a potůček benzínu za ní se rozléval podél zdí.

Měla pekelně soustředěný výraz ve tváři. Pak škrtla sirkou.

Myslela na tu noc, kdy zoufalá a ztracená ve svém vlastním bytě potřebovala pomoc. A na to, že on jí nepomohl.

Ne, jistě že nemusel. Proč by to dělal?

Stejně tak ona teď nemusí pomoct jemu a taky to neudělá.

 

Mám už jenom pár dní a strašnou chuť na čokoládu….

 


Craerassy
26. 04. 2004
Dát tip
Moje kamarádka něčím podobným procházela. Dostala se z toho. Ale nikdy nezapomenu na cestu, kterou musela urazit a na všechny její tváře... tip

ShArKeY
18. 09. 2003
Dát tip
Takže biologicko-psychologicko-filozoficko-romantické pojetí, hmm? Nejde to dohromady, ale jsou tam zajímavé pasáže.

Plopez
12. 09. 2003
Dát tip
..oprášil nějakou naivku..:) ! Je to takový bezvýchodný a špatně se to hodnotí, když bezvýchodnej pocit nemám rád, ale ten pocit tu je, takže tvoje povídka asi fachá..

Albireo: Děkuji za fundovanou podporu :))

Albireo
19. 07. 2003
Dát tip
katugiro, nejsem sice MUDr, ale o autoimunitních reakcích už jsem cosi zaslechl, takže z prstu to SMS vycucané nemá.

Vždycky, když si přečtu další tvé dílko, mé sebevědomí poklesne téměř do jádra zemského. V tomhle případě prolítlo skrz-naskz celou Zemí. Musím si ho zase honem zvednout tím, že si půjdu přečíst text písně "Pec nám spadla" ;))) Samozřejmě tedy tip * ;-D

Koubis
03. 06. 2003
Dát tip
Je to zamračeně dobrý, ale mám pocit, že krátká povídka je na tohle malý formát. Možná že se nevyjadřuju dost přesně, ale po přečtení jsem tak nějak rychle "vystřízlivěl", což je škoda (možná je to moje chyba)

Kryton
28. 05. 2003
Dát tip
takhle začíná nesmrtelnost, Sarah

katugiro: No, můj vlastní organismus se rozhodl považovat za cizí nějaký betabuňky ve slinivce břišní, nebo co. Taky ho to napadlo jen tak, bez předchozí dohody a orazítkovaných žádostí. Tak nevím. Možná na tom něco bude.... A jestli je tvoje hodnocení " divná ženská", tak přesně taková by ta Markéta měla být :))

Albireo
26. 05. 2003
Dát tip
Nádherné počtení! Tvoje povídky mne vždycky dostanou. * A tahle zaslouží i do výběru.

Dash_707
26. 05. 2003
Dát tip
:)))***

Binna
26. 05. 2003
Dát tip
tohle beru. kvalita *

Binna
26. 05. 2003
Dát tip
tohle beru. kvalita *

katugiro
26. 05. 2003
Dát tip
mně se to moc nelíbilo... příběh ani styl... pořád vztahy sem tam, blížící se smrt (vlastní buňky jen tak považovány za cizí, cože?), divná ženská... :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru