Útěk

Šla jsem ulicí prozářenou slunečními paprsky,…trošku poetické,ale mě v tu chvíli připadalo,jako by mi chtělo slunce darovat všechnu svoji horkost,žár,..možná se mu to povedlo,protože po pár krocích jsem cítila,že je mi stále větší teplo.Bylo docela zajímavé něco takového cítit,protože já jsem spíše člověk,co častěji pociťuje chlad.A teď tohle.Přešla jsem ze silnice na chodník.Trošku se mi zamotala hlava,když jsem přecházela obrubník.Snažila jsem se na to nemyslet,ale tím,že jsem si to možná  vsugerovala,nebo to mohla být pravda,jsem pocítila,že to nejsem já.Šla jsem s hlavou sklopenou a nedívala se kolem.Radši jsem chtěla už být doma.Kdoví,co se ještě  stane.Chodím tady každý den a mám pocit,že tuhle cestu mám navždy vrytou v paměti.Vím,kde udělat dlouhý krok,abych překročila deštěm a vodou ze stružky vymletou díru,kde zabočit,kde se sehnout a kde zase napřímit.Kde zastavit a kde trošku popohnat.Takhle jsem každý den absolvovala svou cestu.Ale dnes tady nejdu já,ale někdo jiný.Zvedla jsem hlavu.V úžasu zírám na chodce kolem mě.Ne,to nemůže být pravda, to všechno se mi jen zdá,a já se za chvíli probudím.Náhle se uvědomuji,že tohle je skutečnost.Rozhlížím se a jsem zděšená.Jak jsem se sem dostala??……….po chvilce ,kdy si všechno urovnám v hlavě, dojdu k názoru,že nejsem vůbec zděšená,ale vlastně ráda,že jsem vypadla z toho stejného stereotypu,který byl každý den.Ale tady.Kdo jsou ti podivní lidé?Udivuji se a znovu rozhlížím.Nevím,jestli se jim dá říkat lidé,ale něco to je.Tak co tedy?Tělo mají vláčné a když pobíhají,tak jim půlka těla vlaje za běžící půlkou a přitom se pořád tak šťastně usmívají.Je to vlastně komické.Ale já se nesměji.Teď nemůžu.Ještě pozorněji si je prohlížím.Hlavy by měly vlastně normální,nebýt těch velkých uší,které jim tak vesele plandaly.Když to srovnávám s lidskými rysy,je to jiné v tom,že tihle tvorové se neustále usmívají,mají veselé modré velké oči,na hlavě malé útvary připomínající tykadla od brouků,vlající uši a podivné  tělo,které si prakticky dělá samo,co chce.Tak jsem je viděla.Když jsem si dost prohlédla tyhle bytosti,chtěla jsem taky vidět,jak vypadají jejich domy,obchody,zahrady.Procházela jsem se ulicí a nevycházela z údivu.Všechno kolem mě bylo nepředstavitelné,ba dokonce děsivé,ale tuhle důležitou věc jsem si zatím nepřiznávala.A tu se v mojí hlavě zrodil zcela nový a pro mě nepoznaný pocit…kdybych to měla vyjádřit slovy,byl to pocit,ne moc dobrý,ale který mě v tu chvíli z jistého hlediska uspokojoval…dalo by se říci,že jsem přemýšlela o tom,že bych se mohla touhle novou skutečností zveřejnit…a pak…zničehonic si pamatuji jen světlou místnost,na první pohled by člověk řekl,že je plná lidí,,tolik hluku se tam mísilo…ale když se člověk více zaposlouchal do těch zvuků,,zjistil,že jsou to výkřiky,,jako by ti lidé trpěli…tato skutečnost mě zděsila..a chtěla jsem být co nejdřív pryč…ale nešlo to…nejspíš to bylo součástí trestu za mé zlé myšlenky…tak jsem si to aspoň vysvětlovala já.Nezbývalo mi nic jiného než čekat…a tak jsem čekala…A nečekala dlouho…za chvilku jsem totiž uslyšela za dveřmi kroky..takové tiché,skoro neslyšné....,jako by někdo šoupal podrážkami o zem a dával si moc dobrý pozor,aby ho někdo nezaslech…A pak vešel…Bytost…Tak hrdá,a přitom tak zničená.Tenhle tvor se lišil od těch ostatních usměvavých tvorů tím,že měl na tváři tak bolestný a útrpný výraz,že mi ho bylo velice líto.Pohled na něj ve mně vyvolal úzkost,…. měla jsem pocit,že za ten výraz můžu já…jenom já..Díval se mi do očí,tak strnule,tak vážně..jako by si propaloval cestu až k mému svědomí..Uhnula jsem pohledem,ale on mě pronásledoval,chytil a….pak i … lapil.Bezmocně jsem si před něj klekla a prosila ho,aby přestal.Ani jsem nedoufala,že bych se mohla ještě někdy od toho zkoumajícího výrazu někdy dostat…ale stalo se…odcházel…jak tiše přišel,tak tiše odešel…stejně neslyšně,,…..Jediné co jsem slyšela byly už jen jeho vzlyky,které mi trhaly srdce.Rozbrečela jsem se také,ale ne v té místnosti,ale na té stejné stereotypní ulici,kde to všechno začalo.S tím rozdílem,že vedle mě nestáli usměvavé bytosti,ale zachmuření lidé z lidského světa.Z toho skutečného.

Utekla jsem z toho utrpení..z toho utrpení,které jsem viděla v těch jeho očích........v očích,na které už nikdy nezapomenu.