Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Černá skříňka Falkodana, verze veřejnosti

Výběr: Lyryk
29. 09. 2003
6
0
4417
Autor
Falka

Pro možnost uveřejnit potomně napsané odkládám předešle nezveřejněné (a, možná, přepsané?) (nevěřím ale ani slovu potomně, ani slovu předešle, přestože přesnější jsem ještě nedohledala)...

Černá skříňka Falkodana

(textuální???/komunikační hyperprostor)

Černé skříňky jsou obvykle oranžové, jak jsem se dozvěděla z knih Amose Oze...

mám oranžovou ráda, budu mu věřit, proč ne, je to možnost...

.

.

.

Dany, to hle tady spadlo...


24.12.2002 14:38 Štědrý den


Jsem pe.vně rozhodnutá (zástěrka epistemické modality) se ti zprávou už neozvat... pravděpodobně to stejně za chvíli udělám, protože mám stále ještě jednu otázku, na kterou potřebuji (?) znát odpověď... Co kdyby Lily tenkrát... zničila tu tvou povídku (http://www.pismak.cz/dilo.php?num=69660) a přišla?

Chci minout šapitó a prodloužit cestu, chci překročit cokoliv mi stojí v cestě, abych mohl být s tebou. Chci jen stálost, která dá čas, chci s tebou dlouhá pole samoty, chci nekončící hovory a hádky, chci se s tebou milovat a chci se vedle tebe probouzet, chci tě vidět spát. Chci začátek dokonalé nevěry, nebo odchod jednou provždy; nezáleží na tom jak. Protože neznám cestu dál, protože věřím, že se pak nějaká objeví.”


Amarock... krátce po poledni, když konečně sama pokoji a ticho... promiň, maminko, a děkuji za trpělivost... co k tomu... donekonečna jsem se vracela, mimo jiné, na poslední čtyři minuty... ne, neumím je nazpaměť, ale možná jen proto, že jsem nerozuměla všemu slovo od slova... ani podvacáté, ani podvacáté prvé... hlas zaniká v bubnech a opět se vynořuje... něco přece... beginnings-endings... krátce poté, co jsem se rozhodla (nepíšu už pevně, ale vím proč) ukončit to a napsat Černou skříňku Dalkofana, mi znělo do uší ... endings... endings normally happen... at the end...; but as we all know – endings are just beginnings... but you know when... things have really got started... is trully hard to stop them again... as we have... come... this... far I think under the circumstances the best solution is that we all just keep going... let’s keep this going inside never an ending... nejspíš chyby, přeslechy, gramatika, záměrně neopravuji... jde mi jen a jen o význam, včetně chyb... ukončení... se běžně dějí... na konci... ale jak všichni víme – konce jsou právě jen začátky... když už se věci začaly dít... je skutečně těžké je znovu zastavit... když jsme přivedli... toto... daleko, za těchto okolností se mi zdá jako nejlepší řešení, abychom to my všichni prostě nechali pokračovat... pokračujme uvnitř nikdy ukončena... a dál... lets remember that this will want fresh beginnings... I feel yearn in this country, throughout the world... if we have crying out for beginnings, beginnings, we never will want again this world endings... I know... of course you... bub-ny... I know you want to take it easy... bub-ny... of-course... bub-ny bub-ny... you... bub-ny... fresh start... bub-ny... zpěv...

Amarock... název nemá svůj skutečný význam, praví obal disku, ale zní tam galské ráno a také šťastný... šťastné ráno, Dane... to spojení, vím, s úsměvem bych ti je vepsala do mobilního telefonu a toužila (I feel yearn) vidět tě, jak se ráno tváříš, když telefon zapínáš (vím, nevypínáš telefon)... Am a rock... tvrdohlavá skála, natruc tobě mne stále, od začátku, napadá planetární chorál, je to tam všechno, Dany... a neříkej, že to nezní... Happy...? ...hap hap hap hap hap.......


2. leden 2003

Přicházím k dubu, už tam stojíš... je nasněženo... z dálky tě vidím, odděluješ se proti slunci od tmavého kmene stromu a pomalu kráčíš ke mně... zastavuji, snímám batoh ze zad přetočením přes levé rameno, rozpínám řemínky na vrchní části, poklekám na jedno koleno do sněhu, zuby přidržuji šňůrku od zdrhovadla a vím, že kdybys byl blíž, pozorně bys to vše vyhodnocoval... (/Počátek Závorky/ ne, je moje tajemství, čeho se před tím dotýkaly ruce, než braly do prstů šňůrku zdrhovadla... ale zároveň není, protože to všechno dotknuté ty prsty, ty ruce dotvořilo pro teď, pro tuto chvíli, pro tebe... dotek je mi posvátný ne tím, že se nedotýkám, ale že si ho téměř vždy plně uvědomuji, že ho volím: když vezmu za ruku upatlané dítě v tramvaji, když vyměňuji použité jehly narkomanům, když sedím na třikrát složeném ponču na vymrzlých únorových schodech do metra a oni mě berou za ruku a děkují za maminčino vánoční cukroví, které se na koleje, mami promiň, nedostalo, když spolužákovi odrhnu vlasy z čela a nebo obejmu tatínka, stále ještě trochu ostýchavě, nezvykle... když nad svíčkou spojím ruce s Terezkou a Vladimírem a všichni myslíme na jeho právě se rodícího syna, o více než měsíc předčasně... když natahuji žíly k odběru, když přejíždím prsty po mangu v obchodě, když oblečená vletím do městské kašny a nebo do jezírka uprostřed lesů kousek za Prahou, kterému jsme s Terezkou říkaly jetýrko, a smály se a pak ztichly a pochopily skočit – proč vlastně ne? I když potom zmrzlé tři listopadové kilometry nocí k vlakové zastávce a další tři Prahou do horké vany a k zelenému čaji, tmavému chlebu s ořechy a česnekem. Uvědomuji si možnosti, které tím uvádím v pohyb, ale nevím, proč by měly být horší než ostatní, a hlavně, v zájmu koho/čeho bych se jich měla uchránit?

Volím doteky, Dany (vím, neříkají ti Dany), dokonce i když si zdánlivě nepřítomně hraji se sklenkou/kelímkem/mističkou, jejím tvarem/okrajem nebo s propisovací tužkou/štíhlou lžičkou, kterou proplétám prsty; vím, že víš; že ses díval...; všechno ve mně křičí signály, znaky, odkazy k interpretaci... každé pohnutí, upadená řasa, neschopnost přestat hýbat prsty na noze, tik, který má blízko k úsměvu a o němž nikdo neví, citlivost zvukovodů... – to vše je prozatímním výsledkem mé cesty (Znáš to slovo... Chci minout šapitó a prodloužit cestu, chci překročit cokoliv mi stojí v cestě... nezáleží na tom jak. Protože neznám cestu dál, protože věřím, že se pak nějaká objeví.), cesty, cesty, Dany... (cesta možná s nedosažitelným počátkem i cílem, ale ne tady a teď, cesta jako způsob, pohyb, zvolená možnost) – to vše je prozatímním výsledkem mého růstu/tvoření se někam... to vše ke mně patří a nedá se přepsat, je to tu k interpretaci, k dáváníbraní... hledat nalézt rozumět ptát se objevovat... pochopit nesouhlasit jít jinak... ale nevěřím ti na přepsat, jednou jsi řekl, že hledáš poznání, přepsat se to podle mne ale vylučuje/znesnadňuje; navíc stále myslím, že úplně přepsat nelze; přepsat je vyčistit, zrušit, nebýt do minulosti; nelze dokonale přepsat, existují jedině palimpsesty a ty jsou cenné i pro to, co mají vespod... a kromě toho, palimpsest je cesta papíru, který potkal dva úplně cizí texty a ne spojitost těch dvou textů, z nichž jeden přepsal druhý... co znamená přepsat se, Dany, když se pořád ještě učíš na tom, že jsi tenkrát té pětileté odnesl nejkrásnější vajíčko... a já myslím, že byla možná šťastná, žes docenil a neurazil nevkusem... a možná později, jiná já (ne přepsaná, povyrostlá z té minulé) budu myslet něco jiného... jak se dá přepsat strom, Dany...

Chci znát, co všechno ses naučil, brát si, co mi nabídneš, a chci hledat a ptát se a objevovat, odkrývat, rozumět a uhadovat... můžu/mohu/smíme tím růst, volit jinak, učit se, poznávat, skládat... – tahle poslední věta tu není navíc, je to možnost, i když teď už nerealizovaná/telná, píši přece černou skříňku... ale minulý čas té větě nepatří, tak se mi alespoň zdá. /A ano, teď teprve je Konec té Závorky/) jsi ještě dost daleko ode mne a já se usmívám, překvapím tě... skloněná nad batoh vylovím stříbrný tácek, dva kelímky na kávu (kdybys věděl, že jsem na nádraží vydolovala z automatu dvě kávy, obsah vylila do špinavého sněhu na trati a kelímky opláchla vodou z láhve k tomu účelu nesené s sebou... ale v Prioru měli mezi svátky zavřeno a kde jinde jsem je měla sehnat? a stejně je to takhle – no hádej, které zvolím, delikátní... ta káva byla jedna s dvojitým cukrem a jedna bez... usmívám se...) a termosku s horkou čokoládou... (termoska je úplně nová, kupovala jsem ji před Vánocemi v Budějovicích výhradně s touhle představou, jen obsah nynějšího batohu byl/vypadal tehdy ještě alespoň o krabici jiný)... protočím v prstech kovové víčko, příjemné cvaknutí červené závěrky, rychle nalévám, bryndám do sněhu (vědomě – černá v bílé, bílá v černé, vesmír v zrnku písku, hele, to nejde, ne? – Jana z Parku, jestli budeš mít možnost, jdi se, prosím, podívat), trochu si potřísním kalhoty (vědomě), jak jedna kapka sklouzne po těle termosky dolů... usmívám se, vím o ní dopředu, zvolila jsem si ji... tácek na sněhu, nerovně, s oběma kalíšky, možná se převrátí, ale myslím, že ne... myslím, že se ta možnost neuskuteční, a pokud ano, myslím, že je to taky nejlepší, a mohu se tomu smát... (všímáš si? od jisté doby píši spíše mohu než můžu... všímáš si, vím... usmívám se, je to honička a nikdy nerozeznám, kdo je zrovna vpředu... já vím, že ty víš, že já vím, že... a ne, Dany, tohle není přepisování, to se učím a rostu – a slovo růst nemusí znamenat směr, prostě nabývám rozměrů... s úsměvem a vědomě říkám mohu) Znovu ruku do batohu, přejet po hraně krabice, minout, nahmátnout uzávěr, uvolnil se... teď... obejmout (nejdříve přitisknout horní část dlaně, území pod prsty, pak první články prstů v pořadí malík prsteník prostředník ukazovák, druhé články nechat jen lehounce dotýkat, v kloubu vznikají soukromá podkroví prostoru a přilnavá bříška prstů potěšeně potvrdí kontakt, uchopení dokončí palec, který se ve své zrcadlové samotě připne o pohyb později, zato celý) kovově studený váleček šlehačkového spreje... dvakrát, prosím... blížíš se, ještě pořád nevíš přesně, co to tu provádím... hádám, jestli se také usmíváš... přála bych si... je pro mne neobvykle krásné usmívat se s někým, kdo ví, vnímá a rozumí... obvykle pak usmívám se pro sebe a chvilky porozumění s jinými (ne jiným) jsou vzácné, s výjimkou Terezky vždy nedokonalé a téměř vždy iluzivní... dotvořím šlehačkového hada (a no hada, ale ano, znám samozřejmě biblický původ tvého jména, dvanáctý kmen Izraele Dan, had, zmije písečná/růžkatá, jsem trochu herpetolog... vím také soudce, loď, antikrist, ďábel... lodičko, vím, v internetové adrese tvé povídky tři šestky, všimla jsem si... a vím, zmije, vím, bydlíš v Písečné ulici, vím ještě Sapkowského něco víc a to vše, ne jen, potom je plynulou sémantickou náplní slova had v kontextu mé výpovědi a vím, že víš) návazně pokusem dé javu dotvořím text dotvořím šlehačkového hada na tvém/svém kelímku a co je navíc, uličnicky olíznu (ach prsty, zuby, ještě po šňůrce zdrhovadla, vím), s rozkoší, jen byla by větší vědět, že to sleduješ, vyhodnocuješ – a usmíváš se... Ehm... Soustředím opět oči, které se zatoulaly na jednotlivé vločky sněhu... zkoumaly v odpočinku jeho strukturu, zatímco jsem se nechala unést (vědomě, alespoň tak se mi...)


24.12.02 15:14

přišla mi zpráva na telefon, zase ve mně hrklo... Hrkalko, říkám si, třeba to nevydrží, nevydrží to, ozve se... zapomínám, že to je sotva dvanáct hodin, co jsme spolu mluvili... ne, vím, nezapomínám, ale. A vím, vydrží. Ale.


24.12.02 15:19

Jitulí... prostřít, naskládat cukroví, nachystat svíčky... ty sklenice odnést do sklepa... slyšíš mě...?


24.12.02 20:28

Po štědrovečerní večeři (ten kapr, ten kapr... vím, kdy ho tatínek zabíjel, vím jak, neviděla jsem, ale vím jeho pohyby ve vaně, tlukot ocasní ploutve, prohyby boků na proudové čáře, bez proudu... čtyřikrát – a to není moje číslo – jsem musela prosit, aby ho konečně zabil, nejdříve polévka, pak káva a cukroví, televize... protože kapr stále víc plaval v krvi, která mu pouštěla uvízlá zpod šupin... nedotkla jsem se umyvadla, vany, nevstoupila do kuchyně, dokud nebylo čisto... zlatá maminka... nikdy jsem jí takhle doma nepomáhala, když se zabíjela kuřata, krůty, odjížděla jsem na dva dny ke známým, abych se nemusela ani mýt v koupelně, ani procházet chodbou nebo jídelnou, přes kterou se nosilo do kuchyně... protože venku zima a dělalo se to doma... nevzala jsem do ruky šupiny, nechala jsem svou pod talířem a sledovala, kdy ji maminka odnese... otřela jsem stůl... a přece, na talíři, zvláštní salát pro mne, bez přidaného salámu, a vedle díl ryby... slíbila jsem mamince i tobě, Dany, vědomě jsem polykala sousta bílého masa a věděla, že z toho boku, není těžké si poskládat, kam který kousek... a věděla jsem, že i letos v Olomouci, před řeznictvím, kde na tabuli tak často jelení plece, srnčí kýty, přistavili vůz a z něj pršeli kapři... na zem, kočičí hlavy, prohýbali, tloukli, neotevřelo se... proč, proč musíme mít všeho tolik a takhle... ale ne, ta ryba mi chutnala, jinak bych nejedla, snad proto, že jsem si uvědomovala, že jsem byla při vědomí... ale častěji to neudělám a polovinu jsem jí nechala na talíři, už jsem nemohla... a také vzpomínka na dětství, po boku domu betonová zídka, kdysi tatínek zabíjel kapry tam, venku, teď už je pohodlnější a mně to dělá těžší... čekávala jsem tam mrznoucí na rybí měchýřek, protože tatínek vyprávěl, jak si s ním jako kluk hrával... a nikdy jsem přesto nepochopila, jak si s ním vlastně hrával...) dárky... nevím ještě, komu věnuji manikúru, jistě, naši se báli, že balíčků bude pro mne málo; kdo ví, na které reklamní akci tohle dostali, miluji je za tu péči a jsem vděčná, nemohou/nemůžou vědět/pamatovat si, jak opatrně si stříhám nehty a jak nerada o nich mluvím; nemohou vědět, že pilníky/kleštičky/svorky/štětečky mi v nehtech vytvářejí nová nervová zakončení/počátky (beginningsendings). Maminka dostala Žert. Když jsem pro ni vybírala v knihkupectví, dlouho jsem procházela police s knihami... můj zvyk mluvit nahlas sama se sebou... Ale tohle se mamince bude líbit! ...no ano, ne všechno dělám vědomě, ale nebezpečí zvyku vím. Kdykoli jsem o samotě, mluvím k sobě, zapojovat hlasivky, účast... nikdy mi na tom nepřišlo nic divného... a samota, nalézám/zažívám ji všude, tedy... Kdosi stál hned vedle mne, musela jsem se usmát. To nic, usmál se taky, na chvilku iluze porozumění, ale ne, ani na chvilku... tedy ano, ale právě vědomí iluze od počátku. Přesto jsem se pak v tom obchodě usmívala celou dobu, než odešel... ale byl to úsměv jen a jen můj, o samotě jednoho vědomí. Tatínkovi jsem přivezla z Prahy čtyři kila Kroniky dvacátého století. Měl radost, listoval celý večer a ke křížovkám se vrátil až mnohem mnohem později... a já doufám, že v něm znovu probudím ten ospalý unavený zájem o cokoli jiného než... televizní degenerace, nechala jsem se slyšet odpoledne, ve smíchu ovšem, vždycky rodiče rozesmávám, aby nebylo smutné, co říkám...

A jistě, milovaná maminka... trpělivá... sledovala jsem s ní novou večerní pohádku... připomínky, poznámky, postřehy, odkud přebrali melodie, odkud jednotlivé obrazy, dialogy... dělala jsem vtipy, rozváděla motivy, vymýšlela záměrně složitější situace a rozuzlení a pak se vracela k těm nasnadě, komentovala ošacení, rekvizity, nesrovnalosti... maminka, maminečka se smála, ovšem, podávala jsem to vesele a ona je citlivá i na podtext, když jí pomohu intonací, naštěstí, chtěla jsem ji bavit a chtěla i věnovat trochu svého poznání, přestože/protože vím, že jinak by sledovala dojatě a rozesněně... Jen spráskla ruce (doopravdy, nevěřím řečnickým obratům), bože holka, s tebou to jednou bude mít mužskej těžký, to sem fakt zvědavá, mlaskla, ani nepiješ, protočila v prstech sklenku červeného litr za šedesátdva a s péčí a láskou se na mě podívala (a v hlavě už jí běhala má čočka, moje nešťastné vaření bez masa, indická rýže, sója, samá zelenina, těstoviny, oříšky, jogurty ...čaje, na které se měří teplota vody, doba slévání, podivná koření, také oblékání, ta ponča, saronky, flekatá trička, rolničky, přívěsky... a přitom všechny ty svetříky, šaty, halenky, co porůznu dostala... a to už je ovšem dávno vědomí tatínkovo, které se rozjelo ve známých drážkách a slyším je, i za mlčením, protože už se řadu měsíců nehádáme, vděčná...) Bude, mami, to víš, že jo, smála jsem se, ale jestli to vydrží, bude to za to stát... nesmála jsem se... možná nebude, možná...

Po pohádce zpět (zpět?) k textu (textu?) své (své?) černé skříňky...


2. leden 2003

odtrhla jsem oči od sněhu, ve vědomém příjemném chaosu házím do batohu už zavřenou termosku, sprej a uvolněný uzávěr, zadrhnu šňůrku a překlopím vrchní kapsu s řemínky, přes levé rameno navléknu, a stále ještě v pokleku opatrně beru do rukou stříbrný podnos se dvěma kalíšky pařížské čokolády... ještě mám pořád náskok, jdu ti vstříc... usmíváš se, už vidíš, co jsem chystala... váháš si vzít kelímek, protože šlehačkový had se rozpouští a plazí se přes okraje na několika místech... uštkne...? najdeš čistý prostor pro tři prsty a to stačí, bereš si shora svou čokoládu a nepiješ... necháváš hady stékat do sněhu, v dostatečné vzdálenosti od těla... nesu svou čokoládu také v prstech, druhá ruka s táckem je spuštěná... vracíme se ke stromu, konečně ho vidím...

Jitulko, pojď se na něco podívat, maminka, vstávám hned, ani tomuto odstavci nedopíši správné časové zaznačení, vstávám uprostřed myšlenky, vím za ta léta, že se téměř nikdy nevyplatí zdržet se, volání by pokračovalo, zbytečně mnoho slov (zbytečně mnoho slov – alespoň tak se mi... a téměř vždy a všude tím trpím) a já mám citlivé zvukovody, nejen... výstup v televizním programu mne nezajímá, vtipně, laskavě, ale upřímně to ohodnotím, maminka se usměje, čekala to... ale máme možnost nahlédnout se, dotknout, vědomě (zažívám u ní v tomto vědomí), než se vrátím za dveře k počítači...

Než se vrátím za dveře k počítači, postavím jim oběma na kávu, pijí ji často, slabounkou, a každý jiný poměr mléka, kávy a bezkofeinové náhražky, znám to napoprvé zpaměti a dělá mi radost jim ji připravovat. Cvičíme si mozky, poznamená maminka, skloněná vedle tatínka nad křížovkou... možná do nich rýpu víc, než si přiznávám, možná začínají být citlivější... jen se usměji a pronesu své zpochybňující Ano...? Křížovky jsem prohlédla ve dvanácti, zjistila, že tytéž výrazy v nich neustále korzují po variovaných promenádách, a přestalo mne bavit pouze rozeznávat jejich momentální uskupení. Ale nerozvádím to... snad se přece jen trošku probouzejí a já jsem za tu poznámku vděčná...

...musím mluvit (abys nemluvil ty) a ještě vlastně ani nevím, co řeknu... naštěstí to u tebe nikdy není nutné promýšlet dopředu... nepotřebuji budovat syntax věty ani příběhů, jsi schopen sledovat nedokončené a rozvíjené konstrukce a podržet v paměti možné odbočky a nedořečení, jsi schopen proplouvat promluvou jako delfín, sledující lesklý hřbet svého druha ve hře a dopředu uhadující příští skok jen podle zježení vody... a nejsi rozpačitý, ani pokud mluvím jednoduše... víš, že vím, proč, a já vím, že víš, že vím, že... Dany, přišla jsem se rozloučit. Ale nedokázala jsem nevidět strom, nedokázala jsem se vzdát horké čokolády na tomto místě, jsem dětinská a hraji si, tančím po břitvě, ale mám-li se pohnout, bude to v tanci... Ptal ses, proč bychom nemohli pokračovat ve výměně informací... Mluvila jsem tenkrát na štědře narozené ještě slepé ráno do telefonu o dvojím strachu v pokračování této oboustranné transfúze, už nevím, které dva strachy jsem to měla na mysli, napadá mne jich mnohem víc... strach z nekompatibility našich vesmírů, kterou si možná jednou ostře uvědomíme, a budeme muset rozříznout Falkodana pak, příliš prostoupeného... strach z toho, že vše jen na rovině textu, u tebe/mne... ale ten jenom když tě nevidím, vím... skořice, zrníčka kardamomu (na konci skutečně -m, už by se to mohli naučit, porůznu vědomí o -m zanáším všude), šála, přívěsek, knihkupectví, pití z tvého šálku, dotek v kavárně na rozloučenou na levém koleně, opětovaný, jahodová mlha kroužků v mém obličeji, ruka, která se mých vlasů v polospánku čajovny s matematickou přesností téměř nedotkla, brontosaurus v noční košili (utajený obsah ve tvaru lachtana) ... není text (není?)... strach z toho, že narušuji tvůj vesmír, dělám si do něj Bránu a že ho změním a nebudu schopná nabídnout více/jiné. Strach, že mi nikdy nic neuvěříš, protože ty jsi čirá fyzika/sémantika, protože ty na mně přece žádáš jen můj mozek. Strach, že by to mohla být pravda. Strach z daru nad moje síly, ale domnívám se, že ten je už v tomto okamžiku po obou stranách břitvy... Váhám, nemohu zvolit, ale už tím, že píši tento text, černou skříňku Dalkofana, to dělám (dělám?).

To hlavní, Dany, je ale Bí, alespoň tak se mi zdá... Strach z jejích slz, z jejího porouchaného bezpečí, strach o ni, strach o to, co se ze mne takto stává. Nemohu, a to, nyní, vím, nemohu se podílet na tvé nevěře. Ptal ses tenkrát, v to slepé teplé sající ráno, odkdy si myslím, že jsi Bí nevěrný. Řekla jsem, že se ti to nebude líbit. Neslyšels mne... Řekla jsem, že podle mne od začátku. Děkuji, zašeptals. A já vlastně nevím, který začátek jsi měl na mysli ty. Já mluvila o začátku tvého vztahu s Bí, ne našeho. Vím už, že nemohu být tím, kdo tráví čas, který jí nevěnuješ (ať už ho pak budeš trávit kýmkoli jiným). Byť právě a jen v rozhovorech a transfúzích informací/textů/realit, protože hranici nevím. Nerozumím a říkals (a opakovals několikrát a říkals, že nerad opakuješ), že ani nikdy rozumět nebudu... možná... nerozumím, jak stačí tři neúplné dny z celého týdne spolu cest a bezvědomí... my dva, psals, že mne nedokážeš oddělovat od vteřin, alespoň se mi tak... i já potřebuji každou vteřinu, každý dech, pohled, soustředit, sdílet, interpretovat každý pohyb, potřebuji střádat pro, hledat a nacházet... i sama vždy s, vnímat za oboje oči, nést s sebou, v sobě druhého... hrát si... nejsem kočka a neumím si hrát sama pro sebe... ano, dělám to, ale je to polovina, můj díl ke komunikaci nad poznáváním... nechci zůstat sama v ní, zbýt uvnitř sebe bez možnosti reflexe ostrého vědomí z vně... a doufám, že ty hry nezapomínám a jejich výsledky/možnosti střádám pro příštího interpreta/spoluhráče (protihráč, napadl tě, viď)/příjemce/hybatele... a snad odtud i účast mých hlasivek na mých samomluvách; a jistě, vím tu možnost, že přesto sama, sama hrát, vnímat, pro sebe jen... pak tedy i tímto sbírám sílu dorůst tam, kde řeknu upřímně, že je to taky nejlepší, nebo, chceš-li, že je to v pořádku.

Už vím jistě, je to la maladie, nemoc, horečka, šílenství. Nemocná sobeckostí (neříkej, že nádhernou, není) jsem tě chtěla vídat přescokoli. Transfungovat. Nemůžu/nemohu (v tomto vědomém pořadí kolem lomítka) to udělat Bí. Nechci. Nebojuji, neubližuji – vědomě nechci. V černé skříňce najdeš také sáček s čajem. Až budeš zase s Bí, uvař jí ho do konvičky, nalijte si “společně”, snaž se (neboť je v tvé moci docílit toho vědomou snahou), ať je zase šťastná, říkals, že poslední půlrok byla... nesmí nebýt kvůli mně (což neznačí k vůli mně, ani přes mou vůli mnou)! Vím to. Ten čaj bude má omluva pro ni, neříkej, že je ode mne, zažije tuto omluvu nevědomě, implicitně, tak jako to ostatní... ale já udělám alespoň tolik, jeden hezký večer, možná, alespoň tak se jí zdá. Ten čaj, a příchuť, jsem vybírala dlouho.

Neutíkám, Dany, chci, abys to myslel. Moje rozhodnutí takto ukončit není útěk od tebe, naopak. Pokud bych zůstala a trvala se v “rozhovorech” s tebou, nebyla bych to já, nebyla bych ti nemohla jak, protože já nedokážu ubližovat (z mého pohledu/mou paralaxou to je ubližování), trápí mě, co by se dělo Bí, její pláč nad ztrácením nitě, a neumím to uskutečňovat. Jsem ti vděčná, žes mi dal si to uvědomit, a chci, abys věděl, že svým odchodem jsem pro tebe/sebe zachránila alespoň tolik, že až mne budeš potkávat v knihovně/ve městě/ve škole, budu to já, nejvíce celá. Takto ti zůstanu.


Zbývá teď ještě pár věcí, které ti chci říct/dát, než odejdu. Beru je bez pořadí, důležitost je neměnná a nezměřitelná.


Obraz/možnost:

pokud se ti jednou přece/přesto/proto narodí dítě, vidím tě, jak je sedící na židli držíš v dlaních, na předloktích, vidím jeho hlavičku opřenou o bříška tvých prstů, mírně roztažených od sebe... je lehce nachýlená na stranu, oči ještě čisté, neupřené, tmavé neobrazem... tvé lokty ukotvené na stehnech, dlouho, nekonečně dlouho bez dechu pozoruješ/zažíváš... posvátnost doteku, který je možná i první, první dotek!... prsty se neznatelně pohybují, krouží po té malé, křehké hlavě, první dotýkání/přijímání... dlouho ticho... a potom, neopakovatelně udiveně, jako bys zažil největší zázrak, řekneš (a spíše sobě sám, než komukoli dalšímu/jinému, snad s výjimkou toho maličkého, který ještě neslyší): “ On má vlasy ... ”

Slyším tě, Dany... třesu se usmívám...


Prosba/možnost:

Jestli jednou budete mít s Kamilkou vydavatelství/knihkupectví/čajovnu/ čítárnu/knihovnu/svět... nezapomeňte na pohádky... a přimlouvám se, aby se to tam/tady/všude jmenovalo po ní, po té... V Srdci Světa...


Fakt:

nestačila jsem do této skříňky nakopírovat ani ty nenezbytnější stránky knih, které mne utvářely/formovaly/pozměnily/povyrostly...


Fakt:

Místo všech těchto knih dostáváš nyní záznam mé mysli z některých posledních dnů/hodin před havárií Dalkofana; podle mého uchopování světa/života je v nich alespoň částečně to podstatné ze všech knih, které se mne kdy dotkly... stejně jako doteky všech situací, rozhovorů, zážitků, myšlenek, nápadů, rukou, těl, předmětů, přání, tužeb, cílů, které kdy... protože všechny tyto doteky se zhodnotily v mém nynějším, protože žádný z nich nebyl a nemohl být nikdy přepsán, vymazán...


Možnost/naděje:

Černá skříňka je/měla by být v každém letadle už před odletem, během letu se do ní střádá a zapisuje; existuje možnost, že letadlo obsahující černou skříňku nehavaruje, tato možnost se často neuvažuje prostě proto, že bez havárie pro média ani pasažéry černá skříňka nebývá důležitá. Jinak tomu ale může být s piloty letadla.

To už jsem já, Danku, důsledně nedůsledná, neumím za sebou pořádně zavírat dveře. Pokud najdeš černou skříňku, letadlo, byť i porušené, schopné a ochotné k letu, a oba piloty naživu, existuje vždy možnost znovu volit. Ačkoli z možností letu samého každou další vteřinou odkrajujeme.


Obraz:

hořící sníh ze střechy, pád a v tichých zpomalených vlnách stoupání, jako když se zpětně po jednotlivých zlomcích času převíjí film... v Barceloně jsem v noci viděla zpívající fontánu... tekutá oranžová láva, výbuchy ve vlnách... bylo to zdánlivě podobné, jen příliš bouřlivé, jen příliš veřejné, jen o jedno vědomí míň krásné... a nikdo mi neřekl vždyť zmrzneš...


Fakt:

V černé skříňce dál najdeš:


figurku Falkodana – nesmrtelná kočka, která obsahuje klíč k vesmíru/zahradě/možnému světu složený z našich iniciál; Falkodan ve svém pojmenování zahrnuje i kouzelného opičáka, v iniciálách potom oba zahradníky; nikdo kromě mne se ho/jí dosud nedotkl, alespoň tak se mi zdá...


několik listů papíru, jimž jsou vtištěny téměř všechny textové zprávy, které jsme si dodnes vyměnili (až na ty úplně první, vztahující se ke tvé povídce, několik mých chybějících odpovědí z počátku, a možná několik zpráv, které jsem omylem/nevědomky/nebo z jiného důvodu nezapsala)...


sebe/mne


skořici

CD Amarok


čaj pro Bí (London Fruit&Herb Company, Apple & Cinnamon Twist)


CD s filmem Man on the Moon


možná několik dalších věcí, které jsem tam dala, a několik těch, které jsem tam nedala...


další: vzpomínky/představy/možnosti/fakta/dráhy_letu/brány/světy/vesmíry/paralely/paralaxy/ sny/pochyby/touhy/přání/otázky/konce/začátky/myšlenky/fikci/realitu/text/?...


Fakt/Možnost


Fakt


Možnost


Možnost:

Ve skříňce je možná i něco dalšího, co neobjevíš...


Fakt


Fakt

Možnost


Možnostní falkt

alespoň jeden už v textu je, to stačí...


Pozdrav/rozloučení/přivítání:

Hey, Andy! Thank you for this friendly, friendly world!


Jsme u stromu, nevím ani, jestli jsem mluvila nahlas nebo v sobě, třesu se, nechci (?) vědět, co ty, pokládám čokoládu na tácek, tácek do sněhu, snímám batoh přes rameno, rozpínám, zdrhovadlo, lovím, hrana krabice, vytahuji... Dany, tímto ti předávám černou skříňku Falkodana, rozloučení je uvnitř, nechce se mi už nic dodávat a nebo chce, ale. Počkej, prosím, tady, než odejdu. Můžeš ji hned otevřít a prozkoumat. Nedívám se, kelímek vedle do sněhu, vlasy přes obličej, tácek do batohu, zdrhovadlo, řemínky, rameno, vlasy stále přes obličej (nikdy rodičům nevysvětlím, proč se od deseti let odmítám nechat ostříhat, přestože mi/si neustále s drobnou nadějí opakují jemnost výrazu a čtu ji v jejich očích obrazem, když vzpomínají, jak jsem jako malá s chlapeckým sestřihem vypadala; od čtyř jsem chtěla dlouhé vlasy, tenkrát, jak se mi zdálo, proto, že jsem si na víčkách zevnitř nosila rozevlátý obrázek blonďaté holčičky s modrou stužkou, od deseti potom už vědomě z pocitu bezpečí z možnosti schovat se, sama svobodně rozhodnout nad věděním ostatních výrazu mne, nad dáváním se), v pohledu, kelímek do prstů, odcházím...

Odcházím zpátky po zasněžených kolejích, na vlak. Doufám (?), že stihnu dřívější spoj, než ten, kterým se budeš vracet ty, Dany.


24.12.02

Je téměř půlnoc, budu brzy končit s dnešním psaním. Zbývá, co chci ještě doplnit, než prsty po klávesnici přejdou tělu šálku a peřinám (bez peří, jestli se ptáš... jestli se ptáš, usmívám...):


Možnost/fakt:

Vytvořila jsem dnes povídku, které “porozumí jen dva lidé v celém vesmíru”. Možná se tomu říká dopis.


Fakt:

Podařilo se mi za celý den ti nenapsat a neposlat textovou zprávu. Vím, že jsem tomu unikla trikem/pastí (komu), protože celý den ti píši, ale přestoproto jsem na to pyšná (jsem?). Znamená to zároveň, že jsem se tě nezeptala, co bys dělal, kdyby Lily... Vím, že jsem se tě nezeptala.


Možnost:

Možná že ale přesto čekám odpověď...


Fakt/možnost:

Je právě 00:00 hodin, přestávám psát na tomto místě a zítra/dnes ráno budu možná psát znovu další den. ...endings normally happen... at the end... as we all know... endings are just beginnings... endings normally happen... nejsem normální...


25.12.2002 První svátek vánoční


Chybí mi posledních několik vteřin nahrávky... Amarock... končí mi takto k zbláznění náhle, uťatý a klidně by tak i mohl... Děkuji ti za něj, Dany. Ráno jsem vstala brzy, přestože/protože jsem si po půlnoci ještě přes hodinu četla v Hyperionu. Venku mráz, potřebovala jsem, probudila psa a běželi jsme za vesnici, na pole, nebyl to dlouhý běh, mnoho nevydržím, ale. Ale ne, od mého vnitřního třesu mi nepomohl, jako by ve mně vertikálně i horizontálně probíhal strom s veškerým svým rostlinným pohybem, s chvěním listů a napětím pod kůrou, lýkem, v pletivu, s mízním tokem i buněčnou výměnou. Nevím, jestli je to růst, ale je to pohyb. Ani mráz skrze dvě tenké vrstvy triček ho nezastavil, doufala jsem marně alespoň ve zpomalení, ve chvilkovou hibernaci... s pohybem stromu uvnitř mne se vracím zpátky. Je to hra, to moje doufání a utíkání, mám ráda běh a vím v sobě, že tohle všechno, i třas, je taky nejlepší. I na tom se lze učit, co je mi právě třeba. Tak myslím. Přijímat pohyb, jakkoli nesnadný, pro nové poznávání jím. V pokoji nechávám tmu, všichni ještě spí, i pes se stočil na deku, sedám si do křesla, zavírám oči... Amarock (můj přepis)... chvění se zvyšuje, pohyb je rozčilenější, třes přechází zevnitř z buněk, z lýka i ven, jako by vítr do vnitřně napjatých listů, do prstů, vlasů, víček a rtů... a vzápětí klid, také Amarock... jediný buněčný mok se nepřelije, všechna jádra jako by odpočívala, míza se zastaví a naslouchá... a znovu třas a vítr a jinak a v jiných částech a všude... Amarock... poslouchám podruhé, nacházím další... významy... rozumím, možná, i dalším slovům, zpěvu... so far so far so far so far... solitera solitera solitera... join join join (a možná joy joy joy a možná...) ... hahahahaphaphap... hab... happy?... habit!... solitera solitera... téměř šedesát minut planetárního chorálu, zhudebněné nemoci, touhy (yearn), plurality možností, dějů, cest... samota... solitera... soli-tera ... slunce-země ...a osamělost... happy?... so far so far so far... kdesi se zřítí sestřelené letadlo... spánek šťastné ráno... so far so far... kartáček na zuby... solitera... jediné kroky... bub-ny... Riverdance... mnohost kroků... viděl/zažil jsi Riverdance, Dany...? Asi bych si přála, abys... to je jedno... ale je tam, vím to. Solitera... solitera... solidera... solid... osamělost... a ta troufalost zaměnění t a d... ale je tam, v závěru, slyšela jsem... solidera – solitera – solidera... solidarity, solidity... soudržnost... ...pevnost... Am a rock... děkuji ti za Amarock, Dany...


2. leden 2003

Zůstává tentýž, snad jen... přicházím první, zdálky vidím strom, u něj, zblízka... batoh přes rameno dolů, kousek od stromu, do sněhu... obcházím, dotýkám... opírám o kmen na straně, ze které tě později uvidím přicházet, až otevřu oči... šťastným řízením právě sem dopadá slunce (tedy druhá možnost, neboť ještě včera stálo 2. ledna 2003 na opačné straně)... čekám, vnímám příjemně červenou hru světla za víčky, teplo, světlo, mými vlastními buňkami pokožky tlumené světlo... ruce podél těla lehce za úrovní zad, prsty mírně od sebe, bříška opřená... je to jen několik měsíců, co jsem se doopravdy naučila dotýkat kůry stromů, co to skutečně vychutnávám a miluji... klid i chvění zároveň... velmi často pootevírám oči, nejsem trpělivá, řasy spodních i horních víček se od sebe nepatrně oddálí, neúplně, zůstanou prolnuté, ale vznikají drobné štěrbinky, skrze které vnímám svět... svět/lo takto tvoří barevné bublinky, zlatavé tečky a vějířky, krajina můj kaleidoskop, mění a skládá se dechem a nepatrnými pohyby svalů okolo víček... konečně jedna skvrna tmavne


Ne, mamínku, nebudu s vámi obědvat, před chvilenkou jsem snídala, mám tu ovocný čaj, děkuju... dobře, už jdu... tak ukaž, kde ti to nevychází... aha, počkej... ostrov v Severním moři... a tohle... no vidíš, ale ne, to je jednoduchý trik, mami, neznám ten ostrov, ale ve dvanácti jsem se naučila, že nejsnazší je prostě uhodnout tajenku... ne, pak si ohřeju polívku, jo? Děkuju, pohádka? Ani ne, vždyť víš, knížky, psaní, znáš mě... Tatínek nevnímá, ponořený v roce 1900... sčítání lidu v USA (76 295 220 obyvatel), spor belgických kněží s novináři pro pomluvu (tatínek nemá rád kněze ani novináře, ač ty první asi silněji), zemřel Zdeněk Fibich, bylo mu padesát (tatínek se jmenuje Zdeněk, je mu padesát pět), v Mostě vybuchl plyn v dole (tatínek pracoval v Chemopetrolu), požár, smrt a zranění desítek horníků... pohladím ho po vlasech, jak jdu okolo, nikdy jsem to nedělala, až v posledních měsících několikrát, z toho většinou v uplynulém týdnu... včera dopoledne jsem si mu rozpustile řekla o pusu a nastavila tvář, že jsem mu dobře poradila v obchodě, ale ještě to odpoledne mne (ano vím, od jisté doby píši spíše mne než mě) pak políbil sám, na stejné místo; co pamatuji, poprvé, s výjimkou dřívějších a dlouho přetrvalých nefunkčních polibků na dobrou noc, k Novému roku, k narozeninám a jednoho asi nejtěžšího v roce 1997, 4. července... ty jeho vlasy bývaly husté, hodně zvlněné, černé a lesklé, často jsem litovala (té plavé holčičce navzdory), že je nemám po něm... cítím se provinile, když vidím, jak řídnou a bělají... v roce 1997 (4. července přistála na Marsu sonda NASA, která analyzovala horniny v Aresově údolí, a informace o tomto vesmírném experimentu se nepřetržitě vysílaly do světové internetové sítě; o dva dny později prohrála Jana Novotná finále Wimbledonu s Martinou Hingisovou; patnáctého byl v Miami Beach zastřelen Gianni Versace), bylo mu už téměř dva měsíce padesát, ty vlasy začaly šedivět a vypadávat... postupně, nenápadně... bylo mu líto, že jeho dcera... tenkrát čtvrtého července devatenáct set devadesát sedm... teď je líto mně, ale doufám, že kronika dvacátého století je pro něj o něco lepší motivace atematické prózy života, než televize...


konečně tmavne a zvětšuje se, oddálím řasy víc, nabídnu svět/l/u větší prostor, zabolí do očí a potom zjistím, že jsi blíž, než jsem čekala, dlouho jsem si nevšimla, že nejde jen o mou hru světlastínu, že jsi ty a měníš mi kaleidoskop... dál už batoh, poklek, tácek, kelímky, termoska, šlehačka, jen nezapínám, nechávám pootevřeno pro černou skříňku... přicházíš, jdu ti vstříc, bereš kelímek, je čistý, šlehačka se nestihla rozpustit, beru já, upíjíme... mluvím strom, čokoládu, mluvím to samé, možná jinými slovy, mluvím, asi míň... třesu se víc, tichnu, zaskočils mne, že jsi, zblízka, netextem, že... rychlé pohyby, trochu jinak, aby sis je musel vykládat, interpretovat, abys neměl čas mluvit, když nemluvím já, rychle sehnout, tácek do batohu, kelímek do sněhu, v ruce už černá/oranžová skříňka, hra na krabice, zdrhovadlo zuby, vlasy, řemínky, batoh rameno... narovnám se, mluvím skříňku, dávám, odcházím... třesu, zmatená, znovu překvapená a nejistá... myslím čaj pro Bí, myslím la maladii, sobeckou zaslepenost, myslím odcházím...


Přemýšlím, vytržená, neustále myslím na to, jestli ti smím tak dlouho nenapsat krátkou textovou zprávu... za posledních pět dnů, co jsme se neviděli, bez včerejška a dneška, jsme si jich vyměnili sedmdesát sedm; uvědomuji si výhodu, kterou jsi mi dal... já téměř vím, že se neozveš, a přesto, ale ty jsi kdykoli čekat, že ti přijde zpráva, kdykoli, připravený, přeplněný od povědět... zvažuji, jestli ti mám napsat, že se neozvu, abys nečekal, zvažuji, jestli přemýšlíš ty, jak dlouho to vydržím, zvažuji, jestli a za jak dlouho vyprchá závislost na textu, pokud zůstaneš bez dávky... já beru, já ti píšu černou skříňku a jsem s tebou neustále, paradox, pokud se tě chci tímhle vzdát, zvažuji, zda je to skutečně výhoda, kterous mi po štědroranním telefonu nadělil, že já mám řídit naši komunikaci a ty budeš smět pouze odpovídat...; a co ty, Dany, co ty... přejdu tě takhle...? Chceš...? Už? Připravuji tě o závislost? Je to jen text?


2. leden 2003

Stojím u stromu, opřená. Třes, samota, šedá obloha, nebezesvětla, zima, horko. Čekám dlouho, batoh otevřený, skříňka odklopená, pročítám si... Nejdeš... V kapse telefon, ale nedokážu napsat, příliš dlouho jsem ti nepsala, deset dní, i sem jsem se dostala bez pomoci, vsadila jsem na Grygov, vlaku po směru, lesem, vpravo od kolejí, lavičky... jsem si jistá, že jsem tu správně, ten strom... Možná sis neuvědomil, možná mne hledáš v Olomouci, možná nepíšeš, protože dohoda... Nedokážu ti teď poslat zprávu, bojím se, že. Dobrá, mám strach, že ses přepsal. Odpojil, vytrhl ze závislosti na textu, překonal abstinenční příznaky. Mám strach, že to byla skutečně jen otrava textem. Pak ale, pokud ses přepsal, tuším, že dohoda už neplatí, mohl by ses ozvat, mohl bys napsat, pak ale proč ticho. Nedokážu nepromýšlet, je zima, ale nedokážu odejít. Ještě ne, něco se stane, ještě, kam také, ještě jsem nedorostla říct, že je to taky nejlepší... Ukončit, ano, ale hra, skříňka, tanec po břitvě, než rozříznout, a také možnostní falkt... vím už teď, víceúrovňová hra, tahle krabice, pokud otrava textem, tohle je předávkování, říct konec a tohle ti dát, to co zbylo po havárii(?), otevírá další možnosti... Zapípání, hlasový znak/symbol/signifikant zprávy, Hrkalka


Zapípání – jak to?! Přesně teď mi přišla zpráva, vnímám tep, který se probíjí ven z krku, nenadechnu... vybitý telefon, zástrčka, pojistka, znovu heslo, čekat, čekat... symbol zprávy, tlačítko palcem... 25.12.2002 14:08, neznámé číslo... Ach, Helenka, nový telefon... čtu roztržitě, něco o těšení, pohlazení, Vánocích, vracím se k počítači...


vnímám tep, který se probíjí ven z krku, nenadechnu, bolí polknutí... palcem tlačítko odemknout klávesy, grafický symbol zprávy, číst... 02.01.2003 16:42 Dan Falkynek: Neprijdu ... Prepsal jsem se ... Omlouvam se, Falko ... Dan

Hrkalka, třesu, nepohyb, jaký také, ještě ne, ještě se něco stane, ještě jsem... Nechci myslet, nechci myslet, myslím... tři tečky, z obou stran oddělené mezerami, tři tečky prostoru mezi Falko Dan... poslals v 16:42, uvědomuji, trochu smích... čtyřicet dva... nechci myslet, myslím... čtyřicet dva... tedy odpověď na základní otázku života, světa, vesmíru a vůbec podle Adamse... tedy... skříňka... nechat tady, u stromu, jít pryč/zpátky/jinam. Sama. Srovnám obsah, zaklopím víko, nedokážu nechat, vracím batohu, zdrhovadlo, řemínky, rameno, odcházím... Černá skříňka, Dany... Ještě možnost, ať už přinese cokoli... mám adresu, tu černou skříňku ti pošlu domů. Otrava textem...? Ale co když ne...? Solitera – solidarity... ssss... samota – soudržnost... solidity... skála...


Přestávka... jednak příliš horko a třes, jednak se pro dnes vrací bráška z vojny, k počítači... ven... včera jsem celé dopoledne běhala se psem venku... potom na kole, deset kilometrů... Divili se, v takové zimě... Byla jsem si vlastně ve Vodňanech zjistit odjezdy vlaků, možnosti cesty, kdykoli ode dneška až do soboty, do Prahy, Olomouce, Mohelnice, Grygova... ještě nevolím, proto jsem nikomu neřekla a jela sama, na kole. Teď bráška počítač-hry-střílení. K Vánocům dostal poslední dva díly Pána prstenů, poprvé v životě jsem mu dárkem udělala radost, poprvé mi to i řekl; je to i proto, že na vojně může jedině číst, počítač tam nemá, čas ano, a v mé knihovně se potkal s Tolkienem, jenže ne celým; využila jsem a nadto slíbila mu ofotit nějaké povídky pro příště, půjčit knihy... Jistě, Harlana Ellisona, jistě Bestii, která řvala lásku v srdci světa, jistě Nemám ústa a musím křičet, jistě Sapkowského La Maladii, i další povídky, jistě Něco víc, jistě Hyperion (mám už svůj). Možná jednou Jedličku, Kde život náš... K poslechu Amaroku asi také ještě nedorostl. Romanci pro křídlovku také ne. Man on the Moon, Andyho, viděl včera. Možná Riverdance... Stopařova průvodce mu zcela jistě stáhnu z internetu. Možná..., možná sním, ale Tolkiena čte.

Vynechávám na tomto místě pět stran textu vztahu mne a mého bratra, řekněme anticipační elipsa, jedna z několika stovek zde, jenomže teď ji pojmenovávám.


Nakonec jsem vedle v jídelně s rodiči hrála karty, maminka chtěla. Je to rituál, který se už velmi dlouho nekonal, hrávali jsme žolíky společně od mých sedmi let třikrát do roka, vždy na návštěvě u dědečka. Beztelevize bezrádia do noci, na jeden večer všichni rovni, a já také občas vyhrávala. Smích, poznámky, účast, kontakt. Dědeček (jediný z prarodičů, kterého jsem za svůj život měla možnost potkat, s ostatními minutí v čase, s ním v prostoru) je už čtyři roky mrtvý, karty se přestaly hrát dávno předtím. Nevím, jak to, že si maminka vzpomněla. Možná vím, byl to její tatínek. Pamatuji si, když zemřel. Nebydlela jsem už tenkrát u rodičů a narozdíl od nich měla telefon. V deset večer zazvonil, právě jsem v slzách bojovala o příští možná, potmě, ano, tenkrát ještě boj, odhodlaný, i když. Telefon jsem nezvedla já; volal maminčin bratr, starý mládenec, o kterého se v jeho padesáti letech dědeček ještě staral, stejně tak o chalupu, slepice, králíky, kočky, o malé pole s bramborami a řepou, o karlátka. Strýc Fanoš neuměl rozlišovat situace, o dědečkově smrti řekl prvnímu hlasu ve sluchátku. Hlas se otočil ke mně, před chvílí ještě plný rázů, důrazů a pružných intonačních piruet, teď pietně soucitný, střídmě, ale rozvážně artikulující, vzhledem k situaci; chtěla jsem křičet nad tou změnou nebo šeptat, aby pochopil, ale nebylo mi dáno obsáhnout formu, musela jsem pro sebe formovat obsah. Mohla jsem počkat do rána, potom za maminkou, mohla... nemohla. Plakala jsem hodně, víc, než čekal, než se hodilo, a vím, že hledal proč, že krutě hledal skrytou past pro sebe v mém pláči, pokoušela jsem se už tenkrát vysvětlit, nevěřil, byli jsme pohádaní... a já se strašně bála vědět, že jsem sama, že vůbec nebojuji s ním, ale se svým věděním samoty, nepochopení... Nebyla jsem zoufalá a zničená, že mi umřel dědeček, kterého jsem vídala třikrát do roka a který byl téměř hluchý, zapomnětlivý a příliš vzdálený v prostoru a čase, abych ho tenkrát mohla postrádat pro sebe... plakala jsem ohromujícím vědomím, že mamince umřel tatínek, plakala jsem empatií její možné zoufalství. Vybavovala jsem si sen, který měla o jeho smrti tři, čtyři roky před, její bledost tehdy ráno, nedostlanou peřinu v ruce, úzkost z danosti, a zorničky, když mně a jenom mně ten sen vyprávěla. Jak zatloukala do tatínkovy hlavy dřevěný klín, aby ta zatracená krev přestala téct... Jela jsem hned, nechala se odvézt autem, ale kdyby nechtěl, věděla jsem jít sama pěšky tu noc, nejkratší cestou, polem za městem, lipovou alejí a úvozovou cestou až domů. Věděla jsem, že odveze, vzhledem k situaci, samozřejmě. Zvonek, vylekaná maminka skoro v jedenáct večer. Objala jsem ve dveřích, uslzená; pochopila, dědeček vlastně už druhý týden ve vzdálené nemocnici ve svých devadesáti letech po mozkové příhodě pomalu umíral na zápal plic... plakala jsem tu noc mámin pláč, klečela u jejího křesla, ruce v dlaních, zatímco muži se vedle dívali na hokej. Bráška nebyl doma, nebo si nepamatuji. Tatínek mi tenkrát vynadal, že jsem měla počkat a přijet až za světla, druhý den, ale myslel to dobře a mámu neohrabaně, jako by nerad, pohladil po vlasech. A já dodnes nevím, jestli moje rozhodnutí nečekat bylo výsledkem sobectví mého strachu z další noci tam, a nebo vědomí, že maminka má právo vědět hned, dřív než já, s čímž se už stejně nedalo nic dělat.

Hráli jsme karty s chutí, přes zcela zjevnou jednoduchost hry, snad proto, že jsme překlenuli a tento kontakt/dotek už není nezbytně potřeba, máme z něj radost, větší než tenkrát. Poprvé za svátky byly televize i rádio v jídelně vypnuté za přítomnosti mých rodičů.

Stmívá se, počítač střílí, volám psa, běžíme ven. Proti původnímu záměru protahuji výlet o dobrou polovinu, nechce se ještě vracet, z hodinky na mrazivém vzduchu se potmě stává příjemně nebezpečná výprava umrzlými výmoly v lesích, rozježděnou alejí a vymknutou polní cestou... naposledy jsem po ní v létě jela na kole do sadů na třešně a číst, lipovou alejí jsem se od devadesátého sedmého vracívala pravidelně o víkendech domů, sama nesama... v těch vymletých lesích mne jednou na toulkách zastavil blesk, tenkrát jsem nepochopila, že tatínek se o mne bojí, když mi šel v bouřce naproti a potom zuřil a zakazoval... to všechno ve mně stále je, Dany, mnohem víc, než se vejde do lineárního textu, samá elipsa ... hodně ti ani nemohu sdělit, chtěje musel bys sám, skládat, interpretovat, roky (vím, že víš, ty taky, vím)... a nelze to přepsat, nebýt do minulosti...


Vrácená na chvilku Hyperion, stále ještě přiznávám nedočten... křeslo, příjemné teplo do ztuhlých stehen, brnění v promrzlých prstech, jak obepínám hrnek horkého kakaa, vtlačuji oblost... na chvilku usínám... To bylo před dvěma hodinami... teď už chvíli po sobě čtu a píši, promiň jednoduchost, vzpomínky, rozespalá... ne, textu ze včera se nedotýkám, patří včerejšku, i kdybych stokrát chtěla opravit, nenáleží mi, je tvůj... je to pokus o naplnění černé skříňky Dankofala zlomkem mne... ještě tolik chybí, Dany, ani zlomek nebude úplný – lze to?... nikdy se nevejdu, už proto, že každá interpretace je nová, jiná, o příští vteřinu, o nás, o povyrostlý vesmír, o další poznání... minulost narůstá v paralaxách a skrze mne se stává znovu a znovu aktuální přítomností, jako dárek... tak myslím...


Není ještě půlnoc, ale bráška půjde spát, musím skončit už za chvíli... chtěla jsem ještě azyl Amaroku, nedá se nic dělat, snad tedy potřetí alespoň zítra...

Jsem ráda, že jsem se ti znovu dokázala neozvat zprávou, přestože dnes mnohem méně času u počítače a tedy mnohem těžší nesdílet s tebou, co žiji... doufám, že ti neubližuji svým mlčením, že je to naopak, že ti k něčemu pomáhám; doufám, že jsi v pořádku, Dany, možná už odpojený, přepsaný, ale možná... jak ti je? ...chybíš mi, Dlaníčku, a nevěřím, že je to text... Nemyslím si, tady a teď, potmě ospalá horkem pokoje, s tvou tváří po paměti prstů, že jde o otravu textem, ale o víc, o potřebu interpretace, o nedostatečnost pouhého používání... texty jsou jen součástí našich světů, které nabízíme k interpretaci... myslím, že snaha stát se čtenářem světa druhého člověka, touha hrát si a brát a objevovat i jemu, co může nabídnout, uhadovat jeho směřování, vyplňovat mezery, poskytovat sebe... a naopak, potřeba být takto stále znovu interpretován, radost, že se to děje, že mohu dávat, sdílet, množit, životní účast na té vesmírné hře, která se tím rozvíjí a která přináší radost, pobavení, úsměv, protože poznávání, protože pohyb a další a nové otázky... myslím, že... ne, řeknu to obráceně... myslím, že milovat člověka/svět bez touhy po interpretování a bytí interpretován nelze, že nelze milovat bez pohybu (obojí rozumění), bez poznávání, ačkoli možná, že milujeme-li ostatní pohybem, znamená to pouze, že ostatním milujeme pohyb... i tuto možnost vím, i možnou oprávněnost la maladie tím... snad jsem tedy pouze ještě nedorostla takovým možnostem, snad příliš empatie mne váže, ale to už jsem já, a přes hranice sebe dnes nemohu... ostatně právě na nich se učím, jimi, o ně dorůstám, hranice mne jsou mi darem nad moje síly (tak jako kdysi Hrubínovi/y žiletky)...; moje svoboda záleží v tom, že hranice mne mě nevymezují, ale jsem o ně větší, a možná do budoucna i jimi dál... A mé hranice jsou před bojem, jsou empatií před bolestí jiných... nebojuji, neubližuji, Dany, není proč muset... proti tvému nevolit stojím svým vybíráním z možností na základě nepřepsatelného jedinečného minula. A myslím tak, že tudy nelze mi ublížit, protože vším, i bolestí, se rozrůstám, že jen některé dary se mi někdy zdají nad moje síly (tak jako kdysi Hrubínovi/y žiletky) a já je myslím a myslím vlastní sílu jim dorůstat... Velmi nedávno jsem z novu zvolila svět bez sobectví, bez sobecké zaslepenosti la maladie, nevím, nakolik jsem dorostla tomuto daru, ale jinak teď nemohu jsem já.

Mrzí mě teď, že to tu píši, myslím na zprávu, jíž jsem ti psala, že mne neuneseš, pro vědění hranic sebe kde... tma, horko, ospalost, která není ospalostí, protože se ve mně třese strom svými rostlinnými pohyby...; ale nemohu s tím nic udělat, je to svědectví černé skříňky, jsem to já, ospale důvěrná teď... a vím, že zítra to nebudu smět vymazat (ačkoli, kdo tu bude zítra na místě mne a jaké možnosti bude sobě znát?)... Tvořím, s re-spektem k Ecovi, ostrovy včerejších dnů, které jsou základem pro pevniny dnešků a zítřků, ale ne obráceně...


Dobrou noc, Dany, spi krásně.


26.12.2002 Druhý svátek vánoční


Včera jsem nešla hned spát. Přemýšlela o napsaném, slilo se mi všechno, neměla jsem před očima, ale. Nevydržela jsem nakonec a poslala ti zprávu, ne včera, tři minuty po půlnoci už bylo dnes. Několik důvodů. Myslím, že jsi schopný je určit/vytušit, aktuální elipsa.


26.12.02 00:03

nepsat ti mne stoji dost sil-musela na sebe vymyslet past-a stejne nefunguje absolutne*Syndrom: pokousimSeNevyleztNaStromAjdeMiTo.Jacicek


Moc doufam tebe v poradku* mohu sebe ke stromu 29.od-rana *chci/potrebuji se sejit co nejdrive-lze to?*treba na malou chvili*f


26.12.02 00:11

Krasnou noc … 29 asi prijedu … o sest hodin jsi prekrocila muj predpoklad … jen kvuli tomu nemen zadny plan; znovu se pohadame … spat … Dan


26.12.2002 13:48

Jsme tedy téměř domluveni, že místo 2. ledna se uvidíme 29. prosince, jsem za to vděčná. Mám v sobě klid, strom uvnitř mne je bez pohybu, nechce se mi přemýšlet. Nechce se mi psát, to je také černá skříňka, jdu si číst, mám tady zásobu textů z univerzitní knihovny a stále ještě nedočtený Hyperion. Nezkouším myslet...


2. leden 2003 dvacátého devátého prosince dva tisíce dva

Strom; ty u něj/já první, ty přicházíš; setkání; slunce do očí/za zády; čokoláda; pití/nepití; oranžová krabice; mluvení/mlčení; úsměv/cukání svalů/koutků/oči; odcházím první/první odcházíš ty/odcházíme oba spolusami; vlak; každý jinam/zpátky/jinam...

Vlak do Olomouce, zpětné převíjení nahrávky přes odraz ve skle... nedokážu rozlišit, co jsem říkala nahlas, co pro sebe... poprvé u tebe jsem se upřímně snažila všechno na hlas, dávat do slov; vždycky dříve to mluvilo spíše ve mně, spolykané ještě pod hlasivkami, protože zbytečné, dopředu vědění, že nebude interpretováno, jen použito... a neustálý boj s tímto vědomím, boj se sebou samou, s obsahem samoty uvnitř formy vztahu, pak vítězství samoty... a tedy obsah i forma u sebe po normále, konečně, bylo/je to přijímání daru nad moje síly, dennodenně z novu, ale nakonec, nedokázala bych jinak; nikdy jsem se nevyslovovala tolik jako tobě, upřímná snaha to zkusit, možnost, volba... teď tam už ale nebylo proč, nebo přesněji bylo proč nevyslovovat, vědomý návrat obsahu i formy na jednu stranu ostří břitvy, pohnula jsem se/nás, pokud jsem nemohla zůstat na ostří, byla toto jediná možnost... Nezkouším myslet...


Nezkouším myslet... myslím. Alespoň že strom uvnitř je klidný, naposledy třas v noci, než jsem si přečetla tvou zprávu, potom utichl, snad spí. Další pokus, otevírám Hyperion, dočíst. Zbývá 196 stran. Dnes.


193 stran!


26.12.2002 14:44

+420732114836

Odpoved nesmi(?)ale ja(?)a(?) ach platan pane, plamenec nuc nic nac noc kosile, dingo sral uz(?) vazil zel cccvice(?)stovku vlastne jde Pu umakeart(?) kamadan


Smích, radost, interpretace, přesinterpretace ostří bystrost (John Culler), nese vtip, zábavu, potěšení... chci si hrát, Kamilko, Dane... chci si hrát...


26.12.2002 14:57

*ja ti vzdycky pisu takovy krasny zpravicky...*plachtan plane kosilela zle vicce vlacestofkam*falafelka*


Nedokážu neodpovědět, už kvůli Kamilce, hraní, lachtanům, ale samozřejmě nejen. Smích, pod sebou naplněný hloubkou významů je mi vzácný, směji se, Dany, usmívám, ale už jsem klidná...


Nezkouším myslet... co jsem vlastně u stromu řekla/neřekla... vlak zpátky/jinam... Nemohu se účastnit, ne hovory, ne transfúze informací, zábava přes/interpretací, ne smích, ne radost, ne hra... Proč? Proč ne tedy „jen“ slova? Proč ne nechat spát doteky...? Jen že jsou tady, byť i jen myšleně, součást světa, světa vět, stejně tak jako texty, slovit je slovy lze...; jsou tady jako možnost, jsou k interpretaci, i myšleně dáváníbraní, po zná vání... nejen ty po sled dní nejhlubší... i milování nám lze být při tom kdykoli teď, byť by i svým neuskutečněním, vědomým neuskutečňováním v každé sdílené v.teřině, plněné přes okrajku, tisíckrát interpretované každým pohybem... Nemůžu/nemohu se tě tedy účastnit pouze slovy (kolik toho za slovy/znaky/odkazy/symboly), nemám sílu při tom všem vědět, že ne víc a přestoproto i takto mnohem víc, a i kdybych, jakkoli, jen tolik, i tak bych ubližovala oddalovala Bí. (Vždyť kolik toho zas lovit za slovy/znaky/odkazy/ symboly nás... jediným svalem v obličeji, napnutým podle lícní kosti, vím oba úponky až k spánku, překlenujeme tří hodin novou zpověď slov. Kolik ze mne víš, kdykoli přistisknu zuby na spodní ret a tečky pohledu tvaru vlaštovek upřu tvému... kolik víš pokladem prstu/prstpokladem na knihu/čelo/šálek/důvěrný bod nosu/krotký půlměsíc ucha zpod vlasů... kolik víš vráskami pod očima, i když nám nehádají ani osmnáct... kolik tímto víš zúžením hranic víček... kolik víš jedním pramínkem vlasů od kořenů obtočeným špičce ukazováčku zatímco bříškem prostředníku na napjatém udiveně zkoumat hladkost...) A kdybych tedy, jakkoli, jen tolik, i tak bych odbližovala Bí. A to nemohu, nedokážu, nechci, moje volba jsem já. Tedy jediná možná strana ostří břitvy... pohnula jsem se/nás...

Nezkouším myslet...


Dočíst Hyperion! Ještě 160 st.ran.


Dany, opravdu věříš, že strom může plnit přání...?


147 stran!


Víš, jednou bych si chtěla poslechnout i zbývajících třicet vteřin Amaroku... mám na svém počítači nahrávku neúplnou, alespoň tak se mi... děkuji ti za Amarock (vím, píše se Amarok), Dany... a děkuji ti i za všechny ostatní dárky...


136 ssstran!

Znáš příběh Petra Pana...? Vím, jak se díváš na mé příběhy, ale já vím pod tím pohledem...


116!

Pořád ještě neumím mariáš... maryjáš.. .šmaryjá!...


87!

Naši mají návštěvu. Sousedé, téměř stejně staří jako moji rodiče... Sledují společně zprávy (umanutě se zaťatou křečí přidržuji smyšlenky, že toto slovo je odrozené od praviti/odpraviti a ne od pravý/pravda, že toto spolu nemusí souviset/spoluviset), byla jsem si vedle pro čaj, procházela jídelnou... však víš, jídelna je naše centrální místnost, průchozí ze všech ostatních, a také kulturní a komunikační centrum – totiž jídelní stůl, rádio, televize, troje až patery noviny a křížovky... a návštěvy, které přijdou za rodiči... Teď zrovna zprávy na Nově... cosi o čínském páru, který pronásledovala policie, ze strachu před ní snad v noci skočili do ledové Vltavy... dyby tak tam zmrzlihajzlové... soused... S velkým hrnkem čaje, nakročená mezi závěsy z kuchyně, se na něj zadívám... nakrátko podomácku ostříhaná hlava, dívá se někam pod stůl, vůbec si nevšimne, že ho pozoruji... těch vrásek, vlastně ani nevím, kdy jsem ho naposledy pořádně viděla, možná nikdy... ale zestárl... Sousedka vidí, že se dívám, úsměv a zachraňuje, co se jí intuicí zdá k zachraňování... Kdyby zůstali doma, tak se jim to nestalo, viď, Jitko, co... Když nevím, co říct, nebo nechci hrát společenskou hru, mlčím... Mlčím... Kam deš s tim nočníkem... tatínek... nezáměrné přebírání dikce (1. osobitý způsob výslovnosti; 2. osobitý způsob vyjadřování, soubor výrazových prostředků jednotlivce n. něj. skupiny lidí; a jako bonus, Dany: dikdik: drobný africký turovitý sudokopytník rodu Madoqua příbuzný antilopě) ... vždy je o něco zrnitější, když jsou tu sousedé... nemyslí to zle a alespoň se pokouší o vtip... To je můj čaj, tati... Zacházím do pokoje... horký čaj položený na stehnech, přes dveře se dál rozebírají zprávy... je mi zima...

Nemohu zapomenout, když tady sousedé byli naposledy, první den, kdy jsem přijela domů, po měsících ve škole, knihovně, tedy neaklimatizovaná... byla jsem v obývacím pokoji, který není přes den příliš obývaný, rodiče zlenivěli pokaždé po sobě stlát pohovku (ložnice v našem malém bytě schází), a tak se tam návštěvy nevodí... televize se pouští jenom v případě, že se diváci nedohodnou na sledovaném programu v jídelně, ale to se nestává, našim je celkem jedno, na co se dívají, ale rádi sledují pořad spolu, a bráška má svůj počítač...; chodím se tam tedy uklízet s knížkou...

Byla jsem uklizená v pokoji, když přišli... káva, všední rozhovor o tom, kdo zase v baráku topí a jak mizerně, kdo umí a neumí krást (náš táta, mchm, ten vůbec neumí krást... na houby... maminka směje a vypráví), můj netaktní tatínek zavede řeč na staronové auto sousedů a na jejich staršího syna, který vůbec neumí couvat (ví to, protože ho pokaždé nekonečné minuty pozoruje za záclonou a vždycky hlasitě radí a nadává a v hlase mu zaznívá ještě něco, co jsem dřív neuměla slýchat, jakoby lítost a touha, alespoň tak se mi... a asi na toho starého, ale nově pořízeného favorita sousedů trochu žárlí; jeho prastará škodovka se nezadržitelně rozpadá a on tráví volný čas tím, že obíhá autosalóny a nechává si předvádět nové Fiesty, Twinga a Escorty a pravidelně podává sportku a věří, on věří, že jednou se to povede, a potom, potom bude dobře, tam i zpátky... a přitom můj tatínek, který kdysi řídíval kamióny i s vlekem, stahoval dříví v lese, vozil elektrárenské stožáry a jezdil se vším kromě autobusu, můj tatínek se často dovede zadívat na nově postavený dům, na vykácený kus lesa, nebo jen tak do polí a na obzor a zapomenout, že při odbočování se dává blinkr a že na světelné křižovatce bývají semafory... obvykle potom ještě křičí na maminku, že mu neřekla... a maminka ho už skoro nikam nepouští samotného a já mám trochu strach o ně oba) ...a to říkáš, že se chce v drůbežárnách dostat ke kamionu, vůl, Míro, neblázni, dyť by to votočil do prvního pangejtu, směje se můj zrnitý tatínek... uklizená v pokoji se nově začítám do knihy v klíně, součást pozvolné aklimatizace, na dlouho, dokud mne nevytrhne křik (oho, moje citlivé zvukovody) a já s tichým úlekem nezvednu hlavu a neuvědomím si, že na písmena už dávno nevidím sešeřením... soused vedle křičí na sousedku, potom ona, ječí oba, kdo kolik práce, kdo co dělá doma, kdo pere, uklízí, vaří, kdo se stará o auto, kdo vymaloval... postupně z toho chápu, že ona už by chtěla do předčasného důchodu, že chce skončit v drůbežárnách... že jim příjem bude stačit a ona že se doma nadře dost... vyčítají si, kdo víc pracuje, kdo dřív vstává, on dělá u krav, odchází ve čtyři z domu, den co den, víkendy nezná, protože krávy taky ne... ona na směny, stejně jako oba jejich synové, v drůbežárnách... a další směnu doma, okolo tří chlapů a slepic a psa na dvorku... hádají se tak vážně, jak si lze představit, vyčítají si existenci, rozhodnutí, nákupy, chvilky odpočinku, kdo koho víc používá... do toho sem tam někomu přitaká maminka, většinou jí, protože sama to má v práci těžké a už počítá měsíce do chvíle, než půjde do důchodu, ještě ale dobré dva roky to musí vydržet... tatínek si svým hrubým vtipem občas přisadí, chce to zlehčit... není co, je to vážné, i když vím, že sousedé se za chvíli dohodnou, že se to odplaví, že vykřičí, pro teď zažehnají palčivost otázek... a dál budou společně motivovat atematickou prózu svého života tam, kde už je dávno za svou půlí... s re-flexí k Jedličkovi... je mi zima...

Je po zprávách, vedle se nad sklenkami s fernetem rozbíhá hovor o tom, kdo zrovna topí a jak mizerně, že dole si ti blbci udělali ze sušárny klubovnu a my všichni teď budeme platit elektriku za společný prostory jako mourovatý a že Jitce s těma přídavkama, co už měla letos konečně dostat, pořádně zametli... Ale hovno!... no jo... a berte si cukroví, děcka, přepni to... naleju vám... motivace... je mi zima...


63...


Pohrávám si s myšlenkou, jak tuhle černou skříňku zakončím, mám na mysli taková ta zakončení, která se obvykle dějí... na konci... (endings... normally happen... at the end)... ale lze si pohrávat s koncem černé skříňky... ? Možná (prostá možnost) budu psát zítra další 2. leden 2003 dvacátého devátého prosince dva tisíce dva a pozítří další a možná ho budu ještě na poslední stránce dopisovat rukou, sedící, opřená o strom, složku na pokrčených kolenou, se sluncem za zády, až budeš přicházet podél kolejí a vteřiny z možné budoucnosti a minulosti se budou blížit ke vzájemnému doteku... doteku...


54...


Dany... co jsou vlastně povídky...? Záznamy možností...?


42...


DanyDanyDany, tys věděl, že s delfíny se dá mluvit...??? (42 stran do konce Hyperionu... čtyřicet dva...) ... vzdálenost/ne-ocas/volání-haló?/obepluj mě/legrace? legrace... chci si hrát.... smích... ...obepluj mě, legrace... vesmírná hra... jsme delfíni, jsme vydry vesmíru... v moři ti za rukou odlétalo na tisíce hvězd jediným pohybem a tělo tak zvláštně světélkuje je to takový zázrak že aby ses podělil... obepluj mě... legrace.... smích.... měla jsem tenkrát už na zápěstí rolničku, kdybys slyšel, jak zvoní pod hladinou nočního moře.... translátor... mezi hvězdami... ...že aby ses podělil, nedokážeš než mlčet... čtyřicet dva...




zeleňáč
06. 11. 2003
Dát tip
uf a dobrý! a takový jo a ne a přitom jo a ne a příjemná? nejistota jinak jiná, docela z toho blbnu a přitom fajn, jejej vidím "stojí o hlubší kritiku" - toho neschopen.. i tak rád jsem četl (ne moc důkladně, kousky .. přesto rád)

Ukko
12. 10. 2003
Dát tip
Zvláštní. Velice zvláštní...

hermit
02. 10. 2003
Dát tip
beru si domů po rozmyslu a natěšeně :-) pozdravuji do dálek, pa!

DarkMind
01. 10. 2003
Dát tip
Úžas... hĺbka... utopený... srdce... dotyk... pohltený... slzy... úsmev... slzy... neha... úsmev... vďačnosť... láska...

DNA
01. 10. 2003
Dát tip
dočetl a plaval v peřejích slov hyperbolou časoprostoru...

FLO
30. 09. 2003
Dát tip
Já to nepřečtu, jak je to dlouhý. Není to napsaný jasně a to mě zmáhá...jaksi neumím číst mezi řádky a domýšlet si souvislosti...no nic. Můj problém.

Rowenna
29. 09. 2003
Dát tip
Dočetla celé, přenesla se jinam, ne jinam, proměnila jsem se v někoho jiného. ************************

fungus2
29. 09. 2003
Dát tip
Hm. Působivé!! TIP

Lyryk
28. 09. 2003
Dát tip
stejně si to ještě vytisknu, ale první dojem je, že se dost ztrácí co je hlavní, je to dost kladené vedle sebe, všechno má stejnou hodnotu, i když člověk si může leccos domyslet, má-li naději a čas tě trochu znát .-))

Falka
26. 09. 2003
Dát tip
... kdo to dokáže číst ... ? Otázka komunikace ... ale i kdyby efekt Zrcadla (-->), jaký důvod mám psát jinak, když chci být neuhnutelná sobě... ale to spíš ještě píši za ostatní své texty, a za příští (ach ta má nevíra v slova), tenhle tady je zvedanou závorou (ne jen) ...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru