Když si znovu nasazuješ masku

Slabost svou jsi ukrýval

v krvi nevinných obětí

A přitom sis namlouval

že se tou krví posvětí

tvé činy

Dlouho jsi skrýval svoji tvář

Pod maskou z černé perleti

Na hlavě z kostí svatozář

zvěstovala prokletí

tvé viny

Chybělo jen pár kroků

skoro jsi viděl světlo

Na zem by bylo slétlo

Pár andělských perutí

Však přišlo tolik roků

v samotě a ve tmě

kdy vzpomínals jen letmě

Na písně bílých labutí

Teď přišla náhle stará vzpomínka

A do unavených očí

derou se ti slzy

Ale pak hned brzy

se ta chvíle loučí

Tak jako kdysi...maminka?

Teď už jen slovo,

potřásáš hlavou

Moc dobře si vzpomínáš

na rány na svém zápěstí

Teď se jen hořce usmíváš

Však tehdy jsi chtěl bolestí

vykoupit viny své

Hvězdy ztrácí svoji zář

Tak chladné někdy přijdou ti

A připadáš si jako lhář

když odpovídáš dítěti

že všechno dobře dopadne

Nakonec jsi tehdy ušel těch pár kroků

Však to světlo bylo bledé

A na zem se snesly šedé

perutě holubí

V srdci zbyly rány z těch zlých roků

A i když jsou z nich dávno jizvy

i když se snažíš neslyšet ty výzvy

Tak jednou touha promluví

povědomým hlasem.

A pak se necháš hladit tmou

Oslepit jejím jasem

Aniž bys chtěl, tvé nohy jdou

tou starou cestou zpaměti

Tak  sladkobolné zdá se ti

Když si znovu nasazuješ masku.