Zatmění Měsíce

Zakloněný do nesnáze,

Se zalomeným zrakem,

Povadnutý v bílé váze,

Čeká a jaro venku žene za dnem den.

Tiší ho jenom noc,

Ta hráz bez víru a nevíry:

Co Ty jsi, živote, za nemoc,

Vždyť ruce už mám rozpletené a vlasy mi už prořídly;

Co ještě chceš: všechno už se plní,

Jsem něco mezi pomněnkou a zimostrázem.

Upomínám na zimu, strážím strázeň jarních dní,

Jsem koledník a kostelník a aprílový blázen,

Lístek za listem,

Opadávám do vlasů kolemjdoucích žen,

Lnu jako mlha, jako kadidlo, jako vytrvalé jíní...

Žene se nocí k noci:

Tebe já neviním, to ten nový měsíc se tak tváří,

Vždyť proti tomu proudu včera co jsi mohla zmoci?

To mu nestačilo z vadnutí mě rušit tou svou "září":

Napřed zprohýbaný klín

A potom na obloze, za mraky, náš, Tvůj a cizí stín...