Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrov zakletého prince, část 11.

07. 08. 2004
2
1
2468
Autor
chicoria

Klára byla už dlouho vzhůru a pozorovala okolí. Houpací síť nebyla právě pohodlná. Připadala si trochu, jako bourec morušový ve své kukle. Nemluvě o tom, že z ní během noci několikrát vypadla. Navíc ji neustále obtěžoval nějaký hmyz, který neviděla, neboť v chatrči bylo stále ještě velmi šero.

Kláru svrbělo celé tělo a volalo po koupeli. Voda tu ale nikde nebyla. Měli sebou jen několik litrů v kanystru a tu budou potřebovat na zpáteční cestě.

Rick spal jako mimino, naprosto nevzrušen nepohodlnou polohou, ve které se v houpací síti nacházel. Nejspíš byl zvyklý

i na horší podmínky. Její nový přítel. Kamarád do nepohody. Možná jediný, kterého kdy bude mít. Už delší dobu si pohrávala s myšlenkou, že ho požádá o pomoc, aby se nemusela vracet domů. Ale bála se, že si to špatně vyloží a bude si myslet, že se s ním přátelí jen proto, aby ho využila. Stále doufala, že jí pomoc tohoto druhu nabídne sám. Možná, že ne. Třeba se mu to bude zdát příliž nezodpovědné vůči jejím rodičům. To že s nimi nebude byla daň, kterou by musela zaplatit

za svůj šťastný život. A ublížila by jim, to je jisté. Ale snad by jí nakonec odpustili. Táta určitě. Vždy měl pro ni větší pochopení, než máma.

Ricardo Valdez byl nepochybně vysoce morálně založen a zodpovědný víc, než kdokoli koho poznala. Ne.

Nemůže ho rozhodně o nic takového žádat.

Nudila se a tak vyšla z chatrče. Bylo svěží ráno. Všude se leskly krůpěje rosy a z lesa stoupal opar. Uviděla teď i legendární kopec, o kterém jí Rick včera večer vyprávěl. Opravdu na něm nebylo nic neobvyklého. Zalesněný vrcholek. Nic víc,

nic míň. Zato ale spatřila nádherný vodopád. Zdál se být hodně daleko, až na druhém konci údolí, v němž se nacházeli. Nejméně dvě hodiny cesty. To je stejně dlouhá cesta, jako na pobřeží. Klára toužila po koupeli čím dál víc. Pokožka ji nepřestávala svědit. Všimla si červené vyrážky na rukou a nohou. To mi ještě chybělo, pomyslela si. Možná jsem na něco alergická. Je tu plno hmyzu a jedovatých rostlin. Klára se přestala škrábat a nahlédla do chatrče. Ricardo stále spal, otočený zády k ní. To je ale ospalec. Neřekla by to do něj.

Když ale vešla dovnitř a obešla spací síť, zjistila proč tak dlouho spí. Na prkenné, rozpraskané podlaze ležela prázdná láhev od whisky. Přímo pod sítí. Zase pil. A jistě proto, že včerejší vyprávění oživilo jeho bolest. Je tohle začarovaný kruh,

který nikdy neskončí? Bude pít až do smrti? Samozřejmě je to jeho věc, ale ji to trápilo. Byl teď přece jejím přítelem. Jediným. A o přátele je třeba se starat.

"Ricku, Ricku vstávej!" budila ho jemně.

"Maria," zamumlal a spal dál.

"Ricardo. To jsem já, Claire," třásla s ním.

"Maria. Pojď ke mně, lásko."

Klára málem vykřikla, když Ricardo v polospánku zvedl ruku a přitiskl ji k sobě.

"Miluji tě," mumlal dál.

Klára nerozuměla španělsky ani slovo, ale snažila se z jeho sevření vyprostit. Její hlava už byla těsně u jeho. Poznala,

že se ji snaží políbit a chtěla tomu katastrofálnímu omylu zabránit. Ať otevře oči, pro boha ať už je otevře, modlila se. Nestalo se tak. Rickovy rty se přisály k jejím dřív, než stačila cokoli říct, nebo udělat. Klára byla vyděšená k smrti tím,

co právě prožívala. Dělo se jí něco neznámého, ne však nepříjemného. A trvalo to skoro celou věčnost. Alespoň jí to tak připadalo. Ve skutečnosti to bylo jen několik vteřin. Pak ji konečně pustil.

"Jsi tak sladká," řekl.

Ovšemže ve své mateřštině, a i když Klára nerozuměla, připadalo jí to velice sexy. Španělština jí vůbec vždycky připadala sexy. Ale teď měla blízko k panice. Rick ji políbil. To by ještě nebylo tal hrozné, ale on si myslí, že líbá svou mrtvou ženu. Netušila, proč ji to tak sebralo. Šlo přece jen o nedorozumění. No ano. Přesvědčovala o tom sama sebe ještě několik minut, ale stále si připadala jako zločinec, který si přivlastnil něco co mu nepatří a zneužitá zároveň. Musí Ricka vzbudit.

Ale co pak. Říct mu co se stalo, nebo neříct? Bude jí věřit? Raději si to nechá pro sebe a bude se tvářit, jakoby nic.

Silně zacloumala sítí.

"No tak Ricku, vstávej ty ospalče, za chvíli bude poledne," volala hlasitě, ale pro jistotu se od sítě se spáčem kousek vzdálila.

Ricardo Valdez konečně otevřel oči a zahleděl se na Kláru.

"Ahoj," pozdravil ji a začal se hrabat ze sítě ven.

"Mám příšernou žízeň," prohlásil a hledal kanystr s vodou.

Napil se však jen trochu. Klára také, i když by ji raději všechnu vylila na sebe, jen aby získala aspoň nějaký pocit čistoty. Rick očividně takovými problémy netrpěl. Trochu se ošplíchl, upravil vlasy a vyšel před chatrč. Klára sledovala,

jak protahuje své svalnaté tělo. Všiml si toho.

"Co je. Mám snad díru na kalhotách?"

"Nemáš. Jen mě napadlo........."

"Co?"

"Že bys třeba mohl dělat kulturistiku, nebo tak něco."

Rick napjal bicepsy a zapumpoval. Při tom se smál.

"Snad abych se ještě natřel olejem."

"Zdálo se ti o Marii?" zeptala se.

Prostě jí to vyklouzlo, ani nevěděla jak.

"Proč. Mluvil jsem snad ze spaní?" zarazil se.

"Tak trochu, ale já nevím, co jsi říkal. Nerozumím španělsky. Poznala jsem jen to jméno."

"Máš pravdu. Zdálo se mi o ní. Byl to moc pěkný sen. Tak živý, jakobych to doopravdy prožíval."

Ale ne, pomyslela si Klára a raději se odvrátila, aby Rick nepoznal, že se červená.

"Měli bychom jít," navrhla.

Sbaleno měli za několik minut a vydali se zpět na pobřeží.

_

"Viděla jsi někdy film Devět a půl týdne?"

"Asi desetkrát a co má být?"

"Tak přesně to bych chtěla dneska zažít."

Vyšší dívka obrátila oči v sloup.

"Tomu říkáš zábava? Z toho kouká leda tak pěkná nákaza nějakou pohlavní chorobou."

"Nesmysl. Jsem vzdělaná a poučená dívka dvacátého století. Prostě si chci užívat, co je na tom špatnýho?"

"Všechno."

"Moralistko."

Výměnu názorů obou dívek přerušil recepční největšího a také samozřejmě nejdražšího hotelu na ostrově.

"Chtěly bychom jeden dvoulůžkový pokoj," oznámila Lucie sladce mladému muži. Pak se natáhla k Janinu uchu.

"To kdyby mi to náhodou nevyšlo," pošeptala jí.

Dostaly klíče i s přáním příjemného pobytu.

Pokoj byl podle Jany "velmi super".

"Aby nebyl za tolik peněz," poznamenala Lucie.

Pak zapadla do koupelny.

"Je třeba připravit se na večer."

Děvčata chtěla jít do hotelového klubu, kde se jedlo, pilo a tančilo. Podle Lucie ideální k ulovení nějakého toho zazobance. Však se také řádně vyšvihla. Černé kratičké šaty bez rukávů, velké náušnice, rudý lak na nehty a stejná barva rtěnky.

"Tak co tomu říkáš?" dožadovala se kamarádčina ohodnocení.

"Sluší ti to, ale na můj vkus je to příliž křiklavé a nápadné."

"Přesně to jsem chtěla."

Jana se oblékla střízlivěji. Dávala přednost eleganci, před extravagancí. I ona měla na sobě černé šaty, ale volnější, splývavé a dlouhé. Vlasy si vyčesala a sepnula ozdobnou sponou. Mimo to si začala myslet, že vydat se sem nebyl vůbec dobrý nápad. A už vůbec chodit do klubu. Jenže už tu byly. U svého stolu, který si předem rezervovaly. Kolem bylo tolik lidí všech národností, až se ji m z toho točila hlava.

Lucie se ocitla ve svém živlu. Po té co objednala večeři a víno, se začala rozhlížet jako sup, který vyhlíží kořist.

"Hele. Koukni na toho v rohu."

Jana mrkla naznačeným směrem.

"V tom rohu sedí u stolu čtyři chlapi," povzdychla otráveně.

"Ten v bílým obleku, ty hloupá. Určitě je to Španěl, nebo Ital."

"Nebo drogovej magnát."

"No a co? Je k sežrání."

Jana přestala poslouchat Lucčiny nadšené komentáře na adresu toho krasavce a zahleděla se k baru. Tam seděli jen dva muži. Jeden Arab. Druhý světlovlasý. A samozřejmě barman ve slušivém smokingu. Byl to černoch, ale měl úzké rty a nádherné oči. Zachytil její pohled a usmál se. Také se usmála.

"Kam koukáš?" rýpla do ní Lucie. "Snad ne na toho opičáka za barem?"

"Nikam. Už sis vybrala? Jestli ano, tak už tu nemusím dál překážet. Ráda bych šla spát."

"Blázníš? Zrovna teď, když se to tu začíná rozjíždět. Jestli odejdeš, seš zrádkyně."

Jana se chystala říct něco hodně peprného, když v tom k nim přišel číšník a postavil před Janu skvěle vypadající koktail.

"To je pro vás, slečno," pravil špatnou Angličtinou.

"Ale já si nic neobjednala," bránila se.

"Pozornost podniku," řekl číšník a zase odešel.

"Ty máš ale štěstí. Kterýpak krasavec ti to asi posílá?" zajímala se Lucie a nabodla na vidličku kousek ananasu.

Pozornost podniku? To je divné, přemítala Jana v duchu. Vypadá to, jakoby......no jasně. Když se podívala k baru, obdržela od barmana další zářivý úsměv a zamávání. Tak to nečekala. Co bude dělat? Zoufale se obrátila na Lucii.

"Poslal mi to ten barman, co mám dělat. Vypít, nebo vrátit?"

"No a chceš ho?"

"Nechci se s ním vyspat, ale docela se mi líbí."

"Já věděla, že máš příšernej vkus. Tak vem to zatracený pití a jdi mu ho vrátit sama. Určitě se dáte do řeči."

Zkusím to, rozhodla se po chvíli Jana a s hlubokým povzdechem vstala od stolu.

_

V táboře se schylovalo k bouřce. Ale ne v pravém slova smyslu. Čtyři lidé pobíhající po pláži byli vyděšení.

Už se zase ztratila. Jejich kamarádka Klára byla pryč už třetí den. Že se nevrátila ovšem zjistili až ráno, když se tu všichni sešli.

"Třeba už tu byla a zase odešla. A kde jste vlastně byli vy?"

"Na výletě," odpověděl Patrik i za Andreu.

"Učil jsem ji lézt na skálu a zrovna jsme tam přespali. Netušil jsem, že se to nesmí."

"Nehádejte se, třeba mají jen nějakou poruchu na lodi a proto se zdrželi," vložila se do začínajícího konfliktu Jana.

"Jo. To je možný. Proč hned myslet na nejhorší, ženský. Všechny jak tu jste byste měly psát tragédie,"rozhodil rukama

a prohrábl si vlasy.

Samozřejmě se o Kláru taky bál, ale víc než to mu šlo na nervy, že jsou s ní samé potíže. Během týdne se dvakrát ztratí. Teď ho uklidňovalo jen to, že je s Ricardem, který se o ni postará. Podle Patrika to byl správný chloapík.

Ale přece jen už se měli vrátit.

Andrea si v rozčilení okusovala své dlouhé nehty, na kterých si tolik zakládala. Celá situace se jí zdála podivná.

Poznala za tu krátkou dobu, že je Klára trochu ztřeštěná, ale rozhodně ne nezodpovědná. Starosti by jim schválně nedělala. Jenže na rozdíl od Patrika, nevěřila Andrea natolik muži, který s Klárou odplul. Připadal jí podezřelý a trochu hrubý.

Ale že by Kláře ublížil, tomu se zdráhala uvěřit.

Lucie byla stejného názoru jako Patrik, navíc ve výborné náladě, zatímco Jana se zdála zamyšlená a unavená.

Jistě nepřemýšlela nad Klárou, ale nad něčím úplně jiným.

Ve skutečnosti měla Jana v hlavě dokonalý zmatek. A probdělá noc se na jejím vzhledu podepsala také.

Včera přenechala pokoj v hotelu Lucii a jejímu nejnovějšímu objevu. Ohnivému Španělovi jménem Armando.

Musela se smát, když si ty dva připomněla. Seděli vedle sebe u stolu, on líbal Lucce ruku, ona se chichotala

a dohromady se snažili překonat jazykovou bariéru. Lucii nebyly znalosti angličtiny nic platné. Armando hovořil pouze španělsky.

To jim ale nezabránilo, aby spolu strávili žhavou noc.

Ona sama ji proseděla na barové stoličce. Vypila snad dvacet nealkoholických koktailů a mluvila. Také poslouchala.

Zůstala v klubu i po zavírací době ve společnosti jediného muže. Barmana Tonnyho. Celý večer a noc na ni upíral své čokoládové oči a smál se. Důvodem proč ho poslouchala byl fakt, že se jí líbil a že uměl fantasticky vyprávět.

Také zjistila, že je inteligentní, sečtělý a že se skvěle vyzná ve své práci. Pozval ji na večeři. Dnes večer. Bude mít volno.

Teď řešila dilema. Jít, či nejít na tu schůzku? S nikým se nehodlala radit. Hlavně ne s Lucií, protože ta evidentně trpěla rasistickými předsudky.

Tonny se jí líbil. A co je nakonec tak špatného na jedné nevinné večeři? Nic, vůbec nic. Takže? Může klidně jít.

_

Kláře už docházely síly. Svaly měla napnuté k prasknutí a obě ruce téměř vytržené z kloubů. Nebyla to ještě ani hodina,

co s Rickem opustili boudu kde nocovali. Zpět k pobřeží však šli jinou cestou. Byla to spíš taková stezka pro kamzíky. Kolem srázu se vinula uzounká cestička a hluboko pod nimi se tříštil vodopád. Ten samý, který Klára obdivovala z povzdálí od chatrče.

Ricardo ji ujistil, že už šel tudy několikrát a ona že to prý určitě zvládne.

Kláře sice polichotilo, že v ni má takovou důvěru, ale ta kozí stezka ji děsila. Dost se bála výšek a tohle bylo pořádně vysoko. Takových patnáct až dvacet metrů. Z nejvyššího bodu bylo vidět i moře. Řeka tekoucí pod nimi se do něj vlévala

o několik kilometrů dál.

Rick šel první, Klára za ním. Zpočátku to bylo dobré, ale pak se začal kamenitý chodníček pozvolna zužovat. Naštěstí měla obě ruce volné a mohla se přidrzovat stěny po levici. Rick měl sice také ruce prázdné, ale zato vlekl na zádech veškerou jejich výstroj. Nezdálo se ale, že by mu krkolomná cesta nějak vadila. Obratně šplhal několik kroků před Klárou a prudce oddechoval.

Ale pak ji vyrušil podivný zvuk a přinutil ji, aby se zastavila a naslouchala. Znělo to jako dus dus, křáp a bum a pak zase křáp. Harašení neustávalo. Naopak sílilo a bylo nanejvýš podezřelé. Klára se rozhlížela na všechny strany,

jen nad sebe se nepodívala. Ve chvíli, kdy tak učinila, už bylo pozdě. Na vrcholu srázu se totiž uvolnil velký kámen a kutálel se po svahu přímo do míst, kde se momentálně nacházel Rick. Nestačila ani vykřiknout a kámen, velký jako dětská hlava dopadl přímo na Ricka.

"Au," zařval a ztratil rovnováhu.

Jistě by spadl dolů, kdyby se v poslední chvíli nezachytil za převis.

"Ricku," zaječela Klára jak nejvíc uměla, i když věděla, že to nepomůže.

Ricardo bezmocně visel a dvacet metrů pod ním hučela řeka. Kamenů, které trčely z vody bylo hodně a byly ostré a špičaté. Klára nechtěla ani pomyslet, co by se stalo, kdyby Rick spadl. Klečela na úzké římse. Jednou rukou se přidržovala

a druhou se snažila vytáhnout Ricka nahoru. Ale byla to marná snaha. Klára vážila padesát pět kilo a Ricardo nejmíň osmdesát. Neměla šanci. Málem se rozbrečela nad svou bezmocností.

"Ricku, Ricku chyť se mě za ruku!" nabádala ho.

"Ne, Claire. Spadli bychom oba. Musím se z toho dostat sám."

Klára byla přesvědčená, že se mu to nikdy nepodaří. Nevyleze na římsu sám bez pomoci. Nikde nebyl jediný strom ani keř, jen suchá tráva a kamení. Nic, čeho by se dalo zachytit.

Rickovi očividně docházely síli. Prsty už měl do krvava rozedřené o ostrý kámen, kterého se držel. Navíc mu balvan,

co na něj padl roztrhl košili a ošklivě poranil rameno.

"Musím se pustit, Claire. Už se neudržím."

"Ne," vykřikla Klára a chytila ho oběma rukama.

"Pusť mě," naléhal.

"Ne," opakovala.

"Nemůžeš mi pomoct. Hele, když budu mít štěstí, spadnu mezi tamhle ty dva šutry a nic se mi nestane."

"A když ne?"

"Neboj se. Zvládnu to."

"Ale je tam mělko."

"Ne tak moc."

Rick se snažil tvářit optimisticky, to Klára poznala. Měla šílený strach. Tak velký, že ani nepomyslela na to, že by mohla spadnout taky. Chtěla ještě něco říct, ale v tu chvíli se Rick pustil.

Klára vykřikla a zakryla si oči. Ale i tak jasně slyšela, jak jeho tělo dopadlo. Ozvalo se silné šplouchnutí. Sebrala všechnu odvahu a podívala se dolů. Rick tam ležel. Vklíněný meži dva balvany, o kterých prve mluvil. Ležel v nepřirožené poloze

a nehýbal se.

_

.


1 názor

Sebastiana
04. 07. 2010
Dát tip
čtu dneska od prvního dílu, ...je to čím dál tím napínavější

Rychle spěchám k dalšímu dílu. Doufám, že když je to slaďák, tak to taky podle toho dopadne :-) tip

f_moll
07. 08. 2004
Dát tip
čik, nemůžeš sem dát dneska ještě jeden díl? Copak nás necháš do neděle takhle napnuté? :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru