Obrazy zdánvlivé svobody

„Do tvých očí já se dívat nebudu. Jsou vlčí.“

Možná jsem běžela zbytečně rychle, ale nemohla jsem se nabažit vlčích tlapek dotýkajících se země, hřbetu, který se prohýbal při odrazu od studené trávy. Jsem svobodná a je to krása. Mám čich vlka, oči vlka, pohyb vlka, volnost vlka, ale jsem drak. Duhový drak.

            Pravdou je, že častokrát říkávám: „Ježí se mi šupiny.“ Začínám mlhavě tušit, že jsem se jen do těla vlka schovala.

            Možná před světem, možná před jinými draky, ačkoli vím, že před nimi je vcelku zbytečné se schovávat, protože oni si mě najdou stejně rychle, jako já je.

Před mnoha lety, nevím ani kdy to přesně bylo, jsem v těle vlka přišla o přítele. Netuším přesné zákonitosti, jako například proč jsem se hned neproměnila v draka, proč on se po své smrti neproměnil v draka… Jako vlčice jsem ho zahrabala za kruté zimy, kdesi v lesích do země a slíbila, že počkám, až přijde. Až se setkáme.

Čas běžel a my jsme se setkávali a rozcházeli, možná navzájem nepoznáni.

            Cítím, že je tady někde… nebo tam… asi proto mám vlčí podobu, aby mne poznal, aby si oživil ten den, kdy umíral… Mám vlčí podobu, protože se bojím, že se mineme.

            A vím, že můj strach je zbytečný, protože podoba je to poslední na čem záleží.

„Vlčí oči lžou a jsou divoký. Ty divoká jsi, máš rentgenovej pohled a takový lidi já nesnáším, mám z nich husí kůži.“

(„Možná máš jen strach, že by mohli tušit víc, než ty sám si připouštíš.“)