Něha

Rekonstrukce.

Ležíš tu rozprostřeně jak jahoda plovoucí, tak smyslně prcháš, vzduch štknoucí, neodolatelně poodhalená, jak sklenka šampaňského v koutku schoulená. Opodál pár krys všudypřítomného výsměchu, pobíhající po dálnici závistného medu. Ta chvíle nenastala, ale stejně odcházíš, jen ta bouře padajícího mostu a hnusná chuť tvého skvostu, při každém paprsku svíčky, zavoníš. Vychází spoře oděn ve svém obleku, ne nepodoben elektrárenskému mraku. Začínám vzpomínat na to, co bude s námi, co se nerozplete uschlými životními hodnotami, sdílím tvoje poslední krvavé polibky, chytám je v paměť jak tonoucí rybky. Už žádný let dvou labutí nad jezerem, jen umírat pod mostem snů se svým údělem. Pozoruješ mne navždy slibujícím pohledem, své sny v náručí v úzkost rozpletem pro hynoucí krásu posledních chvil a statisíců nejněžnějších mil. Něžnost se vkrádá v usínající ústa, historie noci je tak nevkusně prostá. Co zůstává opodál, co zůstává hnít, roztroušeného kamení napadaný sníh, když mi odcházíš s věčnou bolestí plic, rozprostřel se nedělitelný smrti klid.

---