ublížená

Patří člověku jemuž jsem ublížila a on mě, konečně otevírám starou ránu, abych se s ní vyrovnala a šla dál. Kdybych mohla vrátila bych čas zpět.

Přátelsky se hladíme po vlasech. Hledí me si do očí, poznáváme se po hlasech. Sedíme vedle sebe, na nádraží. Slunce hřeje u tvého domu, na zápraží. Svět zmodral, svět se točí, a tys poznal , že můžem si věřit. Chytil si mě za ruku, tvá kůže hladí okamžitě zmlknu, uklidňuje mě tvá přítomnost svůj vztek proti sobě otočím. A dál se usmívám jednoduchým vtípkům, které lítají vzduchem. pozoruji jak moucha letí na jeho uchem. Směji se. Obchoduji s city tvého kamaráda, ač nerada ubližuju, jako kdysi dalšího člověka sužuju. Mohli jsme se svěřit, poradit si z bezvýchodných situací. Ležet jen tak na intrácké matraci. Zahloubaní do tématu, nevšímáme si co se děje kolem, nastálého zmatku. Hladili jsme se na tajných místech, jemně provokovali se vzájemně. Naše ruce hledali co jiným bylo zakázáno cítit, vidět. Ta vzpomínka ještě teď hřeje mě! Naše touhy se schodovali, vše jsme mohli vědět bezeslov jsme si rozumněli! Držel si mě v náručí, když dozvěděl ses mé temné tajemství. Řekl si: "Však jednou se naučí..." Věřil si v mé vize, když jsem zhroucená ležela na zadní sedačce auta viděla to co vy jste nechápali. Neměl si za blázna holku, co viděla věci budoucí v mlze. Nechával si svůj odkaz na stolku, v podobě našich dopisů. Pohledných otisků, tvých rtů. Chodíme kolem sebe jako cizí, vidím co vše jsem sobě i tobě vzala, že mi chybíš. Věděla jsem to předem, ale, že to bude takto bolet jen mě? oba? Přišla loučení doba. Chci, abychom jí prošli středem. Dávám ti volnost, měl si jí vždy. Prosím o odpuštění, chci abychom zase jednou byli MY! Propouštím tě ze svého života, máš svůj. Loučím se s tebou, jdi si za tou svou, Ona není já, přeji v životě dalším, jen radost a smích, snad chvíli, kdy ve vzpomínkách, nalezneš znovu mě. Ona více ti dá. Chtěla bych se za své, i tvé činny omluvit. Mám tě ráda, neměla jsem nikdy lepšího kamaráda, než si mi byl ty. A vím, že odpovědi se nedočkám, svou bolest ututlám, bolest díky níž vím, to my to se nikdy nevrátí, ale přesto, sbohem ti musím dát, abych mohla v životě nejen já pokračovat dál. Je mi líto, představovali jsme si vše jinak. svou hlavu na kamení skláním, abych neviděla tvá záda, když odcházíš.

---