Právo volby

       Jeden zamyšlený kluk právě vstoupil do moskevského metra. Zdánlivě se vůbec nic neděje. Jmenuje se Vasilij Goluškin, ale to je vlastně jedno. Kdo ví, kde a kdy vyjde z podzemní dráhy? Jen on sám, je to jeho právo volby. Tento příběh by byl docela nezajímavý, kdyby se tomu chlapci nepřehrávaly v hlavě filmové sekvence. Celé se to odehrává od začátku až do konce, od konce k začátku stále dokola.

      Zneuznaný malíř se snaží vyskočit z okna, má však ženu -  krásnou ženu, která ráda fotí,  plete svetry, má černé vlnité  vlasy, pochází z kavkazských hor, právě popíjí domácí pravý čaj, svému muži je stálou inspirací, často ji maluje s kapičkami rosy ve vlasech - a tak váhá, jeho naděje, že vytvoří mistrovské dílo stále žije. Okno už má otevřené a paletu v ruce…  Přitom štětec namočil a rozbíhá se..

      Přichází soumrak, dharmový tulák -  jaksepatří otrhaný a v bláznivém opojení, léta neholený,  s krosnou pod hlavou -  leží u kolejí, ocitl se v koridoru, který je neprostupně z obou stran  zahrazený. Přemýšlí, je tam pět kolejí, kterou si má vybrat? První, druhou, třetí, čtvrtou nebo snad pátou? Na druhou stranu proč by si měl vybírat. Je to přece jedno. V dáli hlasitě zahoukal vlak. A my víme jen, že si při sedu zkřížil nohy.

       Metro je poloprázdné, Vasilij sedí opřený u okna a dumá nad tím, má-li hrát ještě fotbal. Bolí ho totiž jeden kloub na noze, byl u dvou doktorů, ten první mu řekl: „Budeš-li ještě hrát, tak si ho zničíš.“ A druhý: „Hrej dál. Musíš to pravidelně zatěžovat, jinak ti to odejde.“ Z dálky ho pozoruje stařík s leninkou na hlavě, potměšile se usmívá a kyne chlapci na pozdrav. Nejčastěji se však Vasiljevovi opakuje tento obraz: prochází se  v kalynkové zahradě s nejkrásnější holkou, kterou kdy potkal, s Dinou. Ta mu učinila nabídku, splní mu jedno přání, výměnou za to bude ale chodit s její přítelkyní Laurou, která je trošku smutná, umřel jí strýček.

       Mladý pán Goluškin si setřel pot z čela, rty mu svlažil ledový čaj, nicméně jedna sekvence střídá druhou, nenechte se mýlit. Nešťastný stopař – na hlavě má šedý klobouček a v ruce prázdný sáček od rozinek, smutně hledí v dál -  kterého nikdo nechtěl vzít, to konečně pochopil. Musí se dostat na opačnou stranu silnice, Nižnyj Novgorod neleží přeci tímto směrem, jenže provoz je hustý jak mlha, která by se dala  krájet. Navíc uprostřed vozovky je tak uzoulinké místečko, že v něm stát, znamená jistou smrt. Jsou dvě možnosti. Pokusit se prolétnout oba směry naráz, což se zdá nemožné, upozorňuju jenom zdá, anebo s největší určitostí se nechat zajet, nejdříve však stát v tlaku dvou kolon. Pokračovat dál po silnici nemá smysl, umřel by hlady a vysílením. Znovu opakuji, ty auta se nedají zastavit, osamělý stopař  však ví, že za cestou párst verst odsud leží vesnice.

   Vasilij vystoupil na Volgogradském prospektu, opatřil si pruskou modř a vrátil se ke svému rozmalovanému obrazu. Skromně dodávám, že ten stařík s leninkou na hlavě jsem byl já.