To bylo tak, jely jsme, já s Marsélou – jedno voko rybí, druhý po Marséle (proto zrovna s ní) – tramvají.

A pak nastalo ticho – asi po půl hodině – došla slova i koleje.

Pan Tramvaják vystoupil ze dveří.

Roztáhl ruce, asi chtěl obejmout -  nestalo se.    

Jiskra v jeho oku nenávratně ztratila šťávu, ruce plandavě poklesly k tělu.

Pan Tramvaják nastoupil do dveří.

Zahlásil nám, že tady naše cesta končí, asi takhle „Tak tady, vaše cesta končí.“ a bylo. Možná za trest, kvůli tomu s tím objímáním.

Marséla se odlepila od okna, přihnula si z lahve a mrkla tím svým proradným okem, jakože má nápad.

Znám ji a vím už, že mrká jen tak, bez nápadů.

Shodly jsme se na jednom.

Půjdeme směrem k zapadajícímu slunci, když nic jiného, alespoň mu popřejeme dobrou noc.

Asi po hodině cesty se ke mně Marséla naklonila, byla cítit jako dlouho neopečovávaná vinice. 

„Víš co?“ řekla.

„Nevim.“

„On se nejmenoval Tramvaják.“

„Hm.“

„Ale Karel, měl to napsaný na tričku na vizitce, nechtěla jsem ti to říkat.“

„Hm, ach.“

Dále tedy jen tramvaják, popřípadě tramvaják Karel.

Když se setmělo a my stále šli (Marséla, Já a za zatáčkou i tramvaják Karel), došlo nám, že jsme to nestihli. Slunce usnulo bez nás a my musíme spát zase bez něho.

Napadlo mě, že proto se spává za temných nocí, neb ke slunci se to za jeden den nedá stihnout. A o tom to celý asi bude.

Ráno, nebylo ránem. Vzbudila jsem se na sedačce v tramvaji.

Marséla nikde.

Karel, ten tramvaják v kukani – řídil.

Za okny se to míhá.

        Koleje jsou.

Ony sny občas bývají rušeny životem.

Otřela jsem si pusu kapesníkem.  Na první zastávce vstala a vystoupila.  Ač jsem původně měla jít někam úplně jinam, mávla jsem na Tramvajáka – jakože vim, jak to s nim je – a vydala se na cestu.