Už nestačí být buzerant k tomu stát se dobrým spisovatelem

No vážně! Wilde nebo Burroughs by dnes měli odzvoněno. Nikdo by nepálil jejich knihy, kritici by je morálně neodsoudili, nebyl by nikdo, kdo by je nenáviděl za to co jsou. Nebo spíš většina ne a to je v podstatě to samé. Jejich reklama by byla v hajzlu. Ale na druhou stranu je to dobrý základ, lepší něco než nic. Protože podstatné je lišit se. Mít jiný pohled na svět, tím dosáhnout originality, většího rozhledu. A tak mít o čem celý život psát, nebo alespoň do té doby než je sejme HIV, nebo fanatický křesťanský aktivista. Ale dnes už to fakt nestačí. Gravitation je pro mnohé jen srandovní kreslená pohádka pro děti. Zkrocená hora kovbojka, kde ostřílení hrdinové vyměnili svého věrného kvéra za péra. Rád si občas představuji, že bych měl moc vytáhnout nějakého prostého človíčka z doby třeba před dvěma sty lety, trochu ho zmlátil, a pak přivázal ke křeslu a pustil mu reklamu na vložky. Myslím, že by ho ten šok zabil. Co se týče fenoménu teplouštví asi by stačil člověk z doby před padesáti lety. Ale to už teď neletí. Spisovatel musí být něčím daleko odpornějším než pouhou buzničkou.

Vyprahlost. Suchopár. Žízeň ajajaj. To pro mě znamená ztráta inspirace. Myslím, že když autor ztratí inspiraci, je nejlepší napsat něco o ztrátě inspirace nebo o jejím hledání. Tak jsem zplodil příběh o muži, co zabije milovanou dívku, jen aby poznal, co to skutečně znamená zabít. Nebo o umělci, co řezal bezvadné přitažlivé ruce a nohy a sešíval z nich sochy a lustry. Také jsem psal příběh vypravěče o motýlcích, který najde svou inspiraci v zabijáckém elfském kurvě. Či jak to říct? Mohl bych třeba psát epopej s etymologickým podtextem o mužském ekvivalentu ke kurvě… péromil, nebo prostě parkový kuřič jsou nepoužitelné… Nejde to. Tohle téma je předem odsouzené k záhubě, protože je důležité správným slovem postihnout hlavního hrdinu.

Zvedl jsem se z křesla, šel do kuchyně. Uvařil jsem kávu. Z kuchyně jsem s uvařenou kávou šel zpátky do křesla. Zvedl jsem papír a tužku. V takových chvílích umí být klávesnice proradná, je jako droga, co se písmeny vsaje do kůže a otupí myšlení. Radši papír a tužku. Položil jsem papír a zlomil tužku. Tak dlouho jsem se třískou z tužky bodal do dlaně, až mi vytryskla krev. Ani bolest ani krev mě dnes neinspirovaly.

Jak říká staré čínské přísloví: Nevíš si rady, použij internet, vole. Snad spíš japonské. Najdeš tam třeba dětské porno. Zdá se mi až k popukání úsměvné, jak snadné to může být. Stačí zadat do vyhledávače jediné heslo. Plesk!

WHAT A LOVELY AND CUTE BOY! ANY NUDE PICS OF HIM?... GERGEUS BODY. I FUCKING LOVE THIS BOY!... HAHA I READ FIRST: IM FUCKING THIS BOY, HAHA… I´LL BET HE HAS THE SWEETEST YOUNG COCK… AND NO PUBES… THIS IS BLOW JOB JUST WAITING FOR ME, LOL… I WOULD LOVE TO FUCK THIS KID, HE IS SO HOT!....

Říkám si, co brání lidem vypustit ze sebe to nejslizčí bahno z nitra podvědomí a stříkat ho do ostatních pérem, nebo rovnou nožem v ruce, a zvysoka kálet na to, jak moc se jim to nelíbí. Brání jim skutečně morálka? Nebo jen snůška posraných zákonů, strach z toho, jak by jejich ptákům ve vězení ustříhali křídla?

Ale vždyť co, jsou to jen obrázky. Není snad lepší, když se lidé vyřádí u pouhých obrázků, než aby dělali skutečně to, co si představují? ??? ? a další a další otazníky. Je jich kolem toho spousty. Třeba co se dělo ve studiu, když zhasnul fotoaparát, nebo když se přestalo fotit free a začalo paid, a tedy hard?

MÁM DOMA SUPROVOU SBÍRKU PICSŮ, JAK VLČÁK UŠOUSTÁ ŠESTILETÉHO KLUČINU, BOHUŽEL JSOU POUZE ANIMOVANÉ, ALE I TAK VELMI SEXY! KDO JE SE MNOU VYMĚNÍ ZA NĚCO PODOBNÉHO?

Uřezat všem těm zasrancům koule, vrazit jim brokovnici do držky a odstřelit je těsně předtím, než vykrvácí! Vážně? A komu vlastně? Snad pedofilům, pravda. 8 z 10 znásilnění dětí nezpůsobí pedofil. Prý. Udělá to citově narušený sadista. Pedofil má být ten, kdo má děti rád. Na tom asi něco bude, když mám někoho rád, neodvedu si ho k sobě domů, nesvážu ho a taky mu nerozprcám prdel. Metaforicky řečeno. Jednodušeji: Nezničím budoucí život toho, koho mám rád.   

Ale lidi chtějí a potřebují pány v kabátě s kapsami plnými bonbonů. Je nepříjemné, podobně jako zpátky spolknout zvratky, přiznat si, že nejsou žádní ONI, ale jsme prostě MY. Proto si raději pány v kabátech vymyslíme a nebo uděláme. Opakujte každý den někomu, že je zlý kluk a on tomu uvěří.

Jak hluboko se dá při hledání inspirace klesnout? Nebo stoupnout? Možná jen jít. Nestačí okukovat jablko, pokud chci popsat jeho chuť.

Zvedl jsem se, šel do kuchyně a zvedl telefon. Tůtůt. „Ahoj brácha, hele proč ti jen volám, jsem se chtěl zeptat, kde bude Michal, až pojedete s Mirkou na tu chatu?“

„Noo, asi u známejch jsem to s nima domlouval, s tím jejich se zná, tak to tam snad ty tři dny vydrží.“

„Proč by nemoch bejt tady u mě…“

„Nojo, jsme se tě ani nějak neptali. Víš co, jsem myslel, že to no… že nemáš s dětmi zkušenosti.“

„Hmm, jak to myslíš?“

„No skoro my přišlo, že se dětem vyhýbáš, že si s nima připadáš nesvůj, což je pochopitelný, když ses narodil, mě bylo jedenáct a nikdy si moc, žejo, takhle s menšíma dětma nebyl.“

„No jo, asi máš pravdu, když o tom tak mluvíš, ale říkal jsem si, vždycky helfneš ty mě, někdy zas já tobě. A rodina má bejt při sobě, když to jde, že by nemusel k cizejm. V bytě mám místa dost.“

„Teda kdyby tě to neotravovalo, myslím, že by i s tebou byl docela rád.“

„Vůbec ne. Já budu taky rád.“ Opravdu jsem rád, když jsem našel svou inspiraci. Budu rád až ji ochutnám? Zavěsil jsem telefon. Šel do kuchyně. Nevzal si tužku, papír ani klávesnici. Na ty ještě není čas, ale už brzy.