Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dokud bude svítit slunce na nebi aneb o čem ženy nemluví 2. část
datum / id16.03.2009 / 314774Vytisknout |
autorAdriana Bártová
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1947x
počet tipů2
v oblíbených0x
Dokud bude svítit slunce na nebi aneb o čem ženy nemluví 2. část
„Romano, počkejte, prosím,“ ozval se z nenadání za mými zády Robertův hlas. Zastavily se mi nohy i srdce zároveň.
A je to tady. Tohle už neustojím. Teď si mě vychutná až do dna. Co já jsem komu udělala?!
Když ke mně doběhl, vlasy mu neposlušně padaly do očí. Pořád si je rukou upravoval a nutil je, aby držely vyčesané dozadu. On to prostě nepochopil. Ty kudrny nezkrotí, leda by je ostříhal. Koukal na mě těma svýma studánkovýma očima a ušťuřoval se jak malej kluk.
„To jste myslela vážně, co jste říkala v klubu? Myslím to s tou podobou.“
„No a není to snad pravda? Copak to vidím jen já?“ šeptala jsem, zahanbeně se koukala do země a podpatkem vyrývala dolíček jako největší nervák.
„Já nevím, zatím mi to nikdo neřek´a mě to nenapadlo, přísahám, ani u zrcadla.“
„To je jedno, ne?“ řekla jsem rezignovaně a taky proto, že jsem cítila, že je potřeba tuhle debatu ukončit.
„No, asi by to vysvětlovalo to odpolední nedorozumění.“
„To každopádně," zvedla jsem k němu oči a povzdechla si,“ mám totiž možnost a doufám, že to vyjde, setkat se s ním osobně a protože je to momentálně můj job, nenosím v hlavě nikoho jinýho. Tak se nedivte, že když jsem vás uviděla, že jsem koukala jako na zjevení.“
Byl velmi překvapený, z toho, co jsem řekla. Ono je to pro spoustu lidí dost nepředstavitelné a tohle bude fakt pecka, teda jestli to vyjde!
„Navrhuji,“ řekla jsem troufale,“ abychom Rogera nechali tam, kde je a jestli máme jiné téma, mluvme o něm.“
„Souhlasím,“ řekl a přes obličej se mu rozlil široký úsměv.
Když jsem se na něj podívala, nešlo se taky neusmát, byl tak nakažlivý, že jsme se oba rozchechtali na celé kolo. Nikdo z nás neřekl nic vtipného, ale pokaždé, když jsem o něj zavadila pohledem musela jsem se znovu a znovu usmívat, až ho to začínalo zlobit.
„Čemu se pořád smějete? Doufám, že ne mě?“
„Nebuďte domýšlivý,“ vyprskla jsem.
Tolik jsem si v tu chvíli přála, aby mě zmáčknul v náručí, abych se mohla přestat smát! Působilo na mě víno, prosáklé do mojí hlavy, všechno se to ve mně nějak mísilo, byla jsem šťastná, že je tady se mnou, a to byl asi hlavní důvod mého veselí a zároveň mě bavilo ho škádlit, byl tak roztomilý a sladký, chtěla bych ho uštipovat jako dort, kousek po kousku....
„Dobrá, už budu vážná,“ snažila jsem se ovládat.
Na chvíli nastalo ticho a noc nás přikryla rouchem tajemna. A všechno, co se dosud odehrálo, pozbylo původní smysl a přeměnilo se v něco s naprosto jiným významem.
„Můžu vás doprovodit?“
Prosím, moc prosím, pojď se mnou, pojď, teď když jsi tady, už nechci nic jiného.
„Bydlím tady kousek a když už si nebudeme vykat..“ řekla jsem a snažila jsem se tvářit vážně.
Znovu se usmál: „Tak jo, Romi, já jsem Robert.“
„Já vím,“ a místo polibku jsem mu podala ruku.
Kráčeli jsme mlčky. Až po chvíli se slovíčka odvážila znovu narušit klid noční ulice, aby se mohla proměnit ve vodopád hovoru nepřetržitě padající do hlubin. Asi tisíckrát jsme přešli vchod do mého domu a mě to bylo naprosto jedno, protože mi bylo tak dobře, jak už dávno ne. Nevím, jestli jsem se vznášela na křídlech vinného opojení nebo na křídlech lásky, která pomalu a jistě zaplavovala mou mysl. Možná to byla směs obojího, ale mluvit s ním bylo tak milé a uklidňující.
Vůbec to nebyl ten arogantní náfuka, který za mnou přišel k baru. Byl to muž mnoha podob a mne strašně zajímalo, kolik jich má a jakých. Náš rozhovor byl nekonečný jak vyprávění krásné Šahrazád. Jeho hlas bych poslouchala i víc jak tisíc a jednu noc a slavíci by vůbec nemuseli zpívat, protože já slyšela hudbu v každém jeho slově. A on mluvil a mluvil, žertoval a dobíral si mě a já se po nekonečně dlouhém čase od srdce smála až mi z očí tryskaly slzy. Nepamatuji se, kdy mi bylo v životě tak krásně.
Když už jsme znovu míjeli vchod do mého domu, zastavila jsem se. Byla jsem najednou strašně unavená, všechno na mě dolehlo a já si uvědomila, že svítá a že jsme tu chodili jako tuláci celý zbytek noci. Byl to okouzlující večer, a protože mi víno z hlavy už vyprchalo, došlo mi, že zítra, vlastně už dnes večer, odjíždím. A ačkoliv nechci, budu to já, kdo tohle setkání bude muset ukončit. Chtěla bych, aby tahle chvíle nikdy neskončila, aby se z jeho vyprávění stal nekonečný příběh, ale skutečnost byla jiná.
„Jsi unavená, viď?“
Hrozně, ale domů se mi vůbec nechce. Chtěla bych zastavit čas, aby se již nikdy nestřídal den s nocí, aby tento krásný večer trval navěky a abych ti nikdy nemusela říci sbohem a mohla se dál protloukat životem se šťastným úsměvem na tváři..
Podívala jsem se nahoru na promodrávající oblohu, kde si ranní paprsky prorážely cestu tmou vstříc novému dni.
„Měla bych jít už domů, svítá.“
Zvednul taky hlavu a společně, s očima upřenýma k raním červánkům, jsme hleděli vzhůru do nekonečné dálavy nebes. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ke mně přibližuje jeho tvář a když jsme pak oba hlavy sklonily, naše oči se dívaly do těch druhých tak zblízka…
„Dobrou noc, Roberte,“ řekla jsem vážně, aby bylo jasné, že chci odejít, ale pohledem jsem neuhnula.
Takový oči jsem nikdy neviděla, nemůžu přestat do nich koukat, bude si o mě myslet, že jsem blázen, když na něj pořád tak civím, ale nemůžu si pomoct.
„Zdeněk říkal, že někam jedeš? Kdy tě uvidím?“
„Já nevím. Večer odlétám do Amsterodamu a budu tam asi celý týden. Nevím, kdy se přesně vrátím.“
„A mohl bych ti aspoň zavolat?“
„To by asi nebylo vhodné,“ snažila jsem se vykroutit.
Okamžitě bych mu dala číslo i s telefonem, tolik jsem o něj stála, ale dostala jsem strach jako malá holka. Však kdy jsem měla naposledy opavdové rande? Jo, včera večer, opravdu zdařilé. Mužský se kolem mne míhají jak na běžícím pásu, já si s něma hraju, jak kočka s myší a pak zblbnu do tohohle kluka.
Jenže to je právě ono! Žádný z nich není jako on! Je tak pozorný a milý, s úžasným smyslem pro humor, jemný a decentní, žádné narážky a vtípky, které zavánějí dvojsmyslností. S žádným mužem dosud jsem se necítila tak svobodná, volná a spokojená. Při rozhovoru s ním jsem nemusela být stále ve střehu, co nebo jak bude formulováno. V jeho vyjadřování byla nesmírná lehkost, která procházela mým tělem jak očistný balzám.
Jeho přítomnost mne naplňovala pocitem, že se známe odjakživa jako nejlepší přátelé, kteří si mají pokaždé co říct a jejich setkání v nich vždy zanechává touhu znovu a znovu trávit společně svůj čas. My se neznáme déle než 24 hodin a i kdyby nic jiného, tak budu toužit po tom, alespoň si s ním povídat, protože jeho odzbrojující úsměv a lehký humor, by mi už do smrti chyběly.
Ale stejně tak vím, že jsem se přes všechny svoje zásady zamilovala až po uši. Cítím, jak ve mně vzbuzuje nesmírnou fyzickou touhu a jsem z toho zmatená. Nevím vlastně jestli jej jenom chci nebo jestli jej miluji.. Chtěla bych se aspoň dotknout jeho ruky, ale bojím se. Bojují ve mně dva světy, které musím nějak spojit, aby se ze mě nestal blázen s rozdvojenou osobností.

„Já se objevím na kurtech, až se vrátím, ano?“ pokračovala jsem ve svých výmluvách.
„Bude mi smutno,“ podotknul. Určitě čekal že řeknu něco podobného, ale byla jsem neoblomná.
Nedostaneš ze mě ani slůvko, které by ti naznačilo, jak je mi s tebou krásně! Umřu sice, když ti to neřeknu, ale já nemůžu. Jsem přece žena, měla bych být nedobytná. Ale kdybys jen věděl, kolik mě to stojí úsilí, abych to dokázala.
„Dobrou noc, teda vlastně ráno a děkuji za krásný večer, tolik kilometrů jsem ještě nikdy nenachodila,“dodala jsem vesele.
„Promiň, mělo mne napadnout, že v těch botách to asi nebude na procházku. Pofoukám ti nohy, jestli chceš?“ omlouval se roztomile.
Na, vezmi si je obě, můžeš je i líbat, tobě to dovolím!
„Ne,víš co? Já se vyzuju!“
Najednou jsem vedle něj byla jako střízlík, nesahala jsem mu ani po ramena a musela jsem k němu vzhlížet do výšky, jak jsem byla malá a mohla bych se úplně ztratit v jeho náruči, stačilo by jen, aby ji kolem mne rozevřel.
Prosím tě, vrhni se na mě, nedovol, abych jen tak odešla, ty necítíš, jak moc chci, abys mne objal a políbil? Dělám před tebou drahoty, jen abych zastřela svoji neskutečnou touhu se tě aspoň dotknout. Zmáčkni mě v náručí až ztratím dech, polib mne, prosím…
„Měj se, byl to opravdu moc hezký večer,“ řekla jsem odevzdaně.
„Mě se taky moc líbil. Opatruj se a brzo se vrať.“
Velmi obratně jsem uhnula jeho nesmělému pokusu o polibek na rozloučenou a s botama v rukách jsem vyběhla do schodů. Ještě jsem se otočila, abych ho znovu mohla pozdravit. Stál tam jako florentský David, vysoký, štíhlý, v studánkových očích smutek. Donutila jsem se usmát, i když mi srdce pukalo ve švech a zůstala jsem stát před zavřenými dveřmi.
Usměj se, lásko, ať mám v Holandsku na co vzpomínat. Nestůj tam tak opuštěně nebo seběhnu dolů a už nikdy od tebe neodejdu. Jsem zbabělec, nic víc. Chovám se před tebou jako ctnostná žena a přece netoužím po ničem jiném víc, než být tou nejžádostivější a nejdivočejší kurtizánou, v jejímž objetí uvízneš a už nikdy jej nebudeš chtít opustit. Odpusť mi, že nedokážu být upřímná a říci ti do očí, co se ve mně odehrává, víš stejně dobře jako já, že tak to musí být.
Beze slova jsem se otočila a vstoupila do domu.

Celou cestu na letiště a potom i v letadle, místo abych si připravovala řeč na jednání nebo řešila jak se vhodně obléci, jsem jen smutně koukala do temné noční oblohy a topila se ve vzpomínkách na Roberta. Nadcházející schůzka, která byla pro mě dlouhé měsíce smrtelně důležitá, mi vůbec netížila hlavu. Ani jsem na ni nevzdechla. Ani moji kolegové, kteří se vedle mě vesele bavili, nedokázali rozptýlit moje mlčení.
Proč jsem mu nedala aspoň telefon, třeba by se mi ozval? Nebo taky ne, a pak by to bylo ještě horší. Ale takhle? To nemůžu vydržet! Utrápím se bez něj, moje touha mi zatemňuje mozek. Jestli tahle jednání dopadnou normálně, tak to bude zázrak. Nevím, co se to se mnou děje, ale musím se konsolidovat, aby na mě nikdo nic nepoznal.
„Romano? Jseš v pohodě?“ přisednul si ke mně Daniel.
Bože, jak já nestála o jeho přítomnost! Dej si odchod a nech mě na pokoji, napadlo mě v okamžení, ale to jsem mu říct nemohla. Jeho přítomnost a zvídavé pohledy kolegů mne otravovaly. Chtěli, abych s nimi popíjela a šprýmovala, ale já na jejich stupidní rozhovor neměla náladu. Najednou byl stupidní, až do teď to byli mí nejoblíbenější, něco jako rodina, ale z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, jsem je v této chvíli nemohla vystát.
„Jo, všechno je v poho, jen jsem hrozně unavená,“ lhala jsem, jak když tiskne a požádala jsem Daniela, aby mne nechal napospas mým myšlenkám. Byl taktní, jako vždy a bez dalších otázek se odešel bavit za ostatními. V duchu jsem mu děkovala a uvědomovala si, že tohle jsou chvíle, pro které zůstával mým favoritem. Ale něco se změnilo.
Pak přišel den první - jednací. V hotelu jsme měli pronajatý malý salonek, ve kterém budou probíhat rozhovory. Naše týmy se do nich v 9 hodin usadily a s malou přestávkou na oběd, pokračovaly v debatách až do pozdních večerních hodin. Do postele jsem ulehla zbitá a utrápená. Jeden den je bez milované osoby nekonečná doba, celý týden se rovná věku a představa, že se to dá vydržet je fikce. Má práce mne ničí.
Den druhý - jednací. Mr.Smith - šéf Rogerova týmu pro reklamu, je tvrdý partner a jednání se začíná vyvíjet v náš neprospěch. Mučí mne představa, že nevím, co se doma děje. Bojím se volat, protože by to mohlo narušit mou práci. I tak se necítím, naše pozice tady není vůbec dobrá.
Den třetí - jednací. Je mi zle, mám zimnici a špatně spím. Daniel zuří a tým mi dává nůž na krk. Snažím se je uklidnit, ještě není všem dnům konec. Tenhle výlet nepřežiju, pokud se neponořím do práce co nejhlouběji a měla bych to ve svém vlastním zájmu udělat. Jde mi to ztuha.
Čtvrtek - den čtvrtý - jednací. S velkým sebezapřením vkládám do práce všechen svůj um a šarm, se kterým jsem vždy dokázala zvrátit věci na svou stranu. Daniel se usmívá a dává mi tak najevo svou radost a přízeň. Zdá se, že jsem tu jediná, kdo trpí, a všem ostatním je to jedno. Přesto se věci hýbou kam chci já, srším nápady i argumenty. Zároveň nechápu, kde se to ve mně bere. Někde vevnitř je bolest, kterou nedokážu popsat, ale dává mi neskutečnou sílu a já všem dokazuji, že si své místo ve firmě zasluhuji. Mr.Smith je vynikající partner a já si nemohla přát lepšího, s kým bych mohla změřit svoje schopnosti. On to uznává a podepisujeme smlouvu, která je pro mě velkým zadostiučiněním. Všichni si společně tiskneme ruce a máme radost z dobře vykonané práce.Teď by měla přijít ta stará dobrá známá - euforie z vítězství, která mi pokaždé zaplatí za mou snahu nejvyšší cenu - uspokojení ze sebe sama, ze svého výkonu. Dnes přichází jen velmi pomalu a já poprvé cítím, že život není jen pýcha na svou práci.
V den čtvrtý pak přichází i večeře se Smithem a jeho asistentkou, vážná společenská i obchodní záležitost. Daniel je elegantní a chová se ke mně velmi vybraně; naši společníci tak nabývají dojmu, že k sobě patříme. Když se rozproudí debata o Rogerovi a tenisu, v očích se mi lesknou slzy. Jen já vím, že to není kvůli němu. Naši obchodní přátelé jsou milí a velmi vtipní, máme s Danielem co dělat, abychom jejich bonmoty správně pochopili a nesmáli se věcem, které vtipné nejsou. Je to náročné, ale poučné. Mladičká kolegyně pana Smithe mne zachraňuje a žádá společnost o svolení, aby se mohla vzdálit. Svádí to na náročný den a mně tím prokazuje obrovskou službu. Přidávám se k její prosbě. Společně pak opouštíme restauraci a na chodbě se loučíme jako dobří přátelé. Velmi příjemné, pomyslím si, a zvenčí na kliku pověsím štítek: Don´t disturb.
Přesto se za hodinu ozve jemné zaťukání. Je to Daniel. Bylo víc, než jisté, že přijde. Přesto jsem doufala, že ho cedulka na dveřích odradí. Neodradila. Sedí naproti mně a chrlí ze sebe jeden kompliment za druhým.
„ Víš, celý týden jsem tě pozoroval, jsi jiná, je v tobě něco cizího, co se s tebou děje? Vyzařuje z tebe zvláštní smutek, ale jakoby to bylo právě tím, jsi okouzlující a nezvykle krásná. A na té večeři jsem se nemohl na tebe vynadívat. I pan Smith o tobě mluvil moc hezky, řekl bych, že ses mu taky líbila. Škoda, že jsi tak brzy odešla, byl to příjemný večer.“
Jako bych vůbec neposlouchala co říká, zeptala jsem se, proč přišel.
„Přišel jsem za tebou.“
Věděla jsem o čem mluví a neměla jsem ani nejmenší chuť mu něco vysvětlovat.
„Jsem unavená, dneska ne.“
„Když ne dnes, tak kdy? Máme co oslavovat a zítra letíme domů.“
Domů, ach ano, konečně, konečně se dočkám, domů, rychle, teď hned!
Mlčela jsem.
„Romano, co se děje, tohle nejsi ty? Máš mít radost, zvládli jsme to, zadavateli jsme ušetřili pěknou kupu peněz, ze které určitě zbude i něco pro nás. Tak co tě žere?“
„Nežere mě nic, jen opravdu nemám náladu.“
„Pojď ke mně, ať můžu rozehnat tvoje chmury,“ natáhnul se ke mně a v mém těle se vzedmula vlna neskutečného odporu.
V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, běda se mě dotknout, nesnesu to!!
„Promiň, Deny, já nemůžu.“ Ráda bych ho byla odprosila a nějak solidně mu všechno vysvětlila, ale nenacházela jsem slova, která by byla vhodná pro tuhle situaci, tak jsem koukala do země a mlčela jsem.
„Tak mluv, co se děje? Dnešní noc je jako stvořená pro lásku a ty jsi jako kus ledu.“
„Právě! Pro lásku. Ale náš vztah není láska, nebo myslíš, že ano?“ odsekla jsem tvrdě.
„O čem to, ksakru, mluvíš? Nikdy ti nevadil způsob jakým jsme spolu!“
Dneska mi vadí a hrozně, hrozně moc!
„Myslím, že je na čase, abychom to ukončili,“ vyslovila jsem nahlas něco, co jsem chtěla udělat celý týden.
„Co tím myslíš?“ Daniel na mě zíral, jako bych spadla z Marsu.
„Neptej se, jako bys nechápal.“
„Asi nechápu, už se se mnou nechceš stýkat? Už ti nejsem dost dobrý? - Ty někoho máš!“ vykřikl.
„A kdyby, tak co? Nikdy jsem ti neslibovala věrnost až do smrti a ty mě konec konců taky ne,“ odsekla jsem.
„Kdo to je?“ vyštěkl najednou vztekle.
„To je docela jedno, stejně ho neznáš,“ opáčila jsem, ale bylo jasné, že Daniel to tak snadno nepřijme.
„Nebudu skrývat, že jsem velmi zklamaný, myslel jsem, že jsi v našem vztahu spokojená, nikdy sis neztěžovala, naopak se mi zdálo, že ti to maximálně vyhovuje, nic jsem po tobě nechtěl, žiješ si svobodně, tak v čem je problém?“
„Já jsem se zamilovala,“ řekla jsem mu přímo do tváře. To jsem však neměla dělat.
Z distigovaného společníka se najednou stala fúrie, která metala kolem sebe hromy a blesky. Nedokázal ani trošku skrýt svou zlobu a zášť nad tím, co jsem řekla, vybuchnul jak časovaná nálož. Zírala jsem na něj a nechápala, jak jsem s tímto člověkem mohla trávit tolik času. Dokonalá přetvářka, obchodní ředitel, má to v popisu práce. Asi.
V srdci se mi usadilo zklamání a cit, který jsem k němu dosud chovala, můj obdiv k jeho vzorovému vystupování, se změnil v nenávist.
„Vypadni!!“ zařvala jsem na celé kolo.
„Vypadni! Ven!“
„Ty ještě budeš prosit, abych tě vzal nazpět, lepšího chlapa jsi v životě neměla, to olituješ!“ chrlil ze sebe vztek, který nebral konce.
Otevřela jsem dveře a beze slova jsem mu ukázala, ať opustí můj pokoj.
„A příště respektuj visačku na dveřích!!“ zařvala jsem na něj a bouchla dveřmi, až se to hotelovou chodbou vrátilo jako ozvěna.
Miláčku můj, Roberte, lásko, kde jsi? Tolik tě teď potřebuji, abych se mohla smotat jak klubíčko a schovat se před světem do tvé náruče. V životě jsem nepocítila takovou bezmoc a bezbrannost, zoufalství ze svého vlastního zpackaného života. K čemu je mi úspěch a sláva a peníze a super party s celebritami, když nemám pro koho žít? Dost možná, že až se vrátím, nebudeš o mě vůbec stát a moje srdce pukne zoufalstvím. Nedala jsem ti ani telefonní číslo, tak banální a triviální věc, kterou dělám dnes a denně. Kolik cizích, naprosto bezvýznamných, lidí tohle číslo má a člověku, na kterém mi záleží, jsem ho upřela? Pánbůh mne asi stvořil pro práci a ne pro lásku. Tak proč mi ji teď dává pocítit v každém kousku mého těla i duše? Chce mi ukázat o co jsem ochuzena, oč jsem se šidila svým vlastním jednáním, abych už do konce svého života věděla, že s láskou si nemůžu zahrávat?
Rozplakala jsem se jako želva a bezděky jsem vzala telefon a zavolala Zuzce.
„Ahoj, Romi, děje se něco?“ řekla otráveně, mě totiž vůbec nedošlo, že je skoro půlnoc.
„ Je pozdě, proč mě budíš!? Nějakej průser? Nikdy nevoláš, když jsi v zahraničí.“
„Ahoj Zuzko, nezlob se, vidělas´ Roberta?“ zeptala jsem se sklesle.
„To voláš jenom kvůli tomu, aby ses mě na tohle zeptala? To nemyslíš vážně!“ zuřila Zuzana.
„Ne, promiň, je mi hrozně, bylo to náročné.“ Začala jsem znovu brečet. „Tak vidělas´ ho?“
„Jo viděla, dneska odpoledne a moc dobrý to nebylo, proč jsi mu nedala svý číslo?“
„Tys s ním mluvila?“
„Jo! Přišel za mnou, chtěl po mě ten telefon. A to voláš jenom kvůli tomu? Poslouchej jseš v poho? Co se děje?“
„Nic, jsem celkem v pořádku. A dalas mu to číslo?“
„Ne, víš, že to zásadně nedělám.“
„A co říkal?“
„Byl naštvanej, na tebe, na mě, na celej svět, zkoušel na mě všechno možný, ale já byla tvrdá, jako vždycky, znáš mě.“
„Mělas mu ho dát,“ řekla jsem smutně.
„Romano, tobě fakt asi přeskočilo. Tak proč jsi mu ho nedala sama? “
„Protože jsem blbá.“
„To seš, tak mu ho mám dát nebo co?“ Zuzka už chtěla končit, evidentně ji v tomto čase moje trable nepřipadaly nijak zvlášť důležité.
„Teď už ne, zítra se vracíme. Potřebovala jsem jen někoho slyšet, víš, byl tady Daniel a zrovna jsme se moc nepohodli.“
„Tys mu něco řekla?“
„Jo, dala jsem mu kopačky a on to neunesl.“
„ Romi, víš co, ty si umíš život fakt vylepšit, běž spát, probereme to až se vrátíš a důkladně.“
„Jasný, promiň, potřebovala jsem tě jen slyšet.“
„Já myslím, žes potřebovala slyšet někoho jiného, ale to je fuk.“
„Tak ahoj.“
„Čau!“

Kurty byly nemilosrdně obleženy davy lidí.
Já bláhová, úplně jsem zapomněla, že se hraje turnaj! Robert o tom přece mluvil, chtěl, abych se přišla podívat, prý abych viděla, jak se hraje tenis - škádlil mě.
Snažila jsem se protlačit co nejblíž, abych viděla na kurt, protože dovnitř bych se už nedostala. Všude bylo lidí jako much.
Měla jsem pocit, že se vracím po deseti letech, zestárlá a zničená, tolik jsem se trápila ve svém odloučení. Jak jsem doteď mohla bez něj žít?
Stála jsem smutně v davu lidí a přes pletivo hledala milovanou tvář. Od okolních diváků jsem se dozvěděla, že je to už finálový zápas. Proč mě nepřekvapilo, že jej hraje zrovna on? Když jsem ho konečně uviděla, zase mu čelenka ladila s barvou trička. Pohyboval se po kurtu tak samozřejmě, jako by se narodil jen pro tuto hru. Každý jeho krok byl dokonalý, v jeho očích se odráželo soustředění a tvář vyzařovala nesmírný klid a pohodu.
Když se měnily strany, ocitnul se najednou kousek ode mě, ale soustředil se na hru. Až když se po vítězném míčku obrátil a vyhodil raketu radostí do vzduchu, tehdy se naše pohledy setkaly. Zahákla jsem se prsty vysoko do pletiva a rozevřela dlaň na pozdrav. Myslím, že mu někdo musel říct, že tu jsem, jinak není možné, aby mě mezi tolika lidmi našel.
„Romííí, já vyhrál, vidělas´ to? To kvůli tobě jsem vyhrál,“ křičel jako blázen a běžel ke mně, „věděl jsem, že se vrátíš, že mi přijdeš fandit.“
On na mě nezapomněl! Srdce moje, lásko má!
Stáli jsme proti sobě a mezi námi plot. Otevřela jsem dlaně a položila je na pletivo:„Vyhrál´s, protože jsi nejlepší,“ zašeptala jsem s dojetím.
Položil své ruce na mé a řekl: „Vyhrál jsem kvůli tobě.“
Měla jsem pocit, že ho znám celý život a že jsem byla nucena strávit dlouhé roky bez něj. A teď když jsem se vrátila, budeme moci konečně spolu být bez strachu, že někdo z nás bude muset odejít.
„Počkáš na mě?“ zeptal se a v jeho hlubokých očím jsem četla obavu, že bych odmítla.
„Jak dlouho? Hodinu, dvě nebo týden?“ řekla jsem a oči se mi podmáčely slzami.
„Jen vteřinu, než oběhnu ten plot.“
Tak spěchej, protože dýl už to bez tebe nevydržím.
Tělem mi proudila krev nabytá touhou a každou moji buňku rozechvívala neskutečnými vibracemi tak, že má kůže bělala a rudla zároveň, jak se tělo zahřívalo a chladlo. Membrány buněk byly napjaté k prasknutí. Po celém těle mi přebíhal mráz a horkost a neurony v hlavě už by nedokázaly vyřešit ani ten nejjednodušší úkol. Tolik se soustředily na záchranu holého života a snažily se pomoci zoufalému srdci, které dělalo všechno, aby zachránilo tělo od naprostého kolapsu. Ňadra se mi vzdouvala v pravidelném rytmu plic a hrozila erupcí rovnající se výbuchu sopky.
Představa toho, že sem teď přijde a dotkne se mne, ve mne vzbuzovala závratě až k šílenství. Nechala bych se od něj i zabít, utlouct holýma rukama, jen aby se mne dotýkal. Obnažila bych svoje tělo a nabídla mu je a smrt pod jeho rukama by byla slastným vyvrcholením.

Najednou mne zalila vlna hnusu a odporu k sobě samé. Znenáviděla jsem se za to, jak mne moje vášeň ničí a spaluje až do morku kostí, jak je mé tělo chlípné a mysl povolná naprosto ke všemu.
Jak dlouho mne bude milovat a obdivovat, když mu hned všechno dám? Nedokázala bych si nic schovat na příště. Vím, že bych se sním milovala třeba hned tady, všem před očima. Bylo by mi úplně jedno, kdo se na nás dívá. A pak bych zůstala bezvládná a vyčerpaná ležet na zemi a přesto by ta mocná vášeň nebyla ukojena. Tolik jsem po něm toužila!
„Romano,“ najednou stál přede mnou, „dočkal jsem se tě, už tě nikam nepustím!“
Roztřásly se mi ruce a z očí se mi valily proudem slzy, které jsem už nedokázala zadržet. Byl ze mne zmatený a nechápavýma očima těkal po mé tváři. Sledoval můj vnitřní boj, ale neměl odvahu se mne dotknout.
„Romano, co je s tebou? Ty pláčeš? Proč? Co se ti stalo? Prosím tě neplač, co mám dělat?!“
Nedělej nic, miláčku, moc tě prosím! Hlavně se mne nedotýkej, nebo tě spálím jako plamen a nezbude z tebe nic, než hromádka popela, kterou vítr rozfouká do krajiny. Neptej se lásko, co mi je! Kdybych ti to řekla, vzdal by ses mne dřív, než bys mne získal. Copak žena může propadat takovému blouznění? Taková vášeň je hodna šílence, ne tak ženy.
Týden jsem nežila a teď mám pocit, že umřu doopravdy..
„Ublížil jsem ti nějak? Nebo jsem něco řekl? Proč mlčíš, odpověz, prosím! Od chvíle, kdy jsem tě poznal, nemohu jíst ani spát, na nic nedokážu myslet a těším se jen až budu moct jít sem, že tě tu možná najdu. A teď, když jsi konečně tady, pláčeš a já nevím proč. Dovol mi, prosím, otřít ti aspoň slzy.“
Ne, to nemohu! Nesahej na mě, prosím! Copak necítíš jak hořím? Kdyby ses mne jen dotknul, všechna moje snaha by byla zbytečná. Už bych ti nedokázala vzdorovat a bránit se, ovládat svou touhu, která je mocnější než vítr ve větvích, než slunce na nebi. Vždyť i já, miláčku, přestala žít ve chvíli, kdy jsem s tebou strávila jen jedinou hodinu svého života. Přestala jsem vnímat svět kolem sebe, zmenšil se mi do jediné utkvělé touhy - být s tebou! A když tu nejsi, není tu nic. A když jsi u mě, je to zoufalství. Chtěla bych zemřít, teď v téhle chvíli, aby se již nikdy nevrátila vášeň, která mne tolik sžírá!
A pak se to stalo. Už se na nic neptal a rukou mi jemně otřel slzy. Pak se ke mně sklonil a lehounce mne políbil nejprve na jednu tvář a pak na druhou. Svými rty stíral moje slzy a snažil se napít z potoka mé hořkosti. Otíral si jeden ret o druhý jako žena, když roztírá růž a špičkou jazyka ochutnával, jestli jsou moje slzy dost slané. Myslel si, že pláču štěstím a prudce mne objal a vyzvednul do výšky. Tisknul mě vší silou, ve tváři radost a divocí mustangové v mém těle cválali dlouhým krokem
na tvých ústech hořících jak rubín,
 rty posbírám, co zbývá,
 z tvých omámených vzdechů
 jsem brzy zpita, piji z tvého dechu!
 Napadlo mne tahle kouzelná báseň, které jsem až do dnes nerozuměla. Ale ten, kdo to napsal, věděl moc dobře o čem mluví.

Najednou bouře uvnitř mého těla utichla. Plameny pohasly a řeřavé uhlíky přestaly pálit. Všechno zoufalství se mávnutím kouzelného proutku zklidnilo a spojilo se s něhou v jeho dotycích. Byl to pocit tak nádherný, plný úlevy a naprostého souznění, jaký jsem nikdy před tím nezažila a vím, že si jej budu pamatovat až do konce svého života.
Jsi tím, co jsem celý svůj život hledala, přístav pro mou loď, jistota , útěcha a porozumění.Jsi bouře i klidná hladina, jsi žár i chlad, jsi příliv i odliv, bereš si všechno a znovu to vracíš, jsi poklad i ztráta, jsi noc i den, jsi všechno, jsi vším a budeš tím i když nebudeš, jsi radost i bolest, jsi promarněná šance i naděje na lepší zítřek, jsi peklo i ráj, prázdnota i naplnění, nebe i země. Jsi obláček i duha, které záhy zmizí, jsi horský masív, který se za tisíce let nezmění, jsi anděl i ďábel, klad a zápor, vášeň i chlad, jsi prokletí mého života, jsi zrod i smrt zároveň, jsi láska i nenávist. Jsi moje první myšlenka, když se ráno probudím a poslední vzpomínka, když večer usínám. Jsi můj sen i moje skutečnost, jsi vážnost i prchlivost mého chování, jsi vánek i divoká bouře, můj vzdor i má odevzdanost, stud i bujarost, skleslost i vášnivá touha, jsi každý můj pohyb a gesto, jsi krví mého srdce a motor mého života. Jsi můj nejmilovanější člověk na světě, jsi můj, můj, můj a já jsem už navěky jen tvá. Utonulá v touze, našla jsem v tobě lásku. Jsi vzduch co dýchám, jsi voda co piji i chléb, který jím. Jsi vším a mé štěstí je bezbřehé.
Políbila jsem jeho ruku se vší něhou, která ve mně doteď rostla. Už to nebyla jen fyzická touha, ale hluboký pocit naplnění a lásky.
Teď už se s tebou budu moci milovat bez bázně, že mne poté odvrhneš. Naše těla splynou v jedno stejně jako naše myšlenky, a protože tě miluji, budeme se milovat, milovat a milovat, protože je propastný rozdíl v tom, spojit se z pouhé vášně a nebo s láskou v srdci. Milostná předehra bude koncertem polibků a já vím, že i když se svými rty dotkneš jen malíčku mé ruky, budu po tobě toužit stejně silně jako bys líbal mé rty, ňadra či klín. Postačí, když mne jen pohladíš, dotek tvé dlaně ve mně vyvolá tolik vzrušení, že se v něm posléze utopíš.
„Dny bez tebe byly nekonečně dlouhé,“ vyhrkla jsem ze sebe.
„Už tě nikam nepustím.“
„Já už nikam neodejdu.“
„Lásko…“
A znovu jsem se ztratila v jeho náruči. Zavřela jsem oči a přitiskla se k němu, jako bych jím chtěla prostoupit, prolnout se v nekonečném průsečíku věků, kde stromy a květiny nepřestávají kvést a vonět, kde je obloha stále modrá a slunce nedovolí noci, aby přikryla krajinu černým závojem.
„Budeme se zas spolu dívat na ranní červánky?“ zeptala jsem se opatrně.
Po tváři se mu rozlil ten neodolatelný široký úsměv: " Dokud bude svítit slunce na nebi."



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.03.2009 20:47:30dát kritice tipAdriana Bártová
díky za hodnocení, a jestli se nemýlím i kladné
v této fázi už asi škrtat nebudu, asi spíš příště napíšu méně slov, asi těch sladkejch blábolů je tam až moc, cílem nebyl dramatický konec, protože každý by vyzněl více méně kýčovitě, ale vnitřní bojovka hlavní hrdinky
takže snad příště
hezký večer AB
23.03.2009 13:11:29smazaný uživatel
smazaný uživatel
16.03.2009 22:55:23dát kritice tipTangens_Omega36
:D
Tak to je, navenek abatyše a uvnitř kurtizány... :o) Mlžení, kamuflování a zatloukání vám jde dobře. :)
Ale máš stopro pravdu i v tom, že my, muži, jsme hodně povahoví chameleoni, chvíli oceloví nepřemožitelní siláci a chvíli neškodní beránci. :o)
Dočetl jsem to asi jen do třetiny, pak už jsem neměl síly. Text je sice velmi pěkný a dojemný, ale na druhou stranu hrozně "viskózní", je to, jako když se brodíš vodou. Příběh by měl mít větší spád a rychlejší vývoj, aby čtenář neusnul.
Jednotlivé věty a odstavce fajn, ale jako celek hodně ustrnulé. Nejvíc se mi líbily ty studánkové oči (křišťálové, z nejhlubšího lesa). :->
I slzičku jsem občas utrousil, pro tu já nikdy nejdu daleko. :o)
Až budu mít zase chvilku, dočtu si to, zatím dobré. :-)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor