Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šikana: aneb jak dát někomu správně přes prdel

03. 06. 2009
6
14
4204
Autor
DaNdÝ

Glorifikace šikany: šikana je zábavná, šikana tříbí lidský charakter, nešikanovaní lidé se chovají hloupě. Šikana je dobrá.

Chlapci zůstanou uvězněni na pustém ostrově, ale díky své odvaze, vynalézavosti a přátelství všechno ve zdraví přežijí a vrátí se domů…

Píčovina, řekl si David. Měl si radši půjčit Kulhánka. Oživlí mrtví, brození se po kotníky v krvi, to je daleko míň pohádka než tahle knížka.

Do třídy vletěl Jindra, zdrhal zřejmě před Káťou, nebylo těžké odhadnout, že jí zase hrabal na prdel. Jediné, co se změnilo z jejich chování ve školce a nyní, v osmé třídě, bylo to hrabání na prdel.

Jindra, velmistr gelového umění, opět objevil nějaký nový účes. Davida jen po letmém pohledu napadlo zeptat se, jestli se Jindrovi cestou do školy nevystříkal na hlavu slon. Jindra bydlel kousek od zoologický, takže na něj skvěle pasovaly jakýkoliv hlášky s exotickýma zvířatama. Ale tuhle si David nechal do zásoby, věděl, jak je Jindra na svoje vlasy háklivej.

David totiž věděl asi o každým ve třídě, co na koho platí. Kdykoliv mohl kohokoliv zhlásit až k slzám, zhlásit do krve. Byl na to možná víc pyšnej než na jedničku z geometrie.

Jindra se v běhu pohotově zmocnil nejbližší tašky a mrskl ji Kátě pod nohy. Ta zakopla a div se nenatáhla. Celá rudá na něj zařvala, že je pitomej debil, a šla si sednout. David stejně odhadoval, že se bude Káťa příští přestávku zas vykrucovat u topení, vrtět prdelí, nedočkavou po dalším lísknutí od Jindry.

David se v lidech ve své třídě prostě vyznal. Občas snil o tom, že by se třebas mohl stát psychologem. Ale když se s tím svěřil svýmu staršímu bráchovi, ten se mu vytlemil. Prej, že kdyby David byl psycholog, posílali by za ním jen ty beznadějný případy, aby jim vysvětlil, že to maj rychle skoncovat. David o tom tenkrát chvíli přemejšlel, a pak se rozhod, že chce stejně spíš dělat designéra stříleček na kompa.

Jindra přiskotačil k jejich lavici a plácl dlaní na Davidovu otevřenou knížku.

„Co čteš?“ zeptal se.

„Dej tu ruku laskavě pryč, ano?“ naprosto klidným hlasem ho vyzval David. Ani oči od knížky nezvedl.

„Laskavě, to je zase nějaká kokotina, kterou si někde vyčet.“

„Ano. Je to jedna z nich. Jinak řečeno, velkoryse tě žádám, strč si tu ruku někam doprdele.“

„Až mi řekneš, co čteš.“

David si sundal brýle a zkroutil Jindrovi paži za záda.

„Kurva, nech toho, jen jsem si dělal prdel,“ napůl škemral, napůl se smál Jindra.

David mu ruku zkroutil až skoro k zadku. „Čtu Julesa Verna – Dva roky prázdnin. Teď máš deset sekund, abys to celý vyhláskoval, jinak ti tvé vlastní prsty strčím do tvé vlastní prdele, jak jsem prve slíbil.“

Jindra hned začal hláskovat a zvládl dobře i cizí jméno, což se naučil teprve nedávno. Ale David mu stejně škubl rukou a několikrát ho jeho vlastními prsty bodl do zadku.

„Au, do hajzlu, dyť sem to řek správně!“

„Ach vy děti,“ povzdechl si David a zhnuseně si dlaně otíral do manšestráků. „Život je holt svině, chlapče, to je lekce dnešního dne.“ Znovu si nasadil brýle, podrážděný Jindra si protahoval ruku.

„Co to tam zas vyvádíte za chujoviny?“ zeptal se otráveně ze zadu Pepa. On Pepa měl prostě rád svůj klid. Jednou mu nějakej blbeček řekl, že vypadá jako čuňas a jestli se nechce poprat. On řekl ne. Tak ten idiot pokračoval, jestli se nechce skamarádit. I nato řekl Pepa ne. Když se znovu kretén nadechl, aby něco plácnul, Pepa se zvedl, vzal ho pod krkem a praštil s ním o lavici.

Oba kluci se vydali za Pepou. A v té chvíli se taky úchyláček vrátil z chodby ke svému místu v první lavici. Říkali mu úchyláček, protože na označení úchyl byl tenhle kluk moc velký vocas. Byl to hnisák, který měl někdy holuby nalepený v mastných vlasech barvy pochcaný slámy. Nebo taky hnída, z který táhly po celý třídě koňský sračky . Nebo kokůtek, kterej si každej den nosil k svačině banán. A nebo prasopes v tom jeho hnusáckým hnědým svetru, kterej si často nesundal ani při tělocviku.

Debílek lezl na zemi po čtyřech a sbíral si do tašky věci, které mu z ní předtím vykopla Káťa. Vypadal tam bezbranně jako nějaký ušpiněný zvíře, který se plazí křovím, zatímco okolo poskakují šílení divoši a dorážejí na něj oštěpy. Ta bezbrannost, odevzdanost to se asi Davidovi na tomhle klukovi hnusilo nejvíc.

„Degen,“ zabručel jen Pepa, bradu opřenou o dlaň, malýma očima jako mířidly pušky zacílil na toho červotoče plazícího se po zemi.

„Hej, to vám musím říct.“ Hej byla pro Jindru zcela nejtypičtější částice na začátek věty. „Zrovna nedávno jsem si na to vzpomněl. Jednou, o hodně dřív, jsme tomuhle knechtovi řekli, že si s ním budem hrát, když s náma půjde na pole. No a opravdu jsme si s ním hráli, trochu jsme ho proklepali a pak shodili na zem. A víte co pak? Pochcali jsme ho. A ten šulín jen vřískal:  Ne, ne klucí, já už nechci! Já už si nechci hrát.“

 „Ách ty děti,“ podotkl na to David. „Určitě už tenkrát měl úplně stejnej svetr jako dneska.“

„Určitě si ho od tý doby ještě nevypral,“ přisadil si Pepa a hned pokračoval: „To mi taky připomnělo jednoho trotla, co jsme měli ve třídě, dyž jsem chodil eště na první stupeň do starý školy. Ale to byl jako fakt debil největší, jako že byl vyloženě hráblej. Učitelka ho u nás držela jen, aby nemusel chodit do kriplšůle, prostě do zvláštní. Ale nejlepčí na něm bylo, že udělal skoro všechno, co jsme mu řekli. Dyž sme mu řekli, ať volíže lavici, volízal ji. Dyž sme mu pak podtrhli židli a řekli, ať volíže podlahu, eště se na nás tak dementsky culil a lízal. No a pak sme ho jednou vzali na hajzli.“

„Tak to už si děláš prdel,“ pochybovačně si Jindra matlal zbytky gelu po ofině. David pochopil, že je Jindra nasranej, protože se Pepa vyvalil s  ještě lepší příhodou.

„Ale hovno, nekecám. Eště si vzpomínám, jak měl ten pošuk žlutou držku od toho jak vocucával takový to mejdlo jak je v mušlích. Větší prasečinu sem fakt neviděl.“

„Třeba tam tenhle náš blbeček dělá to samý. Všimli jste si, že se vždycky vypravuje na hajzli sám?“ David stále strhával pozornost na debílka v první lavici, furt mu nemohl zapomenout, jak se tam poníženě plazil po zemi. David se mu prostě dneska za to chtěl pomstít. Protože za dělání píčovin má přijít trest. David taky svýho postavení mezi klukama nedosáhl automaticky. Ne on – šprt, navíc korunovanej brejlema. Ale David to nakonec dokázal. A tenhle hnusnej špinavej červ se dokázal jen plazit po zemi.

„Určitě si ho tam chodí tláskat. Nejspíš bude bukvice,“ usoudil Jindra.

David se zasmál. „Jo, dyž to řekneš takhle přesvědčivě, docela to dává i smysl.“

„Tak se ho zajdem zeptat, ne?“ rozhodl Pepa.

David měl Pepu prostě rád. Když si dali občas rubačku s nějakou cizí partou, Pepa s tím svým flegmatickým úsměvem a skoro metrákem masa a kostí (ne tuku, Pepa měl jen těžké kosti, a kdo tomu nevěřil, toho rychle přesvědčil) to byla prostě dobrá opora. David k němu cítil směsici přátelství a respektu. A možná strachu. Pepa byl jedinej, koho si nikdy nedovolil vyloženě hlásit. Společně si lidi podávali dobře a suprově se doplňovali, ale proti sobě nikdy nešli. A přitom by David asi měl dobrý téma. Ještě si pořád vzpomínal na tu kočku a na tu vsázku. Že jí nezlomíš nohu? Že ne?

Že ne, tohle je v jejich věku asi nejvražednější sousloví. A Pepa tý kočce holejma rukama nohu zlomil a pak vytáhli vzduchovky a stříleli do ní, dokud se vrtěla. Bylo to až neuvěřitelný, ta svině vydržela snad stovku diabolek. A David si vzpomínal moc dobře, jak při tom Pepovi zářili ty jeho jinak vždycky flegmoušký vočíčka.

Jo tohle by mohlo bejt dobrý téma k hlášení, ale zároveň taky důvod navíc, proč Pepu nikdy nesrat.

Všichni tři si sedli na druhou lavici, což bylo místo přesně za debílkem. A vůbec ne náhodou. David s Jindrou si tohle místo vybrali, aby mohli šeptem dávat debílkovi kouř třeba celou hodinu. Opakování matka moudrosti, říkával si David. To platí v hlášení dvojnásob. Možná spíš – opakování, matka utrpení.

Pepa debílkovi klepl jednou svým silným prstem na záda. Debílek se se ani pořádně neotočil, jen nakoukl za sebe přes rameno. Choulil se do toho svýho smradlavýho svetru jak pochcaná krysa do kožichu. Bóže, jakou měl David chuť mu jednu na místě ubalit.

„Prosímtě,“ začal Pepa dost nahlas, aby to vzbudilo pozornost v celý třídě. „Prosímtě, chtěl jsem se zeptat, jestli seš buzerant.“ Ale debílek neodpověděl, jen se dál díval vyděšenýma očima, rozteklýma jak modrá kaluž. „Hele no tak, ale upřímně, seš teplouš?“

„Ne, vážně já… ne,“ zamumlal jen a rychle se otočil zas dopředu.

Pepa mu znovu tentokrát dvakrát za sebou ťukl prstem do vychrtlých zad, až mu kostičky zachrastily. Po takových nárazech tam určitě bude mít modřiny. „ Počkej, hele,“ začal ho Pepa přemlouvat, „mě to říct můžeš. Fakt, já to nikomu ani neceknu. Tak seš teplouš, žejo?“

Debílek se ani neotočil. „Ne,“ řekl pouze, spíš šeptem než přesvědčivě.

„A já myslím, že je to teplouš,“ nenechal David schoulenýho kreténa ani oddechnout. „Koukněte se, je učesanej jak teplouš, sedí skrčenej jak teplouš i ten banán žere se zvednutým malíčkem jako správnej teplouš.“

„Ale kámoška mý ségry Jarka říkala,“ vmísil se do toho Jindra. „Že je docela v pohodě, dyž je jen sám s ní.“ David moc nechápal, proč to Jindra kazil. Ale Jindrovi vždycky šlo spíš o to, dělat si prdel před publikem, spíš se pěkně povozit, vytáhnout se po někom. A tahle situace mu asi nepřišla prostě dost cool. David se rozhodl přiostřit.

„Tak to můžeme ozkoušet přeci, esli je opravdu teplouš. Počkáme si na něj odpoledne, bude muset jít kolem zastávky to je jistý. Chytneme ho a odtáhneme na smeťák. Ty tam přivedeš Jarku, dáš si s ní rande nebo tak, je to beztak píča, určitě na to skočí. Nu jeho zatím svlíkneme a přivážeme k plotu. Až přijde Jarka, donutíme ji, ať udělá, co chceme. Buďto jeho budeme pálit zapalovačem, a estli ho má fakt ráda, podvolí se.“ David fantazíroval dál a dál, ale uvnitř už se musel smát tomu, jak se debílek rozklepal hrůzou. „Ale myslím, že na takovýho trotla se asi vykašle. Pak budeme pálit zapalovačem ji a to už nám půjde na ruku určitě. Tak jí přikážeme, ať mu ho vykouří. No, a esli se mu postaví, vyhrál a není teplouš.“

„A když ne?“ podrbal se na hlavě Jindra, kterej tuhle hru chápal asi tak napůl.

„Pak mu ho zkusíš vykouřit ty.“

Úchyláček se beze slova zvednul a dlouhými kroky zdrhnul na chodbu. „Asi ho ten plán rajcnul a musel si ho jít vyhonit,“ okomentoval to David.

„Nebylo tohle už trochu moc hardcore?“ optal se Pepa, ale svoje oční mířidla nespouštěl z chodby. David si myslel, že si touhle ostrou hrou u Pepy trochu šplhnul.

„Co když to na nás šel kecnout?“ ošíval se Jindra.

„Vsadím se s tebou o poslední žvýkačku, že to neřekne. Na to je moc posranej,“ usmíval se spokojeně David. „Ale je zaručený, že dneska to bude obcházet dva kiláky bažírem, radši než by se jen na dohled ukázal u zastávky.“

 

 „Co máš kurva s vokem?“ zeptal se po polední pauze David Jindry.

„Dyž sem přišel domů na voběd, tak byla matka už nakolená. Prej, co lezu domů, dyž mám chodit do jídelny. Ale že mi na ní nedala prachy, už neví. No tak mi prostě jednu lízla no.“

„Neřekl si jí náhodou zas, že je stará kráva nebo tak?“ snažil se David tu situaci zlehčit. Ale nedařilo se, Jindra se jen neupřímně zasmál. „Chceš jít po škole ke mně? Můžem zapařit nebo tak. Můžeš tam i přespat, našim to nevadí.“

„Ne. Musím domů,“ zavrtěl hlavou Jindra trochu nepřítomně.

David se zhoupl na židli dozadu a dopředu.„Nu tak je bezodkladné, abych já zašel za vámi. Páč esli tě nedoučím to zkurvený násobení dvojcifernýma číslama, tak s tebou už až fakt Malík vymete.“

„Počkej, víš co, já nevím… no kvůli matce…“

„Neboj,“ nehodlal už dál David to jeho okecávání poslouchat. „Dyžtak ji učaruju francouzskými verši. A to máš asi hlad, co, dyž si neobědval?“

„Na to ser, já tvojí svačinu nechci.“

„Nu tu bych ti stejnak nedal, vole, a už sem ji zežral. Ale támhle červotoč myslím ještě ne.“

„Hele, čórovat sváči je trochu pro děti, ne? Jak ty rád říkáš.“

„No a co, není nadto bejt občas trochu dětinskej. Dyž jde o prdel.“ Samozřejmě, že nešlo o pitomý žrádlo, ale Jindra potřeboval zvednout náladu, potřeboval zlepšit pošramecený sebevědomí. Jeho matka si s ním házela sem tam jako s pytlem odpadků a Jindra jí na to nedokázal říct ani: Píčo. Tohle všechno David věděl, a taky věděl jak to nyní napravit. Nejdřív Jindrovi pošeptal, aby si vzal debílkovu lahev. A tak Jindra beze slova šel a vzal lahev z pošukovy lavice. Pak si zase sedli za něj. Debílek furt nijak nereagoval, bylo na čase upoutat jeho pozornost. A tak Jindra koncem plastové lahve, kde je tvrdé víčko, udeřil debílka do středu hlavy – kde to nejvíc bolí.

„Máš k žrádlu něco jinýho než banán?“ zeptal se ho Jindra. Nic. Udeřil ho znovu. „Mám hlad, nechceš bejt kámoš a dát mi svoji svačinu? Ale máš něco jinýho než banán?“

„Nemám,“ zamumlal debílek a krčil se víc a víc k lavici, aby se vzdálil od ran, ale to nepomáhalo. David nijak nezasahoval, tohle byla Jindrova show.

„Já nehci žádnej posranej b-a-n-á-n,“ vyhláskoval Jindra a za každou hlásku udeřil jednou debílka do hlavy.

„Serte na to už,“ najednou debílek spíš zažadonil, než vyhrožoval. David z toho musel smíchy vypísknout, i další z publika ve třídě se zasmáli. Debílek už musel začít litovat a červenal se, že vůbec otevřel hubu. Jindra ho udeřil ještě třikrát.

„Tak díky za hovno, čuráku smradlavej,“ zavrčel na něj potom. Otevřel víčko a zbytek šťávy vylil debílkovi na týl a krk, tak, aby si toho učitelka o hodině nevšimla. „Teď se budu muset asi vykoupat, když jsem se dotýkal flašky toho týfusáka, stejně bych žádný ty jeho smradlavý koní sračky nežral.“

Pak ještě celou další hodinu, každou chvíli David tiše k první lavici zašeptal. „Serte už na to, serte už na to,“ přeháněl kňourání, aby lezlo rovnou pod kůži. 

 

„Co to tam ten hnisák tláská do držky. Si přines z domova asi nějaký šneky nebo co a teď je tam vylizuje,“ zahlásil Jindra hned po příchodu do školy. Od té aférky se svačinou šel do úchyláčka víc a víc.

„Ano, to je teoreticky moc originální nápad,“ poznamenal David ironicky, „ale je to mýlka. Ta naše milá krysa dostala od tvý kámošky Jarky nějaký bonbóny k narozkám nebo k čemu.“

„Ta pizda není moje kámoška. To by se s náma měl podělit, ne? Když má narozky?“

„Proč se furt tak debilně culíš, estli se mohu zeptat?“ vyzvídal David.

„No… úštíp se mi kus zubu,“ zamumlal Jindra a snažil se krýt si nenápadně dlaní pusu, jen aby to náhodou neviděla Káťa.

„No já jen, že vypadáš jako čurák, tak aby si s tím něco dělal,“ poznamenal krátce David, aby Jindru dál nevytáčel. Byl si taky skoro jistý, že ten zub se neuštípl jen tak, ale že Jindru nejspíš jeho máti zase budila válečkem na těsto.

„Hubu drž, já chci bonbón, jdem. Hele dej mi jeden bonbon, jo?“ zastavil se Jindra u slizákovy lavice a hrabal se mu zatím v penálu. Když si uvědomil, či penál to je, okatě si otřel dlaně do kalhot.

Slizák chvíli jen mlčel. David to docela i zaujalo, kam se asi tohle vyvine.

„To nemůžu,“ zamumlal nakonec kluk z první lavice. A pak i zvedl oči a zadíval se na Jindru zpříma. Byl zrudlý studem, jako vždycky, když musel mluvit. Ale přesto se mu v modrých očích tak nějak lesklo. Podobně jako Pepovi, když lámal kočce nohu. „Vypadaly by ti zuby,“ řekl nahlas Jindrovi a ve třídě to ztichlo.

Jindra se zarazil. „Cože kurva?“ řekl a začal klukovi zase kramařit v penálu. Asi hledal kružítko.

David se rozesmál a chvíli na to se zasmálo i několik dalších lidí ve třídě. I Káťa. „Nech toho,“ vzal Jindru za loket a táhl ho pryč. „Tadyhle Michal tě zahlásil dobře, tak radši jdem, než ze sebe uděláš ještě většího vola.“

A Jindra neřekl nic, Pepa se pousmál a svoje zaměřovací oči stočil jinam. Na klukovi v první lavici bylo vidět, jak se klepe a jak je mu snad do breku. Ale udržel se. David se rozhodl, že je asi čas vzít kluka z první na milost.

14 názorů

DaNdÝ
09. 06. 2009
Dát tip
a to já mám i občas radši piccassa než smysl, ale ne tady, tadhle by se to nehodilo. A nehodil by se m iani májovej závěr, kde by zlo bylo potrestáno páč nevím co je zlo. Ale to je jedno, určitě děkuji za zastání se, ano. Třebas někdá naschle

DaNdÝ
07. 06. 2009
Dát tip
děkuji, želbohu příběh skončil š´tastně a pokračování nechystám. I od realistickýho psaní se chci držet dál a tohle bylo věřím taaak realistický až hrůza

Pam!PUCH!
06. 06. 2009
Dát tip
Klidně bych si dala ještě mnohem delší a monotónější (asi jsem nenáročná čtenářka), ale tohle bylo příjemné počteníčko v příjemně šikanovacím duchu.. Nebyla bych ani proti pokračování.. má to na to pěkný náběh..

Histreo
04. 06. 2009
Dát tip
dyť já píšu! nechci tě ale trápit poezií...

DaNdÝ
03. 06. 2009
Dát tip
mě nezmateš, radši míň chval mě a víc piš pro sebe...

Histreo
03. 06. 2009
Dát tip
Čitelná... změním si jméno, abych tě na chvilku zmátla... příště. ten konec, tan konec... ten konec. Zase se omlouvám, že nebudu pronášet kritiky, možná že pro tentokrát ale nebudu ani chvíálit... jen se trochu udivím, víš? jen tak pozvednu jedno obočí, možná také nad těmi oběma stranami... mě ten konec naopak, i kdybych neměla znát to, cos do téhle chvíle napsal, nalopak mi připadal hodně výrazný... dobrá tečka za tim, co bylo napsáno... trochu otevřený, nic násilně uštípnutýho v půli, nic řvoucího do světa vítězství dobra nad zlem, prostě takové pípnutí do ticha, ´tuknutí dveří, který napovídá, že se po dlouhé době strachu a řevu a podobně ten agresor už nevrátí... tak mi to přišlo... takovéhle konce... fakt mam ráda. a už zase chválim, tak promiň, ale tahle kauza s koncem... nechala jsem se strhnout...

DaNdÝ
03. 06. 2009
Dát tip
hehe, reakce které jsem maličko čekal, každopádně děkuji za ně, díky za přečtení toho, zvlášť když uznávám jak to dílko bylo snad až zbytečné protažené, ale potřeboval jsem tam vtlačit čtyři ccharaktery a navíc hned několik příběhů, které jsem slyšel, nebo v kterých jsem byl protagonistou, a teď možná jedna věc, kvůli které jsem to také psal, protagonistou na obou stranách. A teď bych si možná dovolil jen maličko zapolemizovat o tom konci. Můžu asi uznat, že z pohledu povídky jako takový není zdařilej, páč přesně jak řekl Tobša vlastně nepřináší skutečný vyústění i kdy... nu.. Ale já to psal právě s vidinou toho konce a možnái právě pro ten konec. Protože kluk, který poznal zlo, byl vystavený krizové situaci, se skrze toto zlo polepšil. A nakolik je tohle diskutabilní další věc. Ale rozhodně díky za přečtení a názor, taky za další pěknej řecko-římskej šikanovací příběh, Histreo díky za pochopení.

JPat
03. 06. 2009
Dát tip
Nedá se říci, že je to o ničem. Docela jsi hezky vykreslil atmosféru ve třídě. Při čtení jsem si vzpomněl na páreček takových debilů z průmky z dob totáče. Takový individua se najdou snad všude a v každé době. No a tenhle páreček si taky vybral jednoho kluka. Byl nově příchozí, nenápadný a nikdo o něm prakticky nic nevěděl. První měsíc se nechal, no až přišel den, kdy ho asi nasrali. Vstal z lavice a jednomu z nich dal takovou ránu, že s sebou vymetl všech osm lavic, které skončili až u zadní stěny. Kdyby tam nebyla stěna, určitě by ještě několik metrů pokračovaly v cestě. Ten kluk dělal závodně judo a řecko-římský. Dotyčný debil se ukázal ve třídě až za dva týdny a oko mu hrálo všemi barvami. Něco obdobného jsem očekával i já v tvé povídce, bohužel jsem se nedočkal.

Histreo
03. 06. 2009
Dát tip
hah:-) vlastně mi to taky něco připomělo...kniha to nebyla, na gymplu jsme měli pár podobných lidí, no, náhoda... nemyslím si, že to je o ničem, naopak, nosná myšlenka díla mě dávno zaujala... promiň. ale prostor, na kterýms jí tak trochu roztáhnul byl zbytečně velký... asi by se to dalo i oseknout. Taky po dlouhé době na povrch vyplavala rafinovaná, proto dost děsivá brutalita tvých děl, najednou mi to vadilo, asi už jsem odvykla. no, konec, nudný? nepřekvapivý? tan mě naopak překvapil velice... čekala bych asi hodně věcí, tohle nikoli. není nadto bejt občas trochu dětinskej. Dyž jde o prdel - hah!

Tobša
03. 06. 2009
Dát tip
Zdravim, mně to teda taky připomnělo Pána much, no... A já bych teda neřekl, že to je nějaký nudný nebo o ničem. Já jsem si dokonale představil takový ty blbečky, co tohle dělaj. Akorát mě zklamal ten konec. Prostě nuda, vyústění žádný. Čekal jsem to originálnější. Prostě cokoliv, co by navázalo na ten začáteční proslov nebo vyústilo v nějakou myšlenku. Budiž. Ale tip ti dávám, celkový dojem je příznivý. (Hned bych ty dva buziky poslal k zemi, tohle na mě zkoušet.)

reka
03. 06. 2009
Dát tip
jo, vtip, to jsem neřekl přesně, nemyslel jsem jako něco legračního, spíš taková hra mezi autorem a čtenářem. Teď koukám, že tam je opravdu Dva roky prázdnin. Nevim proč, poprvý, jak jsem to čet, jsem si vsugeroval, že tam bylo Tajuplný ostrov.

DaNdÝ
03. 06. 2009
Dát tip
vyklubaly se z toho dbva roky prázvnin i dyž nejdřív jsem tam měl taky tajuplný ostrov... vlastně to byla narážka na dva roky prázdnin skrze což jsem chtěl narážet na pána much, složitý co? Ale jako vtip to nemyslívám spíš něco jako metaforu. Každopádně díky za přečtení, i dyž se tedas nelíbilo, díky, páč to vůbec že ano není krátké dílko.

reka
03. 06. 2009
Dát tip
hmhmhm, takový o ničem, bohužel mě to nijak zvlášť nezaujalo. Ten začátek, ta první věta - to měla být narážka na Pána much? Že se pak z toho vyklubal Tajuplný ostrov, přemýšlel jsem, jestli to měl být vtip nebo to bylo nezáměrné.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru